Epocha strana 62 z 107

Na samém počátku jara 1918 se ruská říše zmítala ve stále zběsilejší občanské válce, do jejíhož víru se záhy aktivně zapojili českoslovenští dobrovolci, kteří po několika konfliktech rozhodně vystoupili se zbraní v ruce proti bolševikům. Cílem legionářů bylo probojovat se z Ruska a zasáhnout do bojů na západní frontě, avšak velmi rychle své rozhodnutí přehodnotili, čímž započala cesta za ovládnutím transsibiřské magistrály, na jejímž počátku nebyla nouze o odvážné a smělé činy, mezi něž můžeme řadit námořní bitvu na jezeře Bajkal i zmocnění se dodnes legendami opředeného ruského zlatého pokladu, nicméně se jasně ukázalo, že naplnit onen mohutný sen tohoto ohromného a dnes již takřka zapomenutého dobrodružství porazit bolševiky není v jejich silách.

Navzdory zájmu české veřejnosti o vládu Marie Terezie je její poslední ozbrojený konflikt s Fridrichem II. Velikým o bavorské dědictví z let 1778-1779 dnes téměř neznámý. Příčin je vícero - válka netrvala ani rok, v jejím průběhu nebyla vybojována jediná velká bitva, o výsledku nerozhodli generálové na bojišti, nýbrž diplomaté u kulatého stolu, a vojáci se více než válčení věnovali shánění potravin, zejména brambor a švestek. Odtud také pramení přízvisko "bramborová válka" či "válka o švestky". Přesto si tento střet zaslouží, aby byl připomenut, a to nejen kvůli desítkám tisíc obětí, ale také s ohledem na skutečnost, že vojenské operace se odehrály téměř výhradně na území Čech, Moravy a Slezska. Cílem předkládané monografie je proto komplexní analýza této války v širším kontextu evropských i světových dějin.

Vítejte ve světech, kde je něco jinak. Kde je něco hodně, brutálně jinak. Vítejte ve světech, které jsou noční můrou… První světová válka probíhala docela jinak, než nám dodnes tvrdí. Státní bezpečnost využívala služeb démonů i kouzelníků a určitě ne k něčemu dobrému. Nebylo jednoduché být dítětem v těžko pochopitelném našedlém světě… Každý z příběhů s sebou nese novou realitu, která je sice odlišná od té naší, ale zase ne tolik, jak bychom chtěli. Dalibor Vácha si vždy přál psát horory, fantasy a science fiction, ale na poměrně dlouho si odskočil k válečným románům. Teď se vrátil tam, kde vyrostl, do podivných světů, které jemu ani vám nedají dlouho spát. Sláva c. a k. mocnářství a všem jeho nečistým magickým silám!

Od smrti Leifa Olafsona uběhly dvě desítky let a lidé pomalu zapomínají na příběh plný krve, odvahy a krutosti lidí, bohů i osudu. Pak se ale v malé osadě daleko na severu probouzí dávné zlo. Jarl Helgi se musí opět chopit meče. Jenže s bojem přichází i temná minulost a napřahuje své pařáty. Protože Helgi byl kdysi znám svým přízviskem Troll - a do zvráceného koloběhu krveprolití jsou nyní zataženy jeho potomci i syn dávného přítele toužící po pomstě. Fjordy budou rudé, nebesa ozářená plameny a člověk bude člověku vlkem.

Český vlastenec a pozoruhodná to postava rakouské monarchie, a to hned v několika ohledech jako mladý kadet absolvoval prestižní Tereziánskou vojenskou akademii a svou vojenskou kariéru nakonec završil v hodnosti podmaršálka, hovořil deseti jazyky, namaloval několik tisíc akvarelů a desítky olejů, přispíval do celé řady novin a periodik a v pozdější fázi svého života proslul jako propagátor zdravého životního stylu, abstinence a vegetariánství, jehož bylo možné vídat v Praze a okolí ve vycházkovém obleku a v sandálech! Záměrem autora je proto přiblížit tuto dnes již prakticky neznámou a zapomenutou osobnost, která patřila koncem 19. a počátkem 20. století ke koloritu významné české vlastenecké a intelektuálské společnosti.

Každé velké drama má své finále, své osudové vyvrcholení. Nebylo tomu jinak ani se závěrem druhé světové války na evropské půdě. Odpočítáme-li od data německé kapitulace (8. květen 1945) sto dnů nazpět, ocitneme se na přelomu ledna a února 1945. Byl to čas, kdy si hitlerovci mohli připomínat dvanácté výročí nástupu k moci. Slibovali tehdy mocnou „tisíciletou říši“. Nyní už z ní zbývaly jen trosky, ale stále se toho ještě mnoho dělo, především umíraly na frontách i v zázemí statisíce lidí. Posledních sto dnů války je v tomto unikátním knižním projektu zmapováno fakty, analýzami, každodenními zajímavostmi z protektorátu i zahraničí, svědectvími přímých účastníků a silnými lidskými příběhy.

Svět Kladiva na čaroděje skrývá nepřeberné množství příběhů plných akce, napětí, černého humoru, magie, démonů, zombií a jiného sajrajtu. Ty nejlepší jsme shromáždili ve sbírce, na níž se kromě autorů jednotlivých dílů podíleli i další známé tváře české fantastiky a najdete v ní také vítěznou povídku literární soutěže „Napiš si své Kladivo“. Čeká na vás pořádná nálož v podobě třinácti akčních a zábavných dobrodružství naší netradiční čtyřky hrdinů! Praha je magické město – a ta magie vás může zabít. V tom lepším případě. Když vám teče do bot, když vás pronásledují přízraky – koho zavoláte? Tým Felixe Jonáše určitě ne. Pokud už by přece jen přijeli, tak vás nechají pekelným silám napospas, aby vám pak mohli vybílit byt. Jenže někdy je situace tak zoufalá, že vám nezbývá nic jiného než obrátit se na lidi, kteří jsou naprosto odepsaní – a doufat, že to přežijete. Série Kladivo na čaroděje vás zavede do našeho světa, jak ho neznáte… a jak ho ani netoužíte poznat. Alespoň ne na vlastní kůži. Světa magie, temných přízraků, oživlých mrtvol, zabijáků, démonů, psychopatů, nekrofilů, upírů – a to mluvíme jen o kladných hrdinech. Ti, proti kterým bojují, jsou ještě mnohem horší…

Čtenáři se dostává do ruky šest studií Herberta Marcuse, nyní v českém překladu, z nichž nejstarší Nové prameny k založení historického materialismu pochází z roku 1932, nejmladší Represivní tolerance pak byla napsána v roce 1965, ale zásadně rozšířena v roce 1968. Texty reprezentují různé úseky myslitelského vývoje jedné z nejvýraznějších osobností první generace kritické teorie. Reprezentují proměny, kterými Marcuse reagoval na překotně se měnící svět i to, čemu zůstal vždy věrný: Starost o svobodu a štěstí, které nemohou být jedno bez druhého; starosti o svobodu a štěstí, které vycházejí ze skutečné solidarity lidského rodu a nemohou a nesmějí koexistovat s bídou a utrpením kohokoliv jiného.

O anekdotě praví moudrá encyklopedie, že se jedná o řecký výraz pro texty předávané ústně nebo z nějakých důvodů nezveřejněné. Je to zpravidla krátké humorné vyprávění, které zesměšňuje nějakého člověka, dobu či situaci. Nepochybujeme o tom, že v tomto ohledu byly tzv. totalitní anekdoty naprosto dokonalé. V komunismu se jim dařilo jako hrachu v Mičurinově pařeništi – a to i přes to, že vládnoucí režim byl kdykoliv ochoten zavřít prostořeká ústa i s jejich majitelem. Politickému vtipu to však nemohlo ublížit. Možná i proto, že smích byl zaručeným receptem na přežití v komunistickém bezčasí.

Kniha pojednává o životě, díle, vědecké práci, myšlenkových sporech a v neposlední řadě zejména o vlivu významného fyziologa a filosofa Františka Mareše na český intelektuální život konce devatenáctého a první třetiny dvacátého století. František Mareš byl významným představitelem kritiky českého pozitivismu, stoupencem i kritikem Immanuela Kanta, obhájcem vitalistického pojetí života a jako fyziolog s výraznou inklinací k filosofii aktivně a nepřehlédnutelně vstupoval do celé řady polemik s širokým obsahovým zaměřením – od sporu o pojetí Kantovy filosofie či obhajoby práce pražského fyziologického ústavu až po spor o Rukopisy. Kniha v neposlední řadě připomíná Františka Mareše jako významného českého akademického funkcionáře – dvojnásobného rektora Karlovy Univerzity a trojnásobného děkana lékařské fakulty. Do příloh knihy jsou zařazeny zejména Marešovy dosud nepříliš známé novinové a časopisecké příspěvky dokreslující názory tohoto významného českého filosofujícího fyziologa.

Rudolf Medek představuje téměř symbolickou postavu vzniku samostatného Československa a následné první republiky. Ač mu přání matky nalinkovalo kariéru učitele, neklidná povaha ho předurčila k něčemu odlišnému. Nejdříve hledal uplatnění v literární činnosti, kdy koketoval zejména s dekadentní poezií, která však v posledních letech před světovou válkou spíše skomírala, a jako nejvyšší metu měl určenou spolupráci s Moderní revui. Nicméně přišla válka a básník Rudolf Medek narukoval, netrvalo dlouho a přeběhl na ruskou stranu, aby se dobrovolně přihlásil do československých formací na Rusi. Básník se stal vojákem a docela úspěšným, velel rozvědkám, získal několik vyznamenání a potom přišel další přerod – z vojáka politikem, proměnil se v jednoho z klíčových čs. činitelů v Rusku, po jistou dobu fakticky zastával post jakéhosi čs. ministra války v Rusku. Po návratu do vlasti se jeho dosavadní podoby spojily – působil jako voják, neodpíral si politické šermovačky s nejslavnějšími současníky (mimo jiné Karlem Čapkem), psal legionářské romány, historické divadelní kusy i mnohem civilnější poezii. Často zařazován mezi pravičáky měl množství přátel napříč politickým spektrem a nejdůležitější součástí jeho myšlení bylo vroucí vlastenectví. Posledním jeho veřejným aktem cti bylo vrácení spojeneckých medailí Velké Británii a Francii po potupné mnichovské konferenci, pak ho už čekalo pouze pokračování zdravotních problémů a smrt v roce 1940, v pouhých padesáti letech. Jeho nejednoduchý životní osud a mnohdy kontraverzní názory se promítají také v jeho „druhém“ životě, tedy od roku 1940 do současnosti. Byl zakazován, pomlouván, dehonestován a hlavně zapomenut. Tato kniha se pokouší připomenout životní příběh básníka a vojáka, pro kterého vlastenectví a láska k vlasti nikdy nebyly prázdnými pojmy. Kniha úzce navazuje na autorův dlouholetý zájem o dějiny československých legií na Rusi.

Vývoj spolupráce londýnského a moskevského exilu – od československo-sovětské smlouvy k přijetí Košického vládního programu. Monografie zachycuje druhého československého prezidenta v období londýnského exilového působení v letech 1941–1945, kdy docházelo k postupnému vytváření budoucí koncepce poválečného Československa. Zároveň mapuje vývoj spolupráce mezi londýnskými a moskevskými exilovými představiteli, vrcholící podepsáním tzv. Košického vládního programu, jenž se stal prostředkem umožňujícím výrazný zásah do sociálně ekonomické a národnostní struktury osvobozené republiky.

Princezna Merry se zotavuje z únosu a následného útěku z dvora šíleného krále Taranise. Nemocniční klid však nemá dlouhého trvání a přichází další útok na její život. Útok, který Merry hluboce zasáhne, protože proti ní obrací její nejbližší. Přes krvavou pomstu a podporu svých nejbližších milovaných mužů princezna ví, že nyní se nesmí zastavit. Vrací se do říše kouzel, aby se postavila svým nepřátelům, kteří ani zdaleka nečekají se založenýma rukama. Osudový střet se blíží a proti sobě stanou nejen meče a kouzla, ale i moderní vojenská technika. Tenhle boj se totiž už dávno netýká jen jednoho světa, a Merry tak má ve svých rukou další osud všech kouzelných bytostí i lidí Merry Gentryová je žena, s níž není radno si zahrávat. Pracovala pro soukromou detektivní kancelář v Los Angeles, která se specializuje na případy s nadpřirozenými motivy. A že ve světě, kde vedle lidí žijí všemožné druhy kouzelných bytostí, o takové případy vůbec není nouze. Jenže Merry není jen člověk s malou příměsíc kouzelné krve, která jí propůjčuje zvláštní schopnosti. Ve skutečnosti je princeznou Temného království, členkou královské rodiny, a od trůnu ji dělí jen několik krůčků. Právě intriky a úklady těch, kteří by ji rádi odstranili z nástupnictví, ji přiměly utéct do lidského světa a za každou cenu svou pravou identitu skrývat. Poklidná léta, kdy ji ohrožovali jen zločinci a nástrahy velkoměsta, však skončila. Její tajemství bylo prozrazeno a nezbylo než se vrátit ke dvoru a čelit mocenským pletichám, v nichž sex a láska jsou jen nástroji k dosažení vyšších cílů. Zachovat si důstojnost a zůstat věrná svým citům a zásadám není snadné, když jde Merry na každém kroku o holý život...

Neblaze proslulá paravojenská formace Sudetoněmecký dobrovolnický sbor vznikla a působila v česko-německém pohraničí během dramatického podzimu 1938. Teroristické, sabotážní a diverzní akce Freikorpsu měly ve spojení s masivní propagandou sloužit Hitlerově zahraniční politice jako nástroj ovlivňování veřejného mínění, zastrašování českého obyvatelstva v pohraničních oblastech a možného nátlaku na britskou a francouzskou vládu. Publikace popisuje organizační, personální a materiální aspekty Freikorpsu, mapuje jeho nejdůležitější operace a přibližuje jeho hlavní aktéry. Specifickou část představuje vylíčení konkrétní činnosti formací Freikorpsu na Ašsku, které bylo již 21. září 1938 obsazeno nacisty za přímé účasti pravidelných vojenských jednotek Říše. Na kontě poměrně krátké existence Freikorpsu zůstalo vedle materiálních škod více jak 100 zabitých Čechů a přes 2000 zavlečených do Německa

Paměti Otakara Hromádky (1909 Kněž – 1983 Yverdon-les-Bains) vyšly poprvé v roce 1982 v exilovém nakladatelství Index a vyvolaly vlnu zájmu v československé emigrantské komunitě pro svou čtivost a výpovědní hodnotu. U nás vychází poprvé, rozšířené o dosud nevydané kapitoly. Hromádko byl především idealista a revolucionář. Velkou část svého života, poznamenanou ztrátou otce v první světové válce, strávil bojem za komunistické myšlenky. Po vyloučení ze studií na právnické fakultě v Brně byl ve třicátých letech opakovaně trestán, především za politickou agitaci. Často se skrýval v ilegalitě. Od roku 1937 bojoval jako dobrovolník v Interbrigádách ve španělské občanské válce. Po vypuknutí druhé světové války utekl s pomocí své budoucí ženy Věry Waldesové z nacistického transportu a společně s ní se poté v Paříži podílel na francouzském odboji. V poválečném období se v Československu zapojil do posilování dominance Komunistické strany Československa. Ačkoliv vyrostl jako antimilitarista, zúčastnil se několika válek a obdržel vysoká státní vojenská vyznamenání ve Francii, Polsku, Jugoslávii a Československu. Jeho vojenská kariéra vyvrcholila na konci roku 1949, kdy se stal generálním tajemníkem všech komunistických organizací v Československé armádě. V padesátých letech se Hromádko stal obětí vnitrostranických čistek. V únoru 1951 byl zatčen a obviněn z velezrady a špionáže a odsouzen ke dvanáctiletému trestu odnětí svobody. Vězněn byl mimo jiné i v Leopoldově a v jáchymovském pracovním táboře Rovnost. V dubnu 1956 byl propuštěn a později i plně rehabilitován, po srpnové invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 emigroval do Švýcarska. Hromádko strávil téměř deset let svého života ve věznicích a pracovních a detenčních táborech v různých zemích. Jeho kniha vzpomínek čerpá především z jeho vězeňské zkušenosti a z deziluze z revoluce. Otu Hromádka jsem znal jako odvážného a samorostlého člověka a revolucionáře od narození. Chtěl, aby se všechny křivdy, kterých byl svědkem, napravily do důsledků. – Doc. PhDr. Karel Kaplan, CSc. Poznali jsme se blíže s Otou Hromádkou v roce 1967. Od studentských let byl rebelem a v důsledku toho v trestní oblasti „recidivistou“ politických provinění. V procesu v padesátých letech mu hrozila smrt. Ve své knize vzpomínek se sarkasmem popisuje své životní zkušenosti. Co napsal, je vtipné, moudré a čtenáře zaujme. – prof. JUDr. Václav Pavlíček, CSc.

Carmela Caliseová byla doboru duší neapolské čtvrti Sanit? - tak proč ji někdo zavraždil? A navíc tak neskutečně brutálním způsobem? Takové otázky kladou komisaři Ricciardimu šokovaní svědci. Jenže brzy se ukáže, že stará Caliseová byla dobrou duší přesně za tři procenta lichvářského úroku. A najednou je zde případ s desítkami podezřelých, protože na prahu třicátých let minulého století se vraždilo za málo. Odmítla někomu posečkat s placením? Kam se poděl její zápisník? A kdo byl jejím komplicem a kdo sokem? Ricciardi jen pomalu rozplétá důvody, které mohly vést ke krvavému činu, a jeho pátrání jej zavádí nejen do těch nejchudších zákoutí Neapole, ale i mezi smetánku, nad kterou drží ochranu špičky fašistického režimu, stejně jako do prostředí vykladačů tarotu.