Epocha strana 70 z 107

Již bezmála jeden a půl století se odehrává nevšední příběh volyňských Čechů, příběh plný nadějí, dramatických zvratů, hrdinství i tragédií. Nalezneme v něm osudy lidí i vesnic, které na Volyni vlastníma rukama vybudovali a přivedli k rozkvětu, aby pak ve zlých dobách výsledky své práce s nemalým úsilím znovu a znovu hájili. Mnohé osobnosti z této významné krajanské komunity, dodnes na Ukrajině žijící, stály u samých počátků prvního i druhého československého odboje v zahraničí. tisíce volyňských Čechů bojovaly a umíraly se zbraní v ruce za obnovu samostatnosti a svobodu své původní vlasti. Řada z nich se do ní také po druhé světové válce vrátila s perspektivou nových začátků, avšak jejich plány záhy přervala násilná kolektivizace. Autor ve svém vyprávění spojil fundovaný pohled zkušeného historika a zároveň člověka, který mnoho volyňských Čechů osobně dobře poznal a mohl tak využít jejich svědectví.

Norman Applegate, americké „soukromé očko“ v Praze devadesátých let, to opravdu nemá jednoduché: vedle sledování nevěrných manželů se občas proti své vůli zaplétá do vyřizování účtů mezi prastarými démony, pohanskými bohy a dalšími nebezpečnými mocnostmi. Prostředí rušných městských ulic a svět mýtů se často prolínají právě v jeho blízkosti. Zohavené mrtvoly a tajemné magické artefakty se zkrátka v životě „pražského Marlowa“ objevují víc, než je zdrávo…

Kniha o Karlu Hermannu Frankovi, nacistovi, který se nejprve agilně podílel na rozbití Československa a poté výrazně a někdy i zásadním způsobem ovlivňoval dění v Protektorátu Čechy a Morava, není jen tradičním životopisem. Zkušený autor se soustředil i na ty momenty z Frankova života, které jsou dnes již zapomenuté, neznámé či méně známé. Můžeme se tak dočíst nejen o Frankovi samotném a jeho rodině, ale také o jeho poměru k jiným nacistickým veličinám (Henleinovi, von Neurathovi, Heydrichovi, Daluegovi či Frickovi). Seznámíme se s jeho poradci, s koncipováním protektorátní politiky, s Frankovým podílem na vyhlazení Lidic a Ležáku, či s posledními měsíci jeho života. Text je zpestřen poněkud odlehčenými kapitolami o jeho údajných aférách, okradení či o „tajné sekretářce“.

Pod nánosem času i utvářením poněkud zjednodušeného obrazu legií dnes zaniká jedna podstatná skutečnost: že totiž československé dobrovolnické vojsko v Rusku bylo složeno z obyčejných mužů. Autor nabízí plastičtější obraz, než jen obvyklý faktografický výklad – zabývá se především každodenností legionářů v období od léta 1914 do předjaří 1918. Čtenář se tak dozví, jak žili (a přežili) v ruských zajateckých táborech a co vše je mohlo motivovat ke vstupu do legií. Detailně se seznámí s jejich ubytováním, stravou, způsoby trávení volného času či složitými kontakty s místním obyvatelstvem. Ve frontové každodennosti nechybí vedle samotného boje ani vnímání smrti, zranění a nemoci, stejně jako řady jiných stresujících faktorů. Tato svědectví a někdy až fascinující příběhy jsou spojeny se jmény a osudy konkrétních legionářů. Na knihu bude navazovat druhý díl, pokrývající léta 1918–1920.

Jedním z největších paradoxů krymské války, kde proti sobě stály pozemní a námořní síly Velké Británie, Francie, Turecka a Sardinského království na straně jedné a carského Ruska na straně druhé, je skutečnost, že tvrzení, že válka je hnacím motorem průmyslu, zde neplatí a že v tomto případě to bylo spíše naopak. Tato válka se odehrávala nejen na Krymském poloostrově, ale zasáhla rovněž Kavkaz, sever Ruska, Baltské moře, a dokonce se válčilo i na Dálném východě. Doprovázely ji legendy v podobě tzv. Dlouhé červené linie či Útoku lehké brigády, ale především statisíce mrtvých vojáků, a skončila tak, že vlastně nebylo jasné, kdo je tu vítěz a kdo poražený. Symbolem poloviny 19. století je průmysl ženoucí se kupředu mílovými kroky aniž by mu člověk dokázal stačit. Nové zbraně mnohem efektivněji ničily vojáky nepřítele. Parní stroj se usídlil v továrnách, lokomotivách a lodích. Tomu napomáhal i rozvoj telegrafu, fotografie, žurnalistiky, kdy poprvé mohli čtenáři získat ze svých novin reportáže díky osobní účasti novinářů a fotografů přímo na bojišti. To vše byla krymská válka.

Již padesát let se Roman Cílek věnuje také literárním reportážím, v nichž rekonstruuje velké příběhy ze světa zločinu a trestu. Tento úctyhodný časový oblouk mu umožnil setkat se s řadou dnes již nežijících špičkových kriminalistů, navštívit místa trestných činů, archivy i věznice, hovořit s oběťmi, pozůstalými i pachateli. Nakladatelství tento soubor jeho reportáží před vydáním pracovně nazývalo „Výběr toho nejlepšího z Cílka“…

Již padesát let se Roman Cílek věnuje také literárním reportážím, v nichž rekonstruuje velké příběhy ze světa zločinu a trestu. Tento úctyhodný časový oblouk mu umožnil setkat se s řadou dnes již nežijících špičkových kriminalistů, navštívit místa trestných činů, archivy i věznice, hovořit s oběťmi, pozůstalými i pachateli. Nakladatelství tento soubor jeho reportáží před vydáním pracovně nazývalo „Výběr toho nejlepšího z Cílka“…

Strhujícím a osobitým způsobem sepsané vzpomínky pamětníka, který se pohyboval v bezprostřední blízkosti Smrkovského za hvězdných časů jeho biografie, tvoří informačně pestrou mozaiku druhé poloviny 20. století. Autor čtenáři umožňuje nahlédnout na kotrmelce doby v souvislostech, jimž se dnešní média a bohužel i mnozí historikové a publicisté až úzkostlivě vyhýbají či je jednoduše ignorují. V předmluvě autor cituje výrok svého lékaře, jenž se stal jedním z popudů vzniku této knihy: „Dneska se chce kdekdo vyrovnávat s minulostí a přitom se ta minulost nasvěcuje pořád jen z jedný strany. Jako kdyby slovo směli mít jen odpůrci tehdejšího režimu a přisírkové, co si na ně hrajou. Můj táta mi odmala vtloukal do hlavy antický moudra, a to dost osobitě. Víte, jak mi přeložil audiatur et altera pars? Kdo soudí, aniž vyslechl obě strany sporu, je hovado. Já tu druhou stranu neslyším, tak minulost nesoudím. Co když je nás takovejch víc? Napište memoáry a my si je přečtem. Třeba se nám pak bude líp foukat na bebí, který nám způsobil bolševik.“ Nasvítit čtenáři historii i z té druhé strany, a přispět tak k realističtějšímu pohledu na ni, je jedním z cílů knihy.

Jak snadné a pohodlné je otočit se zády k minulosti. A jak je to také nestatečné! Dá-li se to takto říci, pak tato kniha, jejíž druhé vydání vám nabízíme, je pobouřenou autorskou vzpourou proti stavu, kdy se téma nacistických koncentračních táboru vytrácí z vědomí naší společnosti a je připomínáno vždy spíš jen jednostranně a nárazově. Proto se oba zkušení autoři literatury faktu, kteří se těmito otázkami již dlouho zabývají a mají k nim i osobní vztah (jejich otcové se stali oběťmi hitlerovců a Miloslav Moulis prožil jako politický vězen za ostnatými dráty téměř pět let), rozhodli zpracovat dílo, jež by přehlednou a čtivou formou nabídlo mnohostranný obraz toho, co nacistické koncentrační tábory v dané etapě nejen německých, ale téměř celoevropských dějin představovaly. K vyjádření zvolili formu střídání faktografických kapitol s dramatickým vylíčením výjimečných osudů a událostí. Název knihy vychází z nacistického záměru, aby ti, které uvěznili a hodlali zničit, přestali být lidmi - ale platí to rovněž v opačném směru: ti, kteří se podvolili k zformování, řízení a výkonu barbarské praxe v koncentračních táborech, sami přestali být běžnými lidskými bytostmi. I z těchto důvodů je o tom třeba psát - tím spíš, že nacistické tábory smrti nebyly ve 20. století bohužel jedinými, jimiž si lidstvo zatížilo svou historii.

Napínavý kriminální román ze současnosti. V den svatby nalezne mladá veterinářka Dana svého snoubence zavražděného a sama je za tento čin odsouzena na doživotí. O její vině nepochybuje policie, justice a zásluhou senzacechtivých médií ani většina veřejnosti. Danino motto „Nikdy se nevzdávej“ jí pomáhá otočit kolem osudu a změnit ho. Po útěku z vězení zvolna rozplétá složité a zkorumpované nitky své kauzy. Jak souvisí její případ s podivným prodejem lukrativního činžovního domu poslanecké sněmovně? Proč kdosi cvičí bojové psy na smrtící zbraně? A jak s tím vším souvisí předseda branně-bezpečnostního výboru? Opravdu dokáže Dana překonat všechny nástrahy osudu a odhalit vraha svého snoubence?

Čtivě a netradiční formou představené poslední dny Jana Palacha umožní čtenáři nahlédnout pod slupku událostí, jež započaly 16. 1. 1969 ve chvíli, kdy se pod pražským Národním muzeem rozhořela živá pochodeň odporu proti okupaci a vládnoucímu režimu. Rozhovory Jana Palacha a MUDr. Zdenky Kmuníčkové, lékařky, která poskytovala psychiatrickou péči těžce popáleným pacientům na klinice popálenin v Praze a u Janova lůžka strávila téměř celé jeho poslední dny a noci. Část těchto rozhovorů dr. Kmuníčková nahrála na magnetofonový pásek. Jan Palach s tím souhlasil a uvítal to. V té době se mezi množstvím pozitivních ohlasů na smysl jeho sebezapálení ozývaly i hlasy, které snižovaly jeho čin a jeho osobnost. Zaznamenaný rozhovor je nezpochybnitelným dokladem skutečné motivace jeho činu, jeho duševního zdraví a důkaznou zprávou o jeho výjimečné osobnosti.

S partyzánštinou je konec. Je na čase rozpoutat válku. Absolutní válku lidí proti mimozemským okupantům. Jestli má být planeta Země svobodná, je třeba obětovat všechno, včetně vlastních životů – a to platí nejen pro lidi, ale i pro upíry. Jan Bezzemek, Gerhard, Petra, Lucie i Diana a jeho partička upířích transvestitů a dalších jejich spojenců stojí na prahu poslední bitvy se žlutými parchanty z vesmíru a vědí, že není cesty zpět. Čeká je buď smrt, nebo svoboda. „Tak jo, sežeňte mi granáty a nějaký hulení. Tohle bude epický,“ říká JUDr. Tomáš Uhřík. Upíři proti mimozemšťanům potřetí a naposled. Na konci knihy zůstanou jenom jedni a cesta k tomu stojí za to.

Byly to výjimečné a výjimečně kruté případy. Když kriminalisté poprvé stáli na místech vražd, nad zuboženými těly obětí, připadal jim neznámý pachatel jako vzdálený přízrak. Jako monstrum s nepochopitelným myšlením a ještě zvrácenějším konáním… Jaká byla realita? Profesionální dráha policejního vyšetřovatele a šéfa pražské mordparty Jiřího Markoviče je lemována především sexuálními vraždami. Případ pětinásobného vraha Hojera či kauza tzv. spartakiádního škrtiče Straky vstoupily už na výrazně zkrvavělý piedestal historie české kriminalistiky. Markovič ale také řešil brutální vraždu v hodkovičském lese – která svého času inspirovala scénáristu Jaroslava Dietla, stejně jako pozměnila učebnicové kánony o předpokládaném pachatelově profilu. Dozvíme se také nelítostnou pravdu o dvojnásobné vraždě v Prokopském údolí. O vraždě v restauraci U dvou koček, jež vyústila v soudní maratón. O psychopatu Vocáskovi, prvním doživotním odsouzenci, který se dnes snaží prodrat na svobodu. Navštívíme místa činu, pitevny, psychiatrická zařízení… Zasvěceným průvodcem nám bude Lovec přízraků.

Výjimečný příběh skutečného zločinu, který změnil zákon ve prospěch oběti. Zločin chladnokrevně spáchal otec psychopat na svých nic netušících dvou dětech. Kniha je příběhem normální rodiny, rodiče jsou Češi, kteří po sovětské okupaci emigrovali z Československa. V Kanadě se seznámili a vzali; narodily se jim dvě krásné zdravé děti, chlapec Pavlík a holčička Elunka. Zpočátku běžný příběh, avšak zasazený do obtížných podmínek života v emigraci, se postupně rozvíjí v rodinné drama. Matka je nesmírně obětavá, schopná a milující. Otec má zřejmě vrozené předpoklady duševní choroby; po opakované ztrátě zaměstnání již nové nehledá a vinu za svůj neúspěch vytrvale svaluje na své okolí. Narůstá u něj zloba, nenávist, agresivita. Není schopen vytvořit si vztah ke své rodině a postarat se o ni a izoluje se. Ze msty promyslí a spáchá dvojnásobnou brutální vraždu… Událost ve své době otřásla veřejností nejen v Kanadě, ale i ve Velké Británii a v Západním Německu a vyvolala diskuzi a později též úpravy některých právních ustanovení týkajících se pohřešovaných dětí.

Atraktivní a oblíbené téma zpracované tentokrát poněkud netradičně, a to s ohledem na nedisciplinované zplozence jednotlivých znamení. Kniha z pera respektované a jedné z nejvydávanějších autorek současnosti se velmi čtivým a osobitým způsobem věnuje nejen charakteristice jednotlivých zodiakálních znamení, včetně některých atributů každého znamení, ale zabývá se také jejich vzájemnou (ne)přitažlivostí. Samostatnou kapitolu knihy tvoří Lunární magie, která čtenářům mj. nabídne i pár osvědčených kouzel pro každou fázi Luny.

V první knize to mimozemšťanům ještě prošlo, teď se ale zbytky zdecimovaného upírstva vydaly do posledního boje. A že tenhle boj začíná ve čtvrti plné bojechtivých transvestitů, není nakonec na škodu. Jenže žlutí okupanti mají dost síly vzdorovat, a jestli po něčem touží, tak je to odkázat upíry jednou provždy do mýtů a legend. Ve hře je ale ještě jeden hráč – někdo podivný, kdo za sebou zanechává radioaktivní stopu… Pokud má být lidstvo znovu svobodné, je potřeba odpálit pár bomb a najít spojence, kteří mohou být mnohem nebezpečnější než ti nejhorší nepřátelé. František Kotleta se vrací a je ještě hustější, akčnější a zábavnější.