Epocha strana 71 z 107

Čas je značně proměnlivá hodnota. Sto hodin, tedy něco málo přes čtyři dny, je údobí, které v životě kohokoli z nás i v chodu států většinou jen málo znamená. V osudovém roce 1939 tomu bylo naopak. Sto dramatických a četnými zvraty nabitých sto hodin, které uplynuly mezi prvními minutami pondělí 13. března a čtvrtou hodinou ranní dne 17. března, zásadním a ničivým způsobem poznamenalo naše dějiny. Strhující děj, líčený autory v podobě časového sledu a s četnými průhledy do lidských osudů, začíná na faře v spících Bánovcích nad Bebravou, odkud je přes Bratislavu do Berlína narychlo dopraven katolický kněz Jozef Tiso. Končí pak prvními hodinami pátku 17. března, kdy Adolf Hitler již opustil pokořenou Prahu, kde se na Václavském chystala vojenská přehlídka německých branných sil, a přes Moravu mířil vstříc jásavým oslavám svého triumfu ve Vídni. Bylo to sto hodin, kdy republice, která se v předchozím roce dožila svých dvacetin. byl na dlouhých šest let vnucen umrtvující okupační režim.

Po celá staletí se snažili jednotliví mořeplavci i celé výpravy proniknout do polárních končin na severu i na jihu Země. Hledali podél severoamerického pobřeží cestu do Číny a Japonska, podobně jako na jih od Ohňové země hledali bájnou terra australis incognita. Jako magnet je přitahovaly severní i jižní pól. Jejich cesty provázely mořské bouře, studené vichry, silné mrazy a sněhové metelice, hlad a kurděje. Jejich lodě mnohokrát uvízly v ledovém zajetí, a přesto se s přicházejícím jarem znovu vydávali zaplňovat bílá místa na mapě. Nemalé množství polárníků i celé výpravy zmizely jako oběti polární vášně. Kniha líčí osudy nejznámějších dobyvatelů severu a jihu: H. Hudsona, Johna a Jamese Rossových či J. Franklina pokoušejících se proniknout zamrzajícími průlivy mezi ostrovy na severu Ameriky, úspěšnou plavbu R. Amundsena, snahy E. Kanea, F. Nansena a dalších polárníků dosáhnout severní pól, i zápas o prvenství mezi F. Cookem a R. Pearym. Zachycuje tragické vyústění závodu o dosažení jižního pólu mezi Amundsenem a Scottem a nenaplněnou touhu E. Shackletona přejít Antarktidu. Romantiku plachetnic a parolodí posléze nahradily vzducholodě a letadla a k „hrdinovi obou pólů“ Amundsenovi přibyli U. Nobile a R. E. Byrd. A právě v této době zároveň končí životní příběh nejslavnějšího dobyvatele ledových pustin, Roalda Amundsena, jehož osud knihu rámuje.

Jméno chicagského gangstera Al Capona (1899–1947) se stalo v široké veřejnosti synonymem pro organizovaný zločin. Za žádnou z vražd, v jejichž pozadí stál, však nebyl nikdy odsouzen a ve vězení se nakonec octnul za neplacení daní. Tento svazek EDICE MAGNETKA sleduje kariéru Al Capona od jejích počátků na ulicích New Yorku. Postupně si jeho zvláštních schopností všímali stále významnější vládci podsvětí. Jeho protektorem se stal Johnny Torrio, který kraloval nad sítí heren, sázkových kanceláří, barů a nevěstinců. Za ním přesídlil Al Capone roku 1920 za ním do Chicaga. Spolu s dalšími členy rodiny pomáhal svému bossovi budovat a rozšiřovat impérium zločinu, až se roku 1925 sám stal jeho vládcem. Dokázal se tvrdě vyrovnávat s konkurenty a obratně využívat korupci, panující na radnici v Chicagu. Na počátku třicátých let se jeho dráha proťala se životní linií českého krajana Antona Čermáka, který se stal starostou města, a postavil se na odpor Caponova gangu se stejnou rozhodností s jakou postupovali federální vyšetřovatelé. Jejich trpělivá práce přivedla Capona před soud a za mříže, snad aby se potvrdilo lidové rčení, že „nikomu nerostou stromy do nebe“.

Konflikt mezi carským Ruskem a císařským Japonskem, jímž vyvrcholil zápas o mocenské pozice na Dálném východě, konkrétně o vliv v Koreji a Mandžusku, v období od 8. února 1904 do 28. května 1905 – začíná překvapivým útokem japonského loďstva pod velením admirála Tóga na legendami opředenou ruskou námořní základnu Port Arthur, vítězství Japonců u Mukdenu až po rozdrcení ruské Baltské flotily u Cušimy. Diplomatická jednání v americkém Portsmouthu dne 5. září 1905 definitivně končí tento konflikt. Válka, ve které na obou stranách nalezlo smrt přibližně 130 000 mužů, potvrdila sice dominantní pozici Japonska na Dálném východě, ale bez dalších hospodářských a teritoriálních zisků pro Tokio. Knihu doplňují poprvé dosud nepublikovaná, neznámá, nebo málo známá fakta ze zákulisí, zejména z oblasti výzvědných služeb, diplomacie a finančnictví.

„Každý, kdo unese oštěp…“ jsou slova, která habešský císař použil v mobilizačním rozkaze poté, kdy do jeho země vtrhly početné a dobře vyzbrojené italské divize. Drama expanzivního výpadu fanaticky zfašizované země do východoafrického prostoru, včetně všech příčin i důsledků, patří ke klíčovým a budoucnost ovlivňujícím událostem v období mezi světovými válkami. Zkušený autor literatury faktu, který pro tuto edici již popsal i časově související španělskou občanskou válku (Krvavá předehra, 2005), rozvíjí několik rovin příběhu a zavádí čtenáře nejen přímo na bojiště, ale také do zákulisí dění: mezi válečné zpravodaje, do pracoven státníků, exponentů tajných služeb i zbrojního průmyslu a činitelů nadnárodních organizací.

Oboustranná brutalita založená na náboženských rozdílech a bezpočet menších i větších střetnutí na souši i na moři byly charakteristickými projevy krvavé války mezi Řeky a Turky ve dvacátých letech 19. století - války, která vedla ke vzniku nezávislého řeckého státu. Provázely ji i další jevy, jako řecké mrhání zahraničními půjčkami či občanské války mezi samotnými Řeky. Negativní roli sehrála také jednostranná propaganda v západoevropské společnosti, vyplývající z neznalosti skutečné situace ve východním Středomoří, a vojenské i diplomatické vměšování evropských velmocí. Přestože od konce oné války uplynulo již 180 let, nepozbyla na svém historickém významu a aktuálnosti. Animozita mezi Řeky a Turky je stále živá a řecká společensko-ekonomická realita dnešních dnů způsobená plýtváním se vine jako červená nit řeckými dějinami již od této války, která je významnou kapitolou moderních evropských dějin. Připomíná to antickou tragédii i absurdní drama zároveň.

V listopadu 1975 podepsali zástupci šesti jihoamerických zemí přísně tajnou dohodu, kterou posvětili již probíhající spolupráci a vzájemnou pomoc tajných služeb, armád a policie při potírání levicového nebezpečí. O tři roky později se počet signatářů rozrostl na osm. Únosy, mučení, vraždy, atentáty, vojenské operace proti guerille. To byly znaky "špinavé války", která se v sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století rozpoutala v Jižní a posléze i Střední Americe. Kondor nemilosrdně zasekl drápy. Kniha přibližuje čtenářům průběh operace v jednotlivých zemích, skrytou úlohu USA, nejděsivější případy státního teroru i tragické dopady do současnosti. Nemá sloužit jako obhajoba marxistických partyzánů ani jako důkaz zlotřilosti imperialismu a šikany chudých zemí Spojenými státy americkými. Zmíněné události však představují další nešťastnou epizodu dějin dvacátého století a musí být vzpomenuty, už jen pro ony desetitisíce zmařených lidských životů. Operace Kondor je v Čechách téma exotické a dosud málo známé, o to zajímavější poznatky však může četba knihy přinést.

O banderovcích se u nás v podstatě ví jen to, že to byli ukrajinští povstalci, kteří se po druhé světové válce pokoušeli probít přes Slovensko, Moravu a jižní Čechy do amerického okupačního pásma v Německu. Dodnes u nás vycházejí knihy a studie popisující „statečné“ příslušníky naší policie a armády snažící se tomu zabránit. Ale odkud se banderovci vzali, zač bojovali a proč současný ukrajinský prezident Viktor Juščenko jmenoval jejich vůdce národními hrdiny? Jak ukrajinský boj za nezávislost souvisel s Československem? O tom všem vypráví kniha Milana Syručka, který se na Ukrajině vydal po stopách třistaletého boje Ukrajinců proti ruské, polské, rakousko-uherské a rumunské nadvládě. Přináší svědectví jak z tajných archivů, tak od lidí, kteří prožili válečné a poválečné roky v partyzánském boji zejména proti bolševické moci. Osmý svazek znovuobnovené Edice Magnetka obsahuje dosud neznámá fakta z tajných archivů a vyprávění očitých svědků o pohnutém boji Ukrajinců za svou státnost a také, jakou roli v tomto úsilí sehrálo Československo. Současné rozporuplné hodnocení úlohy banderovců samotnými Ukrajinci dává autorovi možnost nahlédnout do zákulisí událostí vedoucích k vyhlášení ukrajinské nezávislosti před sedmnácti lety.

V předvečer spojenecké invaze do Normandie v červnu 1944 pozval generál Omar Bradley, velitel 1. U.S. Army, velitele 2. praporu Ranger podplukovníka Jamese E. Ruddera na schůzku, o které později prohlásil: „Ještě nikdy žádný velitel nedostal tak beznadějný úkol.“ Druhý prapor Ranger měl dobýt a zlikvidovat německou dělostřeleckou baterii na mysu Pointe du Hoc, která svými dalekonosnými děly ohrožovala průběh vylodění jak v úseku Omaha, tak v sousedním úseku Utah, a navíc i vyloďovací flotilu na moři. Zdánlivě běžný bojový úkol byl však ztížen až k nemožnosti skutečností, že baterie byla umístěna na skalnatém výběžku, z vnitrozemí chráněna minovými poli a zátarasy ostnatého drátu, od moře pak skalní stěnou, třicet metrů vysokou. Sami Němci tuto stranu považovali za naprosto nepřístupnou a soustředili se hlavně na obranu proti případnému útoku z vnitrozemí. Na Pointe du Hoc se vylodilo 225 příslušníků 2. praporu Ranger, po třech dnech krvavých bojů muže proti muže jich bylo jen devadesát schopných zdržet v ruce zbraň. Při 40. výročí vylodění v Normandii prezident Reagan ve svém projevu na Pointe du Hoc řekl: „Za mnou je památník, který symbolizuje to ohromné úsilí, a tady přede mnou jsou ti, kdo to dokázali.“ Dobytím mysu Pointe du Hoc boj nekončil a 2. prapor Ranger čekala ještě dlouhá bojová cesta napříč Německem a německá kapitulace 8. května 1945 zastihla 2. prapor Ranger v Československu, v Plzni a v Dolní Lukavici u Přeštic.

Málokterá problematika dějin amerického kontinentu přitahuje takovou pozornost české veřejnosti jako otázka vztahů mezi Indiány a bílým obyvatelstvem Ameriky, kromě jiného tvořící součást historie tzv. Divokého západu. Indiánské války sedmdesátých a osmdesátých let devatenáctého století byly završením procesu, jenž začal už objevením Ameriky či přinejmenším založením prvních anglických kolonií a znamenal nahrazování lovu, sběru a primitivního zemědělství zemědělstvím intenzívním, popřípadě jinými ekonomickými aktivitami. Velká siouxská válka, jejíž součástí byla bitva u Little Bighornu, kde utrpěla americká armáda největší porážku v bojích s Indiány, pak může sloužit v mnoha ohledech jako názorná ukázka způsobu válčení i výsledků střetnutí. Přinesla relativně malé ztráty na životech, přitom však dalekosáhlé změny pro poražené. Z plání přilehlých hor zmizeli indiánští lovci a přišli horníci, farmáři a chovatelé dobytka. Sedící býk, vítěz nad Custerem, odešel do Kanady a vrátil se k vystupování ve sbírce kuriozit. Jeho smrt v roce 1890 pak symbolizuje definitivní konec jednoho období dějin amerického kontinentu.

Přestože Československo a Afghánistán byly velmi rozdílné země, obě sdílely společný osud – staly se obětí invaze sovětské armády. A přestože válečné dobrodružství komunistické velmoci v hornatém asijském státě není až tak vzdálenou minulostí, víme toho o něm poměrně málo. Do tehdejšího Afghánistánu proniklo, na rozdíl od jiných konfliktů druhé poloviny dvacátého století, jen málo novinářů a fotografů, neexistuje mnoho zveřejněných svědectví. 13. svazek Polozapomenutých válek se snaží zachytit celý průběh této důležité války, která se odehrávala v osmdesátých letech minulého století a která ve svých důsledcích ovlivnila dění na mnoha místech planety. Přispěla svým dílem ke konci studené války, k rozpadu východoevropského komunistického bloku, a nakonec i k rozpadu samotného Sovětského svazu. Zároveň porodila globální teroristickou organizaci, jakou je dnes Al-Káida, a tak přispěla ke vzestupu nekompromisních radikálních islamistů, kteří v dnešním světě – nejen v tom islámském – představují nepřehlédnutelný fenomén. Kromě situace na bojištích, politických, diplomatických jednání i ekonomické situace země sleduje autor – zkušený publicista, jenž se nejen věnuje problematice islámského světa, ale který Afghánistán rovněž několikrát navštívil – na pozadí války pozvolný vzestup vůdce Al-Káidy Usámy bin Ládina a věnuje se také následující afghánské občanské válce, která eskalovala po odchodu Sovětů a vyústila v převzetí moci fanatickým hnutím Taliban.

Kniha je beletrizovaným vylíčením dramatických událostí zrodu makedonského království, jehož mocenský vzestup dovršil král Filip II. Makedonský svými výboji do sousedních knížectví a nakonec i ovládnutím Řecka, jež sjednotil v rámci Korintského spolku k plánovanému tažení proti Persii. Těsně před odchodem do války byl však při svatbě své dcery Kleopatry zavražděn příslušníkem své tělesné stráže. Kdo stál za tímto atentátem není dodnes spolehlivě objasněno. Podezírána byla i zavržená královna Olympia, matka Alexandra, následníka trůnu, kterého Filip počal zatlačovat do pozadí, a sám Alexandr, jemuž Filipova smrt otevřela cestu k moci. Autor neváhá klást otázky, které vedou čtenáře k zamyšlení nad záhadami vylíčených dějů. Kniha pak, opřena o historiografická vylíčení Alexandrových tažení a vítězných bitev, zobrazuje jeho cestu k ovládnutí celé perské říše a sleduje jeho vzrušující osudy až k okamžikům náhlého, velice záhadného onemocnění při hostině před vyražením na dobyvatelské tažení do Arábie. Onemocnění, které po několika dnech skončí smrtí geniálního dobyvatele a vládce největší tehdejší říše světa.

Bitva svedená 15. července 1410 u Grunvaldu byla jednou z největších rytířských střetnutí evropského středověku. Proběhla během války mezi polsko-litevskou unií, v jejímž čele stál král Vladislav II. Jagiello, a řádem německých rytířů. V této „Velké válce“, jak ji nazvali soudobí kronikáři, ukončila polská vojska a jejich spojenci expanzivní politiku řádu v severovýchodní Evropě. Samotná bitva u Grunvaldu je označována různými jmény. Poláci jí říkají bitva u Grunwaldu, litevsky zase zní u Žalgirisu, v běloruských letopisech je napsána jako Dubrovno a v německé literatuře se tradičně píše jako Tannenberg, a to podle protější vesnice, která má dnes polský úřední název Stębark. Celá Velká válka s křižáky se odehrála v letech 1409–1411 a měla kromě bitvy u Grunvaldu několik základních etap a dramatických událostí, které tato kniha popisuje. Vedle hlavní postavy Vladislava II. Jagiella, polského krále a velkoknížete litevského, zde čtenář najde také osudy úspěšných a málo úspěšných politiků, vojevůdců a velmistrů. Zvláštní pozornost věnuje autor řádu německých rytířů v Prusku a vnitřnímu vývoji litevského velkoknížectví. S nadhledem hodnotí světla a stíny osudné porážky křižáků a slavného grunvaldského vítěze. V roce 2010 oslavovalo Polsko 600 let od události, která se stala takřka symbolickým mezníkem národních dějin. Vítězství u Grunvaldu dodnes vyvolává emoce a v minulosti bylo často politicky zneužíváno. Pohleďme blíže k této dramatické vojenské události, které se v hojném počtu na obou stranách zúčastnili také válečníci ze zemí Koruny české.

Co se vlastně odehrálo na ostrově Damanskij uprostřed řeky Ussuri? Proč se tento kousek země o rozloze menší než čtvereční kilometr stal předmětem lítých bojů, které hrozily přerůst ve velkou válku dvou jaderných mocností? Je pravdou, že sovětští vojáci použili proti čínským tajnou zbraň, která doslova vypařila – podle některých odhadů – až na 6000 čínských bojovníků i s jejich technikou, děly, minomety a skladišti zbraní? A proč se vůbec sváděly bitvy o tak malý kousek země, když sovětsko-čínské hranice měřily tehdy téměř 6400 kilometrů a Číňané uplatňovali nárok na více než milion čtverečních kilometrů sovětského Dálného Východu? V novém svazku znovuobnovené Edice Magnetka autor nejen rekonstruuje tehdejší události, ale na základě dokumentů odtajněných v souvislosti se 40. výročím tohoto konfliktu podrobně popisuje, o jakou zbraň se jednalo. V té době byla skutečně tajná a poprvé byla použita právě na řece Ussuri. 13. svazek znovuobnovené Edice Magnetka.

Až do začátku 1. světové války aeroplány vzlétaly především při sportovních leteckých soutěžích. Ale již v prvních měsících války si představitelé armády uvědomili jejich význam a začali velké stroje postupně využívat k bombardování území protivníka. Nejslavnějším německým pilotem byl nesporně Manfred von Richthofen, nazývaný Rudý baron. S osmdesáti sestřelenými stroji je prvním v pořadí leteckých es. V knize se setkáme také se spojeneckými piloty, kteří bojovali na západní frontě proti Německu (jako např. G. Guynemer či E. Mannock), a připomene i české letce, kteří proti sobě stáli na opačných stranách fronty (např. R. Holeka, J. Kostrba, J. Hofman). Podíváme se rovněž na italskou frontu a méně známou východní frontu, do ruských leteckých továren, kde vynikající konstruktér Igor Sikorskij navrhl mohutný stroj Ilja Muromec.

Když šéf SS Himmler posílal Hitlerovi hlášení o výbuchu Varšavského povstání, vložil do něj i dvě krvelačné pomstychtivé věty, které se staly názvem této knihy. Neuvěřitelných třiašedesát dní hrdinského odporu zaplatilo životy na dvě stě tisíc Varšavanů. Nacistická zběsilost v průběhu bojů i po kapitulaci povstalců proměnila polskou metropoli v moře trosek. Jeden z nejtragičtějších dějů dvacátého století je i po šedesáti sedmi letech stále živou ranou polských dějin. A také bolavým místem svědomí vítězů druhé světové války. Jak se zrodila a kam směřovala povstalecká Armija krajowa, Domácí armáda – nejpočetnější vojsko, jaké se kdy připravovalo v konspiraci na otevřenou válečnou akci? Proč udeřila právě 1. srpna? Jak dokázali chatrně vyzbrojení „chlopaci z AK“ tak dlouho čelit drtivému tlaku těžkých zbraní? Proč jim Rudá armáda – které vytvářeli cenné předmostí pro útok na západní břeh Visly a dál na Berlín – nepřišla na pomoc? Vyčerpali v té věci západní spojenci všechny možnosti nátlaku na Stalina? Jaké byly další osudy přeživších povstalců ve rdousivém sevření totalitní zvůle? Desítky let bojovali poctiví polští vlastenci o pravdivý obraz povstalecké epopeje, o čest, která jí právem patří. I český čtenář by měl poznat celou pravdu ve všech jejích souvislostech.