Karolinum strana 62 z 163

Druhé vydání učebního textu, který je určen studentům Farmaceutické fakulty. Autorky této praktické příručky kladou důraz na procvičení a profesionální zvládnutí anglické farmaceutické terminologie a frazeologie. Každá z 30 lekcí obsahuje odborný text a praktická cvičení, zaměřená na porozumění psanému slovu, konverzaci a procvičování gramatiky. Připojen je i anglicko-český slovník s transkripcí slovní zásoby a rejstřík.

Hlavním cílem publikace Právní překlad v teorii a praxi je poskytnout čtenářům nejen teoreticky podložený návod, jak postupovat při převádění právních informací z češtiny do angličtiny, ale také praktické ukázky přístupu k překládání nového občanského zákoníku (NOZ). Publikace je rozdělena do tří kapitol. První kapitola podrobně analyzuje proces právního překladu, formuluje základní pravidla pro překládání právních textů a vymezuje rozsah právnělingvistických znalostí a překladatelských dovedností. Druhá kapitola se věnuje překládání právních předpisů, stanovuje právnělingvistická východiska pro překlad českých zákonů do angličtiny, porovnává lingvistický přístup k tvorbě zákonů v České republice a některých anglicky mluvících zemích. Zahrnuje stručnou charakteristiku jazyka NOZ a analýzu různých variet právnické angličtiny, stejně jako některých gramatických jevů, jež jsou pro překlad (nejen) občanského zákoníku podstatné. Třetí kapitola v pěti oddílech ukazuje praktický přístup k překládání občanského zákoníku do angličtiny. První oddíl se věnuje legislativně technickým prvkům celého zákoníku a jeho systematice; další čtyři oddíly jsou vymezeny podle částí NOZ – obecná část, rodinné právo, absolutní majetková práva a relativní majetková práva. V každém oddíle jsou vybrána ustanovení z pohledu překladu obtížnější buď kvůli volbě českých jazykových prostředků, nebo pro nejednoznačnost českého textu, jež může vést k různým interpretacím.

Publikace navazuje na předchozí autorovy studie z oblasti vývoje španělského jazyka. Na mnoha příkladech dokládá všechny významné fonetické změny, které vedly ke vzniku moderní španělstiny. Velkou výhodou je přehlednost, didaktičnost a zároveň komplexní, nezjednodušující přístup k problematice. Text si klade za cíl seznámit čtenáře zejména s vnitřním vývojem španělského jazyka, konkrétně pak se zákonistostmi fonologických změn během jednotlivých fází jeho vývoje. Na základě získaných etymologických poznatků by měli být čtenáři schopni rozpoznat z latinských slov a tvarů jejich současné španělské protějšky a umět rekonstruovat jejich podobu v základních vývojových fázích. Obecné zákonitosti jednotlivých změn jsou uspořádány v tabulkách, po každé tabulce následují příklady v podobě etymologické analýzy slovních tvarů.

Druhá část učebního textu (Laudabile Carmen) je pojata jako uvedení do četby římské poezie a první seznámení s myšlením o literatuře a rétorice v antickém Římě; je proto zaměřena především na dva okruhy – výklad výrazových prostředků a antologie textů vztahujících se k literární kultuře starověkého Říma. Výklad termínů ve slovníku figur a tropů vychází z definic a názorů římských teoretiků řečnictví a jednotlivá hesla jsou vybavena příklady z děl známých básníků – všechny latinské příklady i další citace jsou uvedeny i v českém překladu. Cílem výboru textů římských autorů, básníků i prozaiků, je doložit, že literární a poetologický diskurz byl v Římě živý, a to od samých počátků římské literatury až do 2. stol. n. l., kdy se římská „pohanská“ literatura už postupně, ale trvale začala z kulturního horizontu vytrácet. Ukázky jsou vybrány z děl, jejichž český překlad je nedostupný či velmi zastaralý, anebo z děl dosud nepřeložených (Rétorika pro Herennia, některé spisy Ciceronovy, Gellius); z textů dobře dostupných jsou zde pouze pasáže, které v kontextu díla zaměřeného na jiné oblasti snadno uniknou pozornosti (Velleius Paterculus, Petronius). V české odborné literatuře jde o první publikaci, která se problematikou římské literatury a rétoriky takto zabývá. Vzhledem ke způsobu zpracování je přístupná nejen studentům klasických jazyků, ale i zájemcům z dalších oborů a širší veřejnosti.

Zatímco středem zájmu evropské filosofické tradice je zejména zjevování se věcí, teorie a filosofie médií, tak jak ji zde představujeme, se zaměřuje na nástroje, techniky a praktiky, které vůbec objevování umožňují. Mediální operace určují, co může, a naopak co nesmí být zobrazeno či vysloveno. Zánik určitých formací je pak logicky spojen i se změnou/vynálezem nové techniky, ale i s reflexí či překročením daných materiálně-technicky´ch dispozic – proto získávají na významu operace dezintegrace, destabilizace, rozvázání vazeb zdánlivě stabilních formací (např. politických režimů, které zajišťují instituce, technik kontroly, ale i formálních prvků uměleckých projevů a myšlenkových konceptů). Kolektivní monografie vychází z dialogu inspirovaného mezinárodní konferencí Dis/appearing, sleduje základní mediální operace objevování a mizení a zhodnocuje několikaleté česko-německé diskuse zaměřené na společná teoretická a filosofická východiska vztahující se k medialitě. Navazuje zejména na fenomenologickou tradici, která historicky spojuje německou a českou filosofii, s cílem její kritiky a nové interpretace ve vztahu k současným otázkám výzkumu médií a kulturních technik. Autoři jednotlivých textů vycházejí z různých oborů a jsou z českého (Václav Krůček, Miroslav Petříček, Martin Pokorný, Karel Thein, Josef Vojvodík) i německého prostředí (Claudia Blu¨mleová, Nadja Ben Khelifaová, Manuela Klautová, Bettine Menkeová, Katharina Reinová, Jörg Sternagel, Wolfgang Struck). Příspěvky autorů jsou rámovány mezinárodním pohledem na tuto problematiku (Georges Didi-Huberman, Matthew Solomon), vstupním textem vymezujícím rámce společné metody (Lorenz Engell, Bernhard Siegert) a komentářem editorek Kateřiny Svatoňové a Kateřiny Krtilové.

Člověk ví, že musí zemřít, a toto vědomí patří mezi základní charakteristiky lidskosti, náboženství, metafyzika a kultura si však kladou za cíl smrt přemoci. Západní filosofie od Platóna po Hegela tvrdí, že sám výkon myšlení je překonáním smrti a konečnosti. Kniha F. Dasturové nejprve podává analýzu těchto pokusů vyměřit oblast, která se smrti vymyká, a následně ukazuje, že lze ke smrti zaujmout i vztah, který před ní neuhýbá a nesnaží se ji „zneškodnit“: s oporou v Heideggerově rozboru bytí k smrti se autorka snaží ukázat, že lze o smrti hovořit i jinak – a že tento druh rozpravy nutně vyžaduje svobodné přijetí konečnosti lidské existence. Konečnost, která již nestojí v kontrastu vůči nekonečnosti božského bytí mimo smrt a mimo čas, navrací lidské bytí k jeho pozemskosti, časovosti a tělesnosti. Myšlení smrtelnosti jakožto momentu konstitutivního pro naši otevřenost vůči světu je též myšlením narození jakožto konečné, omezené schopnosti mít svět: umírání je podmínkou narození, smrt je podmínkou života. Nejautentičtější vztah k vlastní smrtelnosti paradoxně nacházíme v radosti a smíchu.