Paseka strana 16 z 111

V jihoamerickém městě San Cristóbal se náhle objeví skupina 32 dětí. Nejstarším je třináct let, mluví neznámým jazykem, oblečené jsou ale současně. Nemají vůdce, chovají se jako roj včel. Skupina se sice dopouští výtržností, ale zpočátku jde jen o drobné přestupky a nedorozumění. Každý večer navíc děti mizí v pralese, kde mají nejspíš svůj úkryt. Když se ovšem šéf místního sociálního úřadu pokusí jedno z dětí chytit, ostatní ho začnou zuřivě bránit a později dojde k prvnímu vážnému napadení. Policie pročesává okolní prales několik dní, ovšem bez úspěchu. Zdá se, že tlupa nadobro odešla. Pak ale začnou mizet i děti občanů městečka San Cristóbal. Román španělského autora spojuje sociální naléhavost s tajemnou atmosférou a díky tomu bývá přirovnáván jak ke slavné knize Pán much, tak i k tvorbě Javiera Maríase.

„Pořiďte si dítě, to pomůže!“ „Rozhodně mu nesmíš psát první!“ „Cože? On je ve znamení Raka?! Tak to vám nebude klapat.“ „Jo, holčičko, pro vztah musíš něco vytrpět…“ Kdo ještě nedostal zaručeně osvědčenou radu do vztahu, ať se přihlásí. A podrží ruku nahoře, pokud se jí nenechal zviklat. Přece musí existovat návod nebo vysvětlení, proč ten či onen vztah nevydržel nebo leckdy ani nezačal. Občas nám to připadá směšné, ale není snad nikdo, komu by na harmonických partnerských vztazích nezáleželo. V období singlovství i během vztahu snadno podléháme mýtům a pohádkám, které nám okolí podává jako obecný fakt. Jaké mýty jsou ty nejčastějšía do jaké míry bychom jim měli naslouchat, objasňuje odborně, ale s nadhledem kniha, která zároveň dokáže čtenářům dodat klid. Je to terapeutův gauč v knižní podobě.

Štěpánovi je jedenáct a celý jeho svět závisí na dospělých. Jenže co si počne ve chvíli, kdy se jeho táta nejspíš zbláznil odstěhoval se, nechal si narůst plnovous a z kalhot mu koukají kotníky. Tátova nová přítelkyně nemá Štěpána moc v lásce, přijde si nadbytečný. Jeho máma vzdychá, šetří úplně na všem a vypadá to, že jí není dobře. Štěpán si proto přeje hlavně jednu věc co nejrychleji vyrůst a být soběstačný. Zuzana Dostálová napsala román o dospívání a dospělosti, o samotě a samostatnosti. Hrdinův život sleduje v rozmezí několika let a vyprávění nenechává jen na něm.

Pořiďte si dítě, to pomůže!" Rozhodně mu nesmíš psát první!" Cože? On je ve znamení Raka?! Tak to vám nebude klapat." Jo, holčičko, pro vztah musíš něco vytrpět..." Kdo ještě nedostal zaručeně osvědčenou radu do vztahu, ať se přihlásí. A podrží ruku nahoře, pokud se jí nenechal zviklat. Přece musí existovat návod nebo vysvětlení, proč ten či onen vztah nevydržel nebo leckdy ani nezačal. Občas nám to připadá směšné, ale není snad nikdo, komu by na harmonických partnerských vztazích nezáleželo. V období singlovství i během vztahu snadno podléháme mýtům a pohádkám, které nám okolí podává jako obecný fakt. Jaké mýty jsou ty nejčastější a do jaké míry bychom jim měli naslouchat, objasňuje odborně, ale s nadhledem kniha, která zároveň dokáže čtenářům dodat klid. Je to terapeutův gauč v knižní podobě.

Sociolog Alexander Gideon a jeho bývalá žena Ilana začínají s odstupem sedmi let luštit obsah černé skříňky" svého rozpadlého manželství. Chtějí zjistit, proč ztroskotal jejich kdysi vášnivý, ale nevyrovnaný vztah. Několikaměsíční výměna dopisů, telegramů a dalších zpráv, do níž se postupně zapojuje i Ilanin druhý muž, rebelantský syn nebo Alexandrův advokát, čtenáře krok za krokem vtahuje do jejich stále ostřejší konfrontace. Všechny sice pojí silné citové pouto, ale přesto nejsou schopni překonat bariéru zaujatosti a nesmiřitelnosti. A týká se to i jejich politických a náboženských postojů, skrze něž Amos Oz přináší výpověď o rozporuplné tváři moderní izraelské společnosti. Jeho román vyvolal záhy po svém vydání značný ohlas, byl přeložen do jedenácti světových jazyků a vyznamenán mj. francouzskou cenou Femina.

Ďábelský komiksový fenomén se jako bouře žene planetou a rozsévá kolem sebe děs i vtip. Vypráví o rodince se zálibou v temné hudbě a okultních vědách. Táta Sleth, mamka Lucyfera, dospívající Lilith a benjamínek Leviatan se vyžívají v té nejroztomilejší morbidnosti, servírují humor černý jak šálek satanissima a ve své nekontrolované zábavě se nezaleknou ani velmistra Lovecrafta. Kolik kovových hrotů se vejde na jednoho člověka? Dá se na ultrazvuku poznat, jestli se vám narodí Antikrist? A na jakých hranicích budete podezřelí, když nepovezete narkotika? Sami se přesvědčíte, proč se o tomhle komiksu mluví jako o setkání Calvina a Hobbese s Voláním Cthulhu.

Přestože detektivka byla po celé dvacáté století nejoblíbenějším oddechovým žánrem českých čtenářů, až nyní vychází její základní přehled. Kniha Dějiny české detektivky od Michala Jareše a Pavla Mandyse například odhaluje, proč se ve 20. a 30. letech psaly příběhy výhradně z Anglie či Spojených států, že dobré a čtivé detektivky vznikly i v době protektorátu, že publikum se opakovaně zdráhalo přijmout policistu jako bezvýhradně kladného hrdinu nebo jak skandinávské thrillery ovlivnily moderní české spisovatele a spisovatelky. Autoři vypátrali, kdy se poprvé objevil český detektivní román, kde má česká detektivka kořeny nebo jak se za poslední století vyvíjela. Zároveň provází různými podobami žánru, jako jsou kriminální próza, noir, zlodějské romány, whodunitky, policejní romány nebo drsná škola spojená především s americkými zachmuřenými hrdiny. Čeští literární detektivové se přitom dost liší od anglosaských suverénů: Bývají nenápadní, skromní, neohromují okolí svými dedukcemi ani tvrdými pěstmi či přesnou muškou. Libují si spíš v ironizování, parodii a podvracení autority V monografii, která se čte jedním dechem jako detektivka, se potkávají Emil Vachek, Edgar Collins, Eduard Fiker, Josef Škvorecký, Hana Prošková, Pavel Frýbort, Michal Sýkora, Iva Procházková, Michaela Klevisová a další.

Čím se liší váš mozek od mozku psychopata? Kolik lidí sní o vraždě? Pokud byste se mohli vrátit v čase, zabili byste malého Hitlera? Jste zlí jen proto, že máte nějaké sexuální sklony? Otázky, které klade psycholožka Julia Shawová svému čtenáři, znepokojují víc než dávka bulvárních zpráv, které běžně tak rádi konzumujeme. Kniha Zlo není vyčerpávající monografií o zlu, i když je repertoár odborných, popkulturních i každodenních pramenů, o něž se opírá, bohatý. Je mnohem víc o vás samotných. V kapitolách věnovaných zdrojům a typům agrese, psychologii vraždy, našim předsudkům vůči odlišnosti, kyberkriminalitě a kyberšikaně, sexuálních deviacích, genocidách, teroru či terorismu autorka problematizuje sám pojem zla. Vrah, zloděj, násilník jsou nálepky, kterými hodnotíte druhé. A určitě existuje někdo, kdo si myslí, že jste zlí vy sami. Jíte maso? Děláte v bankovnictví? Máte nemanželské dítě? Najdou se věci, které vám mohou připadat normální, jiným ale nemusí, mohou se jim zdát naprosto odsouzeníhodné. Možná jsme zlí všichni. Nebo možná není zlý nikdo z nás. "Julia Shaw vytvořila brilantní panorama objasňující temnou stránku lidství." - Phillip Zimbardo "Úchvatná cesta do temných stránek lidské podstaty, která posouvá hranice čtenářových komfortních zón." - Kirkus Reviews "Podnětné a provokativní." - Library Journal

Baletky mají dvě tváře. Tu přední, usměvavou a dokonalou, kterou vidí publikum. A pak tu odvrácenou, když zmizí za oponou, předpisový úsměv jim spadne a tvář se zkřiví do ztrhaného šklebu, protože se dusí. Při tanci totiž nemůžou dýchat pusou. Třeští oči a lapají po dechu. Kdyby baletky někdo takhle nafilmoval, byla by to přehlídka utrpení. K tomu jsou ale trénované. Tak jako hlavní hrdinka tohohle příběhu. Každý den zažívá baletní dril jako v armádě. Ještě jí nebylo čtrnáct, a už je odbornicí na používání projímadel a zvracení, aby si udržela váhu, na ošetřování krvavých palců a stahování prsou. A do toho poznává klubový život v Praze. Jsou devadesátá léta, frčí perník a extáze a ona objevuje sex a zjišťuje, že má nevlastního bratra, který je úplně jiný, než by chtěla. A že její sen stát se baletkou a tančit ve zlaté kapličce se mění v noční můru. Režisérka a tanečnice Miřenka Čechová vychází z vlastních zkušeností a deníkových zápisků. Její próza je sebeironickým, syrovým a nelítostným obrazem studií na Taneční konzervatoři a pražského života v divokých 90. letech.

Detektivka byla po celé dvacáté století nejoblíbenějším oddechovým žánrem českých čtenářů a její popularita neklesá ani v současnosti. Čeští literární detektivové se přitom dost liší od anglosaských suverénů: bývají nenápadní, skromní, neohromují okolí svými dedukcemi ani tvrdými pěstmi či přesnou muškou. Typické je pro ně ironizování, parodování a obecně podvracení autority takzvaného velkého detektiva. Mnohdy jejich příběhy psali uznávaní spisovatelé, knížka předních znalců však představuje i málo prozkoumané a temné uličky detektivní literatury. První podrobné shrnutí dějin kriminálního žánru v českých zemích ukazuje, kdy se poprvé objevil český detektivní román, kde má česká detektivka kořeny nebo jak se za poslední století vyvíjela. V monografii, která se čte jedním dechem jako detektivka, se potkávají Emil Vachek, Edgar Collins, Eduard Fiker, Josef Škvorecký, Hana Prošková, Václav Erben, Jaroslav Velinský, Pavel Frýbort, Michal Sýkora, Michaela Klevisová a další.

Punk a disciplína. V tvorbě žádného jiného českého autora či autorky komiksů se tak přirozeně neprolínají tyto dva póly jako u Toy_Box. Inspirovaná graffiti a street artem, poučená DIY estetikou techno scény stejně jako znalostí literární, filmové i umělecké historie se prakticky okamžitě stala klíčovou osobností komiksu nového tisíciletí. Oceňovaná tvůrkyně nyní přichází s neotřelou učebnicí určenou všem zájemcům o toto úžasné médium bez ohledu na věk, odbornost či zkušenosti. Na základě vlastní práce i tvůrčích workshopů, které řadu let s velkým úspěchem vede, připravila vizuálně omračující publikaci. V ní odpovídá na řadu otázek, od těch týkajících se volby kresebného stylu přes rozvíjení příběhu až třeba po to, jak si najít na tvorbu čas. Její kniha není pouhou příručkou, je to zároveň originální komiksový autoportrét.

Žižkův nový životopis vychází u příležitosti 600. výročí výbuchu husitské revoluce a napravuje bilanci české historiografie, jež po husitské tetralogii Františka Šmahela nepřišla s fundovaným vědeckým dílem na toto vzrušující téma již čtvrt století. Čtenář dostává do rukou druhou nejrozsáhlejší práci o Žižkovi, navazující na téměř devadesát let staré monumentální dílo Josefa Pekaře, jehož výsledky s využitím nejnovějších badatelských poznatků doplňuje, koriguje i překonává. Velká Žižkova biografie z dílny respektovaného znalce husitské doby představuje nepřemoženého hejtmana v netradičním světle. Příběh nejslavnějšího českého vojevůdce se odehrává na pozadí barvitého dějinného panoramatu, jež pomáhá porozumět Žižkovu vnitřnímu světu a motivaci jeho činů. Husitský válečník vystupuje na stránkách knihy jako polní velitel, jehož fenomenální úspěchy vyrůstají nejen z geniálního strategického uvažování a jedinečné schopnosti zvolit překvapivá řešení, ale i z oddanosti jeho bojovníků a nesporného charismatu, které mu nemohou upřít ani jeho nepřátelé. Sám sebe přitom vnímá jako hluboce věřícího bojovníka, naplňujícího boží vůli vždy a všude. Již v průběhu svého života se stává ikonou stoupenců husitského programu a zároveň objektem nenávisti svých protivníků. Je to skvělé dílo přemosťující všechny dosavadní nábožensko-ideologické, a proto nehistorické spory o Žižku. Myslím, že většina historiků husitství by přes všechny vzájemné odlišnosti vzdala knize Petra Čorneje poctu. Otakar A. Funda Jedná se o dílo mimořádně vysokého odborného standardu. Naše dějepisectví se v něm konečně dočkalo velké Žižkovy biografie, která je moderní, odborně dokonale fundovaná a zároveň čtenářsky velice vstřícná i vůči laickým zájemcům z řad široké veřejnosti. Jaroslav Boubín Jestliže se úkolu zpracovat moderní Žižkův životopis ujal Petr Čornej, pak nemohl být vybrán autor povolanější. Zdeněk Vybíral

Odvážná a šokující zpověď se vrací k událostem z prosince roku 2012. Édouarda Louise znásilnil a málem zavraždil muž, kterého poznal cestou z vánoční večeře a následně pozval k sobě domů. Aby se vyrovnal s posttraumatickou stresovou poruchou a našel znovu sám sebe, vydal se do rodné vesnice k rodině a minulosti, kterou chtěl navždy nechat za sebou. Autobiografický román lze číst jako detektivní příběh naruby, vysloužil si srovnání se slavným dílem Chladnokrevně Trumana Capoteho, s tím rozdílem, že zde je klíčový pohled oběti. Louis se pohybuje mezi minulostí a současností, kombinuje věcnost policejní zprávy s upřímností deníku. Znovu se mu podařilo nahlédnout běžný rasismus a homofobii francouzské společnosti, zároveň si ponechal prostor k úvahám o agresivitě a o tom, jak dalece se může lišit vylíčení jedné skutečné události. Potvrdil, že je výjimečným spisovatelem své generace.

Odjet jako chirurg na misi s Lékaři bez hranic neznamená jen vracet vyhřezlá střeva zpátky do břicha. I přes každodenní hřmění střelby, všudypřítomnou hrozbu cholery, operace těžce postřelených dětí a nedostatek spánku se Tomáš Šebek na své jemenské misi snaží pozorovat běžný život, který se skrývá pod tímto válečným závojem. Jak se žije muslimským lékařkám? Jaké lidské příběhy se ukrývají za tvářemi pacientů a co o nás prozrazují naše jména? To vše popisuje Tomáš Šebek ve své nejnovější knize z místa současné největší humanitární katastrofy na světě, ale zároveň mu nechybí smysl pro humor a nadsázku.

Prašinu sevřel mráz, neobydlené ulice jsou zaváté sněhem. Od prvního dobrodružství Jirky a En uplynulo několik měsíců, přímo v tajemné čtvrti si vybudovali klubovnu zvanou Doupě a objevili prašinskou část Krchleby, ze které přichází hrozba pro celé město. Přesto se zdá, že jejich přátelství slábne. Na koho se ještě mohou spolehnout, když i oni dva před sebou mají tajnosti? Pod ocelovým nebem se odehraje strhující příběh, který vyvede z omylu všechny, kdo si mysleli, že na Prašině může nastat klid. Působivé ilustrace odhalí nová zákoutí a tajné stezky křižující záhadnou pražskou čtvrť.

Frajeři z knihy Opilé banány jsou zpátky, po dvaceti letech se znovu sešli v plné polní a jako by se za ty roky nic nezměnilo. Právníka Honzu Břečku dovedli k oltáři opilého, Víťovi s sebou na výlet musí vzít aspoň nafukovací pannu a Jirka Ptáčník hraje ve filmech, kde mu nejlíp ze všeho jdou mrtvoly. A Petr nějak nevědomky sešel na cestu vyšlapanou alkoholickým otčímem Béďou. Touhu někam pláchnout má tohle mužstvo pořád stejnou. Tentokrát to ale vezmou po vodě. Jejich vtipné a trapné eskapády plynou příběhem stejně jako gumový člun naložený namísto posádky basou piv. Kafe se tam pije jedině ovoněný rumem a čeká se, až všechno uschne a kocovina vyprchá. A i když člověka pozře jez, cestou po proudu poztrácí parťáky, nebo když se kvůli rybičkou prodloužený čáře života nedozví datum svý smrti, není důvod k panice. Občas se totiž může mimo ocitnout každej z nás a zkrátka nikdo nikdy neví.