Svět křídel strana 9 z 22

Letoun MiG-23 je v našem vojenském letectvu ojedinělý zejména svou koncepcí s měnitelnou geometrií křídla, kterou měl jako jediný typ v celé historii československého a posléze českého vojenského letectva. Nestal se však takovou legendou jako podstatně početnější MiGy 21, nebo jen krátce působící MiGy 29 zcela nové koncepce. Přesto stíhací Třiadvacítky představovaly výrazný kvalitativní posun zejména v systému naší protivzdušné obrany. K zařazení prvních stíhacích MiGů 23 do služby u 1. stíhacího leteckého pluku v Českých Budějovicích došlo v roce 1978. Na stejné letiště nastoupil, rok před tím, autor knihy, Stanislav Rogl, na funkci technika a tomuto povolání byl věrný po dvě desetiletí. Téměř celou dobu své vojenské kariéry tak strávil mezi Třiadvacítkami. V době, kdy MiGy 23 byly ještě v činné službě, ale již začalo být patrné, že vojenské letectvo nabírá směr rychlé cesty k ohromné redukci spojené především s neustálým rušením útvarů a techniky, se autor knihy rozhodl seskládat faktická data k jednotlivým letounům a zároveň posbírat nesčetné vzpomínky těch, kteří na Třiadvacítkách sloužili. Ve svém snažení pokračoval i po odchodu do civilu, aby celá kariéra stíhacích MiGů 23 v našem letectvu byla zmapována až do jejich definitivního vyřazení v roce 1998. Kniha je jedinečná v tom, že ji napsal člověk, který byl „u toho“ a své vyprávění prokládá i dobovými souvislostmi a událostmi, které někdy přímo nesouvisí se službou MiGů 23 v našem letectvu, ale dokonale dokreslují atmosféru tehdejších časů. I když je kniha obsáhlá, zdaleka neobsahuje vše a další vzpomínky doplněné životopisy všech jednotlivých MiGů 23 přinese následující kniha, nazvaná Třiadvacítky.

V dnešní době nalezneme na pultech knihkupců velké množství všeobecných encyklopedií zabývajících se letouny a okrajově také vrtulníky. Avšak pouze malá část literatury, zejména cizojazyčné, se věnuje vrtulníkům samotným. Všechny tyto knihy jsou obecné a obsahují jen ty nejzákladnější informace o nejrozšířenějších typech a jejich verzích. Úplný přehled evropského (ale ani amerického) vrtulníkového průmyslu nikde nenalezneme. První knihu, která se snaží postihnout evropské helikoptéry v celé jejich historii, právě držíte v ruce. Výčet verzí v této encyklopedii není úplný a ani úplným být nemůže. Nové verze evropských vrtulníků totiž vznikají takřka denně. Přesto však přes 300 popsaných druhů a více než 1000 verzí představuje nejucelenější soupis na celém světě. Kniha navazuje na předchozí titul z nakladatelství Svět křídel s názvem Ruské vrtulníky – Encyklopedie strojů konstrukčních kanceláří Bratuchin, Jakovlev, Kamov, Kazaň a Mil. Oproti ní je však mírně upravená, aby byl zachován podobný rozsah obou titulů a všechny evropské typy se vešly do jednoho svazku. Ze všech strojů s rotující nosnou plochou obsahuje pouze vrtulníky, nikoliv další rotorová letadla (vírníky, rotorové kluzáky, bezpilotní prostředky...). Zároveň byl s ohledem na velké množství amatérských vrtulníků dán prostor pouze strojům, které úspěšně absolvovaly alespoň motorové zkoušky.

V dnešní době nalezneme na pultech knihkupců velké množství všeobecných encyklopedií zabývajících se letouny a okrajově také vrtulníky. Avšak pouze malá část literatury, zejména cizojazyčné, se věnuje vrtulníkům samotným. Všechny tyto knihy jsou obecné a obsahují jen ty nejzákladnější informace o nejrozšířenějších typech a jejich verzích. Úplný přehled evropského (ale ani amerického) vrtulníkového průmyslu nikde nenalezneme. První knihu, která se snaží postihnout evropské helikoptéry v celé jejich historii, právě držíte v ruce. Výčet verzí v této encyklopedii není úplný a ani úplným být nemůže. Nové verze evropských vrtulníků totiž vznikají takřka denně. Přesto však přes 300 popsaných druhů a více než 1000 verzí představuje nejucelenější soupis na celém světě. Kniha navazuje na předchozí titul z nakladatelství Svět křídel s názvem Ruské vrtulníky – Encyklopedie strojů konstrukčních kanceláří Bratuchin, Jakovlev, Kamov, Kazaň a Mil. Oproti ní je však mírně upravená, aby byl zachován podobný rozsah obou titulů a všechny evropské typy se vešly do jednoho svazku. Ze všech strojů s rotující nosnou plochou obsahuje pouze vrtulníky, nikoliv další rotorová letadla (vírníky, rotorové kluzáky, bezpilotní prostředky...). Zároveň byl s ohledem na velké množství amatérských vrtulníků dán prostor pouze strojům, které úspěšně absolvovaly alespoň motorové zkoušky.

Po pěti letech od vydání knihy vydavatelstvím Svět křídel “BEZ NICH BY NEVZLÉTLI“, (popisující podrobně organizační a personální výstavbu útvarů a jednotek letištního a radiotechnického zabezpečení čs. letectva a VzS AČR) přichází od stejného autora další, Jak naznačuje název, jedná se opět o problematiku služby, která po několik generací nerozlučně k letectvu patří. Tou pozemní složkou byla, je a zřejmě i nadále bude LETECKÁ ZABEZPEČOVACÍ SLUŽBA a to jak tzv. vojenská i civilní. Za období mnoha desetiletí prodělala (přirozeně) značný technický i organizační pokrok.Autor se v této knize zaměřil na techniku, kterou používaly složky vojenské zabezpečovací služby letectva Spojených států severoamerických (USAAF), britského Královského letectva (RAF), německé “Luftwaffe“, sovětských “Vojenno-vozdušnych sil“, ale i čs. letectva a Vzdušných sil AČR Díky této technice se předešlo ztrátě orientace - “BLOUDĚNÍ PO NEBI“.S autorem řadu let spolupracoval dlouholetý příslušník služby radiotechnického zabezpečení (v letech 1983 až 1994 pracoval jako nejvyšší odborný náčelník RTZ vojenského letectva na Ministerstvu obrany a Generálním štábu AČR) plukovník v.v. Ing. Jaroslav Blinka.

Na podzim roku 1945 se na Točné mezi partou leteckých nadšenců objevila dlouhatá mladá holka, která byla celá hrr do lítání. Nedělala si nic z toho, že plachtařský sport byl tenkrát doménou mužů, a zcela propadla lásce ke stoupavým proudům. Věra Šlechtová, později Špačková, už ve svých 22 letech nastoupila jako profesionální učitelka v leteckém výcvikovém středisku ve Vrchlabí a s tamní leteckou školou svázala celý svůj život. Na své konto si připsala dvanáct plachtařských rekordů a stala se z ní legenda poválečného létání. Ve své memoárové knize proplétá své životné osudy s těmi leteckými a nabízí lehce neformální kroniku jedné éry sportovního létání i milé vzpomínky na ty, kteří byli jejími aktéry.

Přestože se o tom čtyřicet let od konce války v podstatě mlčelo, je dnes známo, že českoslovenští letci, kteří bojovali po boku polského, francouzského, britského a sovětského letectva proti nacistické Luftwaffe, nebyli jedinými občany bývalé Československé republiky, kteří se účastnili vzdušných operací na frontách 2. světové války. Na druhé straně stály stovky či spíše tisíce jiných. Vedle příslušníků slovenských Vzdušných zbraní tvořili nejpočetnější skupinu někdejší českoslovenští občané německé národnosti, kteří sloužili v řadách německých leteckých sil. Patřili k nim i dva nedávno zemřelí letci Walter Bláha a Walter Smejkal. První z nich byl pilotem bombardéru a jeho životní osudy snesou jen těžko srovnání s mnohem známějšími válečnými letci. Již při svém prvním bojovém letu úspěšně dezertoval na spojeneckou stranu a domů se vrátil v uniformě příslušníka čs. zahraniční armády. Odvážný úlet pak neméně bravurně zopakoval ještě o několik roků později, když prchal z poúnorového Československa. Oproti tomu Smejkal bojoval jako stíhací pilot v Norsku v řadách známé Jagdgeschwader 5, a to až do německé kapitulace. Po skončení války se do vlasti vrátil jako válečný zajatec v otrhané německé uniformě. Shodou okolností byl jako nepostradatelný odborník vyňat z probíhajícího odsunu německého obyvatelstva a přes všechny nesnáze se pak zapojil do běžného civilního života. Oba muži se nikdy nepotkali, přesto v jejich životech nacházíme pozoruhodné paralely. Nejen, že měli stejné křestní jméno, že milovali létání a že se po válce oba vrátili do Československa, kde oba chtěli žít normální občanské životy. Walter Bláha i Walter Smejkal se dokonce narodili ve stejném roce jen několik měsíců od sebe a stejného roku, opět krátce po sobě, leč každý na jiném konci světa svou životní pouť završili.

Kniha je věnována problematice trestu smrti v době první a druhé Československé republiky, tedy v letech 1918–1939. Je uvozena texty, pojednávajícími obecně o trestu smrti a jeho praktickém výkonu v našich zemích. Následuje hlavní část, která je rozdělená do třiadvaceti chronologicky řazených kapitol. První se souhrnně věnuje období let 1918–1922, kdy probíhala stabilizace československého státu. V té době byly popravy prováděny především v souvislosti s válečnými konflikty, které nová republika vedla se svými sousedy. První rozsudek vynesený řádným soudem v ČSR byl vykonán počátkem roku 1923. V následujících letech bylo v republice provedeno celkem jedenadvacet poprav: jedenáct v době, kdy byl prezidentem T. G. Masaryk, sedm během prvního funkčního období Edvarda Beneše a tři v době takzvané druhé republiky. Až na tři případy z let 1937–1938, kdy na popravišti stanuli vojáci z povolání čs. armády, usvědčení z vojenské zrady a špionáže ve prospěch Německa a Maďarska, se jednalo o ty nejsurovější, často sériové vrahy. Vedle jmen jako Martin Lecián nebo Svatoslav Štěpánek, nahánějících dodnes hrůzu, zde můžeme najít i případy zcela zapomenuté a dnes prakticky neznámé. Publikace vůbec poprvé podává ucelený přehled o všech těchto případech, zpracovaných na základě primárních archivních pramenů.

Letecká válka nad Prahou dosáhla svého vrcholu v březnu až květnu 1945. Na počátku března zaútočili poprvé američtí hloubkaři v okolí hlavního města ve zvýšené míře. Byla to pouze předzvěst nejtěžšího náletu na libeňské a vysočanské továrny a na kbelské, letňanské a čakovické letiště 25. března 1945. Na těchto letištích a několika dalších v okolí Prahy zažila Luftwaffe svou nejtěžší porážku 16. dubna 1945, když američtí stíhači zničili při hloubkových útocích nejméně 150 německých letadel. Sami také přišli o deset letounů. Od druhé poloviny dubna až do 4. května 1945 útočili hloubkaři v okolí hlavního města prakticky denně. Pozadu nezůstalo ani německé letectvo, jehož proudové letouny napadaly spojenecké bombardéry i jednotky Rudé armády v Lužici a Sasku. Německé švalbiny i bitevní letouny bombardovaly Prahu i během květnového povstání. Toto je pouze letmý výčet, co vše se nad hlavním městem v posledních měsících války odehrávalo. V knize naleznete i tři sta fotografií, mnohdy unikátních. Část z nich je publikována vůbec poprvé. Jedná se zejména o snímky ČKD po náletu 25. března 1945 a sérii snímků pořízených na kbelském leteckém vrakovišti těsně po skončení války.

V knize autor seznamuje čtenáře se začátky proudového létání v Československu. Popisované období vymezené roky 1950 – 1957 tvoří první etapu tohoto převratného rozvoje. Skromné začátky kořistních Me-262 střídá popis mohutné expanze leteckého výcviku mladých pilotů, vyplňujících kádrovou prázdnotu čs. letectva po nuceném odchodu zkušených válečných letců v letech 1948 - 1950. Letecký výcvik probíhal v napjaté mezinárodně politické situaci, kdy nový válečný konflikt byl veřejností očekáván s téměř stoprocentní jistotou. Pět školních pluků cvičilo stovky nových pilotů. Katastrofy a havárie letounů C-3, C-104, C-5 a zejména S-199 ve značných počtech patřily k běžné součásti leteckého života. Popis jednotlivých událostí je doplněn archivní fotodokumentací. Převážná většina z více jak šesti stech fotografií je zveřejněna poprvé. Letecký výcvik každého roku období 1950 – 1957 je zachycen velmi podrobně. Nechybí schémata změn organizační struktury vojenského letectva, tabulky počtů pilotů a letecké techniky, ani celková sumarizace všech vážných leteckých událostí. Kniha zachycuje počátek a postupný nárůst leteckého výcviku na proudové technice. První kroky typů Jak 23, MiG-15, MiG-17 a IL-28 na obloze ČSR nepatřily k jednoduchým. Autor věcně a s profesionální znalostí věci odkrývá stále zahalené skutečnosti poválečného výcviku čs. vojenského letectva.

Reprezentativní a obrazovým materiálem štědře dotovaná biografie opravdové legendy československého letectva. Generálporučík ve výslužbě František Fajtl (2012-2006), od jehož narození letos uplyne rovných sto roků a s nímž jsme se naposledy rozloučili před šesti lety, je patrně našim nejznámějším válečným letcem. Nadto nejen na západní, ale také na východní frontě. Pokud si každý jen trochu zasvěcený nevzpomene na jméno žádného z nich, pak na to jeho patrně ano. Především proto, že měl dostatek talentu, aby své zážitky dokázal přetavit do literárních děl, díky nimž jeho jméno proniklo k širší veřejnosti. A dodejme, že díky tomu se všeobecné povědomí o čs. válečných letcích u širší veřejnosti nevytratilo ani v dobách normalizace.

Studená válka měla v 60. letech svá velká jeviště v podobě berlínské krize, kubánské krize, sestřelu amerického špionážního letounu U2 Francise Garyho Powerse nad Sovětským svazem, občanské války v Kongu až po válku ve Vietnamu a sovětskou okupaci Československa. Zájmu novinářů i veřejnosti v té době však unikalo mnoho dalších konfliktů. V té době k nim patřil opět bohužel i Tibet, který jen na chvíli zaujal světovou veřejnost a tisk v březnu 1959 v době útěku dalajlamy do exilu a krvavého zásahu čínských komunistů proti Tibeťanům v Lhase. V roce 1982 však prohlásil, nikoliv od věci, proslulý ruský spisovatel a letitý oponent sovětského režimu Alexander Solženicyn na adresu čínské politiky vůči Tibeťanům, že „chování čínských komunistů v Tibetu je brutálnější a nelidštější, než postup jakéhokoli jiného komunistického režimu kdekoli na světě.“ Američané a Indové svou pomoc tibetské gerile v 60. letech samozřejmě tajili a stejnou taktiku zvolila víceméně i komunistická Čína, která pro svět předstírala, jak je v Tibetu klid a mír a jak tibetský lid „rozkvétá“ díky moudré národnostní politice Komunistické strany Číny a genialitě předsedy a „velkého kormidelníka“ Mao Ce-tunga. Přesto by dramatická historie ztráty tibetské svobody měla stále stát i za naši pozornost. Proto byl převyprávěn pro českého čtenáře i tento příběh násilí, lží, odvahy, netečnosti, přátelství a zrady, protože hrdinské činy tibetských partyzánů, odbojářů, parašutistů i amerických letců a zpravodajců si nezaslouží, aby byly zapomenuty…

Jiří F. Šiška, člen Obce spisovatelů České republiky, člen Klubu autorů literatury faktu, známý autor úspěšných knih Rudé hvězdy válečného nebe, Prokletá válka, Nebe východní fronty. Bojiště Afghánistán a Vrtulníky proti mudžáhedínům se znovu vrací k doposud málo probádanému tématu letecké války na východní frontě v období 2. světové války, konkrétně do období let 1943 – 1945. Ve své knize líčí ojedinělý, až neuvěřitelný příběh bitevního letectva Rudé armády Ivana G. Dračenka, který svou bojovou dráhu zahájil v největší tankové bitvě u Kurska a ukončil ji v květnu 1945 v poraženém Německu. Dračenko v důsledku zranění přišel o jedno oko a i přes tento pro pilota vážný handicap dosáhl pozoruhodných bojových úspěchů na obávaném letounu Iljušin Il-2 šturmovik, protivníkem přezdívaným „létající tank“, „černá smrt“ aj. Za své bojové zásluhy byl tento pilot jako jediný v letectvu Rudé armády současně vyznamenán titulem Hrdina Sovětského svazu a všemi třemi stupni nesmírně ceněného vyznamenání Řádu slávy.Kniha rovněž přibližuje strukturu sovětského bitevního letectva, věnuje se popisu slavného šturmoviku a přibližuje systém vyznamenávání. Je bohatě doplněna mnohdy unikátními fotografiemi.

Přechody přes železnou oponu jsou již třetí publikací v řadě, zaměřené na tématiku útěků z Československa po únorovém převratu v roce 1948. Po knihách Hrdinové železné opony a Útěky za železnou oponu se seznámíme s dalšími příběhy odvážlivců, kteří s e rozhodli riskovat a odejít přes důkladně zabezpečené a střežené hraniční pásmo. V této knize jsou některé kapitoly věnovány i velmi kontroverzním případům leteckého pirátství nebo únosu školní mládeže bratranci Barešovými, ale i tyto události do hi storie odchodů do exilu patří. Kniha obsahuje i stručnou historii Pohraniční stráže a životopisy jejích tří nejvýznamnějších velitelů. V nakladatelství Svět křídel na stávající řadu naváže připravovaná publikace Vojáci na železné oponě, zaměřená na v ojenské osoby, usmrcené při pokusu o útěk do zahraničí, osudy příslušníků Pohraniční stráže, zastřelených uprchlíky a problematiku dezerce z československých ozbrojených sil.

Po komunistickém převratu v roce 1948 došlo velmi rychle k rozpoutání vlny perzekucí proti skutečným ale i jen domnělým nepřátelům nového režimu. Tisíce lidí skončily za mřížemi v důsledku politických procesů, přibližně dvě stě padesát bylo popraveno. Represe samozřejmě vyvolaly reakci v podobě protikomunistických akcí různého druhu, jež dnes nazýváme třetí odboj.

Kniha známého historika a kritika umění Zbyňka Miloše Dudy Agónie svědomí vyšla poprvé v roce 1997 a okamžitě patřila k nejhledanějším titulům na českém knižním trhu. Velmi poutavé a čtivé dílo pojednávalo o životním příběhu vrchního velitele československého letectva, sborovém generálu ing. Aloisi Vicherkovi (1892 – 1956), avšak silně se dotýkalo i jeho generačních druhů. V přepracovaném a aktualizovaném vydání knihy, se autor v kritických úvahách zabývá vinou jedince za kolektivně spáchaný zločin, zneužitím politické a vojenské moci, ale i lidským selháním, hrdinstvím, zbabělostí, mstou, závistí i nenávistí. Memoárové zpovědi hlavních aktérů těchto mezních událostí jsou konfrontovány s archivním dědictvím státních institucí, opírají se o dobové novinové aktuality i o výpovědi očitých svědků. Kniha, jakkoli nabitá osobitým autorovým přístupem, je založená na velmi solidní znalosti faktů a historických pramenů. Přehledně psaný a proodkazovaný text je doprovázen bohatým a dosud nezveřejněným ilustračním doprovodem z autorova archívu (260 fotografií a 80 dokumentů). Čtenářům se prostřednictvím této publikace dostává do rukou nejen potřebná a přehledná autenticita osudových událostí, ale skutečně cenná pomoc na cestě po smyslu dějin 20. století