Svět křídel strana 9 z 19

Jednou jsem si z létání odskočil něco sníst a za plotem jsem potkal jiného kolegu instruktora, který kouřil o přestávce nějakého školení. Létali jsme ten den seznamovací lety a bavilo mne to, protože u těch prvních letů si nějak ty zájemce otypuji. Jiný kolega na mne pokřikoval, že se mám vykašlat na létání a jít školit technickou část typu ASK 13, protože ji nikdo jiný neumí. Kolega, kouřící instruktor, se nad tím zamyslel a prohlásil: Vykašli se na něj, s prvním instruktorem je to jako s krokodýlem. Na otázky v mých očích doplnil. Když se krokodýl – predátor a žrout – vylíhne z vejce a první, co v životě vidí, je člověk, tak právě toho nikdy nesežere. A s prvním istruktorem je to to samé! Jsme 4000 stop nad mořem vysoko a musíme srazit 600 metrů do dvou a půl minuty. Ve vývrtce běžně na jednu otočku ztratíme 100 metrů výšky. Oldo, vrtej, čas nás tlačí. Uvede metodicky Blaníka do pravé vývrtky a já začínám sledovat výškoměr. Po jedné otočce chce vybírat, ale nedovolil jsem mu to. Musíme níž. Po druhé otočce Olda již nevybírá, zato z vývrtky má snahu vyběhnout hodný Blaník. Olda něco váží a éro nechce vrtat dál. I Blaníka nějak přemluvím. Vývrtku již já srovnávám po šesti otočkách. Vybíháme z těch rotací, kladný násobek, trochu lupání plechů, zaléhající uši. Výškoměr na 2300 stopách nad mořem. Volám dispečera, zbývá nám minuta, unikáme nad letiště a předávám Blaníka Oldovi. Po přistání to probíráme, píšeme dokumentaci a pak mne napadne otázka. Oldo, kolik těch otoček vlastně bylo? Odpověď slyším ještě dnes. Čtyři.

Kniha „Od 313. (čs.) perutě až ke 4. stíhací letce“ vychází u příležitosti řady “jubileí“ s číslovkou 70. – výročí ukončení II. světové války a návratu našich zahraničních leteckých jednotek do vlasti, – výročí zahájení reorganizace zahraničních leteckých jednotek do mírové organizace čs. letectva v rámci obnovené čs. branné moci.Autor se zaměřil na popis pokračovatelů jedné z čs. perutí – 313. Jejím nástupcem se dnem 28. říjnu 1945 stala 3. letecká divize a rámcové letecké pluky LP 7 a LP 8, každý s jednou letkou letounů “Spitfire“.V knize se dočteme, že od autora to nebyla volba náhodná. Z této perutě “pocházel“ S/Ldr./ škpt. let. František Fajtl, vedoucí skupiny našich letců, kteří byli v r. 1944 uvolnění z RAF a stali se základem našich leteckých jednotek v SSSR. Ale hlavně to byla skutečnost, že dosud nebyla komplexně a pravdivě historie “osmičky“ popsána. V řadách tohoto pluku působil nejdříve jako náčelník štábu a po té pověřený velitel pluku autorův dlouholetý přítel Zdeněk Škarvada.Kniha je uspořádána tak, že sledujeme chronologicky organizační a personální výstavbu “osmičky“, ale nikoliv isolovaně od ostatního “dění“ v čs. letectvu jednotlivých obdobích od r. 1945 do konce r. 1994.Kniha začíná kapitolou, kterou autor označil jako “nultou“. V ní se vrací k pramenům. Stručně přibližuje válečné období 313. čs.perutě v RAF, anabázi tzv. “Fajtlovy skupiny“ na východní frontě, organizace 1. čs. smíšené letecké divize v SSSR. Na závěr kapitoly zařadil návrat čs. letců z východní i západní fronty v roce 1945. Autor využil pro popis výstavby “osmičky“ množství rozkazů velitele pluku , jak se zachovaly v archivních fondech VÚA/VHA. Proto se může zdát popis jako strohý výčet, ale díky tomu se mu podařilo to vše “vtěstnat“ na cca 300 stran takové množství informací a jmen. Místo “povídání“ najdeme v knize také rozsáhlou fotodokumentaci. Především sehnal a použil na 130 fotografií skupin pilotů a techniků s popiskou osob, více než 50 fotografií letecké techniky, používané u osmého pluku. Úžasné úsilí věnoval autor “personám“ – sehnal a uspořádal více než 220 fotografií osob, zastávající funkce na vyšších velitelských stupních letectva, fotografie všech velitelů pluku, řady funkcionářů štábů a téměř všech velitelů letek „osmičky“ (a to vč. úplně prvního npor. Masaříka u letky “Spitfirů“ ve Kbelích až po posledního velitele bojové letky pplk. Ing. Aloise Koutného 4. sslt v Přerově). U všech velitelů pluku jsou různě obsáhlé informace o jejich letecké službě.Dovíme se, že pluk dostal číslovku 8, používal dva krycí názvy: VÚ 5448, VÚ 6354, čtyři otevřené názvy: Letecký pluk 8, 8. letecký pluk, 8. letecký stíhací pluk proudový a 8. stíhací letecký pluk a de iure existoval v období od 28.10.1945 do 30.4.1991.K 30.4.1991 byl v Brně zrušen a z jeho podstaty vznikla 81. samostatná stíhací letka Sliač a 82. samostatná stíhací letka Mošnov. Z té pak ještě od listopadu 1993 vznikla ještě 4. samostatná stíhací letka Přerov, zrušená k 31.12.1994. V závěru knihy jsou vloženy stručné informace a zákresy letišť, kde byl pluk dislokován. Zajímavé jsou kopie zápisů z “Kmenového listu bojové zástavy“, dokladující skutečná data předání a převzetí velení pluku. Podrobný přehled o organizaci útvaru lze vidět v několika úplných sestavách funkcionářů pluku (štáb, letky, inženýrská služba) v různých obdobích. Celá řada přehledů přibližuje, jak byly “složeny“ jednotlivé letky, kdo jim velel a v řadě případů se lze dočíst, jak byla v různých obdobích přidělena letecká technika (typ vč. tr. čísla) pilotovi a technikovi. Protože jsou u jednotlivých přehledů uvedeny čísla “rozkazů“ velitele pluku a data vystavení, “dostanou“ pamětníci šanci zavzpomínat na kamarády a kolegy “ve zbrani“. Zároveň lze z přehledů zjistit, jaká technika a v jakých počtech byla v daném období používána. Je dobře, že autor “nezapomněl“, že u pluku sloužily jako vojákyně či občanské pracovnice ženy a aby jim poděkoval, vložil fotografie alespoň některých z nich. V závěru knihy lze najít i stručnou informaci o jednotkách letištního a radiotechnického zabezpečení, které pluk zabezpečovaly a kdo těmto útvarům velel.

Dvoudílná kniha přináší přehled všech zahraničních typů kluzáků, větroňů a motorových větroňů, které od roku 1945 nosily značku OK. Krátká historie vývoje větroňů s technickými popisy, technickými údaji a výkresy je doplněna stručnou historií jejich provozu v naší zemi a doprovázena mnohdy unikátními snímky. První díl vedle všeobecného úvodu a vysvětlení jednotlivých pojmů přináší popisy větroňů vyrobených v zahraničí s výjimkou Německa. Německo již od počátku dvacátých let bylo světovou plachtařskou velmocí a toto postavení si stále udržuje. Proto nepřekvapí, že větroně německé konstrukce jsou hojně rozšířeny po celém světě. Německé konstrukce větroňů významně ovlivňovaly naše předválečné plachtění, válečná kořist v podobě německých kluzáků a větroňů se od léta roku 1945 stala základem československého bezmotorového létání, a to až do doby, kdy domácí letecký průmysl dostatečně zásobil naše aerokluby plachtařskou technikou. V období po roce 1989 se paleta bezmotorových letadel obměňovala a významně rozšiřovala především o německé typy, z nichž některé byly u nás licenčně vyráběny. Z důvodu významu a počtu německých typů létajících se značkou OK se autoři rozhodli věnovat jim samostatný druhý díl této publikace, ve kterém bude představeno přes šest desítek základních typů.

Součástí dějin druhé světové války se staly na svou dobu technicky pokročilé zbraňové systémy, vyvíjené inženýry Hitlerovy třetí říše. Dodnes představují publicisticky vděčné téma, a autoři takzvané literatury faktu se často předhánějí v popisech fantastických zbraní, které mohly zvrátit běh dějin, kdyby Němci měli k dobru jenom několik měsíců. Jaká je však realita těchto „zázračných“ zbraní? K jaderné bombě měli němečtí vědci daleko a vývoj by si nesporně vyžádal ještě řadu let. Podobně tomu bylo s často zmiňovaným Sängerovým kosmickým bombardérem, zde by si vyřešení technologických problémů vyžádalo řádově desítky let. I projekty pokročilých stíhacích a bombardovacích letounů, poháněných proudovými motory a využívajících nejmodernějších poznatků aerodynamiky, by potřebovaly k zahájení sériové výroby několik let. Tajně testované létající talíře nebo často zmiňovaná tajemná zbraň Die Glocke (Zvon) se již zcela vymykají serióznímu historickému bádání a patří na stránky románů science fiction. Na druhé straně je však nepopiratelnou skutečností, že německé konstrukční kanceláře dovedly na dobový vrchol celou řadu druhů vojenských systémů, například ponorky, reaktivní letadla nebo raketové zbraně. Posledně jmenovaná kategorie se stala i námětem této knihy. Následující kapitoly se věnují vývoji a případnému nasazení německých raketových zbraní v letech druhé světové války, ovšem pouze nepilotovaných. Raketové stíhací letouny, představují samostatné a značně odlišné téma, určené spíše do knihy o vývoji německých bojových letadel. Kniha je rozdělena podle jednotlivých kategorií, pokusných dálkových raket, odvetných zbraní, nasazovaných v posledních měsících války, protitankových, protiletadlových i protilodních střel a konečně dělostřeleckých raket. Je třeba předeslat, že v knize je popisováno několik typů, které raketovými zbraněmi nebyly, ale jsou tak či onak s touto kategorií spojeny. To se týká známé letounové střely V-1 nebo obřího reaktivního kanónu V-3, ale také řízených či klouzavých bomb. Systémy navádění, podobným technologickým řešením nebo nasazením u stejných bojových jednotek jsou však s historií raketových zbraní tak či onak propojeny a bylo by podle mého názoru škoda je z obsahu publikace vyjmout. Do obsahu jsem zařadil zbraňové systémy, které se dočkaly bojového nasazení, byly zkoušeny jejich prototypy nebo alespoň rozestavěny zkušební vzorky. Značně široké plejádě raketových zbraní, které nepřekročily rámec úvah nebo představovaly jen teoretické vývojové alternativy realizovaných programů, se s ohledem na možný rozsah knihy text nezabývá. Jednotlivým typům jsou věnovány samostatné kapitoly, seřazené do větších celků podle výše zmíněných kategorií.

Kniha Masarykovy vražedkyně se pokouší přinést pohled na dosud historicky nezpracované téma, nejzávažnější kriminalitu žen v meziválečném období. Odtud pochází i název publikace poukazující na vlastní obsah. Námětem jsou totiž osudy všech žen, které byly v období existence první republiky odsouzeny k trestu smrti a před jeho vykonáním zachráněny milostí prezidenta republiky. Jím byla takřka ve všech případech první hlava československého státu, Tomáš Garrique Masaryk. Mezi omilostněnými najdeme příslušnice různých sociálních vrstev a vzdělání i diametrálně odlišných motivací. Naprostá většina z nich však byla odsouzena za vraždy, leckdy několikanásobné, zcela ojedinělou se stala k smrti odsouzená špiónka. Text přináší nový pohled na otázku ženské kriminality i postoje prvního prezidenta T. G. Masaryka k oblasti udělování milosti v hrdelních případech. Text nepopisuje jen vlastní soudní případy, ale snaží se zobrazit i další životní osudy odsouzených žen. U značné části temných antihrdinek, tvořících námět jednotlivých kapitol, se podařilo dohledat i jejich fotografie a kniha tak není pouhým popisem zločinů anonymních pachatelek, ale dává jim i reálnou tvář. Lze říci, že do laskavého pohledu na kriminalitu první republiky, jíž nabízel legendární seriál Hříšní lidé města pražského, má drsná skutečnost značně daleko.

Obrněná technika 12 Velká Británie a země Commonwealthu