Svět křídel strana 7 z 22

V minulých desetiletích se čtenáři měli možnost se seznámit s množstvím vzpomínek příslušníků zahraničního odboje, kteří bojovali jak u pozemních armád tak i u letectva. V řadě případů se jednalo o velmi sofistikované práce s podrobným popisem událostí, dat, jmen atd. V tomto konkrétním případě by čtenář mohl být částečně zklamán a proto na vysvětlení chci říci toto: Vlastní kniha byla autorem J. Doubkem psána na naléhání kamarádů, žijících s ním v Austrálii a jeho příbuzných. Po válce si nedělal žádné záznamy a když se k sepisování pamětí pustil, bylo mu již po 80. roce věku. Problém spočíval v tom, že po válce se mu ztratil jeho zápisník letů a všechny záznamy neznámo kde spolu s mapou, kde měl zaznamenánu řadu konkrétních akcí. Postupně dával na papír své paměti, které jeho vnučka Tracy brala sebou do Anglie a tam je na počítači přepisovala. Poprvé kniha vyšla v cizině pod názvem „Prague Pimpernel“ jak mu bylo doporučeno již v Austrálii. Následně mě pak strýc požádal, abych mu ji přeložil do češtiny. Z výše uvedeného důvodu se proto v knize vyskytuje poměrně málo jmen a přesných datumů, které s ohledem na čtenáře nebylo možné nějak vymýšlet a přikrášlovat. Přesto se kniha poprvé vydala v olomoucké VOTOBII v brožované formě a strýc byl velmi rád, že se to podařilo, protože mu jako velkém patriotovi záleželo na tom, aby kniha u nás vyšla. Mě se podařilo díky ochotě ředitele Vojenského historického archívu v Praze dostat se přímo k operačnímu deníku 311. perutě, kde jsem měl možnost vysledovat konkrétní jména a složení osádek na jednotlivých operačních letech J. Doubka včetně cílů a dat jednotlivých letů. Takže aspoň tímto jsem částečně mohl doplnit vzniklou mezeru v prvním vydání. A protože se v knize zmiňoval i o své expedici v Austrálii, tak jsem tam doplnil pár řádků na přiblížení této etapy jeho života a pro trochu oživení jsem na své schránce na internetu umístil 2 snímky z jeho expedice, kde je především zaznamenán hlasový úvod a popis té expedice spolu s místy, která prozkoumávali. Měl jsem za to, že čtenář, který se do knihy začte najednou (dle možnosti, pokud má dostupný internet) uslyší živý hlas autora, který přednášku k oné expedici namluvil před již téměř 50 lety. Doufám tedy a přeji si, aby toto druhé vydání, které je tentokrát provedeno s kvalitnější vazbou, čtenáře i po letech zaujalo.

Kniha je mozaikou leteckých životních příběhů pilotů, techniků a vůbec lidí od letectva, které osud zavál do Košic. Pro nekteré to byla jen krátká epizoda, ale jsou i tací, kteří létání v Košicích obětovali celý život. Oni jsou důkazem, že letecký duch v Košicích zůstává. Tato sbírka příběhů ať je jim alespoň malou poctou.

Během čtvrtstoletí od zhroucení komunistického režimu v Československu vyšla řada studií i knih na téma poprav obětí politických procesů padesátých let, a jak ukazují diskuze mezi historiky i veřejností, tato problematika je stále aktuální. Přetrvávají diskuze, zda mezi oběti zařadit i funkcionáře komunistické strany, smetené v důsledku vnitrostranického boje. Podobně je tomu s otázkou, koho mezi oběti politických procesů vůbec zahrnout, mezi vyloženě politické procesy se dostaly také případy s částečně kriminálním pozadím a je na dalším bádání, jak se tyto kauzy zhodnotí. Dosud se však neřešila otázka, která s nejkrvavějšími perzekucemi spadajícími do období prezidentské funkce Klementa Gottwalda úzce souvisí. Je známo, kolik občanů bylo za jeho éry popraveno, žádná studie se však nevěnovala milostem, které první dělnický prezident podepsal. Pokud pohlédneme na nepříliš dlouhé prezidentské období Klementa Gottwalda z úhlu hrdelních trestů, zjistíme, že na popravištích zemřelo celkem 228 lidí. Z nich bylo 7 kolaborantů či válečných zločinů a 25 vrahů nebo pachatelů hospodářské kriminality. Děsivé však je, že z politických důvodů bylo oběšeno 196 občanů včetně jedné ženy. Roku 1950 se jednalo o 53 popravených, stejně jako roku 1951, v roce 1952 počet stoupl dokonce na 56. V těchto letech tedy v statistickém průměru režim oběsil jednoho svého odpůrce týdně. Za stejné období podepsal Klement Gottwald 56 milostí, na jejichž základě byl občanům změněn trest smrti na odnětí svobody. Dobu ilustruje fakt, že nejvíce jich bylo uděleno pachatelům válečných zločinů a kolaborantům, celkem 23. V politických kauzách podepsal Gottwald 21milostí a v případě kriminálních deliktů 12. Z nich šlo u 3 osob o trestný čin narušování zásobování, spočívající v padělání potravinových lístků a černý obchod s nimi, u ostatních o vraždy, případně jejich organizování. Kniha Gottwaldovy milosti se pokusí nastolenou otázku zodpovědět a přinést na první léta komunistické diktatury pohled z nového úhlu.

V druhé polovině devatenáctého století se jako jeden z produktů technické revoluce objevilo jízdní kolo a rychle zdokonalovalo. V posledních dekádách jej začaly používat některé armády a v průběhu první světové války již cyklistické jednotky tvořily nedílnou součást řady armád. Objevil se levný a efektivní prostředek pro průzkum, speciální operace nebo rychlé průniky do hloubky nepřátelského území, který měl své využití i v meziválečném období. Již československé legie v Itálii vybudovaly první cyklistické útvary a v této tradici se pokračovalo i v meziválečné republice. V průběhu dvacátých let disponovala československá armáda cyklistickými jednotkami u jezdectva a hraničářských útvarů, před polovinou třicátých let pak došlo k jejich rozsáhlé reorganizaci. Armáda pak disponovala pěticí cyklistických praporů, které existovaly až do nacistické okupace. V letech druhé světové války postavilo cyklistické jednotky protektorátní vládní vojsko i armáda Slovenské republiky, zcela poslední útvar tohoto druhu se ale objevil v rámci exilové československé armády. S koncem druhé světové války se uzavřela čtvrt století dlouhá a pozoruhodná historie tohoto druhu zbraně v československých ozbrojených silách.

Kniha popisuje cestu jednoho z mnoha chlapců za jeho snem – stát se pilotem. Je situována do období do roku 1964 a ukazuje postupné překonávání překážek na cestě k tomu, být pilotem v té době u nás nejmodernějšího přepadového letounu Mig 21 PF. Zobrazuje život na Svazarmovských letištích při organizaci létání, od prvních krůčků na větroních, přechod k motorovému létání, život v leteckém učilišti a na vojenských letištích. Kniha nejen pobaví, ale popisuje události veselé i smutné, a zejména ukazuje kamarádství a soudržnost lidí kolem létání.

Kniha se věnuje neobvyklé kategorii vojenského letectva, pilotovaným letadlům poháněným raketovými motory. V období mezi dvěma světovými válkami umožnil technických vývoj přistoupit ke stavbě a zkouškám prvních raketových letounů. Zprvu se jednalo o vyloženě experimentální stroje, odtud však nebylo daleko k úvaze o jejich vojenském využití. Raketový pohon nabízel jinak nedosažitelnou rychlost a dostup, což vedlo některé konstruktéry k návrhu strojů tohoto druhu. Od nich byl jenom krok k dalšímu využití raketových technologií, návrhům pilotovaných letadel. Většina z nich se z nejrůznějších příčin nedostala do výzbroje, druhá světová válka však byla jediným konfliktem v dosavadních dějinách, kdy nebe ozařovaly plameny z trysek válčících raketových letounů. Vedle bojových operací Messerschmittova Me 163 Komet a japonské sebevražedné Ohky vznikla na obou stranách válečné barikáda celá řada dalších raketových letadel, které však nepřekročily pokusnou fázi vývoje. Práce na pilotovaných raketových letounech pro bojové účely pokračovaly ještě několik let po válce, prudce rostoucí výkony mnohem praktičtějších proudových letadel je však z této oblasti zcela vytlačily. Období druhé světové války a let před jejím vypuknutím je tak v letecké historii výjimečné i z pohledu raketového vývoje.

Ve třicátých létech minulého století zažívalo československé bezmotorové létání nebývalý rozmach. Létalo se na řadě míst republiky a především se stavěly četné typy kluzáků a větroňů. Mezi ostřílenými konstruktéry se tehdy neztratil sedmnáctiletý Jaroslav Špitálský, který k uskutečnění své touhy létat navrhl a s kamarády postavil vlastní, technologicky propracovaný, školní kluzák. V osobě Jaroslava Špitálského se jednalo o nejmladšího leteckého konstruktéra nejen té doby, ale celkově historie československého letectví. Právě jemu především je věnována tato kniha.

Krátce po okupaci zbytku českých zemí 15. března 1939 začaly v právě ustanoveném protektorátu vznikat nové extrémistické strany a hnutí, jejichž ideovým pilířem se stala co nejužší spolupráce okupanty a vzývání Adolfa Hitlera. Většina z nich měla doslova jepičí život a minimum členů, často zanikaly po několika schůzích nebo dostaly charakter stolních společností v oblíbené pivnici. Několik stran a hnutí však představovalo výrazně početnější formace. Nejznámější a vlasteneckým obyvatelstvem nejvíce nenáviděná byla kolaborantská Vlajka pod vedením Jana Ryse-Rozsévače. Vedle ní však vzniklo i několik dalších stran s pevnou organizační strukturou, které alespoň na čas dokázaly získat stovky nebo dokonce tisíce členů a vybudovat sekretariáty v řadě měst a obcí. Do této kategorie patřila i Národně socialistická česká dělnická a rolnická strana, která představovala pokus o vybudování české obdoby Hitlerovy NSDAP. Vedena Františkem Mikulášem Mlčochem, jednou z nejbizarnějších postav našich politických dějin, existovala v podstatě po celou válku a stala se velmi obávanou kolaborantskou organizací. Její vedení i část prostého členstva aktivně spolupracovali s gestapem a Zelené hákové kříže, jak se straně přezdívalo, se zařadily k nejtemnějším organizacím z období okupace.

Syrový, vášnivý, subjektivní, místy až příliš příkrý. Takový je osobní deník stíhacího pilota Otto Hanzlíčka (1911-1940). Dokument, zahrnující období od června 1939 do října 1940, představuje cenné svědectví o těch československých letcích, kteří to po nacistické okupaci nevzdali. Je to výpověď vojáka a letce, frustrovaného mnichovskou a březnovou katastrofou stejně jako nesčetnými obtížemi a nejistotou prvních měsíců zahraniční odbojové akce. Každopádně jde o svědectví svrchovaně autentické. Hanzlíčkovy občanské a vlastenecké postoje formovalo skautské a sokolské mládí prožité v severočeském pohraničí stejně jako vojenská služba u elitní zbraně čs. armády. Jako stovky dalších po okupaci uprchl nejprve do Polska. Odtud se ještě před vypuknutím války dostal do Francie, kde ovšem musel podepsat závazek do Cizinecké legie. Jakmile se ale válka stala realitou, mohl konečně opět zasednout do kabiny letounu. Na francouzské obloze pak statečně bojoval na Curtissech s indiánským emblémem – jako příslušník proslulé Escadrille Lafayette (3. letka GC II/5). Navzdory nepříznivé situaci v tehdejších zoufalých bojích dokázal získat několik vítězství. Nakonec byl sestřelen sám. Přestože Günther Rall, budoucí velké německé eso, si tehdy mohl připsat svůj první úspěch, Hanzlíček se dokázal spasit na padáku. Po chaotickém ústupu a francouzské kapitulaci následovala dramatická evakuace přes severní Afriku ke břehům Albionu. V průběhu Bitvy o Británii se zde stal příslušníkem 312. čs. stíhací peruti RAF. V jejích řadách však záhy přišel o život – jako vůbec první z jejích příslušníků. Po seskoku z hořícího Hurricanu, vůbec prvního sériového kusu tohoto legendárního typu, sice opět nad sebou uslyšel spásné plesknutí otevřeného vrchlíku, přesto ale nakonec musel být zapsán do stále delšího seznamu padlých...

Historie americké stíhací squadrony od Bitvy o Anglii po válku v Koreji

Obsah publikace je věnován případům soudního postihu občanů Roztok komunistickým režimem po únoru 1948. Téměř všechny ze dvou desítek případů se odehrály v prvních čtyřech letech komunistické diktatury (v letech 1948-1952). V Roztokách byl postih srovnatelný s léty nacistické okupace.

Je normální po padesátém roce věku začít soutěžit v letecké akrobacii? To je otázka, ale fakt, že to jde je popsán v této publikaci. Dá se v ní nalézt popis zábavné cesty k takovému počinu. Nicméně i návod, jak si zhruba za tři roky od zahájení základního leteckého kurzu obstarat první vavříny v leteckých akrobatických soutěžích. Publikace popisuje i setkání autora s našimi nejlepšími akrobaty a jejich pomoc při jeho snaze se na stará kolena „poptačit“.

Knižní prvotina mladého autora „Sokolovo: pod pláštěm propagandy“ přináší dosud neznámé informace týkající se prvního bojového vystoupení čs. vojáků na východní frontě u Sokolova v březnu 1943. V první části knihy je hlavní důraz kladen na počátky odboje v Polsku, internaci Čechoslováků v SSSR a zejména na vojenské a politické pozadí organizování Československé vojenské jednotky v Buzuluku a boj o Sokolovo. Kniha podává také první ucelený přehled detailního popisu nasazení nepřítele - vojáků 6. tankové divize Wehrmachtu a jejich ztrát. Autor se věnuje i otázce čs. zajatců. Ve druhé části se zabývá poválečnými osudy bojovníků od Sokolova nebo odkazem boje o Sokolovo nejen v armádě, ale i v kultuře. Přibližuje i personální a propagandistické spojitosti se západočeským Sokolovem, který byl přejmenován z německého Falknov na český název právě u příležitosti 5. výročí bitvy u Sokolova. Knihu doplňují bohaté přílohy a přibližně 250 převážně nepublikovaných fotografií. Autor využil domácích i zahraničních archivních materiálů, aby podal co nejpřesnější obraz bitvy.

Druhý díl Pamětí starého práškaře popisuje další historky a zážitky autora po ukončení kariéry pilota Letecko-chemické činnosti a pokračování jeho létání u Českých aeroliniích od roku 1999 do roku 2012. Od prvních krůčků ve velkém létání od co-pilota na turbovrtulových letadlech až po kapitána na Boeingu 737. Je to vyprávění historek a příběhů, leteckých příhod, které sám zažil anebo odpouslouchal od kolegů. Je to ryze subjektivní vyprávění tak, jak tuto dobu autor vnímal a jak to viděl on, včetně smutného konce u této společnosti.

Obrněná technika 12 Velká Británie a země Commonwealthu

Kniha Masarykovy vražedkyně se pokouší přinést pohled na dosud historicky nezpracované téma, nejzávažnější kriminalitu žen v meziválečném období. Odtud pochází i název publikace poukazující na vlastní obsah. Námětem jsou totiž osudy všech žen, které byly v období existence první republiky odsouzeny k trestu smrti a před jeho vykonáním zachráněny milostí prezidenta republiky. Jím byla takřka ve všech případech první hlava československého státu, Tomáš Garrique Masaryk. Mezi omilostněnými najdeme příslušnice různých sociálních vrstev a vzdělání i diametrálně odlišných motivací. Naprostá většina z nich však byla odsouzena za vraždy, leckdy několikanásobné, zcela ojedinělou se stala k smrti odsouzená špiónka. Text přináší nový pohled na otázku ženské kriminality i postoje prvního prezidenta T. G. Masaryka k oblasti udělování milosti v hrdelních případech. Text nepopisuje jen vlastní soudní případy, ale snaží se zobrazit i další životní osudy odsouzených žen. U značné části temných antihrdinek, tvořících námět jednotlivých kapitol, se podařilo dohledat i jejich fotografie a kniha tak není pouhým popisem zločinů anonymních pachatelek, ale dává jim i reálnou tvář. Lze říci, že do laskavého pohledu na kriminalitu první republiky, jíž nabízel legendární seriál Hříšní lidé města pražského, má drsná skutečnost značně daleko.