Svět křídel strana 5 z 22

Předkládána práce se věnuje historii partyzánské skupiny z Velké Bystřice velmi podrobně. Autor si dal totiž nelehký úkol: přinést čtenářům České republiky seriózní a zároveň pokud možno čtivou práci na téma jedné z mnoha partyzánských skupin v českých zemích. Obsáhlých monografií o jednotlivých partyzánských skupinách a oddílech není příliš mnoho, přestože se jedná o zajímavou problematiku, která jistě i dnes zajímá určitou část populace. Titulní název publikace byl zvolen s ohledem k místu působení skupiny: Velká Bystřice se nacházela na hranicích protektorátu s říší, poněvadž sousední vesnice (Hlubočky, Mrsklesy) byly nacistickým Německem zabrány již v říjnu 1938. Přes velkou blízkost území osídleného naprostou většinou Němci došlo ve Velké Bystřici a okolních obcích (s českým obyvatelstvem) k vzniku a několikaletému působení skupiny odhodlaných vlastenců, kteří se rozhodli pro boj proti německým okupantům. V blízkém okolí Přerova se stalo v květnu 1944 a na začátku roku 1945 několik událostí z historie partyzánské skupiny, která měla centrum na Olomoucku (ve Velké Bystřici). Díky nedokonalým poválečným prověrkám partyzánského hnutí nebyla skupina uznána jako samostatná, nýbrž jako (nejdůležitější) součást jakéhosi slepence, který dostal název Nikolajčik Typner Sever.

V knize se pojednává o počáteční fázi působení 311.čs.bombardovací peruti v řadách jednotek Velitelství pobřežního letectva RAF - Coastal Command, a to za časový úsek od května 1942 do června 1943, kdy doposud u peruti používané dvoumotorové bombardovací letouny Vickers Wellington Mk.IC či krátkou dobu nasazené stroje verze Mk.X nahradily moderní a lépe vyzbrojená letadla Consolidated B-24 Liberator, kterými byla naše jednotka posléze přezbrojena. Převedením z působnosti Bomber Command - Velitelství bombardovacího letectva RAF, mezi jednotky britského pobřežního letectva, se peruť bezprostředně podílela na bitvě o Atlantik. Tato bitva byla bezesporu nejdelší bitvou druhé světové války. Trvala pět let i osm měsíců a přímo ovlivňovala průběh válečných operací nejen na západní frontě v Evropě, ale i ve Středomoří a v Asii. Přestože se služba u pobřežního letectva velmi odlišovala od nočních bombardovacích náletů, nebyly dlouhé hlídkové lety nad nekonečnými mořskými pláněmi, kde každá vážnější porucha motoru mohla znamenat smrt, o nic méně náročné, nebezpečné a také o nic méně důležité. Boj s ponorkami nepřítele a hlídkové lety nad mořem nebyly ale jedinými úkoly jednotky i když tvořily asi 89 procent její operační náplně. Od začátku května 1942 do konce května 1943 - to jest v průběhu 170 operačních dní - nasadila 311.čs.bombardovací peruť do bojových akcí celkem 36 letounů Vickers Wellington (z toho 12 strojů, které již používala do dubna 1942) a ty se na uvedených bojových akcích podílely různou měrou. Osádky „třistajedenácté“ s nimi uskutečnily 809 bojových vzletů v celkovém počtu asi 6.935 letových hodin. Na jeden operační den připadá v tomto případě asi 4 až 5 nasazených letounů - 24 až 30 mužů výkonného personálu. Pro technické závady, nepříznivé počasí a další povětrnostní vlivy i útoky nepřítele nedosáhly letouny jednotky určeného cíle či splnění úkolu při 37 vzletech, což představuje 4,6 procent z celkového počtu. Vedle hlídkových letů a honby za nepřátelskými ponorkami bombardovaly osádky „třistajedenácté“ i určené cíle na pevnině, kterými byly přístavy – německý Bremen a zejména francouzské Bordeaux i La Pallice. S úspěchem útočily také na německá a italská hladinová plavidla - Blockade-runner´s, ozbrojené obchodní rychlé lodě, snažící se prorazit spojeneckou blokádu; vozící do přístavů německé Evropy nedostatkové suroviny jako kaučuk, tuky a vzácné kovy z oblastí jihovýchodní Asie a Japonska. Bojová činnost, jak uvedeno v případě soubojů s německými stihači, přinášela jednotce nejen vavříny, ale také dny plné smutku. Za sledované období se přihodilo vlivem činnosti nepřítele, ale i z různých dalších neoperačních příčin, celkem 49 mimořádných událostí, při kterých bylo zničeno nebo ztraceno 11 letadel, z toho 7 v boji, a 5 dalších letounů bylo vážně poškozeno. Při letecké službě zahynulo 39 Čechoslováků i 1 Brit (v přímém vzdušném boji pak zahynulo 25 československých letců) a 34 dalších letců utrpělo při této činnosti různě těžká zranění. Kdo nepřiletěl z moře hned po skončení operační akce, už se nikdy k peruti nevrátil. Moře jej pohltilo. Biskaj ani Atlantik požadovanou daň nikdy nevracely. „Z Biskaje se buď vrátíš, nebo tam zůstaneš, ani pes po tobě neštěkne...“, říkali letci. To byl ten nejvýraznější rozdíl mezi nočním bombardováním Německa a denním létáním nad mořem Biskajského zálivu. Nevrátil-li se dříve někdo z náletu, mohl se objevit později, nebo dát o sobě vědět ze zajetí, ale kdo se nevrátil z hlídkového protiponorkového letu, byl nenávratně ztracen ve vlnách moře nebo oceánu.

Dobový dokument napsaný účastníky německých bojových jednotek.

Pojem stíhací eso se zrodil v létě roku 1915 ve Francii. Byl jím označován letec, který dokázal sestřelit pět a více nepřátelských letadel. Bylo to v době, kdy se na obloze objevily první jednomístné letouny, vybavené vpřed pálícím kulometem - stíhačky. Šlo sice o neoficiální, zato však velmi ceněný titul a snad každý stíhací pilot se toužil jím stát. Brzy ho také začaly užívat i ostatní světová letectva, účastnící se Velké války. Za Druhé světové války se toto označení znova hojně používalo a kult stíhacích es pěstovaly obě strany konfliktu. Esa se také stávala tučným soustem pro válečnou propagandu. Jejich význam byl totiž mimořádný. U každé jednotky právě tito muži rozhodovali o úspěchu či neúspěchu bojových akcí. Tato poměrně malá skupina dosáhla většiny sestřelů, kterých jejich jednotka získala. Často se také stávali veliteli leteckých jednotek a mnoho z nich dosáhlo vysokých hodností. Snažili se také ale sestřelit co nejvíce nepřátel a stát se tím nejlepším. Osudy šesti mužů, popsané v této knize jsou často dost rozdílné. Bojovali v různých letech a na různých frontách druhé světové války. Nikteří se dožily jejího konce, jiní za řízením své stíhačky nalezli smrt. Všichni však svým nemalým dílem přispěli k vítěznému konci a porážce fašismu v tomto dosud nejstrašnějším konfliktu v historii.

Události v armádě před třiceti lety, v období konce totalitní vlády přes počátek budování demokratického státu do rozdělení Československa, představují mimořádně zajímavý výsek našich dějin. Tématem knihy je tedy rok 1989 v armádě, události v době Sametové revoluce a vývoj až do rozdělení státu v roce 1992. Vojenské aspekty těchto událostí zatím nebyly takto souhrnně zpracovány.

Události v armádě před třiceti lety, v období konce totalitní vlády přes počátek budování demokratického státu do rozdělení Československa, představují mimořádně zajímavý výsek našich dějin. Tématem knihy je tedy rok 1989 v armádě, události v době Sametové revoluce a vývoj až do rozdělení státu v roce 1992. Vojenské aspekty těchto událostí zatím nebyly takto souhrnně zpracovány.

Dne 7. července 1944 provedla americká 15. letecká armáda ze svých italských letišť první velký nálet na vzdálené závody na výrobu syntetických pohonných hmot v oblasti Horního Slezska. V důsledku zuřivých útoků nepřátelských stíhačů, silné palby protiletadlového dělostřelectva a nehod ztratili Američané 26 těžkých čtyřmotorových bombardérů a 3 doprovodné stíhací letouny.

Jedním z mnoha hesel skandovaných v průběhu klíčové studentské demonstrace dne 17. listopadu 1989 bylo Jakešovo gestapo. Proč jsem toto provokativní sousloví vybral jako titul této publikace? Při studiu archivních dokumentů jsem totiž zjistil, že je až příliš často citováno ve svědectvích zasahujících příslušníků, mnohdy dokonce při zdůvodňování brutálnosti zásahu na Národní třídě. Evidentně příslušníkům obou složek Sboru národní bezpečnosti, Veřejné a Státní bezpečnosti vadilo, že byli spojování navíc prostřednictvím jména nepříliš inteligentního generálního tajemníka ústředního výboru Komunistické strany Československa se symbolem nacistického teroru.

Fotografie Antonína Kurky, Feldwebela 81. pěšího pluku Rakouské armády na bojištích první světové války.

NÁMOŘNCTVO ZA POVSTÁNÍ BOXERŮ V ČÍNĚ V R. 1900 V obsahově opět u nás ojedinělém publicistickém vyprávění si všímáme především podílu vojenských námořnictev spojenců na potlačení jednoho z největších povstání v Číně v l. 18891901 (větší bylo jen povstání tchajpchingů v l. 18541860). Stručně pojednáváme o příčinách vzniku povstání, ale pak už se do u nás málo známých, pozoruhodných podrobností věnujeme přípravě mocností na zásah na západním pobřeží Žlutého moře. Významnou pozornost věnujeme záchranné expedici adm. Seymoura směřující k vyslanecké čtvrti v Pekingu, které hrozilo vyhlazení hordami boxerů, podrobně líčíme dobytí pevnostního systému Ta-ku na pobřeží Žlutého moře, osvobození Tiencinu, a závěr vyprávění tvoří podrobné vylíčení dobytí Pekingu spojenci a porážky boxerů Rovněž o povstání boxerů u nás obsáhlá publicistická práce dosud nevyšla, takže jistě i proto náš příspěvek na to téma budí značný zájem čtenářstva. VZESTUP PÁD PEVNOSTI TSINGTAO Tsingtao, perla Východu pod německou vlajkou, nemělo dlouhé trvání. Německo, které v poslední čtvrtině 19. století zahájilo koloniální expanzi a získalo několik území v Africe a v západních oblastech Tichého oceánu, potřebovalo dostatečně velkou a dobře vybavenou základnu eskadry, jež měla zajišťovat německé kolonie ve východní Asii. K zřízení základny si Berlín vybral čínský, t. č. opevňovaný přístav Čching-tao na poloostrově Šan-tung. V r. 1897 tedy Německo vyvolalo roztržku, jež vedla k násilnému obsazení přístavu a k jeho dlouhodobému pronájmu i s přilehlým územím. Z přístavu vznikla vojensko-námořní základna, kterou Němci začali vyzbrojovat a zřizovat v ní válečný přístav. V knize vyprávíme, jak vojenský zábor probíhal a jak se základna Tsingtao vojensky i občansky vyvíjela, jaké bylo její opevnění, výzbroj, posádka A samozřejmě sledujeme i osud rakousko-uherského křižníku KAISERIN ELISABEH, který se v r. 1914 v Tsingtao objevil Avšak přítomnost německého opěrného bodu na Dálném východě velmi vadila Japonsku, jež se považovalo za nového hegemona oblasti. Proto Tokio využilo vzniku velké války v Evropě a na základnu koncem léta 1914, zaútočilo V knize líčíme tedy i poslední mírové dny v Tsingtao, dramatické vylodění spojenců na Šan-tungu, poté už se soustřeďujeme na boje na obranném pásmu základny včetně několika prvních leteckých akcí a námořního ostřelování, pojednáváme o poslední akci torpédoborce S90 (zničení minonosce TAKAČIHO) i agónii obrany základny. Závěr práce věnujeme událostem v Tsingtao po kapitulaci a politickým důsledkům pádu tohoto německého opěrného bodu ve východní Asii, text je doplněn podrobným výčtem lidských materiálních zrát. Práce obsahuje četná vyobrazení a mapky. U nás na toto téma dosud žádná kniha nevznikla, takže tuto publikaci jistě uvítá každý zájemce o širší a hlubší poznání vojenství na začátku 20. století.

Po vlídném přijetí mojí první knížky o létání s L-410 si dovoluji předložit další, jsou to popisy některých cest, příhod a pobytů, vesměs na zahraničních cestách s tímto letadlem. Věřím, že i tato publikace zaujme, tak jako ta první a proto snad čtenář pochopí, jak toto letadlo výrazně ovlivnilo můj život. Když jsem bezmála před padesáti lety tento stroj poprvé spatřil, vůbec jsem netušil, kolik letových hodin mi bude souzeno v jeho kokpitu strávit ve vzduchu, mnohdy tisíce kilometrů od domova. Vzpomínky na tuto dobu jsou stále živé a doufám, že snad ještě nějakou stránku napíšu. Fotografie a poznámky za letu jsem si dělal vždycky, ale nikdy by mne nenapadlo, že se najde tolik čtenářů, které to bude zajímat

Po vlídném přijetí mojí první knížky o létání s L-410 si dovoluji předložit další, jsou to popisy některých cest, příhod a pobytů, vesměs na zahraničních cestách s tímto letadlem. Věřím, že i tato publikace zaujme, tak jako ta první a proto snad čtenář pochopí, jak toto letadlo výrazně ovlivnilo můj život. Když jsem bezmála před padesáti lety tento stroj poprvé spatřil, vůbec jsem netušil, kolik letových hodin mi bude souzeno v jeho kokpitu strávit ve vzduchu, mnohdy tisíce kilometrů od domova. Vzpomínky na tuto dobu jsou stále živé a doufám, že snad ještě nějakou stránku napíšu. Fotografie a poznámky za letu jsem si dělal vždycky, ale nikdy by mne nenapadlo, že se najde tolik čtenářů, které to bude zajímat

Ponorky v Rusko-Japonské válce 1904-1905

Severoitalské nebe 1917-1918. Rakousko-uherské stíhací Albatrosy, Bergy a Phönixy. Proti nim britské Camely a Brisfity s italskými Spady a Hanrioty. Rytířská utkání i nemilosrdné bitvy na život a na smrt. Ostřílení veteráni i nezkušení mladíčci. Ctižádost, odvaha, strach i zbabělost vysoko nad krví a blátem zákopů. Únik před plameny hořícího stroje má jediné řešení - skok do hloubky bez padáku. Kdo někdy viděl Aces High (u nás pod názvem Stíhači, na start!), bude vědět, o čem je řeč. O tom také o tom - je knižní biografie věnovaná jednomu českému osudu v turbulentním 20. století. Kapitán Ludvík Purm pocházel z česko-německo-židovského prostředí. První roky války strávil jako důstojník Haškova pluku v marasmu srbského, černohorského a italského bojiště. V těch zbylých se na zákopy díval shora - nejprve jako letecký pozorovatel, pak jako stíhací pilot a velitel s čím dál menšími vyhlídkami na přežití. Zkáza c. a k. armády a rozpad habsburské monarchie jej zastihly na Piavě jako velitele stíhací eskadry, jedné z pouhých pěti, které rakousko-uherské letectvo vůbec mělo.

Z levé strany je všechno jinak. Ale člověku to dojde pomalu, mnohých věcí si povšimne až za půl roku. Pocit, když se letadlo poprvé dá do pohybu, je nezapomenutelný. Myslím, že něco podobného cítili objevitelé při dosažení severního pólu, jen jim při tom úžasu bylo víc zima. Dojem radosti smíšený s jakýmsi stínem nedopatření opravdu tady mám být? Nezdá se mi to? Tak takhle to tedy vypadá, a teprve až sám řeknu, že se poletí, tak se poletí! Můj kolega v kokpitu hraje svou roli dokonale a nechává na mě všechna rozhodnutí. Ač sám kapitán a instruktor, tváří se jako druhý pilot začátečník a nechává věci jít svým tempem. Pozvolným, jenž ovšem z levé strany působí dojmem vražedné rychlosti. Po první půlhodině přijde malé rozčarování: neumím na levé straně sedět! Jak to? Opravdu by mě to nenapadlo, ale druhý pilot na pravé sedačce je neustále mírně skloněn doleva, aby dosáhl na všechny přepínače a dobře viděl na přístroje, většina kterých je umístěna uprostřed, mezi oběma křesly. V této podivné pozici jsem prožil mnoho let, aniž bych si něčeho všiml, a vůbec nechápu, proč mě nyní bolí krk a záda, když někdo vejde do kokpitu, zatvrzele se odvracím doleva k oknu, a neumím si vhodným způsobem někam uložit nohy. Z prvních letů se nový kapitán vrací domů s pocitem, že byl v lese a kácel stromy.

Kniha s obdobným názvem 11. stíhací INVAZNÍ byla vydána v nakladatelství Svět křídel na podzim r. 2006 u příležitosti 55. výročí vytvoření jedenáctky. Toto vydání pod názvem 11. stíhací INVAZNÍ (podruhé) bylo vydáno při u příležitosti 25. výročí vyhlášení rozkazu k zrušení nejen tohoto pluku, ale i jeho zabezpečovací 11. letecké základny. Znamenalo to ukončení existence letectva v Žatci a následně vymazání letiště z map i z povchu země přeměnou více než 300 ha areálu na průmyslovou zónu TRIANGLE. Nové přepracované a doplněné vydání zachovává formát a množství fotografií (je více než 400 přibylo portrétních funkcionářů). Autor využil v maximální míře revitalizované dokumenty z VÚA/VHA Praha-Ruzyně. Jednalo se především o Tajné rozkazy sestav pluku, které byly při záplavách v létě r. 2002 zaplaveny a následně zamrazeny. (Proto je nebylo možné v původní knize z r. 2006 využít a proto byla sestavena ze značné části z pamětnických informací). Kniha obsahuje množství nových, dosud nevyužitých dokumentů z archivního fondu útvaru a ty dokladují chronologicky obsáhle a detailně personální složení pluku během těch více než 40 let. existence. Díky tomu se autorovi podařilo zařadit dobové přehledy všech vojáků z povolání včetně tabulkových funkcí ve štábu, v letkách a inženýrské letecké službě. Tyto přehledy jsou uvedeny u každého z velitelů (v několika případech i násobné). Zřejmě zřejmě historicky nejzajímavější je sestava pluku z r. 1992 (tzv. poslední česko-slovenská) před rozdělením společného státu a armády. Z hlediska hodno věrnosti je nové vydání knihy 11. stíhací INVAZNÍ (podruhé) na mnohem vyšší úrovni nez vydání z r. 2006 a určitě potěší (téměř všechny) bývalé příslušníky pluku, že se tam najdou a zavzpomínají na kolegy a kamarády, s nimiž u jedenáctky sloužili. Kniha by určitě neměla chybět v knihovně žádného pamětníka a leteckého nadšence, zajímajícího se o historii čs. poválečného letectva,