Svět křídel strana 5 z 22

Pojem stíhací eso se zrodil v létě roku 1915 ve Francii. Byl jím označován letec, který dokázal sestřelit pět a více nepřátelských letadel. Bylo to v době, kdy se na obloze objevily první jednomístné letouny, vybavené vpřed pálícím kulometem - stíhačky. Šlo sice o neoficiální, zato však velmi ceněný titul a snad každý stíhací pilot se toužil jím stát. Brzy ho také začaly užívat i ostatní světová letectva, účastnící se Velké války. Za Druhé světové války se toto označení znova hojně používalo a kult stíhacích es pěstovaly obě strany konfliktu. Esa se také stávala tučným soustem pro válečnou propagandu. Jejich význam byl totiž mimořádný. U každé jednotky právě tito muži rozhodovali o úspěchu či neúspěchu bojových akcí. Tato poměrně malá skupina dosáhla většiny sestřelů, kterých jejich jednotka získala. Často se také stávali veliteli leteckých jednotek a mnoho z nich dosáhlo vysokých hodností. Snažili se také ale sestřelit co nejvíce nepřátel a stát se tím nejlepším. Osudy šesti mužů, popsané v této knize jsou často dost rozdílné. Bojovali v různých letech a na různých frontách druhé světové války. Nikteří se dožily jejího konce, jiní za řízením své stíhačky nalezli smrt. Všichni však svým nemalým dílem přispěli k vítěznému konci a porážce fašismu v tomto dosud nejstrašnějším konfliktu v historii.

Události v armádě před třiceti lety, v období konce totalitní vlády přes počátek budování demokratického státu do rozdělení Československa, představují mimořádně zajímavý výsek našich dějin. Tématem knihy je tedy rok 1989 v armádě, události v době Sametové revoluce a vývoj až do rozdělení státu v roce 1992. Vojenské aspekty těchto událostí zatím nebyly takto souhrnně zpracovány.

Události v armádě před třiceti lety, v období konce totalitní vlády přes počátek budování demokratického státu do rozdělení Československa, představují mimořádně zajímavý výsek našich dějin. Tématem knihy je tedy rok 1989 v armádě, události v době Sametové revoluce a vývoj až do rozdělení státu v roce 1992. Vojenské aspekty těchto událostí zatím nebyly takto souhrnně zpracovány.

Dne 7. července 1944 provedla americká 15. letecká armáda ze svých italských letišť první velký nálet na vzdálené závody na výrobu syntetických pohonných hmot v oblasti Horního Slezska. V důsledku zuřivých útoků nepřátelských stíhačů, silné palby protiletadlového dělostřelectva a nehod ztratili Američané 26 těžkých čtyřmotorových bombardérů a 3 doprovodné stíhací letouny.

Jedním z mnoha hesel skandovaných v průběhu klíčové studentské demonstrace dne 17. listopadu 1989 bylo Jakešovo gestapo. Proč jsem toto provokativní sousloví vybral jako titul této publikace? Při studiu archivních dokumentů jsem totiž zjistil, že je až příliš často citováno ve svědectvích zasahujících příslušníků, mnohdy dokonce při zdůvodňování brutálnosti zásahu na Národní třídě. Evidentně příslušníkům obou složek Sboru národní bezpečnosti, Veřejné a Státní bezpečnosti vadilo, že byli spojování navíc prostřednictvím jména nepříliš inteligentního generálního tajemníka ústředního výboru Komunistické strany Československa se symbolem nacistického teroru.

Fotografie Antonína Kurky, Feldwebela 81. pěšího pluku Rakouské armády na bojištích první světové války.

NÁMOŘNCTVO ZA POVSTÁNÍ BOXERŮ V ČÍNĚ V R. 1900 V obsahově opět u nás ojedinělém publicistickém vyprávění si všímáme především podílu vojenských námořnictev spojenců na potlačení jednoho z největších povstání v Číně v l. 18891901 (větší bylo jen povstání tchajpchingů v l. 18541860). Stručně pojednáváme o příčinách vzniku povstání, ale pak už se do u nás málo známých, pozoruhodných podrobností věnujeme přípravě mocností na zásah na západním pobřeží Žlutého moře. Významnou pozornost věnujeme záchranné expedici adm. Seymoura směřující k vyslanecké čtvrti v Pekingu, které hrozilo vyhlazení hordami boxerů, podrobně líčíme dobytí pevnostního systému Ta-ku na pobřeží Žlutého moře, osvobození Tiencinu, a závěr vyprávění tvoří podrobné vylíčení dobytí Pekingu spojenci a porážky boxerů Rovněž o povstání boxerů u nás obsáhlá publicistická práce dosud nevyšla, takže jistě i proto náš příspěvek na to téma budí značný zájem čtenářstva. VZESTUP PÁD PEVNOSTI TSINGTAO Tsingtao, perla Východu pod německou vlajkou, nemělo dlouhé trvání. Německo, které v poslední čtvrtině 19. století zahájilo koloniální expanzi a získalo několik území v Africe a v západních oblastech Tichého oceánu, potřebovalo dostatečně velkou a dobře vybavenou základnu eskadry, jež měla zajišťovat německé kolonie ve východní Asii. K zřízení základny si Berlín vybral čínský, t. č. opevňovaný přístav Čching-tao na poloostrově Šan-tung. V r. 1897 tedy Německo vyvolalo roztržku, jež vedla k násilnému obsazení přístavu a k jeho dlouhodobému pronájmu i s přilehlým územím. Z přístavu vznikla vojensko-námořní základna, kterou Němci začali vyzbrojovat a zřizovat v ní válečný přístav. V knize vyprávíme, jak vojenský zábor probíhal a jak se základna Tsingtao vojensky i občansky vyvíjela, jaké bylo její opevnění, výzbroj, posádka A samozřejmě sledujeme i osud rakousko-uherského křižníku KAISERIN ELISABEH, který se v r. 1914 v Tsingtao objevil Avšak přítomnost německého opěrného bodu na Dálném východě velmi vadila Japonsku, jež se považovalo za nového hegemona oblasti. Proto Tokio využilo vzniku velké války v Evropě a na základnu koncem léta 1914, zaútočilo V knize líčíme tedy i poslední mírové dny v Tsingtao, dramatické vylodění spojenců na Šan-tungu, poté už se soustřeďujeme na boje na obranném pásmu základny včetně několika prvních leteckých akcí a námořního ostřelování, pojednáváme o poslední akci torpédoborce S90 (zničení minonosce TAKAČIHO) i agónii obrany základny. Závěr práce věnujeme událostem v Tsingtao po kapitulaci a politickým důsledkům pádu tohoto německého opěrného bodu ve východní Asii, text je doplněn podrobným výčtem lidských materiálních zrát. Práce obsahuje četná vyobrazení a mapky. U nás na toto téma dosud žádná kniha nevznikla, takže tuto publikaci jistě uvítá každý zájemce o širší a hlubší poznání vojenství na začátku 20. století.

Po vlídném přijetí mojí první knížky o létání s L-410 si dovoluji předložit další, jsou to popisy některých cest, příhod a pobytů, vesměs na zahraničních cestách s tímto letadlem. Věřím, že i tato publikace zaujme, tak jako ta první a proto snad čtenář pochopí, jak toto letadlo výrazně ovlivnilo můj život. Když jsem bezmála před padesáti lety tento stroj poprvé spatřil, vůbec jsem netušil, kolik letových hodin mi bude souzeno v jeho kokpitu strávit ve vzduchu, mnohdy tisíce kilometrů od domova. Vzpomínky na tuto dobu jsou stále živé a doufám, že snad ještě nějakou stránku napíšu. Fotografie a poznámky za letu jsem si dělal vždycky, ale nikdy by mne nenapadlo, že se najde tolik čtenářů, které to bude zajímat

Po vlídném přijetí mojí první knížky o létání s L-410 si dovoluji předložit další, jsou to popisy některých cest, příhod a pobytů, vesměs na zahraničních cestách s tímto letadlem. Věřím, že i tato publikace zaujme, tak jako ta první a proto snad čtenář pochopí, jak toto letadlo výrazně ovlivnilo můj život. Když jsem bezmála před padesáti lety tento stroj poprvé spatřil, vůbec jsem netušil, kolik letových hodin mi bude souzeno v jeho kokpitu strávit ve vzduchu, mnohdy tisíce kilometrů od domova. Vzpomínky na tuto dobu jsou stále živé a doufám, že snad ještě nějakou stránku napíšu. Fotografie a poznámky za letu jsem si dělal vždycky, ale nikdy by mne nenapadlo, že se najde tolik čtenářů, které to bude zajímat

Ponorky v Rusko-Japonské válce 1904-1905

Severoitalské nebe 1917-1918. Rakousko-uherské stíhací Albatrosy, Bergy a Phönixy. Proti nim britské Camely a Brisfity s italskými Spady a Hanrioty. Rytířská utkání i nemilosrdné bitvy na život a na smrt. Ostřílení veteráni i nezkušení mladíčci. Ctižádost, odvaha, strach i zbabělost vysoko nad krví a blátem zákopů. Únik před plameny hořícího stroje má jediné řešení - skok do hloubky bez padáku. Kdo někdy viděl Aces High (u nás pod názvem Stíhači, na start!), bude vědět, o čem je řeč. O tom také o tom - je knižní biografie věnovaná jednomu českému osudu v turbulentním 20. století. Kapitán Ludvík Purm pocházel z česko-německo-židovského prostředí. První roky války strávil jako důstojník Haškova pluku v marasmu srbského, černohorského a italského bojiště. V těch zbylých se na zákopy díval shora - nejprve jako letecký pozorovatel, pak jako stíhací pilot a velitel s čím dál menšími vyhlídkami na přežití. Zkáza c. a k. armády a rozpad habsburské monarchie jej zastihly na Piavě jako velitele stíhací eskadry, jedné z pouhých pěti, které rakousko-uherské letectvo vůbec mělo.

Z levé strany je všechno jinak. Ale člověku to dojde pomalu, mnohých věcí si povšimne až za půl roku. Pocit, když se letadlo poprvé dá do pohybu, je nezapomenutelný. Myslím, že něco podobného cítili objevitelé při dosažení severního pólu, jen jim při tom úžasu bylo víc zima. Dojem radosti smíšený s jakýmsi stínem nedopatření opravdu tady mám být? Nezdá se mi to? Tak takhle to tedy vypadá, a teprve až sám řeknu, že se poletí, tak se poletí! Můj kolega v kokpitu hraje svou roli dokonale a nechává na mě všechna rozhodnutí. Ač sám kapitán a instruktor, tváří se jako druhý pilot začátečník a nechává věci jít svým tempem. Pozvolným, jenž ovšem z levé strany působí dojmem vražedné rychlosti. Po první půlhodině přijde malé rozčarování: neumím na levé straně sedět! Jak to? Opravdu by mě to nenapadlo, ale druhý pilot na pravé sedačce je neustále mírně skloněn doleva, aby dosáhl na všechny přepínače a dobře viděl na přístroje, většina kterých je umístěna uprostřed, mezi oběma křesly. V této podivné pozici jsem prožil mnoho let, aniž bych si něčeho všiml, a vůbec nechápu, proč mě nyní bolí krk a záda, když někdo vejde do kokpitu, zatvrzele se odvracím doleva k oknu, a neumím si vhodným způsobem někam uložit nohy. Z prvních letů se nový kapitán vrací domů s pocitem, že byl v lese a kácel stromy.

Kniha s obdobným názvem 11. stíhací INVAZNÍ byla vydána v nakladatelství Svět křídel na podzim r. 2006 u příležitosti 55. výročí vytvoření jedenáctky. Toto vydání pod názvem 11. stíhací INVAZNÍ (podruhé) bylo vydáno při u příležitosti 25. výročí vyhlášení rozkazu k zrušení nejen tohoto pluku, ale i jeho zabezpečovací 11. letecké základny. Znamenalo to ukončení existence letectva v Žatci a následně vymazání letiště z map i z povchu země přeměnou více než 300 ha areálu na průmyslovou zónu TRIANGLE. Nové přepracované a doplněné vydání zachovává formát a množství fotografií (je více než 400 přibylo portrétních funkcionářů). Autor využil v maximální míře revitalizované dokumenty z VÚA/VHA Praha-Ruzyně. Jednalo se především o Tajné rozkazy sestav pluku, které byly při záplavách v létě r. 2002 zaplaveny a následně zamrazeny. (Proto je nebylo možné v původní knize z r. 2006 využít a proto byla sestavena ze značné části z pamětnických informací). Kniha obsahuje množství nových, dosud nevyužitých dokumentů z archivního fondu útvaru a ty dokladují chronologicky obsáhle a detailně personální složení pluku během těch více než 40 let. existence. Díky tomu se autorovi podařilo zařadit dobové přehledy všech vojáků z povolání včetně tabulkových funkcí ve štábu, v letkách a inženýrské letecké službě. Tyto přehledy jsou uvedeny u každého z velitelů (v několika případech i násobné). Zřejmě zřejmě historicky nejzajímavější je sestava pluku z r. 1992 (tzv. poslední česko-slovenská) před rozdělením společného státu a armády. Z hlediska hodno věrnosti je nové vydání knihy 11. stíhací INVAZNÍ (podruhé) na mnohem vyšší úrovni nez vydání z r. 2006 a určitě potěší (téměř všechny) bývalé příslušníky pluku, že se tam najdou a zavzpomínají na kolegy a kamarády, s nimiž u jedenáctky sloužili. Kniha by určitě neměla chybět v knihovně žádného pamětníka a leteckého nadšence, zajímajícího se o historii čs. poválečného letectva,

Černá kniha sovětské okupace přináší informace o nejzávažnějších důsledcích vojenské intervence armád Varšavské smlouvy v srpnu 1968 a následné sovětské vojenské okupace 1968-1991. Těmito důsledky jsou občané zemřelí v důsledku působení intervenčních nebo okupačních vojsk. Kniha rovněž zaplňuje dosavadní mezeru v historickém bádání tzv. normalizace jako nástin vývoje a základních problémů sovětské okupace. Od prvního vydání v roce 2015 autoři objevili údaje o dosud neznámých obětech let 1969-1991. Znovu podrobili zkoumání i počáteční měsíce okupace v roce 1968. Výsledkem se stala kniha Okupace 1968 a její oběti, kterou roku 2017 vydal jako neprodejnou publikaci Vojenský historický ústav v Praze. Během studia nových archivních materiálů se podařilo objevit nebo upřesnit řadu informací, vztahujících se k prožívání a následkům invaze roku 1968 především z perspektivy občanů Československa. Rovněž se podařilo zpřesnit seznam obětí intervenčních a okupačních jednotek od srpna do prosince 1968. Ještě před deseti lety se mělo všeobecně za to, že zemřelých československých občanů bylo 108. Zkoumáním dosud historicky nezpracovaných archiválií se nám podařilo objevit další informace a stav obětí z roku 1968 je 137. I u těch, jejichž jména byla již známá, se v mnoha případech povedlo nově objasnit podrobnosti průběhu tragických událostí i životopisů obětí. Díky ochotě archivních institucí i příbuzných zemřelých jsme dokázali u většiny z nich text doplnit jejich fotografiemi a jednotliví zemřelí tak pro čtenáře přestávají být statistickým údajem a pomyslně dostávají skutečnou tvář. Z dalšího období let sovětské okupace 1969-1991 byly upřesněny nepotvrzené nebo objeveny poznatky o dosud neznámých případech. Počet potvrzených obětí na životech za toto dlouhé období se zvýšil z 267 na 288, tedy o 21. Autoři se rozhodli také pro jednotné chronologické zpracování tragických událostí za celé období od 21. srpna 1968 do 25. června 1991. Dosavadní rozdělení na oběti několika měsíců roku 1968 a potom na další období let 1969-1991 není metodologicky nejvhodnější, protože 31. prosinec 1968 není v této problematice žádným historickým mezníkem. Celkový počet obětí na životech ze strany obyvatel Československa vzniklých v souvislosti s pobytem sovětských vojsk tedy je 425. Do kapitol přibližujících celkový rámec sovětské vojenské přítomnosti byly doplněny některé nové poznatky a opraveny zjištěné nepřesnosti. Doplněné vydání knihy věnované především nejzávažnějším dopadům vojenské intervence armád pěti zemí Varšavské smlouvy v srpnu 1968 i následného působení Střední skupiny sovětských vojsk v Československu vychází v roce padesátého výročí srpna 1968.

Cesta do zahraničního odboje zavedla Otakara Janůje do československé armády ve Francii a poté na Britské ostrovy, kde v létě 1940 vstoupil do britského královského letectva RAF. Po výcviku na radiotelegrafistu-střelce zahájil v srpnu 1941 operační výcvik u 311. československé bombardovací perutě, který mu osud nedopřál dokončit. Otakar Janůj patřil do nepříliš početné skupiny příslušníků předválečného policejního uniformovaného sboru, kteří před službou protektorátním úřadům dali přednost odchodu do zahraničního odboje. Služba telefonisty v předválečné československé armádě ho v létě 1940 přivedla k dobrovolnému vstupu do britského královského letectva RAF. Jeho tělesna výška ho předurčila ke službě na bombardovacích letounech. Po výcviku na radiotelegrafistu-střelce v létě 1941 zahájil operační výcvik u 311. československé bombardovací perutě. Osudným se mu stal jeden ze cvičných letů jen několik dní předtím, než měl přejít k operační letce a zapojit se do náletů na nepřátelské území. Příčina zmizení Wellingtonu T2624 nad Irským mořem dodnes zůstává neznámá. Kniha kromě unikátního osobního deníku Otakara Janůje z let 19401941 přináší nové informace a detailní rozbor možných příčin zmizení. Text doprovází na 120 černobílých fotografií, z nichž většina je publikována poprvé. Na samém počátku stálo objevení sešitků s deníkem. V jednom z nich byla sice vložena propustka na jméno Otakar Janůj, ale pisatel o sobě v deníku mluvil jako o Otovi. Následné přepisování mnohdy těžko čitelného rukopisu přineslo nové detaily o pisateli a jeho rodině. Shodou okolností přibližně ve stejné době došlo nezávisle na denících ke kontaktu mezi budoucími spoluautory právě ohledně osoby Otakara Janůje, pra-strýce Mariana Buštíka. Porovnání informací o rodině potvrdilo, že pisatelem deníku byl skutečně Otakar Janůj. Nakonec se zrodila myšlenka na společnou publikaci o jeho osobě. Následovalo pátrání v domácích i zahraničních archivech po bližších osudech Otakara Janůje a dalších osobách, které ve svém deníku zmiňuje. Zásadní přínos mělo nalezení potomků jeho známé Angličanky, Marigold DeaneDrummond, v jejíž pozůstalosti se dochovaly unikátní snímky ve společnosti Otakara Janůje. Podařilo se dohledat také podrobnosti o jeho předválečné snoubence Věře Vymětalové, o které na počátku bylo známo jen společné foto s křestním jménem. Samostatnou kapitolou bylo pátrání po příčinách zmizení Wellingtonu T2624 nad Irským mořem v britských a irských archivech. Ve světle nově nalezených informací pak vznikla podrobná analýza posledního letu tohoto Wellingtonu.

Tento titul představuje poněkud jiný úhel pohledu do historie britského stíhacího letounu Supermarine Spitfire. Zabývá se jeho dochovanými provozními i muzejními exempláři, také však fragmenty strojů, to vše ve spojení s česko-slovenským elementem v časovém průmětu do současnosti. Jde o první soubornou práci, seznamující čtenáře na 328 stranách za bohatého fotografického a dokumentačního doprovodu s danou tématikou.