Svět křídel strana 12 z 22

Další díl knižní řady, zaměřené na historii obrněných vozidel od jejich počátku až po současnost, je věnován na snad nejvýznamnější kategorii, středním tankům a jejich následovníkům, nazývaným dnes MBT (Main Battle Tanks). Během století, které uběhlo od nasazení prvních strojů tohoto druhu, prošly střední tanky bouřlivým vývojem a již za druhé světové války představovaly jednu z nejdůležitějších zbraní, která vybojovala většinu pozemních tažení. I v následujících desetiletích představovaly střední tanky, které se postupně přerodily v současnou kategorii MTB, páteř armád téměř na celém světě. Střední tanky vybojovaly po roce 1945 nesčíslné množství pozemních bitev, od skutečně velkých válek, jakými byly válka v Koreji, řada arabsko-izraelských konfliktů nebo války Indie s Pákistánem, až po lokální války i občanské konflikty. Mnohokrát se nechali slyšet někteří analytici, že nastal soumrak obrněnců a budoucnost patří mobilitě a moderním technologiím, praxe však ukazuje, že údernou sílu pancéřových monster lze těžko něčím zastoupit. Nejméně v tomto století tak mají tanky budoucnost prakticky jistou a armády by se bez nich jen těžko obešly. Střední tanky prošly mnoha proměnami, od prvních neohrabaných krabic přes stroje, které v ohromných počtech vybojovaly druhou světovou válku až po současné MBT, chráněné technologicky pokročilými pancíři, vyzbrojené výkonnými kanóny velkých ráží a nejnovějšími modely elektronických systémů. Téma středních tanků je natolik rozsáhlé, že bylo nutné text rozdělit do dvou dílů, neboť jediná kniha by byla příliš objemná a čtenářsky nekomfortní. Druhý díl je rovněž připraven pro tisk a bude první následovat v dohledné době. Do textu jsou zařazeny státy, kde probíhal komplexní vývoj středních tanků i některé další, jejichž podniky dokázaly provést na zahraničních vzporech takové technické změny, že je proměnily ve v podstatě nový typ.

Krušné hory syrový kraj, který tvoří staletou historickou krajinu mezi Čechy a Saskem mají také syrovou historii, jejíž součástí je i dramatický rok 1938. Právě strážcům této hranice z pohraničních praporů Stráže obrany státu Kadaň a Most je věnována tato kniha autorů, kteří se této problematice věnují již řadu let. Četné dobové fotografie, dokumenty i vzpomínky pamětníků z jednotek Stráže obrany státu ve východním Krušnohoří v roce 1938 nabízejí čtenáři mnohem hlubší pohled na osudovou křižovatku našich národních dějin než kdysi populární filmové drama Uloupená hranice režiséra Jiřího Weisse z roku 1947, které bylo natočeno právě v Krušných horách...

Dopravní létání je pojem veřejnosti velmi dobře známý, ale tenhle svět je ve skutečnosti trochu jiný, než si cestující, na své cestě na dovolenou a zase zpátky, představuje. A poodhrnout závěs a podívat se do zákulisí není snadné, na letišti ani v letadle není na nic čas a potom, bezpečnostní opatření jsou už natolik striktní, že dnes už nemáte šanci ani nakouknout do kokpitu a pozdravit svého pilota. Povídky Létání vznikaly nejdříve jako zápisky z cest, později se k nim přidaly postřehy technického rázu nebo příběhy, některé stěží uvěřitelné, co všechno se za letu může stát. V textu není výslovně uvedeno, že se jedná o období druhé poloviny devadesátých let u našeho národního dopravce, u většiny kapitol na tom nezáleží. Svět se nemění zas tak rychle. A tak, až příště budete sedět za sklem letištní haly a pozorovat svoje letadlo a hemžení okolo něj, vzpomeňte si, že let začal dávno předtím, než se letadlo začne pohybovat a kapitán nahazuje první motor. Celý tenhle cirkus se točí okolo cestujících a je tady kvůli nim, i když to tak občas nevypadá. Takže příjemný let a doufáme, že s námi příště zase poletíte!

Již po mnoho let jsou vydávány statistiky o leteckém provozu nad Severním Atlantikem. Obsahují stížnosti provozovatelů na přesycení provozu a uvádějí také seznam společností, které jsou podílníkem uvedeného nahuštění v severoatlantickém prostoru. Od 3. února 1962 až do 23. října 2009 v tomto seznamu byly pravidelně i ČSA. Jedním ze zakladatelů dálkových linek Československých aerolinií byl elegantní, velmi inteligentní a sečtělý muž s vybraným vystupováním, obdivovaný ženami a oblíbený v komunitě posádek, výborný profesionál, navigátor Miroslav Kubrycht (nar. 2.12.1932). Byli jsme přátelé. Mirek miloval dálkovky a měl štěstí, že po skončení funkce navigátora na IL62 se mohl podílet na výcviku posádek A310 nad Atlantikem. Krátce před jeho definitivním odchodem do aviatického nebe jsme byli často spolu. Mirek mi poskytl spoustu informací o historii dálkového létání Československých aerolinií s přáním, abych si to nenechal pro sebe. Přijměte prosím pozvání na procházku zajímavou disciplínou, která zcela jistě řadila našeho vlajkového dopravce mezi přední letecké společnosti světa. Děj se z velké části odehrává v komplikované době komunistické totality. Mohli jsme létat do zahraničí, ale na druhou stranu se setkávali s mnoha nespravedlivými - a z dnešního pohledu už vůbec nepřijatelnými metodami StB a komunistických stranických orgánů. Je v lidské povaze zapomínat na nepříjemnosti a naopak vzpomenout na příjemné, romantické, veselé a pozitivní příhody - a právě o to jsme se s Mirkem chtěli pokusit. Počátek vyprávění zachycuje především Mirkovy zkušenosti, avšak pohříchu jsou málo fotograficky dokumentovány. Létání na dvaašedesátkách už je společné, protože i já jsem na nich prožil krásných třináct roků, počínaje devětasedmdesátým. S následným obdobím Airbusu mi pomohl Ing. Ota Kolín, protože na nim létal od počátku v roce 1991 až do roku 2008. Díky několika přátelum a kamarádům jsou zážitky oživeny fotografiemi, připomínajícími mnoho bezvadných lidí. Rozhodně je dobré už v úvodu podotknout, že podstatná většina pracovníků ČSA byla hrdá na příslušnost ke svému zaměstnavateli a velmi úspěšně jej reprezentovala v Československu i na zahraničních destinacích. Byli jsme hrdí na to, že létáme pod značkou OK a s československou vlajkou na kýlových plochách našich letadel.

Třetí díl knihy fotografií dopravních letadel, které za 48 let působení na letištích udělal Honza Čech, letecký mechanik. Kniha obsahuje nejen černobílé fotografie, ale i krátké příběhy, které Honza s daným typem zažil.

Osudy šesti spojeneckých stíhacích es Druhé světové války.

Šedivkami nazývali příslušníci technického personálu nejmladší skupinu MiGů-21MF dodanou našemu letectvu v r. 1975. Přesto se od početnější skupiny MiGů-21MF trochu lišily. Autoři se pokusili problematiku šedivek příznivcům čs. voj. letectva tak trochu přiblížit. Šedivky navíc psaly závěrečnou kapitolu působení MiGů v našem letectvu vůbec....

Moderní učebnice létání s padákovými kluzáky

Město Dobříš nepatřilo nikdy k vyhlášeným líhní vojenských hrdinů a veteránů, ale své osudy s ním spojilo mnoho těch kteří se zde rozhodli žít a nebo zde nalezli pouze místo svého spočinutí. Je mezi nimi Sudetský Němec, který se rozhodl bojovat za Československo ve Francii a nebo syn dobříšského rabína, který bojoval v bombardéru ve východní Africe.Případně příběh vojáka, fotografa, gardistu a partyzána jenž bojoval celý život bojoval za samostatnou republiku, aby nakonec za své snažení skončil ve svých padesáti letech u PTP. Příběhy těchto a jiných mužů jsou však jen částí této knihy, která vypráví i příběh samotného města Dobříš v období 1. světové války mezi lety 1914 až 1918, tak stejně nás přenese do období 2. světové války, která gradovala květnovým povstáním r. 1945, které v příbězích a fotografiích dominuje všem ostatním. Protože květen 1945 nebyl 28. říjen 1918, v tyto dny museli obyčejní lidé vzít do rukou zbraně a vzít si svou republiku nazpět.

Kniha je věnována vývoji a bojovému nasazení letadel poháněných proudovými motory v období druhé světové války. Idea leteckého turbínového motoru byla v různých zemích propracovávána již meziválečném období, ovšem až v letech druhé světové války dosáhly tyto pohonné jednotky takového výkonu a spolehlivosti, že bylo možné pomýšlet na jejich praktické využití v letadlech, nasazených na frontách. S přípravou proudových motorů byl provázán vývoj draků a vědecký výzkum v oblasti aerodynamiky a chování letounů v rychlostech, blížících se zvukové bariéře. Nejrozsáhlejší výzkum probíhal v leteckých firmách a výzkumných institucích nacistického Německa, které proudové stroje nasadilo v rozsáhlém měřítku, k bojovým jednotkám se dostaly dokonce tři typy letounů. Na spojenecké straně se dostal do boje pouze britský Gloster Meteor, k bojovým jednotkám však koncem války přicházely další typy, jiné představovaly experimentální programy nebo se neprosadily do výzbroje svých zemí. Text zahrnuje rovněž konstrukce, využívajících příbuzných druhů pohonu, tedy letadel s motokompresorovými či pulzačními jednotkami, jsou sem zahrnuty i pokusy a využití tehdejších letadel s kombinovanými pohonnými systémy. Kniha volně navazuje na titul Raketová letadla druhé světové války, rovněž vydaný nakladatelstvím Svět křídel.

Nacistická okupace českých zemí, která následovala po bezprecedentním odtržení rozsáhlých pohraničních území v důsledku „Mnichova“, přinesla šest let hrůzovlády a ohromné oběti na životech domácího obyvatelstva. Válečným běsnění a do té doby nepředstavitelnými zločiny proti lidskosti byla postižena nejen Evropa, ale i země Dálného východu. Ještě před koncem války tedy řešily hlavní mocnosti i jednotlivé dotčené státy otázku potrestání pachatelů a vyrovnání se s válečnými zločiny a kolaborací. V Československu nastalo krátce po osvobození období takzvaného retribučního soudnictví (z latinského retributio-odplata). Speciálně k tomuto účelu zformované soudní stolice měly řešit potrestání jak německých válečných zločinců, zejména z oblasti politického vedení a potlačovacího aparátu, tak domácích přisluhovačů okupačního režimu, udavačů a agentů německých tajných služeb, členů kolaborantských politických hnutí a dalších osob, které se zpronevěřily principům demokratického státu. Mimořádné lidové soudy byly zřizovány v sídlech krajských soudů, tvořil je pětičlenný senát, sestavený z profesionálního soudce v roli předsedy a čtyř soudců z lidu. Řízení nesmělo trvat déle než tři dny a v případě, že byl vynesen trest smrti, měl být vykonán do dvou hodin. Retribuční soudnictví proběhlo ve dvou fázích, označovaných jako první a druhá retribuce, činnost těchto mimořádných senátů se uzavřela s koncem roku 1948. Výrazná část těchto procesů proběhla v hlavním městě, kde bylo vykonáno 146 rozsudků smrti. Právě těmto případům se věnuje kniha Kolaboranti a váleční zločinci na pražském popravišti.

Dne 27. září 1944 zaskočili němečtí stíhači nechráněnou formaci 35 strojů B-24 Liberator od 445. bombardovací skupiny. Po jejich úderu se zpět na letiště dokázaly vrátit jen čtyři americké bombardéry. V následujících dnech došlo ještě k několika tvrdým střetnutím se ztrátami na obou stranách. Začátkem října začal štáb generála stíhačů pod velením generálporučíka Adolfa Gallanda vypracovávat plán jediného „Velkoúderu“ na americké bombardovací svazy, který mělo provést nejméně dva tisíce německých stíhaček. V důsledku příprav velké protiofenzivy na západní frontě v prostoru Arden však Galland o nashromážděné síly přišel. V listopadu 1944 se však přesto odehrály čtyři gigantické letecké bitvy, které vyvrcholily naprostou porážkou německého stíhacího letectva 27. listopadu 1944. Kniha podrobně popisuje toto dvouměsíční období, během něhož došlo k poslednímu vzepětí kdysi všemocné Luftwaffe, zejména na základě komunikace s více než padesáti přímými účastníky z řad amerického a německého letectva.

Předkládám ctěnému čtenáři text, který je odrazem uplynulých třiceti let, které jsem strávil v kokpitech mnoha letadel L-410. Velká část těchto letových hodin se odehrávala podle pravidel letu podle přístrojů, nad dvěma dalšími kontinenty a s mnoha kapitány, jak naznačuje titul publikace.

Učebnice zahrnuje důkladný popis všech jevů, ovlivňujících letecký provoz, jako je námraza, turbulence nebo bouřky, dále čtenáři předkládá podrobné znalosti teploty, tlaku, vlhkosti, oblačnosti, větru a dalších meteorologických prvků. Nově zahrnuje také obsáhlou kapitolu o termice a všeobecnou klimatologii světa, stejně tak i kapitolu o meteorologických zprávách a předpovědích s vysvětlením, jak jim porozumět.

Titul „Ocelový hřebec Mig-19“ je autentickou prací, jaká v české letecké literatuře dosud scházela. Autor Libor Režňák v ní čtenáři předkládá ucelená fakta o zavádění, používání i postupném vyřazování prvního nadzvukového typu čs. vojenského letectva. Nejde pouze o kompletní popis technického rámce uvedené problematiky. Bývalý vojenský pilot si všímá také „lidské“ stránky celého procesu, navozené popisem životních osudů řady letců, s typem Mig-19 spojených. Úvod „devatenáctek“ je věnován nástinu politické situace poloviny padesátých let minulého století, kde autor nachází podstatu zavedení nadzvukového stíhacího letounu do výzbroje čs. vojenského letectva. Přes hodnocení celkového morálního a technického stavu tehdejších vzdušných sil se dostává k detailnímu popisu přeškolení prvních čs. pilotů, který je obohacen o dosud nepublikované skutečnosti, tedy letecké havárie a katastrofy. Skutečná jména pilotů a trupová čísla letounů jsou rámována datumem, hodinou i místem události, nechybí ani výsledky pátrání a oficiální závěry vyšetřovacích komisí. V období provozu čs. letounů typu Mig-19 došlo k celkem 47 mimořádným událostem. Kniha „Ocelový hřebec“ nemapuje pouze typ Mig-19. V rozmezí let 1958 – 1972 čtenáři předkládá také podrobný popis stěžejních událostí všech typů v čs. letectvu provozovaných letounů a vrtulníků. Jde o řádově stovku leteckých katastrof, nejméně 150 havárií a další desítky nejrůznějších poškození vojenské letecké techniky. Velmi zajímavou část „Ocelového hřebce“ tvoří také podrobný rozbor všech významných leteckých cvičení, konkrétní stavy letecké techniky i průběžný vývoj organizační struktury čs. letectva v kontextu s obdobným vývojem leteckých sil zemí západní Evropy. Přínosem práce L. Režňáka je dále rozbor systému čs. protivzdušné obrany a úspěchů či problémů tehdejších obránců čs. státní hranice. Podstatnou část publikace tvoří obrazová dokumentace. Řada naprosto unikátních záběrů nejen „devatenáctek“ tak představuje samostatnou rekapitulaci vývoje čs. poválečného vojenského letectva. Některé tituly mohou v knihovně leteckého nadšence jistě scházet, v případě „Ocelového hřebce Mig-19“ by šlo o chybu přímo nenapravitelnou! Nové vydání, doplněné o tři stovky nových fotografií a textově rozšířené.

Zhruba po roce tuzemských linek přibyly lety zvané speciály. Do Burgasu, Varny a Konstance. Létaly se hlavně odpoledne a v noci a cestovali v nich rekreanti tehdy jediné cestovní kanceláře Čedok. Tyto lety byly provozovány IL 18 – turbovrtulovými letadly. V některých bylo bife umístěno v centroplánu, takže tam byl od motorů za letu obrovský kravál a celý prostor neskutečně vibroval. Byl to takřka eskamotérský kousek, strefit se při nalévání piva do připravených papírových kelímků, které poskakovaly po pracovním stole jako kašpárci sem a tam a ty na kraji se poroučely volným pádem k podlaze. Jednou se nám za turbulence vysypala na zem dokonce celá přepravka plná jídel. I když už jídlo zbylo navíc, museli jsme je sesbírat a dát zpátky na platíčka a do přepravky, aby se neválelo po zemi. Jaké bylo naše překvapení, když jsme přitom našli ještě dvě kaviárová vejce z nějakého předchozího letu! Jídlo pro cestující na speciálech bylo skromné, úhledně uložené v polystyrenových krabicích, které jsme nosili ve štosu na sobě a práce tím rychle ubíhala. Jako třešnička na dortu se podávalo naše plzeňské, na které se vyprahlí cestující evidentně těšili celou dovolenou. Nevím, nevím, jak by to s posádkou dopadlo, kdybychom ho zapomněli v Praze. Odlety s rekreanty z výše zmíněných destinací byly vždy velké divadlo. Po vyhlášení odletu našeho letadla se cestující vyhrnuli z budovy letiště do prostoru před odletovou halou se všemi ranci a zavazadly, co si nepodali k odbavení, zřejmě proto, aby neměli přesváhu. Stáli jsme ve dveřích letadla, připraveni je náležitě uvítat a viděli jsme, jak se po uvolnění zábradlí, které je předtím drželo v šachu, vyřítili takřka v oblaku prachu směrem k letadlu. Podobné scény mi připomínaly pádící stáda bizonů v prérii. V té chvíli jsem měla strach, že až doběhnou, převrátí letadlo vzhůru podvozkem. Ti nejzdatnější, kteří doběhli jako první, vždycky na schodech utvořili zmítající se uzel, kvůli kterému nikdo nemohl nastoupit. Byla to hra „kdo bude sedět u okénka“ a stala se z toho oblíbená disciplína „kdo s koho?“ Nechápala jsem to, skoro vždycky se létalo v noci, tzn. všichni viděli to samé jako kdyby se podívali potmě doma do sklepa. Ve vstupních dveřích se nás snažili převálcovat a na naše srdečné uvítání nebyli zvědaví. Zažila jsem, jak jeden pán ve dveřích letadla křičí nevěřícně na svou o něco dříve nastoupivší manželku: „Blaženo, ty krávo, dyť sedíš v pilotní kabině!“