Svět křídel strana 14 z 22

Kniha Od Švejka k Terazkymu se věnuje výrazným postavám šesti českých knih s vojenskou tématikou, respektive jejich skutečným předlohám. Jak v Osudech dobrého vojáka Švejka za světové války, tak v Tankovém praporu Josefa Škvoreckého či Černých baronech Miloslava Švandrlíka jsou vykresleny literární postavy, které se staly součástí našeho kulturního dědictví. Mnohé z jejich nejslavnějších citátů přešly do běžné hovorové mluvy, tyto osobnosti se dočkaly i vizuálního ztvárnění formou filmových děl. Publikace Od Švejka k Terazkymu se však věnuje jinému aspektu vojenských románů, a to reálným vzorům legendárních postav. Klade si otázku, zda skutečně existovali muži, kteří byli předlohou pro napsání Josefa Švejka, rotného Dany Smiřického, majora Halušky, přezdívaného Terazky nebo obávaného velitele tankistů, majora Borovičky, známého jako Malinkatý ďábel. Komunikací s autory i výzkumem v archivech a prostudováním rodinných pozůstalostí se podařilo alespoň u části z těchto osob, i řady dalších, poodkrýt oponu jejich anonymity a nahlédnout do skutečných životů literárních hrdinů. U většiny z popisovaných osob se podařilo najít i jejich fotografie a dát jim tak opravdovou tvář. Publikace tak nabízí pohled na slavná literární díla z dosud nepříliš akcentovaného úhlu.

5. stíhací letecký pluk, dislokovaný na letišti v Líních u Plzně, zanikl po více než čtyřicetileté existenci v listopadu 1991. Jako jeden z mála novodobých leteckých útvarů měl přímé kořeny ve slavných československých perutích, které bojovaly po boku spojeneckých sil v bitvách druhé světové války na západní frontě. Pluk byl nejzápadněji dislokovaným leteckým útvarem Československé lidové armády. Jako pluk frontového letectva plnil úkoly protivzdušné ochrany státní hranice. Řada z jeho pilotů dosáhla v armádě vysokých hodností a v letectvu vysokých služebních funkcí. V textové a obrazové části zachycuje kniha bohatou historii od roku 1945. Většina materiálů, které se podařilo zachránit při likvidaci útvaru, je publikována vůbec poprvé. Textovou část doplňují příběhy velitelů i pilotů útvaru – legend československého a českého vojenského letectva – charakterizující období let 1948-1991. Tyto příběhy mají nespornou historickou hodnotu a jsou doplněny podrobnostmi o době, ve které se odehrávaly. Součástí knihy je i historie 3. praporu radiotechnického zabezpečení, přehled velitelů a seznam pilotů, kteří položili život při plnění služebních povinností.

Kniha „Od 313. (čs.) perutě až ke 4. stíhací letce“ vychází u příležitosti řady “jubileí“ s číslovkou 70. – výročí ukončení II. světové války a návratu našich zahraničních leteckých jednotek do vlasti, – výročí zahájení reorganizace zahraničních leteckých jednotek do mírové organizace čs. letectva v rámci obnovené čs. branné moci.Autor se zaměřil na popis pokračovatelů jedné z čs. perutí – 313. Jejím nástupcem se dnem 28. říjnu 1945 stala 3. letecká divize a rámcové letecké pluky LP 7 a LP 8, každý s jednou letkou letounů “Spitfire“.V knize se dočteme, že od autora to nebyla volba náhodná. Z této perutě “pocházel“ S/Ldr./ škpt. let. František Fajtl, vedoucí skupiny našich letců, kteří byli v r. 1944 uvolnění z RAF a stali se základem našich leteckých jednotek v SSSR. Ale hlavně to byla skutečnost, že dosud nebyla komplexně a pravdivě historie “osmičky“ popsána. V řadách tohoto pluku působil nejdříve jako náčelník štábu a po té pověřený velitel pluku autorův dlouholetý přítel Zdeněk Škarvada.Kniha je uspořádána tak, že sledujeme chronologicky organizační a personální výstavbu “osmičky“, ale nikoliv isolovaně od ostatního “dění“ v čs. letectvu jednotlivých obdobích od r. 1945 do konce r. 1994.Kniha začíná kapitolou, kterou autor označil jako “nultou“. V ní se vrací k pramenům. Stručně přibližuje válečné období 313. čs.perutě v RAF, anabázi tzv. “Fajtlovy skupiny“ na východní frontě, organizace 1. čs. smíšené letecké divize v SSSR. Na závěr kapitoly zařadil návrat čs. letců z východní i západní fronty v roce 1945. Autor využil pro popis výstavby “osmičky“ množství rozkazů velitele pluku , jak se zachovaly v archivních fondech VÚA/VHA. Proto se může zdát popis jako strohý výčet, ale díky tomu se mu podařilo to vše “vtěstnat“ na cca 300 stran takové množství informací a jmen. Místo “povídání“ najdeme v knize také rozsáhlou fotodokumentaci. Především sehnal a použil na 130 fotografií skupin pilotů a techniků s popiskou osob, více než 50 fotografií letecké techniky, používané u osmého pluku. Úžasné úsilí věnoval autor “personám“ – sehnal a uspořádal více než 220 fotografií osob, zastávající funkce na vyšších velitelských stupních letectva, fotografie všech velitelů pluku, řady funkcionářů štábů a téměř všech velitelů letek „osmičky“ (a to vč. úplně prvního npor. Masaříka u letky “Spitfirů“ ve Kbelích až po posledního velitele bojové letky pplk. Ing. Aloise Koutného 4. sslt v Přerově). U všech velitelů pluku jsou různě obsáhlé informace o jejich letecké službě.Dovíme se, že pluk dostal číslovku 8, používal dva krycí názvy: VÚ 5448, VÚ 6354, čtyři otevřené názvy: Letecký pluk 8, 8. letecký pluk, 8. letecký stíhací pluk proudový a 8. stíhací letecký pluk a de iure existoval v období od 28.10.1945 do 30.4.1991.K 30.4.1991 byl v Brně zrušen a z jeho podstaty vznikla 81. samostatná stíhací letka Sliač a 82. samostatná stíhací letka Mošnov. Z té pak ještě od listopadu 1993 vznikla ještě 4. samostatná stíhací letka Přerov, zrušená k 31.12.1994. V závěru knihy jsou vloženy stručné informace a zákresy letišť, kde byl pluk dislokován. Zajímavé jsou kopie zápisů z “Kmenového listu bojové zástavy“, dokladující skutečná data předání a převzetí velení pluku. Podrobný přehled o organizaci útvaru lze vidět v několika úplných sestavách funkcionářů pluku (štáb, letky, inženýrská služba) v různých obdobích. Celá řada přehledů přibližuje, jak byly “složeny“ jednotlivé letky, kdo jim velel a v řadě případů se lze dočíst, jak byla v různých obdobích přidělena letecká technika (typ vč. tr. čísla) pilotovi a technikovi. Protože jsou u jednotlivých přehledů uvedeny čísla “rozkazů“ velitele pluku a data vystavení, “dostanou“ pamětníci šanci zavzpomínat na kamarády a kolegy “ve zbrani“. Zároveň lze z přehledů zjistit, jaká technika a v jakých počtech byla v daném období používána. Je dobře, že autor “nezapomněl“, že u pluku sloužily jako vojákyně či občanské pracovnice ženy a aby jim poděkoval, vložil fotografie alespoň některých z nich. V závěru knihy lze najít i stručnou informaci o jednotkách letištního a radiotechnického zabezpečení, které pluk zabezpečovaly a kdo těmto útvarům velel.

Dostává se Vám do rukou druhé rozšířené vydání čtenářsky velice úspěšné publikace „Bojiště Afghánistán“. Jedná se o publikaci z oboru literatury faktu, která poutavou formou podchycuje válečný konflikt z dob sovětské intervence v Afghánistánu. Kniha je koncipována jako ucelený pohled na vývoj tohoto konfliktu od samotného začátku války v roce 1979, až do úplného stažení sovětských jednotek v roce 1989. S ohledem na mimořádný čtenářský zájem byla publikace doplněna o další informace a materiály. Jedná se o statistické a faktografické údaje o počtu ztracené letecké techniky a další relevantní údaje, dobové fotografie nasazené vojenské techniky a protagonistů událostí. Přední odborník na ruskou problematiku – známý český novinář a komentátor rádia Český rozhlas Libor Dvořák uvádí: Všechna tato fakta přehledně shrnuje a s vydatnou podporou moderních ruských historických pramenů pojmenovává a vysvětluje Jiří F. Šiška v knize, již právě otevíráte: počínaje důvody tohoto posledního sovětského vojenského vpádu na cizí území (a to nejen pochýleně politickými, ale i pragmaticky ekonomickými) a konče příčinami, jež mohutný vojenský kontingent jednoduše řečeno odsoudily k porážce. Dílo mistrovským způsobem spojuje a kombinuje rovinu dějinnou s příběhy konkrétních lidí. Podrobně jsou popsány způsoby a zvláštnosti vedení boje s mudžáhedíny, specifika terénu, používaná vojenská technika atd. Rovina čistě lidská přibližující osudy konkrétních účastníků tohoto konfliktu (velitele a vojáky) jež je zasazena na pozadí konkrétních historických událostí. Dále se také zaměřuje na omyly a chyby, kterých se Sovětská armáda dopouštěla. Podrobně jsou přibližovány nástrahy, krutosti a nálady vůči cizím vojákům, stejně tak jako chování samotných Afghánců v boji.

Kniha Ve stínu Krušných hor se s použitím maximálního množství dostupných pramenů pokouší čtenáři odhalit pravdu o historii poboček koncentračního tábora Flossenbürg na území Karlovarska. Tedy o táborech ve Svatavě, Kraslicích, Nové Roli, Ostrově a Korunní. Přináší dosud zcela neznámé a mnohdy unikátní informace o fungování táborů, o jejich velitelích i obětech, jakož i detailní popisy průběhu tzv. pochodů smrti, jež v závěru 2. světové války konec existence těchto táborů provázely. Kniha je doprovázena skoro třemi sty zcela jedinečnými fotografiemi.

"Před časem autor nesměle umístil na internet článek nazvaný Paměti starého práškaře. Mělo se jednat o vzpomínky na léta strávená při létání nad poli a lesy při letecko-chemickém ošetření rostlin. První článek měl mezi čtenáři velký ohlas, který autora přiměl k napsání dalších pokračování. Ve všech svou osobitou formou líčí své bohaté letecké zážitky, a že jich za ta léta nebylo málo. Úspěch jednotlivých povídek byl tak velký, že se Jan Juračka rozhodl obdobnou formou sepsat vzpomínky z celé své dosavadní letecké kariéry a jako celek je vydat knižně. Jak se ukázalo, toho, na co se i po létech stále vzpomíná, je tolik, že rozsah rukopisu se stále rozrůstal. Proto jsou Paměti starého práškaře úvodní knihou popisující léta strávená při sportovním létání ve Svazarmu a především pak období, kdy autor létal jako „práškovací“ pilot u podniku Slov Air. „Práškování“ byla a stále je specifická letecká činnost, při níž piloti nalétají velké množství hodin v náročných přízemních výškách, v členitém terénu a na rozmanitých místech. Zejména v osmdesátých létech se nad československými poli a lesy ročně nalétaly desetitisíce hodin, ale tato oblast našeho letectví je v dnešní době velice opomíjená. Kniha Jana Juračky se stává jakýmsi průlomem, průlomem o to cennějším, že je čtenáři předkládán ve stylu přátelského vyprávění. "

LETADLA JSOU MŮJ OSUD je nová kniha Jana Čecha. Na rozdíl od předchozích knih s leteckou tématikou Droga zvaná letadla a Nazdar orlové je tato orientovaná zejména na fotografie, kterých autor udělal za 45 let práce na letištích požehnaně. Honza nosil s sebou fotoaparát a od sedmdesátých let dělal fotografie letadel kolem sebe a tak vlastně zdokumentoval, jak se časem měnily typy letadel, které na Ruzyň přilétaly. To, co bylo vrcholem techniky v sedmdesátých létech, dnes odpočívá na odstavných plochách, v lepším případě. V horším se změnily v plechovky piva, nebo limonád. Bohatý archiv fotografií a negativů byl naskenován. Nápad udělat knihu z autorových fotografií vznikl při autorském čtení před dvěma roky, kdy Honza provázel své vyprávění naskenovanými černobílými fotografiemi. První dvě knížky byly ukecané a málo fotografií, tady bude jen krátký text, co jsem s daným typem zažil a hodně fotografií! Kniha pak ležela dva roky v nakladatelství JALNA, které vydalo předchozí autorovi knížky. Do toho vstoupil Arnošt Moucha, majitel Chebského nakladatelství Svět křídel, a projevil o knihu zájem. Autor po svolení nakladatelství JALNA předal text a fotografie Arnoštovi Mouchovi. Ten se zhrozil kolika fotografiemi se musí probírat a tak se s Honzou dohodli, že nebude od věci napsat pokračování této knihy. Protože je autor v důchodu a pracuje v zahraničí, nic by mu nemělo v pokračování bránit, protože dnes po moderních pojítkách není problém tvořit v Thajsku a vydávat v Chebu. A tak se mohou čtenáři těšit na další knihu fotografií a vtipných textů, jak on viděl letadla, kterým zasvětil celý svůj život.

autorovi se podařilo pod výstižným názvem LETIŠTĚ Odkud vzlétali a kde přistávali zpracovat komplexní přehled stálých i polních letišť v rozsahu a podrobnostech, který bude určitě i pro mnohé bývalé vyšší funkcionáře složek letectva překvapivý (a o něčem podobném měli jen povšechné povědomí). Dokázal najít ty správné zdroje a spolupracovníky a z různých materiálů, archivních dokumentů a suchých vojenských podkladů vytvořil poutavé dílko, které umožní pamětníkům zavzpomínat na dobu a místa jejich služby v našem letectvu a mladší generací předestřít obraz, jak silné bylo naše letectvo, připravené bránit naši suverenitu. Jako velký přínos knihy považuji zařazení kapitoly o letištích na našem území od počátků letectva po vzniku ČSR v r. 1918 až do začátku fašistické okupace. Není mně známo, že by tato problematika byla takto uceleně někde zpracována a publikována. Mezi množstvím údajů u jednotlivých letišť stojí za povšimnutí, že u polních letišť, která byla vybrána před vyhlášením branné pohotovosti státu jsou uvedeny GPS souřadnice jejich polohy. Autor i v dalších kapitolách uvádí nejen rozmístění všech našich letišť se zákresy, fotografiemi letecké techniky, ale jen tak jakoby mimochodem uvádí i rozmístění útvarů a jednotek letectva na těchto letištích. Je to další možnost, jak si udělat obrázek o síle našeho tehdejšího letectva. Za prospěšnou věc považuji zařazení kapitoly o téměř stovce polních (záložních) letišt. Jejich rozmístění a vybavení bylo známé jen om ezenému počtu osob, protože tyto údaje byly zveřejňovány pouze v přehledech letišť (Přehled 100 z roku 1961, Přehled Praděd z roku 1964 a Přehled 70 z roku 1971). Všechny tyto přehledy však byly TAJNÉ a sloužily jen pro potřeby MNO a GŠ. Za účelné v knize považuji i zařazení závěrečných statí v kapitolách o stálých a polních letištích, které se zmiňují o základních systémech vybavení jak stálých, tak polních letišť. Čtenář si může udělat komplexní představu, k čemu letiště mohlo sloužit. Rozsah dokumentace uvedené v knize (kolem 300 stran) je široký. Obsahuje na 400 fotek vybavení letišť, letecké techniky a záběrů z provozu, více než stovku fotografií (snímků letišť), které mělo letectvo k disposici, k tomu další stovku zákresů letišť a jejich VPD v mapách. Věřím, že rozsah a obsah knihy bude pro čtenáře přínosem k rozšíření povědomí o našem letectvu. .... (Napsal dlouholetý náčelník oddělení radiotechnického zabezpečení na velitelství letectva, GŠ a dále jako specialista Logistiky AČR plukovník v. v. Ing. Jaroslav Blinka)

Učebnice angličtiny ICAO jako příprava na zkoušku dle normy ICAO Doc 9835 AN/453. Dále je určena pro piloty a další členy leteckého personálu, ale i ostatní, kdo by si chtěli rozšířit své znalosti v oblasti letecké angličtiny.

Na úspěšnou řadu knih, věnujících se dějinám vývoje a nasazení obrněné techniky v období od konce první světové války do roku 1945, navazuje další díl, věnovaný Spojeným státům americkým. Po první světové válce tvořily páteř amerických obrněných jednotek především lehké tanky francouzské konstrukce FT a těžké Mk VIII Liberty, zkonstruované ve Velké Británii. Meziválečné období bylo charakterizováno demilitarizací a dopady světové hospodářské krize, šíře pojatý vývoj je datován až do období poloviny třicátých let. Po vstupu USA do války se však produkce obrněné techniky mnoha kategorií rozeběhla v ohromném měřítku a jenom tanků Sherman bylo postaveno bezmála padesát tisíc. V knize je postižen vývoj lehkých střední i těžkých tanků, ale také samohybných děl, stíhačů tanků, protiletadlových samohybných kompletů, obrněných automobilů, obrněných transportérů i obojživelných strojů. Vedle amerických ozbrojených sil používaly popisované stroje i spojenecké armády, jak západní koalice, tak Sovětského svazu. Rok 1945 neznamenal konec dějin druhoválečné techniky, z poválečných přebytků ji převzala celá řada zahraničních armád a postarší americké stroje pomohly vybudovat moderně pojaté obrněné síly v mnoha zemích. Americké tanky jsou tak spojeny i s arabsko-izraelskými konflikty, indicko-pákistánskými válkami a dokonce ještě občanskou válkou v bývalé Jugoslávii. K dějinám amerického kontinentu patří rovněž vývoj obrněných vozidel v zemích Střední a Jižní Ameriky, které jsou k tématu připojeny jako doplněk. Vývoj v této oblasti je prakticky neznámý, přesto k němu patří tak pozoruhodná vozidla, jakým byl argentinský střední tank Nahuel. Řadu Obrněná technika uzavře roku 2015 díl číslo 12, zaměřený na vývoj a nasazení ve Velké Británii, Kanadě, Austrálii, Indii, Novém Zélandu a Jihoafrické Uniii, tedy zemích takzvaného Commonwealthu.

Druhý díl se opět zaměřuje na konkrétní příběhy dalších letců, kteří za 2. světové války bojovali nad územím Československa. Největší pozornost je věnována osádce legendárního amerického bombardéru B-24 „Flak Shak III“, sestřeleného německými stíhači v průběhu velké letecké bitvy dne 24. srpna 1944, jehož osud byl desítky let obestřen tajemstvím. Kniha dále popisuje příběhy dvou německých stíhacích letců, kteří se navzdory utrpěným zraněním museli opakovaně vracet ke svým jednotkám, protože kvalitních stíhačů měla Luftwaffe koncem války naprostý nedostatek; pilota těžkého bombardéru B-17 či stíhače známé 332. stíhací skupiny, složené výhradně z letců černé pleti, který musel v prosinci 1944 vyskočit na padáku nad Slovenskem. Jedna z kapitol je rovněž věnována osudům dvou sovětských letců, kteří koncem války s dvouplošníky Po-2 „Kukuruznik“ podnikali překvapivé noční bombardovací útoky na německá vojska na území Československa.

Když se před sedmdesáti lety chýlila ke konci už druhá velká válka první poloviny 20. století, zdálo se, že hekatomby obětí budou mít pro lidstvo natolik odstrašující a terapeutický účinek, že se do podobných šíleností přestane pouštět. Přísliby vítězů však vydržely pouze krátkou dobu. Napětí mezi státy a národy, ať už mělo či má jakoukoliv příčinu, vede téměř permanentně k větším či menším ozbrojeným střetům, které přinášejí utrpení milionům lidí. A tak se válečné příběhy stávají jedním z prostředků, kterými se jejich autoři snaží zvedat varovný prst a reflektováním skutečných situací naznačovat budoucím generacím možná poučení ve snaze zabránit válkám. Vlastimil Hela se zaměřil na osudy amerických letců, kteří se v létě roku 1944 začali objevovat nad územím Čech, Moravy i Slovenska a mnozí z nich svůj boj proti nacistickému Německu zaplatili životem. Ve svých dvou knihách se věnuje vzdušnému střetnutí letců z amerických bombardérů s německými stíhacími piloty z 29. srpna 1944, které bylo později nazváno Leteckou bitvou nad Bílými Karpaty. Kniha Umírali i za naši svobodu, nezapomínáme... je zaměřená na faktickou stránku této bitvy a opírá se o dlouholetá bádání nadšenců a historiků. Popisuje osudy letounů a členů jejich posádek, které byly onoho dne sestřeleny. Obsahuje víc jak čtyři stovky dobových fotografií.

Kniha, zapadající do řady publikací nakladatelství Svět křídel, zaměřených na problematiku třetího odboje a padesátých let obecně, se zabývá tématem, které bývá dodnes poněkud upozaděno. Tím je účast žen na aktivitách třetího odboje. Kniha samozřejmě není první prací na toto téma, navíc v minulosti vyšly články i publikace, zabývající se utrpením politických vězeňkyň v komunistických žalářích, vzala si však za cíl ukázat druhy odbojové činnosti, jichž se ženy účastnily. Mezi kurýry západních zpravodajských služeb, takzvanými „agenty-chodci“, bylo možné najít i zástupkyně něžného pohlaví, podstatně více jich však s ohromným rizikem poskytovalo kurýrům i dalším odbojářům zázemí a podporu, bez níž by nemohli na československém území operovat. Hrstka žen se dokonce stala členkami partyzánských nebo přepadových oddílů a po boku svých mužských kolegů se účastnily přímých ozbrojených akcí proti totalitnímu režimu. Mnohem více se jich ale podílelo na převádění uprchlíků do zahraničí, kdy využívaly perfektní znalost terénu v pohraniční oblasti a pochopitelně musely být vybaveny mimořádně pevnými nervy. Ženskou stopu najdeme i v oblasti takzvaných letákových akcí, tajného vylepování plakátů a letáků s protikomunistickými texty, za které aktérům rovněž hrozily mnohaleté tresty odnětí svobody.

Stíhací esa Luftwaffe a jejich neuvěřitelné počty sestřelů vždy vzbuzovaly údiv a často i nedůvěru. Například Erich Hartmann měl sestřelit 352 nepřátelských letounů a Gerhard Barkhorn 301. To je mnohonásobně víc, než nejlepší esa Spojenců. V prvních desetiletích po válce byla tato čísla často považována za výplod propagandistické mašinérie doktora Goebbelse. Později, když letečtí badatelé začali mapovat historii leteckých bojů druhé světové války, musel být tento názor přehodnocen. Dnes je už většinou možné porovnat záznamy obou bojujících stran. Kolik sestřelů stíhači Luftwaffe v konkrétním boji ohlásili a kolik letounů bylo na straně Spojenců skutečně zničeno či poškozeno. V naprosté většině případů jsou Němci udávaná čísla reálná a jen výjimečně se skutečnost nějak zásadně rozchází s německými záznamy. Nadsazování počtu vítězství nebylo u Luftwaffe o nic větší než u jiných letectev. Docházelo k němu hlavně v hromadných soubojích, ve kterých mnoho stíhačů střílelo na mnoho protivníků ve stejném čase a na stejném místě. To byl ale problém na obou stranách fronty. Podmínky pro oficiální potvrzení sestřelu u Luftwaffe byly v některých ohledech dokonce přísnější než u Britského Královského Letectva nebo letectva Spojených států. Důvod tak velkého počtu sestřelů u německých ,,experten“ – jak se v Německu v té době velkým esům říkalo - byl jiný. Příslušníci RAF i USAAF za druhé světové války operovali v takzvaných turnusech, daných odlétáním určitého množství bojových letů či operačních hodin. Tento turnus měl trvat řádově rok a půl a pak byl pilot stažen z fronty k odpočinku a plnění jiných, nebojových úkolů. Nebylo zdaleka pravidlem, že by pilot absolvoval další turnus. U Sovětského letectva bylo zase zvykem stahovat z fronty jednotky jako celek, a to často i na poměrně dlouhé období. Naopak pilot Luftwaffe byl po ukončení výcviku poslán k jednotce na frontu a začal létat. Zvlášť na východní frontě bylo běžné vykonávat i několik bojových letů během jediného dne. To trvalo týdny, měsíce, a pokud pilot nepadl, tak i roky. Každý měl nárok jen na několik týdnů dovolené. Jednotky byly z fronty stahovány jen výjimečně, většinou jen na dobu nezbytně nutnou na přezbrojení, nebo po období mimořádně těžkých ztrát. Většina z letců, kteří nepadli, létali nepřetržitě mnoho let, odlétali stovky bojových letů a nashromáždili tak obrovské množství zkušeností. Několik německých es dokonce překročilo hranici 1 000 bojových letů! Na začátku také těžili němečtí stíhači z technické a hlavně taktické převahy. Jak se válka přehoupla do druhé poloviny, o obě výhody přišli. Velká esa se však dokázala prosadit i tak. Dalším faktorem bylo, že hlavně v druhé polovině války vždy létali proti velké početní přesile. Takřka při každém vzletu se tak dostávali do boje a o soupeře neměli nouzi. U každé německé jednotky právě tito ,,experten“ dosáhli naprosté většiny sestřelů, kterých jednotka dosáhla.

Ochrana civilního letectví před protiprávními činy, častěji označovaná anglickým termínem security, je relativně mladým leteckým odvětvím. Plnohodnotným oborem se stala až v roce 1974, kdy Mezinárodní organizace pro civilní letectví na základě erupce leteckého terorismu a následného tlaku velmocí nastavila první závazné standardy a vložila je do nové samostatné přílohy Chicagské úmluvy s pořadovým číslem sedmnáct. Od té doby uplynulo již čtyřicet let. Mezinárodní společenství je permanentně konfrontováno s inovativními, ale i tradičními metodami teroristů, v reakci na útoky se rozvíjejí nová bezpečnostní opatření a rozšiřuje se využití špičkových bezpečnostních technologií. Vedle toho však do potírání protiprávních činů stále vstupuje politika. Některé metody mocenského boje protiprávní činy přímo vyvolávají, jiné zase maří vyšetřování nebo brání potrestání zločinců. I přes atraktivitu daného tématu dnes na českém trhu nenalezneme publikace, které by se danému tématu v ucelenější formě věnovaly. Tuto mezeru se snažím svou knihou zaplnit. Samozřejmě není možné psát o všem, co je s bezpečností spojeno, řada informací má citlivý charakter a jsou určeny pouze pro poměrně úzký okruh lidí, kteří bezpečnostní opatření zavádějí, prosazují nebo kontrolují. Knížku, kterou jsem původně koncipoval spíše jako učebnici pro nás „securiťáky“, jsem po diskusích s některými leteckými publicisty a pamětníky začal přetvářet v publikaci určenou pro širší veřejnost. Postupně jsem doplňoval příběhy, informace k příčinám zlomových kauz, polemiku ke konspiračním teoriím, zajímavé závěry z vyšetřování i z pozadí vzniku některých bezpečnostních opatření. Podařilo se mi také získat množství fotografií a archivních dokumentů, které dávají pohledu na leteckou security barvu.Věřím, že toto pojetí zaujme odbornou i laickou veřejnost.

Autor této knihy se pokouší o rekonstrukci skutečného příběhu amerického letce Josepha (Joe) E. Sallingse, jehož letoun byl napaden a zničen německými stíhači v Letecké bitvě nad Bílými Karpaty dne 29. srpna 1944. Po seskoku padákem byl nalezen rodinou z malé moravské vesnice, která se rozhodla ukrýt jej před německými okupanty. Setkání s letcem a dramatické situace na pozadí druhé světové války, které aktéři příběhu zažívají, jsou pro ně velkou životní výzvou i zkouškou jejich charakteru.