Svět křídel strana 16 z 19

Píše se 17. květen 1945. Koná se slavnostní přehlídka Svobodovy jednotky. Defilé Prahou směřuje z Václavského na Staroměstské náměstí. Přihlíží i prezident Edvard Beneš. Ve věži jednoho z obrněných aut stojí také Josef Müller. Salutuje přihlížejícím Pražanům, kteří obklopují jeho vozidlo. Lidé oslavují konec války. Nikdo z nich nemůže znát pocity mladého poručíka. Nikdo z nich nemůže vědět, že tento hubený důstojník s několika medailemi na hrudi, je ve skutečnosti maďarský Žid, který v době útěku z pracovního tábora vážil 42 kilo. Lidé netuší, že o českém národě toho moc neví a že až do poloviny května 1943, kdy na území Sovětského svazu vstoupil do řad čs. armády, aby bojoval proti Němcům, neuměl ani slovo česky

Kniha pojednává o relativně neznámém nasazení sovětských vojenských leteckých sil v Korejské válce (19501953). Solidních informací je málo, navíc tuto dobu ve světě překrývá silná vrstva především americké propagandy, která řadu těchto událostí v průběhu času nalakovala pěkně na růžovo. Ne že by to sovětská či současná ruská propaganda neuměly, mnohdy přímo naopak, ale velkou roli zde hrál faktor utajení. V Rusku se opona nad událostmi týkajících se korejské války začala otevírat teprve počátkem devadesátých let minulého století a to již měli Američané čtyřicet let náskok.

Dne 20. července 2019 ve věku 57 let zemřel významný český vojenský historik PhDr. Ivo Pejčoch, Ph.D. Historii, o níž se zajímal již od dětství, vystudoval teprve po roce 1989. V prvních dvou polistopadových dekádách byl spoluvydavatelem odborného časopisu Historie a plastikové modelářství. Od roku 2007 až do své smrti působil jako vědecký pracovník Vojenského historického ústavu v Praze. Během krátké doby, kdy mu bylo dopřáno věnovat se svému oboru, se stal autorem, spoluautorem, nebo editorem 82 knižních titulů a téměř sedmi stovek studií a článků. Specializoval se především na problematiku vojenské techniky. Jeho profesní záběr byl však mimořádně rozsáhlý. Naprostá většina jeho prací z dějin 20. století byla průkopnická a výrazným způsobem přispěla k zaplnění bílých míst v naší nedávné historii. Sborník Dějiny a osudy věnovaný jeho památce, obsahuje celkem 13 odborných studií, věnovaných různým problémům z českých nejnovějších dějin. Jejich autory jsou renomovaní čeští historici, přátelé a kolegové Ivo Pejčocha. Kniha nevychází v nakladatelství Svět křídel náhodou Ivo Pejčoch patřil k jeho kmenovým autorům. Od roku 2006 zde vydal více než tři desítky čtenářsky mimořádně úspěšných titulů.

Řadu desetiletí se v Československu ve druhé polovině 20. století (za tzv. studené války a za vlády komunistů) o našich legionářích psát nesmělo, natož publikovat nějaké fotografie. Psalo se pouze to, co vyhovovalo tehdejší politické moci a tak se například boje s bolševiky překrucovaly. Pamětníci na 1. světovou válku dávno zemřeli, ale někteří zanechali po sobě písemné vzpomínky, fotografické materiály a mluvené slovo na magnetofonových páskách a jsou i lidé, kteří si zaznamenávali slova z rozhovorů s nimi. Z těchto archiválií můžeme dnes pravdivě zavzpomínat na dobu před více než sto lety. A tak bylo možné, aby vznikla tato knížka, která přibližuje šestiletý osud nejen jednoho legionáře, protože posláním literatury je být svědomím své doby.

Slavná éra rozvinutého oboru leteckých prací, obecně nazývaná práškaři, v podstatě skončila sametovou revolucí. V celém našem hospodářství nastali úplně jiná pravidla hospodaření a plánování, financování, cenové politiky a toto odvětví ztratilo ekonomickou podstatu. Každý, kdo přivoněl k létání, nebo kdo se o ně zajímá ví, že létat jako práškař znamenalo létat v podmínkách, které jsou pro jakýkoliv jiný letecký provoz zakázány. Výška několik metrů nad povrchem, rychlost letu takřka na minimálce, nákladem zatížené letadlo, let vyžadující maximální soustředění na okolní terén, letové překážky, sílu a směr větru, sledování v jakém množství a v jakém prostoru a kam pilot shazuje svůj náklad chemikálií, značný počet startů a přistání v polních podmínkách každý den atd. Není divu, že v takových podmínkách docházelo k haváriím. Piloti přitom neměli ještě mobilní telefony, rádiové spojení bylo nedokonalé, pokud vůbec bylo. Havarovaný pilot bojoval ve vraku letadla o život bez pomoci, sám a dlouho. Mnoho pilotů zaplatilo za svoji vášeň létat daň nejvyšší, patří jim čest a vzpomínka. Ta ale patří i tomu velkému počtu pilotů práškařů, kteří měli větší štěstí. Kniha je nejen vzpomínkou na práškaře, ale uvádí i přehled o vývoji toho odvětví leteckých prací, o vývoji u nás používaných letounů a o problematice létání pro zemědělské a lesnické účely.

Tato kniha dává odpovědi všem, kteří se ptají, co který oblak na obloze znamená, jak oblaka vznikají, vyvíjejí se i zanikají. Je výbornou příručkou pro odborníky a současně dobrým čtením pro ty, kteří chtějí hledat a nacházet poznání přírody.

Kniha Zločin na západě (autoři Vladimír Bružeňák a Miloš Bernart) představuje činnost četnické pátrací stanice Cheb v období první Československé republiky. Zabývá se fungováním stanice v období 1929-1937, tedy náplní činnosti a popisem práce četníků v pátrací službě. Vrcholem je popis nejzávažnějších kriminálních případů v oblasti západních Čech (tedy celého dnešního KV kraje a části Plánska a Tachovska), které chebská stanice vyšetřovala. Vše je podloženo archivními dokumenty, prací s dobovým tiskem a materiály poskytnuté příbuznými několika hlavních aktérů. Unikátní je taktéž fotografická příloha z pozůstalosti fotografa pátrací stanice Karla Kafky. Jedná se o stovky jedinečných fotografií ukazujících práci chebských četníků z pátrací stanice v celé šíři jejich záběru. Obdobný materiál se nezachoval prakticky k žádné z 42 pátracích stanic tehdejšího Československa. Kniha tak bude jedinečně dokumentovat kriminalistickou činnost prvorepublikových četníků, stejně jako dobový život v západním koutě republiky. Mimo jiné se v ní objeví i fotografie míst oblasti západu Čech, která dnes vypadají zcela jinak, případně už vůbec neexistují.

Letecká doprava je dnes běžnou součástí života. Starší cestující si již často neuvědomí - a mladší to už ani vědět nemohou - jakými změnami prošla za posledního půl století. V roce 1959 odlétal můj strýc na Kubu. Po odbavení v malé budově starého ruzyňského letiště se skupina cestujících pěšky přesunovala přes stojánku k čekajícímu ´Tůčku´. Strýc od pěší skupinky utekl, doběhl k nám přihlížejícím, kteří jsme byli od letištní plochy odděleni pouhým nízkým zábradlím, znovu si s námi potřásl rukou, vyměnil pár slov a skupinku nastupující do letadla zase doběhl. Nebylo žádné zouvání bot u detektoru kovů, odkládání drobných z kapsy, osobní prohlídky, prosvětlování zavazadel, ani odebrání lahvičky šamponu. V té době bylo také ještě běžné, že posádka za letu vyhověla prosbě cestujícího o návštěvu v pilotní kabině. To vše je dnes již prakticky nepředstavitelné, nicméně někteří z nás to ještě pamatují. Pamětníci roku 1934 ovšem již nežijí. V tomto roce se odehrává děj naší knihy. Jak píše sama autorka, civilní letectví v té době vězelo ještě v těch nejmenších dětských botičkách. Společnost Swissair - jako první v Evropě - tehdy přišla s průkopnickým činem. O cestující na palubě měla po všech stránkách pečovat hosteska, stevardka, letuška, slečna Nelly Dienerová. Poutavě jsou zachyceny nejen historky z její práce a z tehdejšího leteckého prostředí, ale i názory, zvyky a předsudky švýcarské společnosti 40. let 20. století. Představte si třeba jen průlet dopravním letadlem těsně nad střechami Curychu, v ranní špičce...., víc neprozradím. Letecká doprava je dnes běžnou součástí života. Starší cestující si již často neuvědomí - a mladší to už ani vědět nemohou - jakými změnami prošla za posledního půl století.

Na cestách s L410 (3. díl) Třicet roků s Turbuletem

Atlas oblaků je odborná a současně populárně-naučná publikace, která vychází v nakladatelství Svět křídel v řadě úspěšných vydání již více než 20 let. Dokládá tak velký zájem odborné i laické veřejnosti o počasí a dění v atmosféře. Oblaky a dění na obloze přitahují přirozenou pozornost a Atlas oblaků napomáhá ve čtení oblohy, a to i dnes, v době numerických modelů, které už poměrně spolehlivě vypočítají předpověď počasí na 3-5 dní, aniž by se zabývaly druhy oblaků. Jenže nežijeme jen v tom, co nám předloží počítačový výstup, ale chceme porozumět i tomu, co sami na obloze vidíme. A právě z těchto důvodů mají publikace, jako je Atlas oblaků, svůj smysl.

Kniha popisuje veškeré vážnější letecké nehody, k nimž došlo na území současného Kraje Vysočina v letech 1939 až 1945. Zvláštní pozornost je věnována německé výcvikové jednotce Schlachtgeschwader 102, která měla ve stavu legendární střemhlavé letouny Junkers Ju 87 Stuka a během svého ročního působení z letiště v Německém Brodě zaznamenala minimálně 93 havárií. Podrobně jsou zpracovány rovněž všechny bojové akce, přičemž k nejzajímavějším událostem patří sestřelení dvou německých letounů He 111 na Třebíčsku, zřícení amerického čtyřmotorového bombardéru B-24 Liberator u Polné, pád americké stíhačky P-51 Mustang poblíž Pelhřimova či sestřelení sovětského průzkumného stroje Pe-2 u Ledče nad Sázavou.

Tématem nové monografie Miroslav Pich-Tůma. Příběh opravdového komunisty je postava jedné ze symbolických postav období upevňování moci KSČ v Československu. Miroslav Pich-Tůma, narozen roku 1919 ve Východních Čechách, se před začátkem nacistické okupace zapojil do levicového hnutí. V roce 1940 emigroval do SSSR, kde pak prožil dramatickou dobu počátku války německo-sovětské války. I v SSSR se účastnil výhradně odboje organizovaného komunisty. Po absolvování sovětských vojensko-politických kurzů komunistické internacionály byl v říjnu 1944 vysazen jako komisař sovětského organizátorského výsadku Mistr Jan Hus na území protektorátu. Do konce války se účastnil partyzánského boje na Českomoravské vrchovině. Po válce se angažoval v partyzánském hnutí, krátce se účastnil politických akcí KSČ, ale zejména od roku 1946 vstoupil do zpravodajské struktury Zemského odboru bezpečnosti, plnící úkoly ve prospěch KSČ proti ostatním politickým stranám. Po reorganizacích se roku 1948 stal příslušníkem Státní bezpečnosti. Přes relativně krátkou dobu působení se nesmazatelně zapsal do dějin komunistického násilí v Československu. Jako přímý aktér se podílel na několika případech vražd, mimořádného mučení a zneužívání moci. Koncem roku 1949 byl dokonce pro přílišné násilí nucen Státní bezpečnost opustit. Po ročním nasazení na jiném bezpečnostním úseku se na počátku roku 1951 dostal do soukolí čistek v KSČ a jejich prodloužení do bezpečnostních struktur. V inscenovaném procesu s tzv. sabotéry v StB představoval typ vykonavatele rozkazů zrádců v KSČ. Po propuštění z vězení v roce 1957 pracoval jako horník. Díky vazbě a inscenovanému rozsudku na Pichovi ulpěla do jisté míry pověst oběti. I to napomohlo jeho faktické rehabilitaci jako významného účastníka protinacistického odboje. Navázal tehdy řadu nečekaných kontaktů mezi progresivními historiky. V roce 1968 se v rámci otevírání zločinů minulosti dostal znovu do vazby a se skupinou dalších příslušníků StB čelil znovu možnému postihu za zločiny minulosti. Jeho příběh se stal tehdy již známým. Proces se sedmi příslušníky StB se v mimořádných společensko-politických podmínkách doznívajícího Pražského jara stal možností pro zcela ojedinělou otevřenou diskusi historiků na téma násilí a zneužívání moci Státní bezpečností v době etablování komunistické moci v Československu i jistých snah o přenesení odpovědnosti za nežádoucí minulost na osoby vykonavatelů příslušníků Státní bezpečnosti. V době počínající normalizace pak již nebyl soudně postižen a žil pak až do roku 1990 v relativním klidu. Ovšem ani pro normalizační moc nebyl politicky přijatelný, nikdy nedosáhl toužebného znovupřijetí do komunistické strany a věnoval se nejvíce péči o partyzánské tradice. Na počátku devadesátých let se v době vlny zájmu o komunistickou minulost dostal do centra pozornosti. Média ani odborníci však tehdy neměli dostatek podrobných informací, což poznamenalo faktickou úroveň diskuse. Asi i z obav z nového trestně právního postihu se Miroslav Pich rozhodl na počátku roku 1995 odejít dobrovolně ze života. Osobnost Miroslava Picha je klíčem pro poznání mechanismu postupného ovládání situace v Československu po válce. Nová monografie poprvé a na základě řady dosud nevyužitých pramenů mapuje Pichův životopis, postavy dalších, již zapomenutých příslušníků a mimořádně nebezpečných tajných spolupracovníků StB z doby přebírání moci KSČ kolem roku 1948. Kromě toho monografie poprvé detailně a souhrnně popisuje zločiny Miroslava Picha. Dalším komplexem problémů je pak dlouholetá snaha obětí o dosažení spravedlnosti v dalších desetiletích až do devadesátých let, kdy po roce 1989 čelil mediální kampani a zájmu veřejnosti o zločiny minulosti. Monografie s pomocí řady opomíjených pramenů, množstvím literatury odkrývá neznámé aspekty jeho osobnosti, vývoj jeho interpretace minulosti, vztahy Miroslava Picha s historickou obcí, pomáhá lépe pochopit proces uchopení moci KSČ ve státě. Pomáhá i pochopit proces sebeidentifikace vykonavatele