Svět křídel strana 10 z 19

Druhý díl Pamětí starého práškaře popisuje další historky a zážitky autora po ukončení kariéry pilota Letecko-chemické činnosti a pokračování jeho létání u Českých aeroliniích od roku 1999 do roku 2012. Od prvních krůčků ve velkém létání od co-pilota na turbovrtulových letadlech až po kapitána na Boeingu 737. Je to vyprávění historek a příběhů, leteckých příhod, které sám zažil anebo odpouslouchal od kolegů. Je to ryze subjektivní vyprávění tak, jak tuto dobu autor vnímal a jak to viděl on, včetně smutného konce u této společnosti.

V letech 1945 – 1947 a pak znovu od března do prosince 1948 probíhala v Československu tzv. první a druhá retribuce. Jednalo se o proces potrestání válečných zločinců a kolaborantů, kteří se provinili podle tzv. velkého retribučního dekretu (č. 16/1945 Sb.). Na principu potrestání těchto zločinců se shodly exilové reprezentace okupovaných evropských států již počátkem roku 1942. O rok později přijaly za své tuto myšlenku i spojenecké velmoci. Ještě během války byla čs. exilovými institucemi vypracována norma, tvořící právní rámec pozdější retribuce. Od léta 1945 tak v českých zemích působilo 27 mimořádných lidových soudů (na Slovensku byla situace poněkud odlišná), jimiž bylo v průběhu výše uvedené doby odsouzeno více než 30 tisíc válečných zločinců a kolaborantů. Z nich nad 738 vyslovily soudy trest smrti, který byl vzápětí vykonán. Mezi nimi se nacházelo také 67 žen. Bylo to vůbec poprvé v dějinách novodobého českého trestního práva, co byl nejvyšší trest na ženách nejen vynesen, ale i vykonán. V knize jsou vůbec poprvé všechny tyto případy na základě primárních historických pramenů zrekonstruovány a popsány. Je to také vůbec poprvé, co je pozornost věnována tomuto aspektu poválečného vyrovnání se s okupační minulostí.

Knižní prvotina mladého autora „Sokolovo: pod pláštěm propagandy“ přináší dosud neznámé informace týkající se prvního bojového vystoupení čs. vojáků na východní frontě u Sokolova v březnu 1943. V první části knihy je hlavní důraz kladen na počátky odboje v Polsku, internaci Čechoslováků v SSSR a zejména na vojenské a politické pozadí organizování Československé vojenské jednotky v Buzuluku a boj o Sokolovo. Kniha podává také první ucelený přehled detailního popisu nasazení nepřítele - vojáků 6. tankové divize Wehrmachtu a jejich ztrát. Autor se věnuje i otázce čs. zajatců. Ve druhé části se zabývá poválečnými osudy bojovníků od Sokolova nebo odkazem boje o Sokolovo nejen v armádě, ale i v kultuře. Přibližuje i personální a propagandistické spojitosti se západočeským Sokolovem, který byl přejmenován z německého Falknov na český název právě u příležitosti 5. výročí bitvy u Sokolova. Knihu doplňují bohaté přílohy a přibližně 250 převážně nepublikovaných fotografií. Autor využil domácích i zahraničních archivních materiálů, aby podal co nejpřesnější obraz bitvy.

Je normální po padesátém roce věku začít soutěžit v letecké akrobacii? To je otázka, ale fakt, že to jde je popsán v této publikaci. Dá se v ní nalézt popis zábavné cesty k takovému počinu. Nicméně i návod, jak si zhruba za tři roky od zahájení základního leteckého kurzu obstarat první vavříny v leteckých akrobatických soutěžích. Publikace popisuje i setkání autora s našimi nejlepšími akrobaty a jejich pomoc při jeho snaze se na stará kolena „poptačit“.

Obsah publikace je věnován případům soudního postihu občanů Roztok komunistickým režimem po únoru 1948. Téměř všechny ze dvou desítek případů se odehrály v prvních čtyřech letech komunistické diktatury (v letech 1948-1952). V Roztokách byl postih srovnatelný s léty nacistické okupace.

Každá země má své typické společenské zvyky, moderně zvané reálie, s kterými její obyvatele žijí, a připadají jim samozřejmé. S těmi se návštěvník z ciziny seznámí obvykle brzy. Ve spodní hladině těchto reálií objevil autor knížky ještě zvláštní francouzské zvyky, které nazývá nedbalkami a které se před hostem vynoří až po delším pobytu, protože domácími nejsou vnímány, nebo jsou dokonce ukrývány. Kniha nekonvenčním způsobem popisuje reálie a nedbalky tří oblastí Francie, kam autor jezdil pracovat v laboratořích v rozmezí třiceti let. Severní území, obývané hlavně potomky Franků, návštěvníci znají nejlépe, tamní skryté reálie však jen málo. Polovina země, která leží jižně od řeky Loiry, je zcela svébytná a u nás skoro neznámá. Je totiž obývána potomky Středozemních národů, které tudy v historii prošly nebo se tam usadily a navzájem smísily. Tato vinorodá oblast je podle autora největším přírodním a kulturně historickým bohatstvím Francie. Díky znalosti jazyka a přátelským kolegům poznal autor také typické Románské nedbalky, včetně těch historických a nám velmi vzdálených. Samozřejmě je porovnal s děsivými nedbalkami, doprovázejícími jeho život v českém totalitním režimu, takzvaném reálném socialismu. Pro ty, kdo znají Francii jen letmo, nebo ji teprve chtějí hlouběji poznat, jsou tyto vzpomínky na Francii z období třiceti let, velmi poučné. A platí to také pro ty Čechy, kteří se ve Francii pohybovali nebo žili jinde než autor a mohou s ním své poznatky o francouzských nedbalkách srovnávat.

Historie americké stíhací squadrony od Bitvy o Anglii po válku v Koreji

Příběh československého pilota RAF F/Lt Kurta Taussiga

Ve třicátých létech minulého století zažívalo československé bezmotorové létání nebývalý rozmach. Létalo se na řadě míst republiky a především se stavěly četné typy kluzáků a větroňů. Mezi ostřílenými konstruktéry se tehdy neztratil sedmnáctiletý Jaroslav Špitálský, který k uskutečnění své touhy létat navrhl a s kamarády postavil vlastní, technologicky propracovaný, školní kluzák. V osobě Jaroslava Špitálského se jednalo o nejmladšího leteckého konstruktéra nejen té doby, ale celkově historie československého letectví. Právě jemu především je věnována tato kniha.

Syrový, vášnivý, subjektivní, místy až příliš příkrý. Takový je osobní deník stíhacího pilota Otto Hanzlíčka (1911-1940). Dokument, zahrnující období od června 1939 do října 1940, představuje cenné svědectví o těch československých letcích, kteří to po nacistické okupaci nevzdali. Je to výpověď vojáka a letce, frustrovaného mnichovskou a březnovou katastrofou stejně jako nesčetnými obtížemi a nejistotou prvních měsíců zahraniční odbojové akce. Každopádně jde o svědectví svrchovaně autentické. Hanzlíčkovy občanské a vlastenecké postoje formovalo skautské a sokolské mládí prožité v severočeském pohraničí stejně jako vojenská služba u elitní zbraně čs. armády. Jako stovky dalších po okupaci uprchl nejprve do Polska. Odtud se ještě před vypuknutím války dostal do Francie, kde ovšem musel podepsat závazek do Cizinecké legie. Jakmile se ale válka stala realitou, mohl konečně opět zasednout do kabiny letounu. Na francouzské obloze pak statečně bojoval na Curtissech s indiánským emblémem – jako příslušník proslulé Escadrille Lafayette (3. letka GC II/5). Navzdory nepříznivé situaci v tehdejších zoufalých bojích dokázal získat několik vítězství. Nakonec byl sestřelen sám. Přestože Günther Rall, budoucí velké německé eso, si tehdy mohl připsat svůj první úspěch, Hanzlíček se dokázal spasit na padáku. Po chaotickém ústupu a francouzské kapitulaci následovala dramatická evakuace přes severní Afriku ke břehům Albionu. V průběhu Bitvy o Británii se zde stal příslušníkem 312. čs. stíhací peruti RAF. V jejích řadách však záhy přišel o život – jako vůbec první z jejích příslušníků. Po seskoku z hořícího Hurricanu, vůbec prvního sériového kusu tohoto legendárního typu, sice opět nad sebou uslyšel spásné plesknutí otevřeného vrchlíku, přesto ale nakonec musel být zapsán do stále delšího seznamu padlých...