Svět křídel strana 3 z 22

Letecká a životní dráha zapomenutého aviatika „zlaté éry“ československého letectví Eduarda Šimka opulentním způsobem dokumentuje dobu, kdy „vzduch byl naším mořem“. Vůně leteckého benzínu na nás dýchá z každé stránky. Stíhací pilot byl současníkem „králů vzduchu“ Nováka, Hubáčka, Širokého a mnoha jiných, z nichž někteří se měli později proslavit za 2. světové války. Na slavných stíhačkách Letov Š-20 a Avia B-21, Ba-33, B-534 a mnoha dalších létal v Chebu, Praze, Olomouci i na Slovensku. Unikátní a prakticky kompletně dochovaná písemná, fotografická i hmotná pozůstalost dává zcela ojedinělou možnost nahlédnout do všedních, přitom však barvitých osudů příslušníka normativního jádra vojenského letectva Masarykovy republiky.

Palubní mechanici Liberatorů 311. perutě podílející se od listopadu 1943 do června 1945 na protiponorkových hlídkách se nezaslouženě stali tak trochu opomíjenou skupinou výkonných letců, ačkoli na jejich zručnosti mnohdy závisel život celé osádky. Jejich výcvik a operační služba jsou přiblíženy prostřednictvím osudů jednoho z nich, Stanislava Slezáčka, který se jako jediný Čechoslovák vypracoval do funkce velitele palubních mechaniků – Flight Engineer Leader. Kniha zároveň přináší medailonky všech dalších třiapadesáti letců, kteří zdárně absolvovali výcvik palubního mechanika pro Liberatory a zmiňuje také ty, kteří ho nedokončili. Palubní mechanici Liberatorů 311. perutě podílející se od listopadu 1943 do června 1945 na protiponorkových hlídkách se nezaslouženě stali tak trochu opomíjenou skupinou výkonných letců, ačkoli na jejich zručnosti mnohdy závisel život celé osádky.

V první části (Českoslovenští letci v RAF, Praha: Naše vojsko, 2016) jsme se zmínili, že 311.čs.bombardovací peruť je pro nás bezesporu nejvýznamnější jednotkou v RAF, u níž bojovali Čechoslováci. Jak ale víme, nebyla jedinou, u níž za války působili v operační službě. Tato skutečnost je méně známá a proto jsme se v následujících textech pokusili postupně ukázat i na jiné spojenecké jednotky, kde také sloužili či působili Čechoslováci. Každá kniha má svá specifika a tak i v této části se pokusíme čtenáři alespoň v náznacích přiblížit jejich válečnou službu v souvislosti s některými jednotkami vojenských sil Svobodné Francie - Forces Françaises Libres (FFL), a letectva Svobodné Francie - Forces Aériennes Françaises Libres (FAFL). I v těchto případech byla mnohdy jejich činnost svou náplní rozhodně zajímavá, pestrá, a mnohdy i velmi překvapivá.

V 80. letech 20. století vycestovalo za prací (nejen) na libyjská letiště tisíce lidí z Československa. Postupně se jim podařilo otevřít Střední leteckou školu pro piloty i mechaniky a provozovat tři letecké výcvikové pluky pro libyjskou armádu. O jejich práci je tato kniha.

Již několik let přemýšlím o tom jak zachytit tu prchající atmosféru, kterou jsme zažívali v aeroklubech v 60.-70 letech minulého století, v době, kdy Orlíky vládli našemu nebi. Tak jako já hltám vše co o létání u nás někdo napíše, věřím, že se mezi čtenáři najdou takoví, které zaujmou následující stránky, na kterých jsem se snažil zachytit nezapomenutelné okamžiky spojené s létáním na kluzácích ve druhé polovině 20. století. Díky přízni osudu jsem se mohl řadu let věnovat sportu, který mne od útlého mládí fascinoval a svou dramatičností překonal moje očekávání. Bezmotorové létání je sport, ve kterém o vítězi nerozhoduje síla svalů ale rychlost a správnost rozhodnutí a těch musí pilot kluzáku vykonat během jednoho přeletu desítky. Každý přelet je napínavé drama s otevřeným koncem, a ty nejnapínavější okamžiky probíhají nejčastěji bez diváků. Síla zážitku je tak mocná, že úspěšný přelet, při kterém se pilot často dostává nad úplně neznámé kouty naší krásné země, naplní pilota nádhernými vzpomínkami na mnoho dalších let. Proto se chci podělit s ostatními o tu hromadu štěstí, kterou s sebou stále nosím a taky poděkovat všem, kteří mi umožnili část mého aktivního života takto naplnit. Díky partě na letišti jsem se naučil vycházet s nejrůznějšími lidskými povahami, pěstoval si trpělivost ale i rozhodnost v jednání a kreativnost v myšlení. Měl jsem několikrát možnost létat na soutěžích v bezmotorovém létání se špičkovými československými plachtaři. Každý let v jejich blízkosti mi přinášel nové poznatky a jsem velmi rád, že jsem mohl tyto okamžiky prožívat. Bezmotorové létání je sport, ve kterém o vítězi nerozhoduje síla svalů ale rychlost a správnost rozhodnutí a těch musí pilot kluzáku vykonat během jednoho přeletu desítky. Každý přelet je napínavé drama s otevřeným koncem, a ty nejnapínavější okamžiky probíhají nejčastěji bez diváků.

Čtenářům se dostává do rukou další díl dlouholetého badatelského projektu o čs. letcích, které po komunistickém převratu z února 1948 donutilo nastalé nepřátelské prostředí ve vlasti, kam se tři roky předtím vítězně vrátili z Velké Británie, volit opětovný exil – ten nejdelší. Tento svazek navazuje na 1. díl, kde bylo objasněno podhoubí a následné děje, jež přivedly příslušníky západního leteckého odboje k opakovanému odchodu za hranice a vstupu do řad RAF. Pokračuje zde výčtem osudů exilových letců v abecedním pořadí jmen v rozsahu liter H-M. Opět se zde setkáváme s využitím čs. leteckých exulantů v široké škále letového i pozemního přidělení u Královského letectva od konce 40. do počátku 70. let minulého století nejen na britských ostrovech, ale též v zámořských državách.

V úvodu se autor otevřeně přiznává, že jej k této tematice přivedla jiná totalitní diktatura, když v 70. letech během tuhé komunistické normalizace patřil mezi ty mladé trampy, jejichž snem, ve snaze odlišit se od konformní většiny, bylo provokativní nošení součástek britské a americké vojenské výstroje. Od romantického klukovského obdivu k minulosti se autor časem dostal k věcnému zkoumání historické reality. Přesto jsou čeští trampové hrdiny první reportáže o jejich činnosti mezi španělskými guerrilleros v době tamní občanské války, kdy po vítězství frankistů mnozí z nich skončili v řadách čs. zahraniční armády ve Velké Británii. Další vyprávění čtenáře provází bojišti v severoafrické poušti, při obléhání francouzského přístavu Dunkerque i po Slovensku, kde prožívala krutou kalvárii v rámci bojů 2. čs. samostatné paradesantní brigády v SSSR i větší skupina českých důstojníků, kteří prošli paravýcvikem ve Velké Británii a jako dobrovolníci zde poznali pravou tvář sovětských “spojenců”. Finále této knihy přivádí čtenáře do Čech, kde s trojicí českých reportérů (rovněž s parašutistickým výcvikem) projde bojem amerických jednotek o Cheb, pozná hořkost první čs. jednotky ze Západu, která se na zásah Sovětů nesměla zúčastnit osvobození Prahy, kde zatím bojovali na barikádách v kuriózně získaných battledressech a britských přilbách i někteří skauti z pozoruhodné odbojové organizace Zpravodajská brigáda. Němý průvodce touto knihou - britský battledress - poznamenal nechtíc jeho české nositelem stigmatem “zápaďáctví”, které způsobilo, že drtivá většina hrdinů knihy skončila v komunistických kriminálech či v nedobrovolném exilu. Opožděným holdem jejich upřímného vlastenectví chce být proto i kniha “Příběhy starých battledressů”… Ve volném pokračování čtenářsky úspěšné knihy historika a publicisty Jindřicha Marka PÁTOU KARTU BERE SMRT (Českoslovenští parašutisté v britských battledressech 1941-1945) využívá zkušený autor literatury faktu svou oblíbenou metodu historické reportáže k tomu, aby čtenáře provedl po nejzajímavějších stopách historického užití battledressu - blůzy britského polního stejnokroje - v bojích českých vojáků s německými nacisty v letech 2. světové války.

Nosným tématem knihy "Kam kráčíš, ČSA?" je definování pravých příčin, proč tradiční, stabilizovaná a konkurenceschopná letecká společnost, která mohla v roce 2023 důstojně oslavit stoleté výročí, se během krátkého historického období propadla na absolutní dno. Jednotliví spoluautoři, bývalí zaměstnanci napříč odbornostmi u ČSA, popisují stav svého reálného poznání velmi srozumitelným způsobem, aby čtenář měl šanci posoudit, kde byl zakopaný pes. Kniha má potenciál vyprovokovat další, dosud žijící, pamětníky k zaznamenání zajímavých profesních příběhů z doby slávy společnosti v některém plánovaném následujícím dílu.

Rudé Mitchelly nad Moravskou Ostravou. Nálety, které zmizely z historie (aniž do ní kdy vstoupily). Rozpačitá bilance. Mustangy proti Fw 190 nad Tachovem. Utkání, které zmizelo za hranicemi. Čtyři mrtví z mariánskolázeňského hřbitova. První, ale ne poslední. Lightningy proti Říšské pracovní službě. „Kotláři“ - vítaní i proklínaní. Největší „hloubkařský“ útok proti letištím v Čechách. Útěk ve stínu Fliegeralarmu. Jak se chovat při útoku hloubkových letců. Krvavá neděle v Domažlicích. Klecanské drama. Mighty Eight opět nad Německem. „Žádnou romantiku života vojenského letce jsme v Klecanech neviděli“. Německé ztráty. Dva kamarádi. Smrt komodora eskadry JG 77. „Nic nepůsobí na morálku českého obyvatelstva tak silně, jako němečtí stíhači“. Messerschmitty z Diany. Černé kříže a rudé hvězdy nad severní Moravou. Osudné utkání nad Drahomyšlem. Nález po 66 letech. Exekuce Heinkelů u Třebíče. Osudný přelet z Malacek. Svědectví archivů. Na vlastní oči. Letecké zásobování obklíčené „pevnosti Vratislav“. Kanadské Mosquito nad Olomoucí. Záhada nočních sestřelů nad Hanou. Navigační omyl. Nebylo to naposledy. Sovětské Spitfiry nad Slezskou Ostravou. Poltavský debakl. Spitfiry, Kittyhawky a Airacobry nad Ostravskem a Opavskem. Porážka viděná ze země. Otazníky kolem sestřelů. Průzkum po 74 letech. „Tajná eskadra“ KG 200 a Frankova „diplomacie“. „Smíšená česká delegace“ letí do Bavorska. Siebel s dopisem pro papeže. Ruzyňský Siebel odlétá do Švýcarska. Napětí se stupňuje. Let do Flensburgu. Mořský orel z Hradce Králové. Mise generála Ziervogela. Poslední přistání K. H. Franka. Rudé a bílé hvězdy nad Ruzyní. Tři Petljakovy jako oběti „friendly fire“. Ruzyně – nultá hodina. Rozporná svědectví pamětníků. Svědectví ruských archivů. Ruzyňský incident z americké strany. Autor skutečně posledního sestřelu nad Prahou. Kobruška čili Bělločka. Poslední nebo první? Sestřely sovětských stíhačů při Pražské operaci. Letecké jednotky Luftwaffe a jejich štáby na českém území v roce 1945. Obsáhlá výběrová antologie od autora, který již před třiceti lety výzkum historie letecké války nad naším územím posunul na kvalitativně úplně novou úroveň. Výběr odborných analytických studií, bohatě doprovázených obrazovým materiálem, zohledňuje více hledisek. V minulých desetiletích byly publikovány v malonákladových či již zaniklých periodicích, nebo dosud nebyly zveřejněny vůbec. Nechybějí v něm letectva klíčových protagonistů letecké války u nás v posledním válečném roce: německého, amerického, britského a sovětského. Dalším kritériem je pak „žánrová“ pestrost: bombardovací útoky, hloubkové nálety na letiště, „kotlářské“ útoky na železnice a pochopitelně letecká utkání jak na západní, tak i na východní frontě – ve dne i v noci. To vše viděno především optikou letců samotných, ať již jejich stroje nesly znaky jakékoli. Ale nejen jich. Také těch dole – německých štábních důstojníků, okupačních úřadů i protektorátních četníků. Ale také českých civilistů, hledajících spásu před bombami v krytech, před kulkami kotlářů v nejbližším příkopě, nebo jen užasle pozorujících boje a dění na obloze. Své místo zde nalezly i některé další méně známé aspekty a epizody, které spoluutvářely kulisy závěru letecké války na našem území. „Nebýt Jiřího Rajlicha, tak o letecké válce nad Čechami a Moravou nevíme zhola nic… on byl ten první, kdo otevřel dveře do této dosud neprobádané tématiky… on byl tím prvním, kdo zahájil seriózní historický výzkum letecké války.“ Letité konstatování z webových stránek, věnovaných právě letecké válce nad Československem, má stále svou platnost i patřičnou váhu.

Julius Arigi (1895-1981), český Němec narozený v Děčíně byl fanfarón, bohém, bouřlivák, ale také letecké eso z první světové války, podnikatel v letecké přepravě a dokonce i originální vynálezce. Člověk, který se zapletl s tajnými službami i s nacisty. Po celý svůj život byl obklopen krásnými ženami a jako magnet přitahoval dobrodružné situace. Za první světové války byl díky svému bravurnímu leteckému umění skutečnou celebritou podunajské monarchie. Po jejím skončení začíná podnikat v Mariánských Lázních v letecké přepravě. Všude, kde jsou letadla, tam je i Arigi. Byl kvůli němu dokonce změněn i letecký zákon. Autor knihy, Aleš Česal, sice nepomíjí Arigiho léta válečné slávy, ale těžiště knihy leží ve dvacátých a třicátých letech 20. století, kdy jsou jeho životní osudy pevně svázány s Mariánskými Lázněmi. Autor zpracoval na 600 stran archivních dokumentů a přináší dobová svědectví jak z československého tak i německého dobového tisku. Nezapomíná ani na řadu afér a skandálů, které byly s touto osobností spojeny a snad se mu podařilo zaplnit i některá bílá místa v Arigiho životopise. Jde o vůbec první souhrnnou monografii, která byla o Juliu Arigim napsána.

V Mezinárodních brigádách ve Španělsku bojovalo více než 2200 československých občanů. Mezi zahraničními dobrovolníky tvořili osmý největší kontingent - po Francouzích, Italech, Polácích, Američanech, Němcích, Jugoslávcích a Belgičanech. Říkali jim prostě španěláci. Mohlo by to navozovat dojem, že i jejich osudy byly víceméně stejné, nebo alespoň podobné. Přestože většinu z nich sice na Pyrenejský poloostrov zavedly podobné motivy, realita, zvláště ta následná, byla v turbulentním 20. století ale podstatně barvitější. Naprostá většina z těch, kteří přežili Španělsko, boje na frontách 2. světové války i nacistické věznice a koncentrační tábory se v roce 1945 vrátila do vlasti, kde začal vznikat lidově-demokratický režim. Z velké části šlo o členy komunistické strany a není nijak překvapivé, že mnozí z nich již tehdy začali utvářet její pretoriánskou gardu. Ze všech „španěláckých“ osudů jsme vybrali čtyři - tři české a jeden slovenský, především však komunistické. Byly stejně neobyčejné, ale do značné míry víceméně docela charakteristické i pro osudy ostatních „španěláků“: docela určitě dramatické, ve všech případech plné vzestupů a pádů. Bohuslav Laštovička, Ladislav Holdoš, Josef Pavel a Osvald Závodský, čtyři známá jména. Ale známe je doopravdy? V Mezinárodních brigádách ve Španělsku bojovalo více než 2200 československých občanů. Mezi zahraničními dobrovolníky tvořili osmý největší kontingent - po Francouzích, Italech, Polácích, Američanech, Němcích, Jugoslávcích a Belgičanech. Říkali jim prostě španěláci.

Padesát let jsem pracoval jako letecký mechanik. Padesát let jsem putoval po různých letištích. Nosil jsem s sebou fotoaparát. Měnila se letecká technika, zažil jsem konec Tu 104, konec éry Tu 134, II 62, DC 8, DC 9 a dalších. Stejně tak se měnila má fotografická výstroj. Od ruského Zenita až po Asahi Pentax. Nashromáždil jsem stovky fotografií všech možných typů letadel. Od tehdy běžných strojů až po unikáty, které existovaly jen v jednom kuse. A právě z fotografií prototypů a zkušebních strojů jsem sestavil tuto knížku. Až na pár výjimek, se jedná o mé fotografie. Jak je existence těchto letadel pomíjivá jsem poznal na Boeingu YAL-1, kterého jsem fotografoval na Davis Monthan AMARG v roce 2013. Při mé další návštěvě Arizony tam již nebyl, byl sešrotovaný. Tak vznikla knížka fotografií letadel, která jsem osobně potkal a která nebyla vyráběna v ohromných sériích a tím jsou pro mne zajímavá.

Zcela poprvé publikovaná, několikadílná souborná práce o osudech čs. letců v řadách britského Královského letectva za mírových let, zavede čtenáře zprvu do etapy od osvobození ČSR až k následkům komunistického puče z února 1948. V reakci na čistky v armádě, zatýkání a absurdní obvinění se letci opět vydávají za hranice do svobodného světa. Díky pochopení britské strany se řadě z nich daří opětovně přejít pod ochranu Královského letectva a většině pak nastoupit druhou etapu služby v letových a pozemních zařazeních. S čs. exilovými letci se tak setkáváme od konce 40. do počátku 70. let minulého století v široké paletě činností a za aktivní účasti na významných, či méně známých operacích a událostech v dobách studené války.

Tématem nové monografie Miroslav Pich-Tůma. Příběh opravdového komunisty je postava jedné ze symbolických postav období upevňování moci KSČ v Československu. Miroslav Pich-Tůma, narozen roku 1919 ve Východních Čechách, se před začátkem nacistické okupace zapojil do levicového hnutí. V roce 1940 emigroval do SSSR, kde pak prožil dramatickou dobu počátku války německo-sovětské války. I v SSSR se účastnil výhradně odboje organizovaného komunisty. Po absolvování sovětských vojensko-politických kurzů komunistické internacionály byl v říjnu 1944 vysazen jako komisař sovětského organizátorského výsadku Mistr Jan Hus na území protektorátu. Do konce války se účastnil partyzánského boje na Českomoravské vrchovině. Po válce se angažoval v partyzánském hnutí, krátce se účastnil politických akcí KSČ, ale zejména od roku 1946 vstoupil do zpravodajské struktury Zemského odboru bezpečnosti, plnící úkoly ve prospěch KSČ proti ostatním politickým stranám. Po reorganizacích se roku 1948 stal příslušníkem Státní bezpečnosti. Přes relativně krátkou dobu působení se nesmazatelně zapsal do dějin komunistického násilí v Československu. Jako přímý aktér se podílel na několika případech vražd, mimořádného mučení a zneužívání moci. Koncem roku 1949 byl dokonce pro přílišné násilí nucen Státní bezpečnost opustit. Po ročním nasazení na jiném bezpečnostním úseku se na počátku roku 1951 dostal do soukolí čistek v KSČ a jejich prodloužení do bezpečnostních struktur. V inscenovaném procesu s tzv. sabotéry v StB představoval typ vykonavatele rozkazů zrádců v KSČ. Po propuštění z vězení v roce 1957 pracoval jako horník. Díky vazbě a inscenovanému rozsudku na Pichovi ulpěla do jisté míry pověst oběti. I to napomohlo jeho faktické rehabilitaci jako významného účastníka protinacistického odboje. Navázal tehdy řadu nečekaných kontaktů mezi progresivními historiky. V roce 1968 se v rámci otevírání zločinů minulosti dostal znovu do vazby a se skupinou dalších příslušníků StB čelil znovu možnému postihu za zločiny minulosti. Jeho příběh se stal tehdy již známým. Proces se sedmi příslušníky StB se v mimořádných společensko-politických podmínkách doznívajícího Pražského jara stal možností pro zcela ojedinělou otevřenou diskusi historiků na téma násilí a zneužívání moci Státní bezpečností v době etablování komunistické moci v Československu i jistých snah o přenesení odpovědnosti za nežádoucí minulost na osoby vykonavatelů příslušníků Státní bezpečnosti. V době počínající normalizace pak již nebyl soudně postižen a žil pak až do roku 1990 v relativním klidu. Ovšem ani pro normalizační moc nebyl politicky přijatelný, nikdy nedosáhl toužebného znovupřijetí do komunistické strany a věnoval se nejvíce péči o partyzánské tradice. Na počátku devadesátých let se v době vlny zájmu o komunistickou minulost dostal do centra pozornosti. Média ani odborníci však tehdy neměli dostatek podrobných informací, což poznamenalo faktickou úroveň diskuse. Asi i z obav z nového trestně právního postihu se Miroslav Pich rozhodl na počátku roku 1995 odejít dobrovolně ze života. Osobnost Miroslava Picha je klíčem pro poznání mechanismu postupného ovládání situace v Československu po válce. Nová monografie poprvé a na základě řady dosud nevyužitých pramenů mapuje Pichův životopis, postavy dalších, již zapomenutých příslušníků a mimořádně nebezpečných tajných spolupracovníků StB z doby přebírání moci KSČ kolem roku 1948. Kromě toho monografie poprvé detailně a souhrnně popisuje zločiny Miroslava Picha. Dalším komplexem problémů je pak dlouholetá snaha obětí o dosažení spravedlnosti v dalších desetiletích až do devadesátých let, kdy po roce 1989 čelil mediální kampani a zájmu veřejnosti o zločiny minulosti. Monografie s pomocí řady opomíjených pramenů, množstvím literatury odkrývá neznámé aspekty jeho osobnosti, vývoj jeho interpretace minulosti, vztahy Miroslava Picha s historickou obcí, pomáhá lépe pochopit proces uchopení moci KSČ ve státě. Pomáhá i pochopit proces sebeidentifikace vykonavatele

Na cestách s L410 (3. díl) Třicet roků s Turbuletem

Letecká doprava je dnes běžnou součástí života. Starší cestující si již často neuvědomí - a mladší to už ani vědět nemohou - jakými změnami prošla za posledního půl století. V roce 1959 odlétal můj strýc na Kubu. Po odbavení v malé budově starého ruzyňského letiště se skupina cestujících pěšky přesunovala přes stojánku k čekajícímu ´Tůčku´. Strýc od pěší skupinky utekl, doběhl k nám přihlížejícím, kteří jsme byli od letištní plochy odděleni pouhým nízkým zábradlím, znovu si s námi potřásl rukou, vyměnil pár slov a skupinku nastupující do letadla zase doběhl. Nebylo žádné zouvání bot u detektoru kovů, odkládání drobných z kapsy, osobní prohlídky, prosvětlování zavazadel, ani odebrání lahvičky šamponu. V té době bylo také ještě běžné, že posádka za letu vyhověla prosbě cestujícího o návštěvu v pilotní kabině. To vše je dnes již prakticky nepředstavitelné, nicméně někteří z nás to ještě pamatují. Pamětníci roku 1934 ovšem již nežijí. V tomto roce se odehrává děj naší knihy. Jak píše sama autorka, civilní letectví v té době vězelo ještě v těch nejmenších dětských botičkách. Společnost Swissair - jako první v Evropě - tehdy přišla s průkopnickým činem. O cestující na palubě měla po všech stránkách pečovat hosteska, stevardka, letuška, slečna Nelly Dienerová. Poutavě jsou zachyceny nejen historky z její práce a z tehdejšího leteckého prostředí, ale i názory, zvyky a předsudky švýcarské společnosti 40. let 20. století. Představte si třeba jen průlet dopravním letadlem těsně nad střechami Curychu, v ranní špičce...., víc neprozradím. Letecká doprava je dnes běžnou součástí života. Starší cestující si již často neuvědomí - a mladší to už ani vědět nemohou - jakými změnami prošla za posledního půl století.