Svět křídel strana 4 z 22

Dne 20. července 2019 ve věku 57 let zemřel významný český vojenský historik PhDr. Ivo Pejčoch, Ph.D. Historii, o níž se zajímal již od dětství, vystudoval teprve po roce 1989. V prvních dvou polistopadových dekádách byl spoluvydavatelem odborného časopisu Historie a plastikové modelářství. Od roku 2007 až do své smrti působil jako vědecký pracovník Vojenského historického ústavu v Praze. Během krátké doby, kdy mu bylo dopřáno věnovat se svému oboru, se stal autorem, spoluautorem, nebo editorem 82 knižních titulů a téměř sedmi stovek studií a článků. Specializoval se především na problematiku vojenské techniky. Jeho profesní záběr byl však mimořádně rozsáhlý. Naprostá většina jeho prací z dějin 20. století byla průkopnická a výrazným způsobem přispěla k zaplnění bílých míst v naší nedávné historii. Sborník Dějiny a osudy věnovaný jeho památce, obsahuje celkem 13 odborných studií, věnovaných různým problémům z českých nejnovějších dějin. Jejich autory jsou renomovaní čeští historici, přátelé a kolegové Ivo Pejčocha. Kniha nevychází v nakladatelství Svět křídel náhodou Ivo Pejčoch patřil k jeho kmenovým autorům. Od roku 2006 zde vydal více než tři desítky čtenářsky mimořádně úspěšných titulů.

Kniha Zločin na západě (autoři Vladimír Bružeňák a Miloš Bernart) představuje činnost četnické pátrací stanice Cheb v období první Československé republiky. Zabývá se fungováním stanice v období 1929-1937, tedy náplní činnosti a popisem práce četníků v pátrací službě. Vrcholem je popis nejzávažnějších kriminálních případů v oblasti západních Čech (tedy celého dnešního KV kraje a části Plánska a Tachovska), které chebská stanice vyšetřovala. Vše je podloženo archivními dokumenty, prací s dobovým tiskem a materiály poskytnuté příbuznými několika hlavních aktérů. Unikátní je taktéž fotografická příloha z pozůstalosti fotografa pátrací stanice Karla Kafky. Jedná se o stovky jedinečných fotografií ukazujících práci chebských četníků z pátrací stanice v celé šíři jejich záběru. Obdobný materiál se nezachoval prakticky k žádné z 42 pátracích stanic tehdejšího Československa. Kniha tak bude jedinečně dokumentovat kriminalistickou činnost prvorepublikových četníků, stejně jako dobový život v západním koutě republiky. Mimo jiné se v ní objeví i fotografie míst oblasti západu Čech, která dnes vypadají zcela jinak, případně už vůbec neexistují.

Za druhé světové války se pro letce, kteří dokázali sestřelit pět a více nepřátelských letadel používal neoficiální, přesto velmi ceněný titul stíhací eso. Kult stíhacích es pěstovaly obě strany konfliktu. Stávala se oblíbeným soustem pro válečnou propagandu a jejich význam byl zcela mimořádný. U každé jednotky právě tito muži rozhodovali o úspěchu či neúspěchu bojových akcí. Tato poměrně malá skupina dosáhla většiny sestřelů, které jejich jednotka získala. Často se také stávali veliteli leteckých jednotek a mnoho z nich dosáhlo vysokých hodností. Osudy osmi mužů, popsané v této knize jsou rozdílné. Spojovalo je však jediné bojovali na té špatné straně. Všichni se narodili v zemích, které se v letech 19391945 nějakým způsobem zapojily do války na straně Osy a oni tak museli bojovat proti leteckým silám Spojenců. Vedli si v nich velmi dobře, vlastně úplně nejlépe, protože se stali esy s nejvyšším počtem vítězství ve své zemi. Někteří na straně poražených zůstali až do samého konce, jiným se podařilo včas přejít do vítězného tábora. Jejich osudy jsou proto velmi barvité a vesměs málo známé.

Slavná éra rozvinutého oboru leteckých prací, obecně nazývaná práškaři, v podstatě skončila sametovou revolucí. V celém našem hospodářství nastali úplně jiná pravidla hospodaření a plánování, financování, cenové politiky a toto odvětví ztratilo ekonomickou podstatu. Každý, kdo přivoněl k létání, nebo kdo se o ně zajímá ví, že létat jako práškař znamenalo létat v podmínkách, které jsou pro jakýkoliv jiný letecký provoz zakázány. Výška několik metrů nad povrchem, rychlost letu takřka na minimálce, nákladem zatížené letadlo, let vyžadující maximální soustředění na okolní terén, letové překážky, sílu a směr větru, sledování v jakém množství a v jakém prostoru a kam pilot shazuje svůj náklad chemikálií, značný počet startů a přistání v polních podmínkách každý den atd. Není divu, že v takových podmínkách docházelo k haváriím. Piloti přitom neměli ještě mobilní telefony, rádiové spojení bylo nedokonalé, pokud vůbec bylo. Havarovaný pilot bojoval ve vraku letadla o život bez pomoci, sám a dlouho. Mnoho pilotů zaplatilo za svoji vášeň létat daň nejvyšší, patří jim čest a vzpomínka. Ta ale patří i tomu velkému počtu pilotů práškařů, kteří měli větší štěstí. Kniha je nejen vzpomínkou na práškaře, ale uvádí i přehled o vývoji toho odvětví leteckých prací, o vývoji u nás používaných letounů a o problematice létání pro zemědělské a lesnické účely.

Životní osudy Jaroslava Tomčíka byly mimořádně složité, plné zvratů a jeho životní cesta byla klikatá. Začínal jako učitel na malé východomoravské vesnici, prošel bojišti druhé světové války, a pak strávil řadu let ve Velké Británii jako důstojník naší zahraniční armády, a to v blízkosti nejvyšších politických a vojenských osobností československé emigrace v Londýně. Poválečné Československo potom poznal vskutku ze všech stran na Pražském hradě i v pankráckém a leopoldovském kriminále.

Kniha pojednává o relativně neznámém nasazení sovětských vojenských leteckých sil v Korejské válce (19501953). Solidních informací je málo, navíc tuto dobu ve světě překrývá silná vrstva především americké propagandy, která řadu těchto událostí v průběhu času nalakovala pěkně na růžovo. Ne že by to sovětská či současná ruská propaganda neuměly, mnohdy přímo naopak, ale velkou roli zde hrál faktor utajení. V Rusku se opona nad událostmi týkajících se korejské války začala otevírat teprve počátkem devadesátých let minulého století a to již měli Američané čtyřicet let náskok.

Kniha pojednává o relativně neznámém nasazení sovětských vojenských leteckých sil v Korejské válce (19501953). Solidních informací je málo, navíc tuto dobu ve světě překrývá silná vrstva především americké propagandy, která řadu těchto událostí v průběhu času nalakovala pěkně na růžovo. Ne že by to sovětská či současná ruská propaganda neuměly, mnohdy přímo naopak, ale velkou roli zde hrál faktor utajení. V Rusku se opona nad událostmi týkajících se korejské války začala otevírat teprve počátkem devadesátých let minulého století a to již měli Američané čtyřicet let náskok.

Vydejme se za časem dávno odvátými osudy stíhacích letounů Vickers Supermarine Spitfire LF Mk.IXe, které zanechaly v historii československého letectva výraznou stopu, a nejen zde. V krátce poválečných letech tvořily tyto vynikající britské stroje bojové jádro vzdušných sil, pilotované zprvu těmi, kteří s nimi bojovali v řadách Royal Air Force, zasloužily se však i o start první generace mladých stíhačů, cvičených již v domácím prostředí. Na pozadí působení těchto letounů, s jejichž hlavní částí přilétli před 75 lety do vlasti čs. stíhači z Velké Británie, se odráží nejen budování letectva v mírových podmínkách, nýbrž i sestup naší země do područí druhé a delší totalitní moci. Účast Spitfirů na leteckých akcích po republice, stručná historie jednotlivých strojů či exportní dodávky do mladého státu Izrael, a odtud následně do Myanmaru (Barmy), toť jsou mj. témata, jež tato práce nabízí celkem v 11 kapitolách za doprovodu více jak 600 obrazových příloh.

Píše se 17. květen 1945. Koná se slavnostní přehlídka Svobodovy jednotky. Defilé Prahou směřuje z Václavského na Staroměstské náměstí. Přihlíží i prezident Edvard Beneš. Ve věži jednoho z obrněných aut stojí také Josef Müller. Salutuje přihlížejícím Pražanům, kteří obklopují jeho vozidlo. Lidé oslavují konec války. Nikdo z nich nemůže znát pocity mladého poručíka. Nikdo z nich nemůže vědět, že tento hubený důstojník s několika medailemi na hrudi, je ve skutečnosti maďarský Žid, který v době útěku z pracovního tábora vážil 42 kilo. Lidé netuší, že o českém národě toho moc neví a že až do poloviny května 1943, kdy na území Sovětského svazu vstoupil do řad čs. armády, aby bojoval proti Němcům, neuměl ani slovo česky

Josef Ocelka, jméno, se kterým se každý, kdo někdy přečetl aspoň jednu knihu o 311. československé bombardovací peruti RAF, musel zcela určitě setkat. Zakládající příslušník perutě, který se z řadového důstojníka vypracoval nejprve na velitele letky a následně stál v čele celé perutě. V memoárové literatuře bývá často zmiňován jako nejoblíbenější či nejférovější velitel. Jelikož doposud nevyšla žádná jeho obsáhlejší biografie, tato publikace by to chtěla napravit. Osobních dokumentů Josefa Ocelky se mnoho nedochovalo, proto autor při psaní knihy využil bohatý fond 311. perutě ve Vojenském ústředním archivu v Praze. Další informace čerpal z fondů britského Národního archivu v Londýně. Cennými zdroji se staly také osobní deníky nebo zápisníky letů příslušníků perutě a rovněž jejich vzpomínky. Díky tomu bylo možné zmapovat válečné osudy Josefa Ocelky včetně podrobností ke každému z jeho 44 operačních letů nad nepřátelské území. Je paradoxem, že v červenci 1942 zahynul při obyčejném neoperačním letu, kterému se autor též podrobně věnuje. V knize je věnován prostor i dalším osobám Ocelkovy rodiny. Zmíněny jsou válečné i poválečné osudy Marie Ocelkové a Igora Ocelky, Josefovy manželky a syna. Zatímco manželka za války prodělala strastiplnou cestu za ním do Spojeného království, syn zůstal v okupované vlasti. Poslední osobou je Josefův mladší bratr Antonín, kterému je věnována samostatná kapitola. Oba bratři se v roce 1941 sešli u 311. perutě, kde Antonín krátce sloužil jako mechanik. Následně byl vybrán do pilotního výcviku a po jeho absolvování od léta 1943 sloužil u 312. československé stíhací perutě RAF. V září 1944 byl jeho Spitfire sestřelen a zraněný Antonín skončil v německém zajetí. Po válce pokračoval v kariéře vojenského pilota v československém letectvu. Stejně jako Josef však přišel o život při letecké havárii, v jeho případě v létě 1949. Text doprovází přes 200 černobílých fotografií, z nichž řada pochází z archivu rodiny či soukromých sbírek, a nebyly doposud publikovány.

Význam starého, dnes již neexistujícího chebského letiště pro naši leteckou historii daleko přesahuje západočeský region. Vzniklo ještě za 1. světové války, jako vůbec první stálé vojenské letiště v Českých zemích. Aviatikům habsburské monarchie ale nesloužilo dlouho. A zpočátku se zdálo, že valné perspektivy jej nečekají ani v nové republice. Na vině byla jeho nevýhodná geografická poloha i s tím související fakt, že šlo o krajinu plnou živlů republice nepřátelských. Přesto však v meziválečném období nakonec sloužilo nejen jako základna bojových jednotek, ale především jako významné centrum leteckého výcviku československého letectva, svého času dokonce jediné. V té době na něm nacházíme téměř všechny typy letadel, které brázdily oblohu nad Československem ty domácí i četné zahraniční. A také snad všechny významné i dnes již zapomenuté aviatiky, kteří pomáhali psát historii tehdejší zlaté éry letectví. Převážně k výcvikovým a pomocným účelům pak letiště používala také německá Luftwaffe a nakonec se zde formovaly i letecké jednotky Ruské osvobozenecké armády. Přestože koncem 2. světové války bylo staré chebské letiště americkými leteckými útoky prakticky úplně zničeno, v naší letecké historii má své pevné a trvalé místo. O tom všem, a nejen o tom je tato bohatě obrazově vypravená kniha (programově se však nevěnuje historii nového chebského letiště, vybudovaného spolu s leteckou továrnou v dobách okupace, což je téma na speciální monografii). Přestože se po obsahové stránce zabývá všemi třemi dekády existence starého chebského letiště, akcentuje především první roky jeho budování a fungování, což dosud představovalo určitý dluh naší letecké historiografie. Totéž se do jisté míry týká i kapitol věnovaných jeho fungování v meziválečném období a v časech 2. světové války, jejíž dramatický závěr ve svých důsledcích učinil tečku za existencí nejstaršího stálého vojenského letiště na našem území. Ve srovnání s kapitolami o nejstarší chebské letecké historii jde totiž o problematiku již podstatně známější z řady jiných pojednání jak o meziválečném čs. letectvu, tak o historii letecké války nad českým územím. Jistou kompenzací za tuto určitou asymetrii budiž podstatně rozsáhlejší a informativnější obrazový doprovod, dokumentující aviatiky a letadla zlaté éry československého letectví. Mezi více než 800 snímky byly zařazeny buď dosud nepublikované, nebo kdysi zveřejněné, ale nyní zpravidla v lepší kvalitě většinou v charakteristických místních kulisách, jimiž dominuje nezaměnitelná řada osmi chebských hangárů.

V Žatci existuje spolek Letci – Žatec (www.letci-zatec.cz). Od roku 2008 sdružuje lidi, kteří mají co do činění s určitou lidskou aktivitou, jíž se už víc než století říká letectví. Je jedno, jestli jsi nebo jsi byl pilot, technik, modelář, máš nebo jsi měl na zádech padák apod. V roce 1993 bylo v té době nejmodernější vojenské letiště v Česku zrušeno. Smyslem muzea je zachovat v podvědomí české letecké veřejnosti, ale i neleteckých žateckých patriotů, skutečnost, že uprostřed „Bermudského“ trojúhelníku Žatec – Postoloprty - Chomutov, kde dnes stojí montážní haly nejrůznějšího určení v zóně Triangle, nějaké letiště bylo a že celý jeho lidský a vojensko - technický potenciál sloužil ve prospěch bezpečnosti Československa, potažmo Česka. Členové zmíněného spolku se proto rozhodli vybudovat muzeum, kde bude možné si přečíst a prohlédnout nejrůznější zajímavosti, které se letiště týkají. Oni říkají, že jednou viděné je mnohem víc, než desetkrát slyšené. Při té příležitosti zároveň spatřili světlo světa leteckému stavu známé Etudy od Václava Vaška, tentokrát pod názvem ETUDY ještě vonící luftem.

V minulém století byla Olomouc leteckým městem. Sídlil zde druhý letecký pluk Eduarda Beneše, Hlavní letecké dílny (jejich název se v průběhu století mnohokrát měnil), byla zde dvě letiště vojenské v Neředíně a civilní v Holici, nejprve Masarykova letecká liga, později Hanácký aeroklub a hlavně nebe plné letadel a město plné pilotů.

Město Zlín se v první třetině 20. století stalo, díky podnikatelskému úsilí Tomáše Bati a jeho spolupracovníků, významným průmyslovým a správním centrem východní Moravy. Díky nadšení mnoha zlínských občanů a významné podpoře Jana Antonína Bati se ve třicátých letech stalo i jedním z center československého sportovního letectví. Začátky letectví ve Zlíně spadají už do roku 1924, kdy firma T. & A. Baťa (od roku 1931 Baťa a. s.) koupila první letoun Letov Š-10 pro podnikovou leteckou dopravu a propagaci firmy. Bylo to první soukromé letadlo určené k obchodním letům v Československu. Letecká doprava a pozdější letecká výroba firmy Zlínská letecká a. s. společně se zlínským sportovním letectvím vytvořily ze Zlína jedno z největších a nejvýznamnějších středisek československého prvorepublikového civilního letectví. Vyseparovat ze zlínského letectví jeho sportovní část je ale velmi obtížné. Piloti a pracovníci zlínské profesionální letecké dopravy a letecké výroby byli současně i funkcionáři a členy zlínských leteckých spolků a zjistit, které akce a které letecké výkony byly výsledky amatérské spolkové sportovní činnosti vyžaduje velké badatelské úsilí. Do této publikace jsou proto zařazeny i akce a události, které organizovala letecké oddělení firmy Baťa nebo později Zlínská letecká akciová společnost, ale členové zlínských leteckých spolků se jich účastnili nebo se na jejich organizaci podíleli. O zlínské letecké výrobě a částečně i letecké dopravě už byly v minulosti vydány některé publikace, i když dnes jsou z hlediska obsahu poněkud zastaralé. Zlínské sportovní letectví ale zůstávalo většinou mimo pozornost leteckých publicistů, přestože je všeobecně známo, že letecká výroba ve Zlíně začala v rámci Masarykovy letecké ligy a že zlínští letci dosáhli řady významných sportovních úspěchů. Tato publikace si klade za cíl popsat historii místní skupiny Masarykovy letecké ligy a na ni navazujícího Aeroklubu Zlín. Na základě dostupných archivních zdrojů i zdrojů z celostátního a regionálního tisku byla sestavena chronologicky historie letecké výroby, plachtařského a motorového odboru v rámci MLL a ke konci i nově vzniklého aeroklubu ve Zlíně. Velká pozornost je věnována i jednotlivým osobnostem, které stály u počátků i u rozvoje zlínského sportovního letectví. Poprvé je zde uveřejněn seznam všech motorových sportovních pilotů vycvičených ve Zlíně v letech 1933 až 1938, kteří mají záznam v leteckém rejstříku ministerstva veřejných prací. Také podrobnosti z jejich účasti v leteckých soutěžích a dalších leteckých podnicích jsou uveřejněny v takovém rozsahu poprvé. Někoho možná budou zajímat i letecké začátky pilotů, kteří se zapojili do protinacistického odboje za 2. světové války a sloužili u britského Královského letectva. Tato publikace je určena všem zájemcům o historii prvorepublikového zlínského a československého sportovního letectví. Město Zlín se v první třetině 20. století stalo, díky podnikatelskému úsilí Tomáše Bati a jeho spolupracovníků, významným průmyslovým a správním centrem východní Moravy. Díky nadšení mnoha zlínských občanů a významné podpoře Jana Antonína Bati se ve třicátých letech stalo i jedním z center československého sportovního letectví.

Vzpomínám si na září 1938 a na napjaté tváře financů u rádia, které hlásilo, že všude v pohraničí je klid. Před naší celnicí zatím řval obrovský zpola ozbrojený dav henleinovců s pochodněmi, bubny a píšťalami. Táta tehdy přinesl s dozorci Kozlem a Bernardem do obýváku na stůl lehký kulomet a hlaveň zasunuli do škvíry dřevěných žaluzií. Tenkrát to ještě skončilo jen kraválem, ale o deset dní už henleinovci zavraždili dva tátovy podřízené Jana Teichmana a Václava Kozla. Mirka Bernarda vážně postřelili a zajali. Táta potom s dalšími svými kluky z finanční stráže provedli z Lužických hor odvážný výpad do henleinovci obsazeného Varnsdorfu a Bernarda i s jeho statečnou ženou osvobodili. Takové kousky mu však nemohli náckové odpustit a tak můj táta pozdější nacistickou okupaci zákonitě nemohl přežít... (Vyprávění Františka Marvana) Toto je můj talisman. Kdysi to byla násadka na tužku, aby se nelámala v kapse její špička. Zachránila mi život. Když na mne Schmotzer vystřelil z pistole, kulka zasáhla knoflík uniformy, odrazila se od něho, poškodila kapesní svítilnu, proletěla náprsní kapsou, kde se odrazila právě od této plechové násadky na tužku a aniž by mě škrábla vyletěla rukávem pláště! Bohužel to byl však již druhý člen naší hlídky Standa Nechvátal mrtvý To bylo v roce 1947. O rok později nás komunisté vyhnali z uniforem a od hraničních kamenů jako nepotřebnou veteš. Byli jsme pro ně nepohodlní. Příliš jsme načichli Masarykovou republikou (Vzpomínky Václava Kořenáře) Mezi jednu z nejméně známých kapitol historie pohraničních oblastí předmnichovského Československa patří služba a nelehké životní osudy strážců československého celního pásma. Tito muži v uniformách tehdejší čs. finanční stráže chránili nejen ekonomické zájmy Masarykovy republiky, ale stáli také obětavě v první linii nevyhlášené války, kterou po roce 1933 rozpoutali proti Československu nacisté a jejich spojenci. Zkušený autor literatury faktu historik a publicista Jindřich Marek zvolil pro toto téma metodu historické reportáže. K zájmu o tuto látku jej mimo jiné přivedly i vzpomínky na dětství, kdy si na rodném Šluknovsku jako malý kluk prohlížel ve starých albech mladistvé tváře svých starých sousedů při poslouchání pašeráckých historek, které rozněcovaly klukovskou fantazii. Po letech se k tomuto tématu vrátil obohacen o několikaleté studium archivních fondů a rozhovory s desítkami pamětníků od Aše až po bývalou Podkarpatskou Rus. Příběhy z éry pašeráků cukerínu, koní, líhu, kokainu i zbraní pro henleinovské teroristy tak znovu ožívají, aby nabídly svědectví o ztracených generacích zapomenutých hraničářů, pro které slovo vlastenectví nebylo prázdným pojmem ani šovinistickou fangličkou jako v případě jejich historických protivníků z řad nacistů a později i komunistů.

Po vlídném přijetí mojí první knížky o létání s L-410 si dovoluji předložit další, jsou to popisy některých cest, příhod a pobytů, vesměs na zahraničních cestách s tímto letadlem. Věřím, že i tato publikace zaujme, tak jako ta první a proto snad čtenář pochopí, jak toto letadlo výrazně ovlivnilo můj život. Když jsem bezmála před padesáti lety tento stroj poprvé spatřil, vůbec jsem netušil, kolik letových hodin mi bude souzeno v jeho kokpitu strávit ve vzduchu, mnohdy tisíce kilometrů od domova. Vzpomínky na tuto dobu jsou stále živé a doufám, že snad ještě nějakou stránku napíšu. Fotografie a poznámky za letu jsem si dělal vždycky, ale nikdy by mne nenapadlo, že se najde tolik čtenářů, které to bude zajímat…