Svět křídel strana 6 z 22

Černá kniha sovětské okupace přináší informace o nejzávažnějších důsledcích vojenské intervence armád Varšavské smlouvy v srpnu 1968 a následné sovětské vojenské okupace 1968-1991. Těmito důsledky jsou občané zemřelí v důsledku působení intervenčních nebo okupačních vojsk. Kniha rovněž zaplňuje dosavadní mezeru v historickém bádání tzv. normalizace jako nástin vývoje a základních problémů sovětské okupace. Od prvního vydání v roce 2015 autoři objevili údaje o dosud neznámých obětech let 1969-1991. Znovu podrobili zkoumání i počáteční měsíce okupace v roce 1968. Výsledkem se stala kniha Okupace 1968 a její oběti, kterou roku 2017 vydal jako neprodejnou publikaci Vojenský historický ústav v Praze. Během studia nových archivních materiálů se podařilo objevit nebo upřesnit řadu informací, vztahujících se k prožívání a následkům invaze roku 1968 především z perspektivy občanů Československa. Rovněž se podařilo zpřesnit seznam obětí intervenčních a okupačních jednotek od srpna do prosince 1968. Ještě před deseti lety se mělo všeobecně za to, že zemřelých československých občanů bylo 108. Zkoumáním dosud historicky nezpracovaných archiválií se nám podařilo objevit další informace a stav obětí z roku 1968 je 137. I u těch, jejichž jména byla již známá, se v mnoha případech povedlo nově objasnit podrobnosti průběhu tragických událostí i životopisů obětí. Díky ochotě archivních institucí i příbuzných zemřelých jsme dokázali u většiny z nich text doplnit jejich fotografiemi a jednotliví zemřelí tak pro čtenáře přestávají být statistickým údajem a pomyslně dostávají skutečnou tvář. Z dalšího období let sovětské okupace 1969-1991 byly upřesněny nepotvrzené nebo objeveny poznatky o dosud neznámých případech. Počet potvrzených obětí na životech za toto dlouhé období se zvýšil z 267 na 288, tedy o 21. Autoři se rozhodli také pro jednotné chronologické zpracování tragických událostí za celé období od 21. srpna 1968 do 25. června 1991. Dosavadní rozdělení na oběti několika měsíců roku 1968 a potom na další období let 1969-1991 není metodologicky nejvhodnější, protože 31. prosinec 1968 není v této problematice žádným historickým mezníkem. Celkový počet obětí na životech ze strany obyvatel Československa vzniklých v souvislosti s pobytem sovětských vojsk tedy je 425. Do kapitol přibližujících celkový rámec sovětské vojenské přítomnosti byly doplněny některé nové poznatky a opraveny zjištěné nepřesnosti. Doplněné vydání knihy věnované především nejzávažnějším dopadům vojenské intervence armád pěti zemí Varšavské smlouvy v srpnu 1968 i následného působení Střední skupiny sovětských vojsk v Československu vychází v roce padesátého výročí srpna 1968.

Cesta do zahraničního odboje zavedla Otakara Janůje do československé armády ve Francii a poté na Britské ostrovy, kde v létě 1940 vstoupil do britského královského letectva RAF. Po výcviku na radiotelegrafistu-střelce zahájil v srpnu 1941 operační výcvik u 311. československé bombardovací perutě, který mu osud nedopřál dokončit. Otakar Janůj patřil do nepříliš početné skupiny příslušníků předválečného policejního uniformovaného sboru, kteří před službou protektorátním úřadům dali přednost odchodu do zahraničního odboje. Služba telefonisty v předválečné československé armádě ho v létě 1940 přivedla k dobrovolnému vstupu do britského královského letectva RAF. Jeho tělesna výška ho předurčila ke službě na bombardovacích letounech. Po výcviku na radiotelegrafistu-střelce v létě 1941 zahájil operační výcvik u 311. československé bombardovací perutě. Osudným se mu stal jeden ze cvičných letů jen několik dní předtím, než měl přejít k operační letce a zapojit se do náletů na nepřátelské území. Příčina zmizení Wellingtonu T2624 nad Irským mořem dodnes zůstává neznámá. Kniha kromě unikátního osobního deníku Otakara Janůje z let 19401941 přináší nové informace a detailní rozbor možných příčin zmizení. Text doprovází na 120 černobílých fotografií, z nichž většina je publikována poprvé. Na samém počátku stálo objevení sešitků s deníkem. V jednom z nich byla sice vložena propustka na jméno Otakar Janůj, ale pisatel o sobě v deníku mluvil jako o Otovi. Následné přepisování mnohdy těžko čitelného rukopisu přineslo nové detaily o pisateli a jeho rodině. Shodou okolností přibližně ve stejné době došlo nezávisle na denících ke kontaktu mezi budoucími spoluautory právě ohledně osoby Otakara Janůje, pra-strýce Mariana Buštíka. Porovnání informací o rodině potvrdilo, že pisatelem deníku byl skutečně Otakar Janůj. Nakonec se zrodila myšlenka na společnou publikaci o jeho osobě. Následovalo pátrání v domácích i zahraničních archivech po bližších osudech Otakara Janůje a dalších osobách, které ve svém deníku zmiňuje. Zásadní přínos mělo nalezení potomků jeho známé Angličanky, Marigold DeaneDrummond, v jejíž pozůstalosti se dochovaly unikátní snímky ve společnosti Otakara Janůje. Podařilo se dohledat také podrobnosti o jeho předválečné snoubence Věře Vymětalové, o které na počátku bylo známo jen společné foto s křestním jménem. Samostatnou kapitolou bylo pátrání po příčinách zmizení Wellingtonu T2624 nad Irským mořem v britských a irských archivech. Ve světle nově nalezených informací pak vznikla podrobná analýza posledního letu tohoto Wellingtonu.

Tento titul představuje poněkud jiný úhel pohledu do historie britského stíhacího letounu Supermarine Spitfire. Zabývá se jeho dochovanými provozními i muzejními exempláři, také však fragmenty strojů, to vše ve spojení s česko-slovenským elementem v časovém průmětu do současnosti. Jde o první soubornou práci, seznamující čtenáře na 328 stranách za bohatého fotografického a dokumentačního doprovodu s danou tématikou.

Kniha Vertiální divadlo přibližuje v řadě příběhů život sportovních pilotů. Je o jejich radostech i starostech, které prožívají společně s touhou létat. Dává příležitost nahlédnout do osudů a způsobu života lidí, které spojuje krása pohybu v třírozměrném prostoru. Takových lidí je mnoho, ale o jejich osudech se veřejnost většinou nic nedozví. Je tedy popisem skutečných příběhů a zážitků skutečných osob, které po sportovních letištích můžeme potkávat. Je o těch, kteří létání propadli a také trochu o tom, jak někteří dopadli.

Publikace mapující historii Vojenského technického muzea Lešany, expozice Vojenského historického ústavu Praha na příkladu výběru zajímavých sbírkových předmětů z jeho fondů. Autor se účastnil vytváření tohoto muzea a na základě svých vzpomínek a bádání v archivech si vzal za úkol představit čtenářům jeho více jak dvacetiletou historii i současnou prezentaci sbírek. Úvodní kapitola pojednává o vojenské minulosti lešanského kasárenského komplexu od doby 2. světové války do roku 1994, kdy odtud vojáci a vystřídali je muzejníci, postupně budující expozici dělostřelecké, automobilní a těžké bojové techniky. Ve druhé kapitole je načrtnuta všeobecná historie vojenského muzejnictví v Československu a České republice již od vzniku samostatného státu do současnosti. Hlavní část knížky tvoří padesát příběhů exponátů, vyprávějících o jejich technické,bojové i muzejní minulosti, přičemž tyto zahrnují prakticky o polovinu více konkrétních sbírkových předmětů. První část s úvodem je věnována fondu dělostřeleckého materiálu a optiky, přičemž vypráví o třiceti dělech a šesti raketových zbraních, druhá pojednává o deseti automobilech a 29 obrněných vozidlech z fondu těžké bojové a automobilní techniky.

Publikace přibližuje život Jana Reindla - jednoho z nejmladší generace důstojníků svobodné československé republiky. Jeho životní osudy byly zásadně ovlivňovány veškerými zlomovými okamžiky našich moderních dějin, zvláště pro nás charakteristickými a osudovými osmičkovými roky. V roce 1918 se ještě coby gymnazista přihlásil dobrovolně k obsazování jihočeského pohraničí, v roce 1938 jako důstojník zpravodajského oddělení hlavního štábu prožil tragické mnichovské dny a rok 1948 strávil ve funkci důstojníka Reicinova obranného zpravodajství. Jeho kariéra byla ale mnohem pestřejší. Za nacistické okupace se zapojil do odboje a celou dobu války strávil jako politický vězeň v německých káznicích. V polovině 50. let, těsně před odchodem do výslužby, navíc zastával funkci velitele všech leteckých instruktorských skupin na území Sýrie a Egypta. Generálmajor Jan Reindl nám tak skvěle poslouží jako pomyslný průvodce po peripetiích našich novodobých a nejen vojenských dějin.

Opustit práci dopravního pilota, anebo se vydat do neznáma? Přijmout službu v ostrovní říši plné bizarností a s prastarým Boeingem přistávat na místech jako je Makassar, Kendari nebo Pontianak. Kdo si chce splnit sny o krásném ručním létání, musí současně žít v srdci ohromného asijského města plného prachu a špíny a na štědrý den mít puštěnou naplno klimatizaci. Nahoru a dolů, každodenní rutina vzdušných autobusáků a taky vzlety a sestupy na životní pouti kořeněné dobrodružstvím.

Publikace Kapitán Otakar Jaroš příběh hrdiny od Sokolova přináší první ucelený pohled na osud jednoho z nejvýznamnějších příslušníků čs. zahraničního odboje kapitána Otakara Jaroše. Díky více než 150 unikátních a nikdy nepublikovaných fotografiím z jeho předválečného života má kniha za cíl ukázat pravou tvář mladého vlastence, člena Sokola, Junáka i sportovce, který se stal po druhé světové válce jedním z komunistických symbolů boje proti nacismu. V první části knihy je hlavní důraz kladen na jeho život v Lounech a poté na Mělníku, autor připomíná i osud Jarošova vzoru, strýce, legionáře, generála Františka Konopáska popraveného v roce 1943 nacisty. Dále je v knize popsána vojenská kariéra Otakara Jaroše od absolvování akademie v Hranicích, po odchod do zahraničí a život v Sovětském svazu. Zvláštní důraz je kladen na jeho působení v československé jednotce v SSSR a boj u Sokolova. Druhá část knihy se věnuje poválečnému odkazu kapitána Jaroše, který je zároveň unikátním souhrnem všech různých spojitostí od pomníků až po názvy ulic prvního československého hrdiny Sovětského svazu.

Prožijte příběh, kterak se z plachtaře z Československa stal obchodní a dopravní pilot, šéfpilot ropných společností, inspektor kanadského leteckého úřadu či inspektor ICAO. To vše okořeněné desítkami dobrodružných, někdy až velmi dramatických situací...

Řadu desetiletí se v Československu ve druhé polovině 20. století (za tzv. studené války a za vlády komunistů) o našich legionářích psát nesmělo, natož publikovat nějaké fotografie. Psalo se pouze to, co vyhovovalo tehdejší politické moci a tak se například boje s bolševiky překrucovaly. Pamětníci na 1. světovou válku dávno zemřeli, ale někteří zanechali po sobě písemné vzpomínky, fotografické materiály a mluvené slovo na magnetofonových páskách a jsou i lidé, kteří si zaznamenávali slova z rozhovorů s nimi. Z těchto archiválií můžeme dnes pravdivě zavzpomínat na dobu před více než sto lety. A tak bylo možné, aby vznikla tato knížka, která přibližuje šestiletý osud nejen jednoho legionáře, protože posláním literatury je být svědomím své doby.

Když se Adolf Zelený (1914-2010) v roce 1934 rozhodl pro kariéru důstojníka z povolání, netušil tehdy, že ho čeká sedmatřicet dobrodružných let v armádách tří evropských států. Během poválečné služby v britském letectvu RAF se z navigátora přeškolil na řídícího létání a sloužil v exotických destinacích jako Singapur, Keňa a Libye. Jako velitel Školy pro přežití v poušti se zúčastnil četných expedicí do libyjské pouště a dvakrát navštívil legendární bombardér Lady Be Good. V roce 1968 jeho službu ocenila britská královna udělením řádu MBE.

Autor zpracoval více než sedmdesátileté období existence všech našich vojenských “dopravek“. Začíná stručným seznámením s etapou působení našich letců u Velitelství dopravního letectva (Transport Command RAF) v závěru II. světové války a poslední úkol 311. perutě při přepravě našich letců a repatriantů z Velké Británie do vlasti. Chronologicky pak může čtenář sledovat zřizení Letecké dopravní skupiny, Leteckého dopravního pluku Ruzyně/Kbely a následně všechny změny názvů pluku přejmenováním a reorganizacemi “ 1. dopravky“ až do přemístění 1. dopravního výsadkového leteckého pluku Kbely v r. 1959 na Moravu.

Od počátku dvacátého století se intenzivně vyvíjely dvě zbraně, které měly navždy změnit charakter moderních válek. Jednou bylo letectvo a druhou tanky a ostatní druhy pozemní obrněné techniky. Bylo jen logické, že se musely oba druhy zbraní ve válkách střetnout. Zatímco letouny byly stále dokonaleji vyzbrojovány k útokům na pozemní cíle a posléze vznikly specializované bitevní letouny, musely armády řešit otázku obrany vojsk před vzdušným napadením. Vzhledem k mobilnímu charakteru válek bylo třeba umístit protiletadlovou zbraň na odolný podvozek, aby dokázala doprovázet postupující obrněné nebo automobilní kolony. Již před první světovou válkou se objevily první pokusy o vytvoření samohybného kanónu k ničení nepřátelských balónů, později přicházely stále dokonalejší komplety, mnohdy postavené na tankových podvozcích. V prostředí druhé světové války byla vojsková protiletadlová obrana nutností a svůj význam si zachovala přes období studené války až podnes. Zásadní zlom přišel v období po druhé světové válce, kdy se začaly v armádách rozšiřovat řízené protiletadlové rakety. I tato nová kategorie vojenské techniky se záhy stala součástí mobilních jednotek a protiletadlové střely začaly využívat jako nosičů obrněných vozidel. Kniha Protiletadlová obrněná vozidla je věnována vývoji pancéřovaných strojů, určených k boji s nepřátelskými letadly i vrtulníky a zachycuje vývojové trendy od počátku dvacátého století až po současnost.

Zakládající kádr pilotů Československých státních aerolinií nebyl příliš široký, první zmínky o budoucích pilotech lze nalézt v březnu 1923, kdy velitelé leteckých pluků dostali úkol nominovat po šesti zkušených a spolehlivých rotmistrech. Z návrhů velitelů pluků major Holeka vybral celkem 19 pilotů, kteří přicházeli v úvahu pro provozování letecké dopravy. V pravidelném provozu ČSA koncem roku 1923 potom najdeme šest pilotů, jmenovitě rotmistry Josefa Sedláře, Tomáše Galinovského, Karla Brabence, Františka Výborného, Bohuslava Hrazdila a Karla Dovolila.

Publikace přibližuje jeden z nosných typů našeho vojenského letectva období let 1964-1999 ve fotografii. Kniha je určená nejen lidem, kteří letoun létali a obsluhovali, ale i leteckým fandům a modelářům, kteří zde naleznou spoustu detailů.

Už jako kluk jsem obdivoval letadla a jejich piloty a moc jsem chtěl také létat. Toto přání se mi splnilo a stal jsem se pilotem. Byly nás stovky, ale ne všichni létali tak dlouho a mnozí nemuseli po celou dobu řešit nějaké dramatické situace za letu, ale já jich měl několik. Létal jsem pětatřicet let, začínal jsem v aeroklubu na kluzáku ŠK-38 a končil jako zkušební pilot leteckých opraven na MiG-21. Jak jsem s létáním v aeroklubu začínal a jak se létalo u stíhacího letectva v letech 1950-1985, popisují následující řádky.