Svět křídel strana 8 z 19

Navzdory tomu, že 100 roků, které nás brzy oddělí od vypuknutí 1. světové války, knižní publikace Na křídlech Světové války, je vůbec první, která se snaží popsat, sumarizovat a zhodnotit české souvislosti c. a k. vojenské aviatiky. První část tohoto průkopnického díla, založeného především na studiu rakouských, českých, britských, italských a dalších archivů, nás alespoň rámcově uvede do celé problematiky. S ohledem na to, že v českém prostředí jde o tématiku traktovanou jen zřídka a dosud v této věci panuje spíše řada dohadů či léta tradovaných omylů, patří v celé publikaci k těm nejobsáhlejším. V úvodu alespoň stručně načrtává počátky a organizaci vojenského letectví v habsburské monarchii. V následující části se zaobírá problematikou působení českých aviatiků v řadách rakousko-uherských leteckých sil. Snaží se kvantifikovat jejich podíl, načrtává metodologické potíže při jeho stanovování a vedle etnických Čechů nepomíjí ani podíl českých Němců. Druhou polovinu tohoto obsáhlého díla představují čtyři kapitoly, které jsou již věnovány konkrétním letcům a válečným epizodám, které se odehrály jak na ruské, tak i italské frontě. Jedna z nich pojednává o prvenství, o které rozhodně nikdo nestál, totiž o smrti prvních aviatiků při vzájemném leteckém střetnutí. Došlo k tomu na ruské frontě na samotném počátku války. Málokdo totiž tuší, že obětí vůbec prvního vzdušného taranu v historii se stal také český pilot. Další stať nás pro změnu zavede do posledního válečného roku a na bojiště italské. Zabývá se jednou z nejtěžších porážek, kterou tam rakousko-uherští letci utrpěli. Uštědřili jim ji tentokráte stíhači ze všech koutů Britského impéria. Ani při tom nescházeli čeští aviatici stejně jako při mnoha jiných pamětihodných utkání s britskými aviatiky, která jsou v této kapitole rovněž rozebrána. Zatímco předchozí dva příspěvky čtenáře zavedly do atraktivního prostředí nelítostných duelů v oblacích, v tom následujícím se prostřednictvím vzpomínek českého mechanika podíváme na leteckou válku takříkajíc zespodu, tedy z hangáru a letištní plochy. Následující a současně závěrečná kapitola se od těch předchozích liší ve více směrech. Zatímco ty předchozí pojednávaly většinou o aviaticích, tato je věnována nevšednímu osudu jednoho stroje – doslova, protože jde o letecký motor. S celým příběhem této zdánlivě banální, několik set kilogramů vážící věci mělo co do činění i několik aviatiků z řad českých Němců, o nichž toho v předchozích kapitolách zatím tolik nezaznělo. Ještě pozoruhodnější je však fakt, že tato pohonná jednotka z britského aeroplánu ukořistěného na italském bojišti po válce nakrátko zaburácela i na českém nebi, aby pak na mnoho následujících desetiletí zmizela v muzejním depozitáři. Příběh sám nás pozoruhodným způsobem zavádí dokonce až do naší současnosti. Motor totiž nejenže dosud existuje, ale – je to k nevíře – po bezmála století znovu burácí v letuschopném prvoválečném veteránovi. Nachází se ve vlastnictví jednoho z nejslavnějších filmových režisérů naší současnosti. Všechny kapitoly si zachovávají podobu odborných studií. Jsou doplněny četnými tabulkami a také více než devíti stovkami historických snímků, z nichž mnohé dosud nebyly publikovány nikde na světě.

Po přibližně čtyřech letech dostáváte do rukou další díl řady Obrněná technika. V samém úvodu bych rád vysvětlil číslování této knihy. V roce 2010 vyšel zatím poslední díl číslo 10 (Japonsko v letech 1919-1945). Jak jsem v něm avizoval, jako následující měl vyjít díl 11, věnovaný USA. Získávání podkladů a jejich zpracování se však nečekaně prodloužilo, po dohodě s novým vydavatelem tedy došlo k předřazení již připraveného dílu, věnovaného první světové válce. Ten máte nyní před sebou s pořadovým číslem 13. Díl 11 o obrněné technice Spojených států amerických vyjde ještě letos a pokud půjde vše jak má, v příštím roce 2015 vyjde poslední díl série s číslem 12, bude věnován Velké Británii a dalším zemím Commonwealthu. Předem neplánovanou shodou okolností tak poslední díl řady vyšel před dvěma, které mu měly předcházet. Hlavním důvodem se stala logická snaha vydavatele připravit publikaci k 100. výročí vypuknutí první světové války, které připadá na rok 2014. Vzhledem k tomu, že kniha popisuje jasně vymezenou a přes svou bouřlivost a tragičnost poměrně krátkou historickou etapu, podařilo se do textu zařadit všechny země, které se v dané době významnějším způsobem zapsaly do dějin vývoje a výroby obrněné techniky. Jednotlivé státy jsou seřazeny abecedně, každý z příslušných typů je do textu vložen jako samostatná kapitola.

Dne 22. 3. 1956, dvě minuty po půl sedmé ráno provedl zkušební pilot pan Antonín Osvald první skutečný vzlet s prototypem bezmotorového letadla tuzemské konstrukce a výroby, s letadlem, které později vstoupilo do dějin bezmotorového létání jako jedno z dosud nejpovedenějších. Blaník byl prvním typem velké většiny dnes stárnoucích pilotů, amatérů i profesionálů u nás i ve světě. Sklerotikon je pokusem vzdát poctu tomuto legendárnímu větroni a na základě autentických a skutečně prožitých příběhů, připomenout mnohým letcům jejich začátky. Příběhy jsou výběrem z téměř čtyřicetileté letecké a publicistické amatérské praxe autora, který nevylučuje jejich další pokračování.

Stíhací esa Luftwaffe a jejich neuvěřitelné počty sestřelů vždy vzbuzovaly údiv a často i nedůvěru. Například Erich Hartmann měl sestřelit 352 nepřátelských letounů a Gerhard Barkhorn 301. To je mnohonásobně víc, než nejlepší esa Spojenců. V prvních desetiletích po válce byla tato čísla často považována za výplod propagandistické mašinérie doktora Goebbelse. Později, když letečtí badatelé začali mapovat historii leteckých bojů druhé světové války, musel být tento názor přehodnocen. Dnes je už většinou možné porovnat záznamy obou bojujících stran. Kolik sestřelů stíhači Luftwaffe v konkrétním boji ohlásili a kolik letounů bylo na straně Spojenců skutečně zničeno či poškozeno. V naprosté většině případů jsou Němci udávaná čísla reálná a jen výjimečně se skutečnost nějak zásadně rozchází s německými záznamy. Nadsazování počtu vítězství nebylo u Luftwaffe o nic větší než u jiných letectev. Docházelo k němu hlavně v hromadných soubojích, ve kterých mnoho stíhačů střílelo na mnoho protivníků ve stejném čase a na stejném místě. To byl ale problém na obou stranách fronty. Podmínky pro oficiální potvrzení sestřelu u Luftwaffe byly v některých ohledech dokonce přísnější než u Britského Královského Letectva nebo letectva Spojených států. Důvod tak velkého počtu sestřelů u německých ,,experten“ – jak se v Německu v té době velkým esům říkalo - byl jiný. Příslušníci RAF i USAAF za druhé světové války operovali v takzvaných turnusech, daných odlétáním určitého množství bojových letů či operačních hodin. Tento turnus měl trvat řádově rok a půl a pak byl pilot stažen z fronty k odpočinku a plnění jiných, nebojových úkolů. Nebylo zdaleka pravidlem, že by pilot absolvoval další turnus. U Sovětského letectva bylo zase zvykem stahovat z fronty jednotky jako celek, a to často i na poměrně dlouhé období. Naopak pilot Luftwaffe byl po ukončení výcviku poslán k jednotce na frontu a začal létat. Zvlášť na východní frontě bylo běžné vykonávat i několik bojových letů během jediného dne. To trvalo týdny, měsíce, a pokud pilot nepadl, tak i roky. Každý měl nárok jen na několik týdnů dovolené. Jednotky byly z fronty stahovány jen výjimečně, většinou jen na dobu nezbytně nutnou na přezbrojení, nebo po období mimořádně těžkých ztrát. Většina z letců, kteří nepadli, létali nepřetržitě mnoho let, odlétali stovky bojových letů a nashromáždili tak obrovské množství zkušeností. Několik německých es dokonce překročilo hranici 1 000 bojových letů! Na začátku také těžili němečtí stíhači z technické a hlavně taktické převahy. Jak se válka přehoupla do druhé poloviny, o obě výhody přišli. Velká esa se však dokázala prosadit i tak. Dalším faktorem bylo, že hlavně v druhé polovině války vždy létali proti velké početní přesile. Takřka při každém vzletu se tak dostávali do boje a o soupeře neměli nouzi. U každé německé jednotky právě tito ,,experten“ dosáhli naprosté většiny sestřelů, kterých jednotka dosáhla.

Na úspěšnou řadu knih, věnujících se dějinám vývoje a nasazení obrněné techniky v období od konce první světové války do roku 1945, navazuje další díl, věnovaný Spojeným státům americkým. Po první světové válce tvořily páteř amerických obrněných jednotek především lehké tanky francouzské konstrukce FT a těžké Mk VIII Liberty, zkonstruované ve Velké Británii. Meziválečné období bylo charakterizováno demilitarizací a dopady světové hospodářské krize, šíře pojatý vývoj je datován až do období poloviny třicátých let. Po vstupu USA do války se však produkce obrněné techniky mnoha kategorií rozeběhla v ohromném měřítku a jenom tanků Sherman bylo postaveno bezmála padesát tisíc. V knize je postižen vývoj lehkých střední i těžkých tanků, ale také samohybných děl, stíhačů tanků, protiletadlových samohybných kompletů, obrněných automobilů, obrněných transportérů i obojživelných strojů. Vedle amerických ozbrojených sil používaly popisované stroje i spojenecké armády, jak západní koalice, tak Sovětského svazu. Rok 1945 neznamenal konec dějin druhoválečné techniky, z poválečných přebytků ji převzala celá řada zahraničních armád a postarší americké stroje pomohly vybudovat moderně pojaté obrněné síly v mnoha zemích. Americké tanky jsou tak spojeny i s arabsko-izraelskými konflikty, indicko-pákistánskými válkami a dokonce ještě občanskou válkou v bývalé Jugoslávii. K dějinám amerického kontinentu patří rovněž vývoj obrněných vozidel v zemích Střední a Jižní Ameriky, které jsou k tématu připojeny jako doplněk. Vývoj v této oblasti je prakticky neznámý, přesto k němu patří tak pozoruhodná vozidla, jakým byl argentinský střední tank Nahuel. Řadu Obrněná technika uzavře roku 2015 díl číslo 12, zaměřený na vývoj a nasazení ve Velké Británii, Kanadě, Austrálii, Indii, Novém Zélandu a Jihoafrické Uniii, tedy zemích takzvaného Commonwealthu.

LETADLA JSOU MŮJ OSUD je nová kniha Jana Čecha. Na rozdíl od předchozích knih s leteckou tématikou Droga zvaná letadla a Nazdar orlové je tato orientovaná zejména na fotografie, kterých autor udělal za 45 let práce na letištích požehnaně. Honza nosil s sebou fotoaparát a od sedmdesátých let dělal fotografie letadel kolem sebe a tak vlastně zdokumentoval, jak se časem měnily typy letadel, které na Ruzyň přilétaly. To, co bylo vrcholem techniky v sedmdesátých létech, dnes odpočívá na odstavných plochách, v lepším případě. V horším se změnily v plechovky piva, nebo limonád. Bohatý archiv fotografií a negativů byl naskenován. Nápad udělat knihu z autorových fotografií vznikl při autorském čtení před dvěma roky, kdy Honza provázel své vyprávění naskenovanými černobílými fotografiemi. První dvě knížky byly ukecané a málo fotografií, tady bude jen krátký text, co jsem s daným typem zažil a hodně fotografií! Kniha pak ležela dva roky v nakladatelství JALNA, které vydalo předchozí autorovi knížky. Do toho vstoupil Arnošt Moucha, majitel Chebského nakladatelství Svět křídel, a projevil o knihu zájem. Autor po svolení nakladatelství JALNA předal text a fotografie Arnoštovi Mouchovi. Ten se zhrozil kolika fotografiemi se musí probírat a tak se s Honzou dohodli, že nebude od věci napsat pokračování této knihy. Protože je autor v důchodu a pracuje v zahraničí, nic by mu nemělo v pokračování bránit, protože dnes po moderních pojítkách není problém tvořit v Thajsku a vydávat v Chebu. A tak se mohou čtenáři těšit na další knihu fotografií a vtipných textů, jak on viděl letadla, kterým zasvětil celý svůj život.

autorovi se podařilo pod výstižným názvem LETIŠTĚ Odkud vzlétali a kde přistávali zpracovat komplexní přehled stálých i polních letišť v rozsahu a podrobnostech, který bude určitě i pro mnohé bývalé vyšší funkcionáře složek letectva překvapivý (a o něčem podobném měli jen povšechné povědomí). Dokázal najít ty správné zdroje a spolupracovníky a z různých materiálů, archivních dokumentů a suchých vojenských podkladů vytvořil poutavé dílko, které umožní pamětníkům zavzpomínat na dobu a místa jejich služby v našem letectvu a mladší generací předestřít obraz, jak silné bylo naše letectvo, připravené bránit naši suverenitu. Jako velký přínos knihy považuji zařazení kapitoly o letištích na našem území od počátků letectva po vzniku ČSR v r. 1918 až do začátku fašistické okupace. Není mně známo, že by tato problematika byla takto uceleně někde zpracována a publikována. Mezi množstvím údajů u jednotlivých letišť stojí za povšimnutí, že u polních letišť, která byla vybrána před vyhlášením branné pohotovosti státu jsou uvedeny GPS souřadnice jejich polohy. Autor i v dalších kapitolách uvádí nejen rozmístění všech našich letišť se zákresy, fotografiemi letecké techniky, ale jen tak jakoby mimochodem uvádí i rozmístění útvarů a jednotek letectva na těchto letištích. Je to další možnost, jak si udělat obrázek o síle našeho tehdejšího letectva. Za prospěšnou věc považuji zařazení kapitoly o téměř stovce polních (záložních) letišt. Jejich rozmístění a vybavení bylo známé jen om ezenému počtu osob, protože tyto údaje byly zveřejňovány pouze v přehledech letišť (Přehled 100 z roku 1961, Přehled Praděd z roku 1964 a Přehled 70 z roku 1971). Všechny tyto přehledy však byly TAJNÉ a sloužily jen pro potřeby MNO a GŠ. Za účelné v knize považuji i zařazení závěrečných statí v kapitolách o stálých a polních letištích, které se zmiňují o základních systémech vybavení jak stálých, tak polních letišť. Čtenář si může udělat komplexní představu, k čemu letiště mohlo sloužit. Rozsah dokumentace uvedené v knize (kolem 300 stran) je široký. Obsahuje na 400 fotek vybavení letišť, letecké techniky a záběrů z provozu, více než stovku fotografií (snímků letišť), které mělo letectvo k disposici, k tomu další stovku zákresů letišť a jejich VPD v mapách. Věřím, že rozsah a obsah knihy bude pro čtenáře přínosem k rozšíření povědomí o našem letectvu. .... (Napsal dlouholetý náčelník oddělení radiotechnického zabezpečení na velitelství letectva, GŠ a dále jako specialista Logistiky AČR plukovník v. v. Ing. Jaroslav Blinka)