Svět křídel strana 8 z 22

Kniha „Od 313. (čs.) perutě až ke 4. stíhací letce“ vychází u příležitosti řady “jubileí“ s číslovkou 70. – výročí ukončení II. světové války a návratu našich zahraničních leteckých jednotek do vlasti, – výročí zahájení reorganizace zahraničních leteckých jednotek do mírové organizace čs. letectva v rámci obnovené čs. branné moci.Autor se zaměřil na popis pokračovatelů jedné z čs. perutí – 313. Jejím nástupcem se dnem 28. říjnu 1945 stala 3. letecká divize a rámcové letecké pluky LP 7 a LP 8, každý s jednou letkou letounů “Spitfire“.V knize se dočteme, že od autora to nebyla volba náhodná. Z této perutě “pocházel“ S/Ldr./ škpt. let. František Fajtl, vedoucí skupiny našich letců, kteří byli v r. 1944 uvolnění z RAF a stali se základem našich leteckých jednotek v SSSR. Ale hlavně to byla skutečnost, že dosud nebyla komplexně a pravdivě historie “osmičky“ popsána. V řadách tohoto pluku působil nejdříve jako náčelník štábu a po té pověřený velitel pluku autorův dlouholetý přítel Zdeněk Škarvada.Kniha je uspořádána tak, že sledujeme chronologicky organizační a personální výstavbu “osmičky“, ale nikoliv isolovaně od ostatního “dění“ v čs. letectvu jednotlivých obdobích od r. 1945 do konce r. 1994.Kniha začíná kapitolou, kterou autor označil jako “nultou“. V ní se vrací k pramenům. Stručně přibližuje válečné období 313. čs.perutě v RAF, anabázi tzv. “Fajtlovy skupiny“ na východní frontě, organizace 1. čs. smíšené letecké divize v SSSR. Na závěr kapitoly zařadil návrat čs. letců z východní i západní fronty v roce 1945. Autor využil pro popis výstavby “osmičky“ množství rozkazů velitele pluku , jak se zachovaly v archivních fondech VÚA/VHA. Proto se může zdát popis jako strohý výčet, ale díky tomu se mu podařilo to vše “vtěstnat“ na cca 300 stran takové množství informací a jmen. Místo “povídání“ najdeme v knize také rozsáhlou fotodokumentaci. Především sehnal a použil na 130 fotografií skupin pilotů a techniků s popiskou osob, více než 50 fotografií letecké techniky, používané u osmého pluku. Úžasné úsilí věnoval autor “personám“ – sehnal a uspořádal více než 220 fotografií osob, zastávající funkce na vyšších velitelských stupních letectva, fotografie všech velitelů pluku, řady funkcionářů štábů a téměř všech velitelů letek „osmičky“ (a to vč. úplně prvního npor. Masaříka u letky “Spitfirů“ ve Kbelích až po posledního velitele bojové letky pplk. Ing. Aloise Koutného 4. sslt v Přerově). U všech velitelů pluku jsou různě obsáhlé informace o jejich letecké službě.Dovíme se, že pluk dostal číslovku 8, používal dva krycí názvy: VÚ 5448, VÚ 6354, čtyři otevřené názvy: Letecký pluk 8, 8. letecký pluk, 8. letecký stíhací pluk proudový a 8. stíhací letecký pluk a de iure existoval v období od 28.10.1945 do 30.4.1991.K 30.4.1991 byl v Brně zrušen a z jeho podstaty vznikla 81. samostatná stíhací letka Sliač a 82. samostatná stíhací letka Mošnov. Z té pak ještě od listopadu 1993 vznikla ještě 4. samostatná stíhací letka Přerov, zrušená k 31.12.1994. V závěru knihy jsou vloženy stručné informace a zákresy letišť, kde byl pluk dislokován. Zajímavé jsou kopie zápisů z “Kmenového listu bojové zástavy“, dokladující skutečná data předání a převzetí velení pluku. Podrobný přehled o organizaci útvaru lze vidět v několika úplných sestavách funkcionářů pluku (štáb, letky, inženýrská služba) v různých obdobích. Celá řada přehledů přibližuje, jak byly “složeny“ jednotlivé letky, kdo jim velel a v řadě případů se lze dočíst, jak byla v různých obdobích přidělena letecká technika (typ vč. tr. čísla) pilotovi a technikovi. Protože jsou u jednotlivých přehledů uvedeny čísla “rozkazů“ velitele pluku a data vystavení, “dostanou“ pamětníci šanci zavzpomínat na kamarády a kolegy “ve zbrani“. Zároveň lze z přehledů zjistit, jaká technika a v jakých počtech byla v daném období používána. Je dobře, že autor “nezapomněl“, že u pluku sloužily jako vojákyně či občanské pracovnice ženy a aby jim poděkoval, vložil fotografie alespoň některých z nich. V závěru knihy lze najít i stručnou informaci o jednotkách letištního a radiotechnického zabezpečení, které pluk zabezpečovaly a kdo těmto útvarům velel.

Dvoudílná kniha přináší přehled všech zahraničních typů kluzáků, větroňů a motorových větroňů, které od roku 1945 nosily značku OK. Krátká historie vývoje větroňů s technickými popisy, technickými údaji a výkresy je doplněna stručnou historií jejich provozu v naší zemi a doprovázena mnohdy unikátními snímky. První díl vedle všeobecného úvodu a vysvětlení jednotlivých pojmů přináší popisy větroňů vyrobených v zahraničí s výjimkou Německa. Německo již od počátku dvacátých let bylo světovou plachtařskou velmocí a toto postavení si stále udržuje. Proto nepřekvapí, že větroně německé konstrukce jsou hojně rozšířeny po celém světě. Německé konstrukce větroňů významně ovlivňovaly naše předválečné plachtění, válečná kořist v podobě německých kluzáků a větroňů se od léta roku 1945 stala základem československého bezmotorového létání, a to až do doby, kdy domácí letecký průmysl dostatečně zásobil naše aerokluby plachtařskou technikou. V období po roce 1989 se paleta bezmotorových letadel obměňovala a významně rozšiřovala především o německé typy, z nichž některé byly u nás licenčně vyráběny. Z důvodu významu a počtu německých typů létajících se značkou OK se autoři rozhodli věnovat jim samostatný druhý díl této publikace, ve kterém bude představeno přes šest desítek základních typů.

Součástí dějin druhé světové války se staly na svou dobu technicky pokročilé zbraňové systémy, vyvíjené inženýry Hitlerovy třetí říše. Dodnes představují publicisticky vděčné téma, a autoři takzvané literatury faktu se často předhánějí v popisech fantastických zbraní, které mohly zvrátit běh dějin, kdyby Němci měli k dobru jenom několik měsíců. Jaká je však realita těchto „zázračných“ zbraní? K jaderné bombě měli němečtí vědci daleko a vývoj by si nesporně vyžádal ještě řadu let. Podobně tomu bylo s často zmiňovaným Sängerovým kosmickým bombardérem, zde by si vyřešení technologických problémů vyžádalo řádově desítky let. I projekty pokročilých stíhacích a bombardovacích letounů, poháněných proudovými motory a využívajících nejmodernějších poznatků aerodynamiky, by potřebovaly k zahájení sériové výroby několik let. Tajně testované létající talíře nebo často zmiňovaná tajemná zbraň Die Glocke (Zvon) se již zcela vymykají serióznímu historickému bádání a patří na stránky románů science fiction. Na druhé straně je však nepopiratelnou skutečností, že německé konstrukční kanceláře dovedly na dobový vrchol celou řadu druhů vojenských systémů, například ponorky, reaktivní letadla nebo raketové zbraně. Posledně jmenovaná kategorie se stala i námětem této knihy. Následující kapitoly se věnují vývoji a případnému nasazení německých raketových zbraní v letech druhé světové války, ovšem pouze nepilotovaných. Raketové stíhací letouny, představují samostatné a značně odlišné téma, určené spíše do knihy o vývoji německých bojových letadel. Kniha je rozdělena podle jednotlivých kategorií, pokusných dálkových raket, odvetných zbraní, nasazovaných v posledních měsících války, protitankových, protiletadlových i protilodních střel a konečně dělostřeleckých raket. Je třeba předeslat, že v knize je popisováno několik typů, které raketovými zbraněmi nebyly, ale jsou tak či onak s touto kategorií spojeny. To se týká známé letounové střely V-1 nebo obřího reaktivního kanónu V-3, ale také řízených či klouzavých bomb. Systémy navádění, podobným technologickým řešením nebo nasazením u stejných bojových jednotek jsou však s historií raketových zbraní tak či onak propojeny a bylo by podle mého názoru škoda je z obsahu publikace vyjmout. Do obsahu jsem zařadil zbraňové systémy, které se dočkaly bojového nasazení, byly zkoušeny jejich prototypy nebo alespoň rozestavěny zkušební vzorky. Značně široké plejádě raketových zbraní, které nepřekročily rámec úvah nebo představovaly jen teoretické vývojové alternativy realizovaných programů, se s ohledem na možný rozsah knihy text nezabývá. Jednotlivým typům jsou věnovány samostatné kapitoly, seřazené do větších celků podle výše zmíněných kategorií.

Prokop Tomek a Ivo Pejčoch, pracovníci Vojenského historického ústavu v Praze, zpracovali dosud opomíjené historické téma, problematiku vynuceného pobytu sovětských jednotek v Československu a škody, které na našem území za dvě desítky let okupace jejich vojáci napáchali. Během několika měsíců po vpádu invazních sil Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968 narůstaly oběti na životech i počty zraněných, kteří se stali oběťmi řádění okupačních jednotek. Ty navíc během krátké doby způsobily škody v řádu desítek až stovek milionů tehdejších korun. Tyto skutečnosti byly do značné míry známy, protože tuhá cenzura byla dočasně zastavena. Jak ale nová kniha přesvědčivě ukazuje, dosud udávaný počet 108 civilních obětí na životech byl silně podhodnocený. Následující dvě desítky let „dočasného“ pobytu, kdy se dočasnost stala v představě většiny obyvatel věčností, však umírali další nevinní civilisté. Další občané utrpěli nezvratná poškození zdraví a materiální škody dosahovaly astronomických částek. Tyto zamlčované skutečnosti odhaluje nová kniha dvojice vojenských historiků. Kniha se ale tématice sovětské okupace však věnuje v širším pojetí. V úvodních kapitolách je popsán například právní rámec „pobytu“ Střední skupiny vojsk v Československu či metodika jednání o škodách. Další kapitoly však přinášejí také informace o počtech, struktuře nebo úkolech okupačních jednotek, a snaží se nastínit každodenní život uzavřených prostorů. Konečně se kniha věnuje také otázkám odsunu Sovětských vojsk z Československa po pádu komunistického režimu, odstranění ekologických škod a zejména hledání spravedlnosti pro oběti tragických událostí. Černá kniha sovětské okupace zcela poprvé nabízí analýzu zločinů a násilného chování, skutečný počet obětí zločinů, ignorantství, bezohlednosti i lhostejnosti příslušníků okupačních jednotek. Ukazuje také způsoby, jakými se československé státní orgány a sovětská vojenská justice s pachateli vypořádaly, či lépe řečeno v řadě případů bohužel nevypořádaly. Fakta o jednotlivých událostech byla vyhledána v původních a zatím nevyužitých archivních pramenech. Kniha je doplněna množstvím unikátních, dosud nezveřejněných fotografií. Nakladatelství Svět křídel i oba autoři se novou knihou pokoušejí zaplnit výrazné bílé místo v naší nedávné historii a současně splatit jistý dluh, který společnost vůči nevinným obětem sovětské okupace 1968-1991 má. Prokop Tomek a Ivo Pejčoch, pracovníci Vojenského historického ústavu v Praze, zpracovali dosud opomíjené historické téma, problematiku vynuceného pobytu sovětských jednotek v Československu a škody, které na našem území za dvě desítky let okupace jejich vojáci napáchali.

Každá země má své typické společenské zvyky, moderně zvané reálie, s kterými její obyvatele žijí, a připadají jim samozřejmé. S těmi se návštěvník z ciziny seznámí obvykle brzy. Ve spodní hladině těchto reálií objevil autor knížky ještě zvláštní francouzské zvyky, které nazývá nedbalkami a které se před hostem vynoří až po delším pobytu, protože domácími nejsou vnímány, nebo jsou dokonce ukrývány. Kniha nekonvenčním způsobem popisuje reálie a nedbalky tří oblastí Francie, kam autor jezdil pracovat v laboratořích v rozmezí třiceti let. Severní území, obývané hlavně potomky Franků, návštěvníci znají nejlépe, tamní skryté reálie však jen málo. Polovina země, která leží jižně od řeky Loiry, je zcela svébytná a u nás skoro neznámá. Je totiž obývána potomky Středozemních národů, které tudy v historii prošly nebo se tam usadily a navzájem smísily. Tato vinorodá oblast je podle autora největším přírodním a kulturně historickým bohatstvím Francie. Díky znalosti jazyka a přátelským kolegům poznal autor také typické Románské nedbalky, včetně těch historických a nám velmi vzdálených. Samozřejmě je porovnal s děsivými nedbalkami, doprovázejícími jeho život v českém totalitním režimu, takzvaném reálném socialismu. Pro ty, kdo znají Francii jen letmo, nebo ji teprve chtějí hlouběji poznat, jsou tyto vzpomínky na Francii z období třiceti let, velmi poučné. A platí to také pro ty Čechy, kteří se ve Francii pohybovali nebo žili jinde než autor a mohou s ním své poznatky o francouzských nedbalkách srovnávat.

Poněkud neobvyklý název knihy je odvozen z motta napsaného na tablu zhotoveném u příležitosti ukončení elementárního výcviku v Leteckém učilišti v Olomouci. V celém znění je napsáno: „Být pánem hvězd a srdcí král, je letcův věčný ideál...“ a po přečtení knihy čtenář pozná, že s podobnou vznešeností jsou popisovány mnohé příhody z leteckého života Milana Forsta. Kniha z velké části popisuje příběhy z běžné služby u bojových útvarů. Zajímavý je také pohled na přeškolování a službu s proudovými letouny MiG-15. Čtenář má také ojedinělou možnost dozvědět se od přímého účastníka o doposud méně známé pomoci egyptskému letectvu na konci padesátých let. K dalším doposud v naší literatuře poněkud opomíjeným obdobím patří autorova služba na nadzvukových stíhacích bombardérech Su-7 různých verzí. Čtenář má možnost seznámit se s každodenním životem u těchto specifických útvarů. Tam autor prožil i osudový 21. srpen 1968 a období krátce po něm. Svou leteckou kariéru zakončil na cvičení Taran 1970 a následně byl v rámci normalizace vyhozen z armády. Přes těžké začátky v civilním sektoru záhy našel uplatnění v prodejně Domácích potřeb. Nejprve jako skladník, ale zanedlouho se vypracoval na vedoucího prodejny, kterého dělal až do odchodu do důchodu.

Kniha „Balony svobody. Letákové operace Svobodné Evropy 1951-1956“ je prvním českým souhrnným zpracováním jedné z kapitol dějin studené války. V letech 1951 až 1956 bylo z území Německa vedeno postupně několik propagandistických kampaní s využitím letáků, dopravovaných nad Československo pomocí malých balonů. Byl to historicky nejrozsáhlejší projekt zasílání letáků vzdušnou na území Československa. Také mezi balonovými kampaněmi Svobodné Evropy byly ty směřované na území Československa ve srovnání s obdobnými projekty pro Maďarsko a Polsko daleko největší. Jako oficiální výkonné organizace vystupovaly americký Národní výbor pro svobodnou Evropu (the National Commitee for Free Europe) a jeho pomocná organizace Tažení za svobodu (the Crussade for Freedom). Ovšem skutečnými iniciátory byly CIA a vláda USA, které pokryly i nepochybně velké finanční náklady projektů. Vysílání letáků bylo jedním z kroků psychologické války, kterou se na přelomu čtyřicátých a padesátých let snažila americká vláda čelit předpokládanému komunistickému ohrožení. S vylíčením dobového zahraničně-politického kontextu přibližuje práce okolnosti vzniku myšlenky balonových akcí Svobodné Evropy. Popisuje také i jiné způsoby využití balonů jako dopravního prostředku ve studené válce, zejména k přepravě agentů západních zpravodajských služeb do Československa v letech 1953 až 1954. Další kapitoly líčí vznik prvního letákového projektu Svobodné Evropy „Větry svobody“ (Winds of Freedom) roku 1951, operace „Prospero“ roku 1953 a konečně nejrozsáhlejší operace „Veto“, které probíhala v letech 1954-1956. Práce se zabývá i rozkrýváním autorského a redakčního pozadí vzniku letáků Svobodné Evropy. Nechybí ani představení podobných projektů Svobodné Evropy pro Polsko a Maďarsko. Reakce jsou dalším tématem knihy. Není třeba zastírat, že masové vysílání balonů mělo i negativní důsledky v podobě některých náhodných zranění obyvatel při střetu s balony plněnými výbušným plynem. Komunistický režim se také pokusil na Svobodnou Evropu svalit odpovědnost za havárii československého dopravního letadla v Tatrách počátkem roku 1956. Druhá část knihy přináší chronologický výčet jednotlivých letáků s jejich popisem a obsahovou charakteristikou. Přílohou knihy je rovněž CD se snímky převážné většiny letáků. Tato obsáhlá příloha je cenná zejména proto, že letáků se dodnes dochovalo kupodivu jen poměrně malé množství. Bližší analýza ukazuje, že jde o unikátní formu exilové publicistiky, na níž se podíleli i významní výtvarníci.

V pátém pokračování řady o útěcích z komunistického Československa je položen důraz zejména na případy, při nichž se uprchlíci snažili o využití složitějších technických prostředků, letadel, balónů, ale i obrněných nebo dalších vozidel. Vedle toho jsou v této knize popsány případy málo známých nebo zcela neznámých pokusů o braní rukojmí, ale také některé útěky s tragickým vyústěním. Do knihy je rovněž zařazen dnes již téměř zapomenutý únos československého emigranta z rakouského území na počátku normalizace, ale také doslova bizarní případ západoněmeckého občana, který si vynutil násilím cestu do Československa, kde vzápětí zahynul při přestřelce s příslušníky policie. V textu je mimo jiné popsán poslední úlet před pádem železné opony i poslední přechod hranice v potápěčském skafandru ze stejného období. Historii strážení a ochrany hraniční oblasti doplňují stručné životopisy prvního i posledního velitele Pohraniční stráže za existence bipolárního světa. Kniha tematicky navazuje na předchozí publikace o historii železné opony, vydané v nakladatelství Svět křídel.

Co mě vedlo k napsání těchto vzpomínek na službu u výsadkových jednotek v bývalé Československé lidové armádě? Málokdo, mimo pár vysloužilých zbrojnošů ví, že před hadrovou revolucí existovaly v bývalé armádě zpravodajsko-diverzní a průzkumné výsadkové jednotky. Místa jejich dislokace jsou spojena se jmény Prešov, Holešov a Prostějov. Možná se ještě najde pár těch dříve narozených, kteří si vzpomenou na jména jako Zákupy, nebo Stráž pod Ralskem, to byla místa, kde tyto jednotky vznikly než byly v pozdější době redislokovány na východ naší vlasti, právě do Prešova. Na mapě našich luhů a hájů ale existují ještě dvě místa, kde byly výsadkové jednotky dislokovány. Byla a je to doposud Chrudim a také Luštěnice. V Luštěnicích už kasárna nejsou a tím pádem ani vojenský útvar. Dříve tam byly dva útvary a sice 1. rota zvláštního určení, krycí číslo 9669 a ještě před ní 1. Výsadkové výcvikové středisko, krycí číslo 1910. Právě o posledním jmenovaném útvaru je tato kniha. Jsou to vzpomínky na základní vojenskou službu u tohoto střediska, kam jsme narukovali. Nemuseli jsme absolvovat žádné přijímací řízení, nemuseli jsme běhat s pneumatikou nad hlavou, ani hledat ve vnitřnostech dobytka hozenou minci a to vše za řevu nějakého instruktora s vyholenou hlavou. Také jsme během naší služby nekonali žádné armádní poutě do Lurd. Po skončení služby jsme nedostávali žádné prsteny, jen razítko propuštěn do zálohy. Byli jsme mladí a těšili se, jak jednoho dne skončí naše vojenská služba a my se vrátíme domů ke svým mámám. O tom jak probíhala naše služba, se dočtete v této knížce.

Knees together, shoulders round, head bent down and watch the ground! (Kolena sevři, ramena vpřed, hlavu skloň a na zem hleď!) Parašutistické zaklínadlo, které si na pokyn svých britských instruktorů na letišti Ringway u Manchesteru museli při každé příležitosti opakovat v letech 1941–1945 i čeští a slovenští vojáci. Nedělej se sebe hrdinu po prvním seskoku, protože jím nejsi, a neříkej, že to nic není, protože to něco je... Jeden z nápisů na výsadkářské výcvikové základně Ringway v letech 2. světové války. Na letišti na informační tabuli, byly vedle běžných instrukcí a zpráv i humorné poznámky na adresu mentality jednotlivých národů v souvislosti s paravýcvikem a především s prvním seskokem. Dočetli jste se tam různé většinou podařené vtipy o parašutistech anglických, židovským, polských, německých, francouzských či španělských. Samozřejmě, že jsem si ten vtip o našich mládencích snadno zapamatoval: Skupina československých vojáků, vycvičená a oblečená, sedí v letícím letadle. Čeká ji první seskok. Anglický instruktor vyzve prvního, aby vyskočil. „After you,“ (Až po vás...), zní odpověď. Obrátí se proto na dalšího, ale dopadne to stejně. Instruktor je zoufalý, ale najednou ho něco napadne. Ukáže ven z letadla a zakřičí: „Hospoda!“ Všichni parašutisté se rychle vyhrnou z letadla... Ze vzpomínek instruktora čs. parašutistů kpt. Antonína Petráka. Historik a zkušený autor literatury faktu touto knihou, která se podrobně věnuje vývoji výcviku, bojového nasazení a osudům řady zajímavých postav, navazuje na jeho předchozí úspěšné tituly „Pátou kartu bere smrt“ a „Příběhy starých battledressů“. Text je doplněn vedle řady zajímavých fotografií a seznamem všech padlých, popravených a zemřelých parašutistů i dalšími dokumentárními přílohami, včetně přepisu všech radiodepeší vysílačky ANNA, která byla v dubnu a květnu 1945 v době příprav a bojů na pražských barikádách jediným spojením velení českých povstalců se zahraničím.

Práce je věnována osudům bývalých příslušníků československé zahraniční armády ve Velké Británii, kteří byli v letech 2. světové války vysazeni za nepřátelskými liniemi, nebo se s nimi pro takové poslání počítalo, a kteří se dožili konce války (celkem 67 mužů). Text je rozdělen do tří tematických celků. V prvním sleduje nejprve začlenění bývalých parašutistů do civilní společnosti v letech 1945–1948. Zvláštní pozornost je věnována těm, kteří se rozhodli zůstat jako vojáci z povolání v mírové československé armádě, sloužili v řadách bezpečnostních složek, byli zaměstnáni na Ministerstvu zahraničních věcí nebo vstoupili do politiky. Pozornost je také věnována procesu se dvěma zrádci, popravenými v roce 1947, ale i vyšetřování těch, kteří se osvobození dočkali v německém zajetí. Druhá část sleduje změny, k nimž došlo po komunistickém převratu v únoru 1948. Více nvě desítky parašutistů na něj reagovaly odchodem do nového exilu. Ti, kteří zůstali, byli v následujících letech vystaveni nejrůznější perzekuci – téměř všichni v oblasti mimosoudní (ztráta kvalifikovaného zaměstnání, sociálního statusu, vojenských hodností, majetkové újmy, omezení osobní svobody nezákonnou vazbou nebo internací v táboře nucených prací), až po politicky motivovaný soudní postih (deset odsouzených, především na přelomu 40. a 50. let 20. století). Dále je popsána postupná cesta od naprosté společenské nivelizace k postupné soudní, mimosoudní a společenské rehabilitaci v 60. letech, a především po roce 1989. Poslední část je věnována problematice „zájmu“ komunistických tajných služeb o bývalé parašutisty, který začal v podstatě bezprostředně po skončení války a trval až do pádu komunistického režimu. Na závěr jsou připojeny exkurzy věnované osudům příslušníků výsadkových skupin amerického OSS, sudetoněmeckých a židovských výsadků a parašutistům polské zahraniční armády z Velké Británie.

Na rozdíl od knihy Stíhačky nad Španělskem, v níž se autor snažil zachytit nejdůležitější letecké bitvy Španělské války s důrazem na činnost stíhacího letectva a přiblížit některé z es a typů obou válčících stran, v této práci čtenářům poskytne co nejucelenější obraz pozoruhodných stíhacích pilotu Španělské republiky jak domácích, tak zahraničních. Většina příslušníků španělského letectva sice zůstala na začátku povstání na straně vlády, ale nejlepší stíhací piloti až na výjimky posílili řady povstalců, což se společně s příchodem italských a německých strojů i pilotu výrazně projevilo na skutečnosti, že do konce října 1936 bylo republikánské stíhací letectvo prakticky vymazáno. Jeho vzkříšení a zásadní obrat situace přinesl až příchod sovětských pilotů a typů I-15 a I-16. Tuto významnou sílu později doplnili někteří vynikající jedinci z dalších zemí. Od bitvy o Belchite v létě a na podzim 1937 se začali prosazovat také čerství španělští absolventi prvního běhu výcvikového kurzu v sovětském Kirovabadu, z nichž postupně vzešla řada špičkových stíhacích pilotů a velitelů. Nezapomíná ani na několik pozoruhodných členů mezinárodní letky Espaňa, kteří se španělskými veterány a mladými nadšenci odvážně čelili převaze letectva povstalců v prvních měsících války. Podrobněji také představuje leteckou techniku, jež povznášela, ale někdy i brzdila rozlet stíhačů La Gloriosy, jak bylo s láskou nazýváno letectvo republikánu.

V pořadí již třetí kniha, zaměřená na období politických procesů v Československu a jejich oběti, se věnuje oblasti popravených příslušníků SNB, Ministerstva vnitra a Sboru vězeňské stráže. Publikace narušuje zažitou představu policistů jako jednolité hmoty, bezvýhradně oddané komunistickému režimu. Mezi popravenými nacházíme odhodlané protikomunistické odbojáře, nevinné oběti politických procesů a ve dvou případech také exponenty vládnoucí moci, smetené intrikami svých spolustraníků. Jeden z policistů byl dokonce souzen v neznámějším procesu doby nesvobody, jehož hlavní osobou se stala doktorka Milada Horáková. K policistům, popraveným z politických důvodů jsou v samostatné části knihy přiřazeny také případy exekvovaných z kriminálních příčin (podobně jako u knihy Vojáci na popravišti), mezi policisty se takové kauzy vyskytly dvě. Kniha je doprovázena množstvím fotografického materiálu, ke každému z popisovaných mužů se podařilo dohledat fotografii, některé autorům poskytli přímo členové rodiny.

Nakladatelství Svět křídel vydává knihu fotografií Josefa Voříška, které vznikly mezi březnem a květnem 1945. Kniha je tematicky rozdělena, každou z fotografických kapitol uvozuje text Michala Plavce. Jsou zde fotografie z březnového náletu na Vysočany, vraků německých letadel, z ústupu německých vojáků kolem Odkolkových mlýnů, pražského povstání, z bojů o Staroměstské náměstí, vybombardovaných domů na Václavském náměstí, příjezdu Rudé armády do Prahy i příjezdu prezidenta Edvarda Beneše do hlavního města. Úvodní kapitolu napsal jeho syn Josef Voříšek a zhodnocení díla tohoto fotografa napsal na závěr knihy kurátor fotografické sbírky Uměleckoprůmyslového muzea v Praze Jan Mlčoch. Snímky nemají pouze dokumentární hodnotu, ale i hodnotu uměleckou, a proto se výrazně odlišují od většiny zachovaných fotografií z Prahy roku 1945. Svou poetiku mají také fotografie vraků německých letadel, u nichž pózují fotografovi děti.

V rozmezí 5 let (2008 až 2013) přichází vydavatelství letecké literatury Svět křídel již potřetí s knihou, jejichž název je z jedné poloviny shodný: BEZ NICH BY. Až druhá část názvů “… NEVZLÉTLI“, “… BLOUDILI“, “… NEPŘISTÁLI“ naznačuje, že si jejich autor předsevzal v oné “trilogii“ přiblížit čtenářům poměrně neznámé činnosti pozemních složek zabezpečení vojenského letectva. Tato nová kniha byla napsána (a vydána) u příležitosti “šedesátin“ od zřízení prvních složek řízení a velení stíhacímu letectvu. 1. ledna to bylo Ústřední velitelské stanoviště letectva, 1. října Hlavní letecké povětrnostní ústředí a 1. listopadu Ústřední letecké dispečerské stanoviště. - 31. prosince 10. výročí ukončení samostatné činnosti jejich nástupnických uskupení - Národního střediska velení Vzdušných sil, Řízení letového provozu a Sektorů průzkumu a uvědomování.

Čtenáři se dostává do rukou unikátní deník Pavla Tofla, radiotelegrafisty 311. československé bombardovací peruti RAF během druhé světové války.V roce 1939 se Pavel Tofel rozhodl odejít do zahraničí bojovat proti nacistickému Německu. Jeho cesta vedla přes Polsko, cizineckou legii a československou armádu ve Francii do Velké Británie, kde se přihlásil do letectva RAF. Po absolvování výcviku radiotelegrafisty-střelce vykonal v řadách 311. perutě nejprve 11 náletů nad Německem a okupovaným územím. Poté od léta 1942 prováděl hlídkové lety nad Biskajským zálivem proti nepřátelským ponorkám. Jeden z těchto letů se mu záhy stal osudným...Přepis autentického deníku s osudy Pavla Tofla a jeho blízkých kolegů autor zasadil do faktografického životopisu doplněného o související historické události 311. perutě. Přitom čerpal z tuzemských i zahraničních archivů. Publikaci ilustruje téměř 200 dobových fotografií a dokumentů, z nichž většina je zveřejněna vůbec poprvé.