Ústav pro studium totalitních režimů

Petiční výbor Věrni zůstaneme patřil k nejvýznamnějším ilegálním odbojovým skupinám, které působily v letech 2. světové války na okupovaném území. Ve své činnosti se zaměřoval nejenom na zpravodajskou činnost a vydávání ilegálního tisku, ale značnou pozornost rovněž věnoval plánům obnovy Československa v duchu principů moderního sociálního státu. Představitelé PVVZ současně působili v Ústředním vedení odboje domácího, který se stal v roce 1940 vrcholným orgánem domácí rezistence. Zásadním způsobem přispěli ke vzniku ideového programu domácího odboje, jenž byl na jaře 1941 schválen pod názvem Za svobodu. Do nové Československé republiky. Vedle dokumentů z činnosti Petičního výboru Věrni zůstaneme v letech 1938–1941 byl do edice zahrnut rovněž ilegální tisk, na jehož vydávání se tato významná odbojová skupina podílela.

Nejvyšší orgány československé prokuratury a jejich působení v letech 1969–1989 Prokuratura představovala významný mocenský článek komunistického režimu po celou dobu jeho existence, především pak po roce 1952, kdy byla završena její přeměna na instituci leninského typu. Z orgánu veřejné žaloby se tak stala třídní institucí, jež měla za úkol střežit tzv. socialistickou zákonnost. Její činnost se dotýkala prakticky všech oblastí života společnosti. Tato kniha analyzuje organizační a personální vývoj i působení nejvyšších orgánů prokuratury, včetně jejich postavení v mocenském systému. Velká pozornost je mj. věnována charakteristice nejvyšších představitelů generálních prokuratur ČSSR, ČSR a SSR, včetně jejich vzájemných vztahů a konfliktů, politickému, vzdělanostnímu i věkovému složení pracovníků těchto orgánů.

Skupina nonkonformních studentů Střední umělecké průmyslové školy v Košicích na jaře 1977 uspořádala velkou skupinovou multižánrovou výstavu. Poezie, fotografie, kresba, malba, socha, plastika tvořily dohromady neobyčejně intenzivní proud svobodné kreativity. Euforická atmosféra po zahájeni výstavy nedlouho po zveřejnění Charty 77 však měla velmi krátké trvaní. Na základě udaní informátora s krycím jménem Ekonom byla výstava po 24 hodinách příslušníky košické StB uzavřena. Události, které následovaly, se výrazně propsaly do životních osudů všech zúčastněných.

Publikace historika Jiřího Smlsala přibližuje průběh rasové perzekuce Romů a Sintů na našem území za druhé světové války, její společenské předpoklady a konkrétní aktéry, pachatele i oběti. Zabývá se fungováním protektorátních koncentračních táborů v Letech u Písku a v Hodoníně u Kunštátu a hromadnými transporty Romů do vyhlazovacího tábora Auschwitz-Birkenau. Představuje příběhy českých a moravských Romů, kteří se stali oběťmi holokaustu, snaží se zachytit jejich zkušenost pronásledování, možnosti vzdoru i opomíjení jejich hlasu v poválečné společnosti. Klade důraz na dosud málo probádané téma majetkové perzekuce jako součásti holokaustu Romů a přináší četné doklady o konfiskacích romského majetku. Vedle přímého zabavování majetku obětí se zaměřuje také na téma korupce, uplácení a vydírání Romů protektorátními policisty. Kniha vychází jak ze vzpomínek pamětníků, tak z archivních pramenů nacistických bezpečnostních složek a poválečných retribučních procesů.

Existovaly v období státního socialismu v Československu stávky? Souhlasili tehdejší zaměstnanci průmyslu s vládní politikou? Byli dělníci úspěšní v prosazování svých mzdových a sociálních požadavků? A jakým způsobem jejich tlak ovlivňoval celkovou společenskou a politickou realitu? Odpovědi budou pro mnohé čtenáře překvapivé. Po celé sledované období se totiž odehrávalo stávek značné množství. Průmysloví dělníci sice patřili v rámci diktatury k privilegovaným a loajálním částem společnosti, přesto paradoxně byli zdaleka nejčastěji protestující společenskou skupinou. Mohli si totiž na rozdíl od jiných dovolit razantně prosazovat své zájmy. Tehdejší stávky nebyly odbojovými akty, ale extrémní formou kolektivního vyjednávání, která kompenzovala deficit nezávislých zastupitelských orgánů. Vycházely namnoze ze mzdových a sociálních otázek, ke svým cílům využívaly často nižší stupně odborových a stranických organizací a nezřídka se legitimizovaly vůči nadřízeným institucím užíváním socialistické ideologie. Doposud nejkomplexnější zpracování dané problematiky je založeno na rozsáhlém archivním výzkumu.

V této knize analyzujeme 13 vybraných předmětů ze sbírek stranických muzeí, okolnosti jejich vzniku, vystavování a užívání při utváření dobového ideologického jazyka. Zároveň si klademe otázky: Co si počít s předměty a symboly, jež společnost odvrhla? Jak je možné je využít ve vzdělávání či jak je zakomponovat do badatelsky orientované výuky? Nakolik je možné tyto předměty aktualizovat a klást jim širší společenské otázky týkající se historiografie, muzeologie, ale i kulturně společenských problémů současnosti? Kniha čtenáři nabízí možnost vnímat závažná témata tohoto období skrze konkrétní materiál z muzejních depozitářů.

Politicky motivovaná trestněprávní perzekuce na konci čtyřicátých let a v letech padesátých 20. století v Československu i dalších zemích sovětského bloku se po jeho zhroucení stala předmětem širokého zájmu historiků i publicistů. Totéž nelze říci o revizi těchto procesů a rehabilitaci jejich obětí, byť měly významný politický, společenský i morální dopad. Kniha představuje příspěvek k tomuto důležitému tématu československých dějin. Vedle úvodního shrnujícího textu obsahuje deset studií rozdělených do tří celků. První je zaměřena na mezinárodněpolitické souvislosti, konkrétně situaci v Sovětském svazu, Polsku, Maďarsku a Bulharsku. Druhý blok zahrnuje texty věnované různým politickým, společenským a právním aspektům rehabilitací (ne)řešení rehabilitací nekomunistických obětí politických procesů v polovině padesátých let, barnabitské rehabilitační komisi, udělování milostí komunistickými prezidenty a přípravě zákona o soudní rehabilitaci a jeho aplikaci na půdě Národního, resp. Federálního shromáždění v letech 19681970. Poslední část knihy tvoří dvě regionální sondy zabývající se rehabilitacemi evangelických duchovních v šedesátých letech na Slovensku a brněnskou kauzou tzv. klerofašistické odnože Zelené internacionály.

Šestnáctiletý židovský chlapec Salomon Apfelbaum uprchl v roce 1938 se svou rodinou před nacisty nejprve z Teplic do Prahy. Po vzniku protektorátu útěk pokračoval přes Varšavu, Vilnius, Moskvu, Vladivostok, Kobe, Šanghaj, Singapur a Kapské město, až se po téměř čtyřech letech dostal v roce 1942 do Londýna. Tím však jeho anabáze neskončila. Vstoupil do RAF, přijal nom de guerre Petr Arton, v různých koutech Velké Británie prodělal výcvik navigátora 311. čs. bombardovací perutě, plavil se lodí do Kanady, vlakem pak putoval na Floridu a odtud dál na Bahamy, kde výcvik dokončil. Po návratu do Velké Británie létal na operační lety nad Biskajský záliv a Baltské moře, kde s ostatními členy posádky pronásledovali nacistické ponorky a další nepřátelské cíle. Během pobytu na střední škole ve Vilniusu, kde přežíval při svém útěku před nacisty, byl Petr Aron oslněn komunistickou myšlenkou, vstoupil do komsomolu, aby později v RAF patřil do nepočetné komunistické buňky. Po válce se vrátil do Československa, kde se aktivně podílel na převzetí moci komunisty. Jako agent komunistické rozvědky pak odjel zpět do Velké Británie. Zde byl po několika letech odhalen britskou kontrarozvědkou, v roce 1954 uvězněn a nakonec vyhoštěn do Izraele, jelikož v Československu mezitím popravili či odsoudili k mnohaletým trestům jeho nejbližší komunistické spolupracovníky, a jemu hrozilo podobné nebezpečí. V Izraeli Petr Arton strávil zbytek života. Zemřel 6. října 2021, tři měsíce před stými narozeninami. Knihu tvoří převážně přepis rozhovorů, které autor pořídil v letech 20062015 jak v Izraeli, tak v České republice a které byly doplněny podrobným poznámkovým aparátem. Součástí knihy je též několik studií a sbírka dokumentů získaných během rozsáhlého výzkumu v archivních materiálech bývalých československých tajných služeb (civilních i vojenských) a z odtajněného spisu britské zpravodajské služby o Petru Artonovi.

Téma knihy se týká regionu sousedícího s Polskem, který ve své bouřlivé meziválečné historii patřil do Československa a Maďarska. Velmi krátkou dobu také představoval zárodek nezávislého ukrajinského státu. Na tomto místě se křížily plány různých států a národů. Ve Varšavě se předpokládalo, že Zakarpatsko je jakýmsi svébytným českým depozitem, jenž má být po eventuálním pádu bolševiků předán Moskvě. Když však už bylo jasné, že sovětský stát bude trvat dlouho, přišla na řadu obava, že Podkarpatská Rus se stala spíše vkladem bolševiků, snažících se rozšířit území svého státu. Polské pohledy na Zakarpatskou Rus se rozcházely s pravdou. Pro Prahu tento region skutečně představoval jistou podobu koridoru. Neměl však Čechy spojovat s Rusy nebo s Ukrajinci, ale s Rumunskem. To byl jediný spojenecký stát, se kterým Československo sousedilo. Do poloviny roku 1921 se Československu, Rumunsku a Jugoslávii podařilo uzavřít obranné příměří proti maďarským revizionistickým ambicím. Spojenectví těchto tří států dostalo jméno Malá dohoda.

Monografie analyzuje na základě rozsáhlého archivního výzkumu poslední fázi existence uvedené organizace. V centru pozornosti se nacházejí změny, které v jejím fungování nastaly po nástupu sovětského vůdce Michaila Gorbačova do čela Komunistické strany Sovětského svazu. Kniha zkoumá roli, kterou aliance sehrála v závěrečné etapě studené války, stejně jako prohlubující se spory mezi jednotlivými členskými státy, které se objevily v důsledku dynamické proměny mezinárodní situace i Gorbačovem iniciovaného pokusu o reformu východoevropských státně-socialistických diktatur. V neposlední řadě se věnuje doposud málo prozkoumaným důvodům a průběhu rozpuštění organizace na počátku devadesátých let.

Allgemeine SS, neozbrojená část SS, byly před vypuknutím druhé světové války s přehledem nejpočetnější odnoží SS. Přes tento fakt zůstaly dlouhá desetiletí stranou pozornosti historiků. Nejinak tomu bylo v případě oblasti Dolních Rakous a jižní Moravy, které v letech 1938- 1945 tvořily jeden administrativní celek. Tématem monografie je organizace Allgemeine SS na tomto teritoriu, jejich činnost, personální obsazení a poválečné trestní stíhání jejich příslušníků. Šlo skutečně o nacionálněsocialistickou elitu, nebo jen o fasádu zakrývající neutěšenou realitu? Kniha vychází z několikaletého archivního výzkumu realizovaného během autorova doktorského studia.

Prakticky po celou dobu existence komunistického režimu byla perzekuce jeho odpůrců součástí politiky vládnoucí Komunistické strany Československa. Vrchol těchto perzekučních opatření představovaly trestněprávní postihy, které se dotkly tisíců československých občanů. Předkládaná publikace si klade za cíl přispět k hlubšímu poznání tohoto tématu. Vedle úvodního textu obsahujícího obecné shrnutí trestněprávní perzekuce v letech 19481989 zde nalezneme studie mapující zneužívání poválečného retribučního soudnictví, zákulisí fungování Státního soudu, proměnu charakteru trestněprávní perzekuce na přelomu šedesátých a sedmdesátých let a postihy za různé formy verbálních projevů v období tzv. normalizace. Součástí knihy je i rozsáhlá edice dokumentů přibližující na různých typech zpráv pohled speciálního odboru Generální prokuratury ČSSR na tzv. protistátní trestnou činnost v Československu.

O Miladě Horákové již bylo napsáno mnoho. O jejím životě a smrti, o monstrprocesu nesoucím její jméno, o propagandistické kampani, která ho provázela. Nezřídka v souvislosti s ní slýcháme známé slovní spojení oběť vykonstruovaného politického procesu, méně často však vysvětlení, co to vlastně znamená. Stala se tedy doktorka Horáková jen obětí účtování komunistů s potenciálními odpůrci a dřívějšími politickými oponenty, nebo skutečně proti komunistickému režimu vyvíjela nějakou činnost? Nejsem bezradná a zoufalá nehraji, je to ve mně tak klidné, poněvadž mám klid ve svém svědomí. I tato slova zaznívají ve známém posledním dopise, kterým se Milada Horáková loučila se svými blízkými. Při podrobnějším sledování jejích životních postojů pochopíme, že vystihují celé její působení a úsilí, které se snaží přiblížit tato kniha.

Tématem této historické monografie jsou politicky motivované případy sebeupálení v sovětském bloku v letech 1966 - 1989. Na základě historických pramenů autor napsal studii o tomto fenoménu a jednadvacet portrétů živých pochodní, u kterých je doložitelná minimálně částečná politická motivace. Celkem osm případů se stalo v Sovětském svazu (odehrály se na území dnešního Ruska, Ukrajiny, Litvy a Lotyšska), sedm případů sebeupálení se uskutečnilo v Československu, dva případy jsou z Rumunska a Polska a po jednom z východního Německa a Maďarska. Značná část z nich byla radikální reakcí na srpnovou okupaci Československa armádami pěti států Varšavské smlouvy a na potlačení pražského jara. Pro volbu sebeupálení jako formy radikálního protestu hrály zpočátku klíčovou roli případy vietnamských buddhistů. Od ledna 1969 mělo iniciační význam zejména sebeupálení Jana Palacha, které vyvolalo početnou vlnu následovníků nejen v domácím prostředí, ale také v zahraničí.

Německá invaze do Polska (tzv. zářijová kampaň), která byla zahájena 1. září 1939 a na níž se podílel Sovětský svaz, měla za následek rozdělení původního polského území mezi Německo a Sovětský svaz (a zprostředkovaně Litvu a Slovensko). Album Sovětská okupace polského území v letech 19391941 prostřednictvím dobových fotografií a mapek dokumentuje průběh sovětizace okupovaných polských území, metody a dopad komunistické (a posléze nacistické) propagandy. Většina snímků je v albu publikována vůbec poprvé. Vytvořili je sovětští fotografové nejprve vojenští dopisovatelé, kteří doprovázeli oddíly Rudé armády vstupující do Polska, později straničtí fotografové, jejichž snímky musely splňovat cíle propagandistické práce. Obzvláštní dokumentární hodnotu mají fotografie povražděných polských obětí pořízené NKVD. Další snímky zhotovili němečtí vojáci, zejména při operaci Barbarossa v červnu 1941. Doplňují je úřední fotografie vzniklé ve vězeních a soukromé fotografie vězňů gulagů či vyhnanců deportovaných z někdejšího polského území. V publikaci najdete kromě bohatého fotografického materiálu také krátké studie, které obrazy doplňují o fakta a kontext. Kniha vyšla v ÚSTR díky spolupráci s Muzeem 2. sv. války v Gdaňsku a s pomocí Polského institutu v Praze v rámci vydavatelského cyklu Samostatnost 1918.

Publikace přináší základní informace o profesním, společenskopolitickém i osobním životě lidí stojících v čele jejich nejvyšších orgánů justice v letech 1948-1989. Pokud jde o rezort justice, pod nějž spadala do roku 1952 i prokuratura, byli do ní zařazeni ministři spravedlnosti unitární vlády a jejich náměstci do federalizace země v roce 1969 a poté ministři spravedlnosti ČSR a SSR a jejich náměstci. Opominuti nebyli ani pověřenci spravedlnosti působící na Slovensku. Protože v zakladatelském období komunistického režimu sehrály klíčovou roli Státní soud a Státní prokuratura, do lexikonu byli zařazeni také předseda Státního soudu, resp. státní prokurátor, a jejich náměstci. Na činnost Státního soudu navázal Nejvyšší soud, resp. po federalizaci země nejvyšší soudy ČSSR, ČSR a SSR. Jejich předsedové proto nemohou v lexikonu také chybět. V lexikonu jsou zastoupeni také funkcionáři Generální prokuratury, která dosud stála spíše stranou zájmu badatelů. Cílem lexikonu je posloužit odborníkům i zájemcům z řad laické veřejnosti zabývajícím se problematikou komunistické justice a prokuratury, případně se státi odrazovým můstkem k dalšímu biografickému výzkumu.