Ústav pro studium totalitních režimů strana 5 z 7

Vnitrostranická disciplína byla v komunistických stranách pojímána jako jeden z klíčových prostředků k získání a udržení moci. Proto se tato kniha soustředí na snahy efektivně regulovat chování a jednání členů KSČ. Autor vychází z rozsáhlého korpusu málo využívaných archivních materiálů, přičemž nepíše černobílý příběh vyprávěný z jednoho ústředního bodu, ale vykládá dějiny KSČ zdola, když analyzuje podobu a funkce jazyka, normativních textů, mechanismů i orgánů zkázňování, dále rekonstruuje nejčastější případy selhávání straníků a popisuje možnosti jejich trestání, což obraz údajně suverénní KSČ do určité míry problematizuje.

Kniha je první souhrnnou syntézou dějin Církve československé (husitské) v období druhé republiky a nacistické okupace. Primárně se zaměřuje na perzekuci a rezistenci tohoto po římskokatolické církvi druhého nejpočetnějšího církevního společenství v Protektorátu Čechy a Morava. Za více než deset let se autorovi podařilo shromáždit širokou škálu archivních pramenů a vytvořit z nich obraz zápasu církve s okupační a protektorátní správou po březnu 1939, který se odrážel v jejím fungování a vnitřní struktuře. Jednotlivé kapitoly zachycují restriktivní zásahy, stěžejní oblasti církevního života a události, s nimiž se musela CČS(H) v letech 19381945 vyrovnávat. Čtenáři se tak mohou seznámit s momenty, kdy byla výrazněji ohrožena samotná existence církve. Detailně je popsán celý proces nucené změny jejího názvu. Monografie též mapuje zapojení věřících v domácím i zahraničním odboji, celou škálu sociálních aktivit nebo vztah CČS(H) k pronásledovaným Židům. Nesoustřeďuje se však pouze na území protektorátu, nýbrž ukazuje, že se změny na evropském kontinentu bolestně dotýkaly také života věřících na Slovensku nebo třeba na Těšínsku. Posláním křesťanské církve není zůstávat izolovaným a od lidského života odděleným společenstvím. Kněz nemá právo vyznávat Boha, pokud nebere vážně bolest svých bližních. Čtenáři v knize najdou údaje o počtech usmrcených a vězněných duchovních CČS(H) v letech 19391945. Jejich jména se tak po více než 70 letech vracejí do povědomí veřejnosti.

Po zařazení agendy lidských práv do Závěrečného aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě nikdo nepředpokládal, že právě toto bude jedním z podstatných impulzů k rozkladu sovětského impéria. Vzniklo Helsinské hnutí, opoziční aktivisté se sdružovali s cílem poukazovat na všechny případy, kdy komunistické vlády nedodržely, k čemu se v Helsinkách zavázaly. Katolická církev měla své vlastní disidenty působící v podzemí. V 60. a 70. letech 20. století se Vatikán soustředil na diplomatická jednání o obsazení biskupských stolců ve státech sovětského bloku. Od podzemní církve zachovával odstup. To se však změnilo s nástupem papeže Jana Pavla II. V Československu se zlomovým bodem pro veřejné vystoupení mladých věřících za náboženskou svobodu stala poutní slavnost na Velehradě k uctění 1100. výročí úmrtí sv. Metoděje v roce 1985. Tato publikace přináší nejen vzpomínky na tak výjimečnou událost, ale též zasazuje dění v církvi do širších historických souvislostí. Prostřednictvím pohledu zahraničních historiků umožňuje rovněž srovnání s církevně-politickými poměry v tehdejší východní Evropě.

V souvislosti s výročím 30 let od pádu komunistických režimů v zemích střední a východní Evropy vydává Ústav pro studium totalitních režimů obsáhlý Slovník disidentů nesoucí podtitul Přední osobnosti opozičních hnutí v komunistických zemích v letech 19561989. Tato dvoudílná publikace (přes 1500 tiskových stran) popisuje disidentská hnutí v celkem 21 zemích někdejšího socialistického tábora. Slovník, který Ústav pro studium totalitních režimů vydává pro laickou i odbornou veřejnost, je cenný nejen zpracovanými přehledy událostí v daných zemích a medailony významných opozičních osobností, ale také úvodními studiemi, které jednotlivé informace a události, zejména z období let 19561989, uvádějí do kontextu jak národního, tak mezinárodního. Na obou dílech pracovalo 11 let několik stovek lidí v desítkách národních redakcí. Programovou radu české redakce tvořili Petr Pospíchal a Petruška Šustrová. Ta je také překladatelkou obou dílů, jež po dohodě národních programových rad vyšly nejprve v polském jazyce. Nyní v lednu 2019 ÚSTR vydává 1. díl věnovaný 13 evropským zemím východního bloku: Albánii, Bulharsku, bývalému Československu (Česku a Slovensku), bývalé Jugoslávii (Bosně a Hercegovině, Chorvatsku, Makedonii, Slovinsku, Srbsku a Černé Hoře), Maďarsku, Německu (NDR), Polsku a Rumunsku. V září 2019 plánujeme vydání 2. dílu věnujícího se 11 zemím bývalého Sovětského Svazu: Arménii, Ázerbájdžánu, Bělorusku, Estonsku, Gruzii, krymským Tatarům, Litvě, Lotyšsku, Moldavsku, Rusku a Ukrajině.

Komentované vzpomínky právníka a prvorepublikového poslance za agrární stranu Oldřicha Suchého nabízejí osobitý pohled na politické a společenské zrání mladého, meziválečného Československa, těžké období druhé republiky, nacistické okupace, na okolnosti komunistického převratu v únoru 1948 a kruté poměry padesátých let. Suchý byl za své postoje po celou válku vězněn v nacistických věznicích, především v koncentračním táboře Sachsenhausen, a po únorovém převratu tři roky v komunistických kriminálech a pracovních táborech. Po propuštění byl jako tehdy mnoho schopných a vzdělaných lidí donucen pracovat v dělnických profesích. V svých pamětech líčí kruté podmínky nacistických i komunistických věznic a lágrů a také zničující rozklad demokratických hodnot. Knihu doplňují přílohy (např. projevy Emila Háchy, svědectví politického vězně Josefa Sobotky). Třetí část knihy tvoří studie „Oldřich Suchý, agrární strana a totalitní režimy“ historika a editora knihy Jaroslava Rokoského, která osud O. Suchého zasazuje do dobových souvislostí.

První exil ve Velké Británii v letech druhé světové války byl pro Pavla Tigrida obdobím tvůrčího a osobního zrání. Jeho dnes již zapomenutý reportážní a autobiografický text Volá Londýn. Ze zákulisí čs. vysílání z Londýna je příležitostí seznámit se s málo známým úsekem života této mimořádné osobnosti československých dějin. Text je doplněn ukázkami z Tigridovy tvorby pro rozhlasové vysílání z Londýna a řadou informací o jeho rozsáhlé kulturní činnosti v tehdejším československém exilu. Kniha vychází ke stému výročí Tigridova narození.

Sborník Odboj a odpor proti komunistickému režimu v Československu a ve střední Evropě obsahuje studie devětadvaceti účastníků stejnojmenné mezinárodní konference pořádané ve dnech 15.-16. dubna 2009 v Praze. Příspěvky pronesené v češtině, angličtině, němčině a slovenštině mapují situaci v Československu a v dalších komunisty ovládaných zemích, hnutí odporu, které se v nich zformovalo, či osudy odbojových skupin a jednotlivců z jejich řad. Na druhé straně popisují mechanismy, jimiž komunistický režim upevňoval svoji moc: ať už ovlivňováním veřejného mínění pomocí tištěných médií doma i v emigrantských komunitách, potlačováním spontánních protestů nebo vybudováním táborů nucených prací. Studie doplňuje přepis diskuse s přímými účastníky třetího odboje.

Monografie analyzuje na základě rozsáhlého archivního výzkumu poslední fázi existence uvedené organizace. V centru pozornosti se nacházejí změny, které v jejím fungování nastaly po nástupu sovětského vůdce Michaila Gorbačova do čela Komunistické strany Sovětského svazu. Kniha zkoumá roli, kterou aliance sehrála v závěrečné etapě studené války, stejně jako prohlubující se spory mezi jednotlivými členskými státy, které se objevily v důsledku dynamické proměny mezinárodní situace i Gorbačovem iniciovaného pokusu o reformu východoevropských státně-socialistických diktatur. V neposlední řadě se věnuje doposud málo prozkoumaným důvodům a průběhu rozpuštění organizace na počátku devadesátých let.

Allgemeine SS, neozbrojená část SS, byly před vypuknutím druhé světové války s přehledem nejpočetnější odnoží SS. Přes tento fakt zůstaly dlouhá desetiletí stranou pozornosti historiků. Nejinak tomu bylo v případě oblasti Dolních Rakous a jižní Moravy, které v letech 1938- 1945 tvořily jeden administrativní celek. Tématem monografie je organizace Allgemeine SS na tomto teritoriu, jejich činnost, personální obsazení a poválečné trestní stíhání jejich příslušníků. Šlo skutečně o nacionálněsocialistickou elitu, nebo jen o fasádu zakrývající neutěšenou realitu? Kniha vychází z několikaletého archivního výzkumu realizovaného během autorova doktorského studia.

O Miladě Horákové již bylo napsáno mnoho. O jejím životě a smrti, o monstrprocesu nesoucím její jméno, o propagandistické kampani, která ho provázela. Nezřídka v souvislosti s ní slýcháme známé slovní spojení oběť vykonstruovaného politického procesu, méně často však vysvětlení, co to vlastně znamená. Stala se tedy doktorka Horáková jen obětí účtování komunistů s potenciálními odpůrci a dřívějšími politickými oponenty, nebo skutečně proti komunistickému režimu vyvíjela nějakou činnost? Nejsem bezradná a zoufalá nehraji, je to ve mně tak klidné, poněvadž mám klid ve svém svědomí. I tato slova zaznívají ve známém posledním dopise, kterým se Milada Horáková loučila se svými blízkými. Při podrobnějším sledování jejích životních postojů pochopíme, že vystihují celé její působení a úsilí, které se snaží přiblížit tato kniha.

Během roku 1976 plnil český underground titulky a zpravodajství komunistických sdělovacích prostředků. První systematické tažení normalizačního režimu vůči podzemní komunitě nevedlo k jejímu zničení, ale ke sjednocení roztříštěné opozice na společné platformě Chartě 77. Parodoxně zásluhou komunistické represivní mašinerie došlo nejen ke zpolitizování, avšak zejména ke zpopularizování undergroundu. Nastupující generace se díky mohutné dehonestační kampani dozvěděla o existenci podzemní komunity, jejíž řady záhy rozšířila. Na počátku osmdesátých let 20. století zahájil režim druhé tažení proti undergroundu, které vyvrcholilo zásahem vůči podzemnímu časopisu Vokno. Období let 1976 až 1981 představuje hvězdnou, integrující fázi českého undergroundu, jehož hlavní tón udával spiritus agens Ivan Martin Jirous Magor.

Téma knihy se týká regionu sousedícího s Polskem, který ve své bouřlivé meziválečné historii patřil do Československa a Maďarska. Velmi krátkou dobu také představoval zárodek nezávislého ukrajinského státu. Na tomto místě se křížily plány různých států a národů. Ve Varšavě se předpokládalo, že Zakarpatsko je jakýmsi svébytným českým depozitem, jenž má být po eventuálním pádu bolševiků předán Moskvě. Když však už bylo jasné, že sovětský stát bude trvat dlouho, přišla na řadu obava, že Podkarpatská Rus se stala spíše vkladem bolševiků, snažících se rozšířit území svého státu. Polské pohledy na Zakarpatskou Rus se rozcházely s pravdou. Pro Prahu tento region skutečně představoval jistou podobu koridoru. Neměl však Čechy spojovat s Rusy nebo s Ukrajinci, ale s Rumunskem. To byl jediný spojenecký stát, se kterým Československo sousedilo. Do poloviny roku 1921 se Československu, Rumunsku a Jugoslávii podařilo uzavřít obranné příměří proti maďarským revizionistickým ambicím. Spojenectví těchto tří států dostalo jméno Malá dohoda.