Ústav pro studium totalitních režimů strana 2 z 7

Kniha zachycuje české země na pomezí druhé světové války jako prostor nekontrolovatelného kolektivního násilí. Celkový pohled propojuje s podrobnými svědectvími a vzpomínkami. Na mnoha příkladech se pokouší vysvětlit jednání, které se dodnes vzpírá pochopení. Prostřednictvím velmi otevřených popisů nabízí čtenářům uvedení do doby, kdy se posouvaly limity lidskosti, tedy hranice tolerovaného násilí. Masakry a projevy krutosti přesto i po ukončení bojů zůstávaly součástí lidského jednání, neboť je vykonávali konkrétní lidé. Nelze je tedy chápat jako nějakou nelidskou, zvířecí brutalitu. Limity lidskosti představují hlavní aktéry kolektivního násilí v letech 19441946 a na řadě příkladů poukazují na opakující se situace a v nich působící síly, jež eskalaci násilí umožňovaly či dále podporovaly. Potvrzují, že násilí tehdy nebylo pouhým selháním jednotlivců, ale složitou výslednicí situačních sil, které se mohou kdykoli a kdekoli znovu objevit.

V souvislosti s výročím 30 let od pádu komunistických režimů v zemích střední a východní Evropy vydává Ústav pro studium totalitních režimů obsáhlý Slovník disidentů nesoucí podtitul Přední osobnosti opozičních hnutí v komunistických zemích v letech 19561989. Tato dvoudílná publikace (přes 1500 tiskových stran) popisuje disidentská hnutí v celkem 21 zemích někdejšího socialistického tábora. Slovník, který Ústav pro studium totalitních režimů vydává pro laickou i odbornou veřejnost, je cenný nejen zpracovanými přehledy událostí v daných zemích a medailony významných opozičních osobností, ale také úvodními studiemi, které jednotlivé informace a události, zejména z období let 19561989, uvádějí do kontextu jak národního, tak mezinárodního. Na obou dílech pracovalo 11 let několik stovek lidí v desítkách národních redakcí. Programovou radu české redakce tvořili Petr Pospíchal a Petruška Šustrová. Ta je také překladatelkou obou dílů, jež po dohodě národních programových rad vyšly nejprve v polském jazyce. 2. díl Slovníku disidentů se věnuje disidentským hnutím v zemích někdejšího Sovětského svazu: Arménii, Ázerbájdžánu, Bělorusku, Estonsku, Gruzii, krymským Tatarům, Litvě, Lotyšsku, Moldavsku, Rusku a Ukrajině.

Čtenářům se poprvé dostávají do rukou vzpomínky Marty Procházkové-Kastnerové na její maminku Helenu Koželuhovou-Procházkovou (19071967), které jsou cenným svědectvím o poválečné době. Uvádějí řadu dosud neznámých detailů ze života této dnes již pozapomenuté osobnosti české poválečné politické žurnalistiky a jedné z nejvýraznějších postav Československé strany lidové. Do jejího profesního i osobního života dramaticky zasáhly únorové události roku 1948, které celou rodinu přiměly k odchodu do exilu. Text vzpomínek, uvedený životopisnou studií, je prokládán citacemi z osobité publicistické tvorby Heleny Koželuhové i z rodinné korespondence. Součástí knížky je rozsáhlá fotografická příloha.

V souvislosti s výročím 30 let od pádu komunistických režimů v zemích střední a východní Evropy vydává Ústav pro studium totalitních režimů obsáhlý Slovník disidentů nesoucí podtitul Přední osobnosti opozičních hnutí v komunistických zemích v letech 19561989. Tato dvoudílná publikace (přes 1500 tiskových stran) popisuje disidentská hnutí v celkem 21 zemích někdejšího socialistického tábora. Slovník, který Ústav pro studium totalitních režimů vydává pro laickou i odbornou veřejnost, je cenný nejen zpracovanými přehledy událostí v daných zemích a medailony významných opozičních osobností, ale také úvodními studiemi, které jednotlivé informace a události, zejména z období let 19561989, uvádějí do kontextu jak národního, tak mezinárodního. Na obou dílech pracovalo 11 let několik stovek lidí v desítkách národních redakcí. Programovou radu české redakce tvořili Petr Pospíchal a Petruška Šustrová. Ta je také překladatelkou obou dílů, jež po dohodě národních programových rad vyšly nejprve v polském jazyce. Nyní v lednu 2019 ÚSTR vydává 1. díl věnovaný 13 evropským zemím východního bloku: Albánii, Bulharsku, bývalému Československu (Česku a Slovensku), bývalé Jugoslávii (Bosně a Hercegovině, Chorvatsku, Makedonii, Slovinsku, Srbsku a Černé Hoře), Maďarsku, Německu (NDR), Polsku a Rumunsku. V září 2019 plánujeme vydání 2. dílu věnujícího se 11 zemím bývalého Sovětského Svazu: Arménii, Ázerbájdžánu, Bělorusku, Estonsku, Gruzii, krymským Tatarům, Litvě, Lotyšsku, Moldavsku, Rusku a Ukrajině.

Byla vražda Anny Kvašové, spáchaná v lednu 1952, promyšleným činem nebo excesem pachatele? Urychlila kolektivizaci na Kutnohorsku, jak se všeobecně tvrdilo? Došlo v roce 1958 k nalezení spravedlnosti, nebo snad měl tehdy vedený proces blíže k institucionalizované mstě komunistického režimu? Představuje násilná smrt tehdy neznámé funkcionářky stín protikomunistického odboje, či naopak v daném kontextu nastoluje mašínovské otázky? Jak je možné, že proces s takzvanou skupinou Landstoff a spol. se stal ukázkovým příkladem třídně pojímané spravedlnosti v době, kdy doba třídní justice měla být podle mnohých již překonanou minulostí? A proč zapomínáme na to, že kolektivizace, prosazovaná násilím a prostřednictvím perzekucí, vedla k nespočtu lidských tragédií, ve výsledku pak k zpřetrhání tradičních vazeb v sociální struktuře české vesnice, a že represe s ní spojené se staly legitimním zdrojem odporu a odboje vůči komunistickému režimu. Na tyto a další otázky se snaží odpovědět autor této knihy.

Deníkové zápisy Danici Valenové popisují období od konce druhé světové války do roku 1960. Jsou v nich zachyceny životní osudy věřící rodiny, které byly dramaticky ovlivněny poválečnými událostmi a zejména komunistickým převratem v roce 1948. Po něm byl autorčin manžel, František Valena, zatčen a za velezradu a špionáž odsouzen k 22 letům žaláře. V té době měli dvě malé děti a třetí bylo na cestě. Kniha je jedinečným svědectvím o údělu matky a manželky politického vězně v čase nesvobody. Estébáci byli po tatínkově zatčení pořád před barákem. Když maminka byla už v pokročilém těhotenství, bylo to někdy v únoru, venku velký mráz, všude sníh a led, a ona šla Klimentskou ulicí, v náručí držela malého Tomáše, a jeden estébák, který ji sledoval, jí nastavil nohu. Ona zakopla, upadla a on se tomu smál a měl ještě nějaké řeči. Na druhou stranu jsme měli okruh přátel, kteří za námi chodili, přestože domovnice o každé návštěvě věděla a museli se zapisovat. Byla to tedy i doba velkých přátelství, solidarity a hmatatelné lásky. Bylo dost lidí, kteří by za nás dali život, vzpomínají sestry Valenovy.

Kniha tří historiků, dvou polských a jednoho českého, je věnována vzniku a postupnému formování Polsko-československé solidarity na pozadí historického vývoje Polska a Československa od konce druhé světové války do roku 1989. Podává plastický a mnohdy dramatický obraz paralelního, byť nikoliv symetrického utváření opozičních hnutí v obou zemích a pokusů o přeshraniční spolupráci až po vytvoření neformální organizace v roce 1981. Od tohoto data Polsko-československá solidarita hrála zásadní roli ve vzájemné informovanosti a podpoře polských a československých opozičních hnutí a skupin. V 90. letech pak mnozí její členové zaujali přední místa na politické scéně obou sousedních států.

Z kmenového lágru koncentračního tábora Natzweiler v Alsasku se během celé války podařil jenom jediný útěk. Dne 4. srpna 1942 se pětice vězňů převlékla do uniforem SS a v osobním automobilu projela řetězem stráží na svobodu. Nacistům se podařilo chytit jen jednoho, zbylí čtyři se dostali přes okupovanou a jižní Francii na území kontrolované Spojenci. Jedním z nich byl i český důstojník JOSEF MAUTNER-BRIXI. Ten po svém příjezdu do Londýna napsal obsáhlou zprávu o poměrech v nacistických koncentračních táborech, která se stala důležitým svědectvím při pří - pravě poválečného stíhání nacistických válečných zločinců.

Publikace přináší 21 rozhovorů s československými uprchlíky židovského původu, kteří se v letech 1939–1941 ocitli v sovětských pracovních či zajateckých táborech. Reprezentují osudy okolo dvou tisíc Židů původem z Československa, kteří se útěkem na východ sice vyhnuli útlaku ze strany německých a maďarských okupantů či slovenských fašistů, ale většina z nich byla Sověty za nelegální překročení hranice, špionáž a další vykonstruované trestné činy odsouzena k mnohaletým trestům nucené práce v táborech Gulagu. Specifickou skupinu pak tvořili Židé, kteří buď zběhli, či padli do sovětského zajetí jako členové pracovních jednotek maďarské armády. Publikace mapuje čtyři vlny útěků – z protektorátu, z nacistického tábora v Nisku, z Podkarpatské Rusi a ze zmíněných pracovních jednotek maďarské armády. Každá kapitola je uvedena popisem okolností vzniku uprchlické vlny a jejích specifik. Na tento úvod vždy navazuje soubor rozhovorů s pamětníky, které autoři publikace sami zaznamenali nebo získali z archivů po celém světě. Rozhovory doplňují nedávno odtajněné a zpřístupněné dokumenty a fotografie z archivů NKVD, které se autorům podařilo dohledat zejména v ukrajinských archivech.

Publikace přináší 21 rozhovorů s československými uprchlíky židovského původu, kteří se v letech 1939–1941 ocitli v sovětských pracovních či zajateckých táborech. Reprezentují osudy okolo dvou tisíc Židů původem z Československa, kteří se útěkem na východ sice vyhnuli útlaku ze strany německých a maďarských okupantů či slovenských fašistů, ale většina z nich byla Sověty za nelegální překročení hranice, špionáž a další vykonstruované trestné činy odsouzena k mnohaletým trestům nucené práce v táborech Gulagu. Specifickou skupinu pak tvořili Židé, kteří buď zběhli, či padli do sovětského zajetí jako členové pracovních jednotek maďarské armády. Publikace mapuje čtyři vlny útěků – z protektorátu, z nacistického tábora v Nisku, z Podkarpatské Rusi a ze zmíněných pracovních jednotek maďarské armády. Každá kapitola je uvedena popisem okolností vzniku uprchlické vlny a jejích specifik. Na tento úvod vždy navazuje soubor rozhovorů s pamětníky, které autoři publikace sami zaznamenali nebo získali z archivů po celém světě. Rozhovory doplňují nedávno odtajněné a zpřístupněné dokumenty a fotografie z archivů NKVD, které se autorům podařilo dohledat zejména v ukrajinských archivech.

Publikace přináší 21 rozhovorů s československými uprchlíky židovského původu, kteří se v letech 1939–1941 ocitli v sovětských pracovních či zajateckých táborech. Reprezentují osudy okolo dvou tisíc Židů původem z Československa, kteří se útěkem na východ sice vyhnuli útlaku ze strany německých a maďarských okupantů či slovenských fašistů, ale většina z nich byla Sověty za nelegální překročení hranice, špionáž a další vykonstruované trestné činy odsouzena k mnohaletým trestům nucené práce v táborech Gulagu. Specifickou skupinu pak tvořili Židé, kteří buď zběhli, či padli do sovětského zajetí jako členové pracovních jednotek maďarské armády. Publikace mapuje čtyři vlny útěků – z protektorátu, z nacistického tábora v Nisku, z Podkarpatské Rusi a ze zmíněných pracovních jednotek maďarské armády. Každá kapitola je uvedena popisem okolností vzniku uprchlické vlny a jejích specifik. Na tento úvod vždy navazuje soubor rozhovorů s pamětníky, které autoři publikace sami zaznamenali nebo získali z archivů po celém světě. Rozhovory doplňují nedávno odtajněné a zpřístupněné dokumenty a fotografie z archivů NKVD, které se autorům podařilo dohledat zejména v ukrajinských archivech.

Evropa a úkol Čechů v ní, reflexe naší nedávné minulosti, národ a nacionalismus. To jsou některá z důležitých témat, kterými se zabýval filosof Ladislav Hejdánek. Jeho texty jsme do přítomné publikace vybrali ke stému výročí založení Československa. Nejde o všechny texty na daná témata, zařadili jsme ty z nich, které mají podle nás největší potenciál oslovovat i dnes. Témata v nich obsažená jsou čím dál naléhavější a Hejdánkův pohled je čím dál výjimečnější.

Po zařazení agendy lidských práv do Závěrečného aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě nikdo nepředpokládal, že právě toto bude jedním z podstatných impulzů k rozkladu sovětského impéria. Vzniklo Helsinské hnutí, opoziční aktivisté se sdružovali s cílem poukazovat na všechny případy, kdy komunistické vlády nedodržely, k čemu se v Helsinkách zavázaly. Katolická církev měla své vlastní disidenty působící v podzemí. V 60. a 70. letech 20. století se Vatikán soustředil na diplomatická jednání o obsazení biskupských stolců ve státech sovětského bloku. Od podzemní církve zachovával odstup. To se však změnilo s nástupem papeže Jana Pavla II. V Československu se zlomovým bodem pro veřejné vystoupení mladých věřících za náboženskou svobodu stala poutní slavnost na Velehradě k uctění 1100. výročí úmrtí sv. Metoděje v roce 1985. Tato publikace přináší nejen vzpomínky na tak výjimečnou událost, ale též zasazuje dění v církvi do širších historických souvislostí. Prostřednictvím pohledu zahraničních historiků umožňuje rovněž srovnání s církevně-politickými poměry v tehdejší východní Evropě.

Kniha je první souhrnnou syntézou dějin Církve československé (husitské) v období druhé republiky a nacistické okupace. Primárně se zaměřuje na perzekuci a rezistenci tohoto po římskokatolické církvi druhého nejpočetnějšího církevního společenství v Protektorátu Čechy a Morava. Za více než deset let se autorovi podařilo shromáždit širokou škálu archivních pramenů a vytvořit z nich obraz zápasu církve s okupační a protektorátní správou po březnu 1939, který se odrážel v jejím fungování a vnitřní struktuře. Jednotlivé kapitoly zachycují restriktivní zásahy, stěžejní oblasti církevního života a události, s nimiž se musela CČS(H) v letech 19381945 vyrovnávat. Čtenáři se tak mohou seznámit s momenty, kdy byla výrazněji ohrožena samotná existence církve. Detailně je popsán celý proces nucené změny jejího názvu. Monografie též mapuje zapojení věřících v domácím i zahraničním odboji, celou škálu sociálních aktivit nebo vztah CČS(H) k pronásledovaným Židům. Nesoustřeďuje se však pouze na území protektorátu, nýbrž ukazuje, že se změny na evropském kontinentu bolestně dotýkaly také života věřících na Slovensku nebo třeba na Těšínsku. Posláním křesťanské církve není zůstávat izolovaným a od lidského života odděleným společenstvím. Kněz nemá právo vyznávat Boha, pokud nebere vážně bolest svých bližních. Čtenáři v knize najdou údaje o počtech usmrcených a vězněných duchovních CČS(H) v letech 19391945. Jejich jména se tak po více než 70 letech vracejí do povědomí veřejnosti.

Světlana je některými považována na největší odbojovou organizaci proti komunistickému režimu v bývalém Československu, jiní v ní vidí uměle vytvořenou organizaci někdejší tajné policie StB. Členy Světlany i některé příslušníky Státní bezpečnosti, kteří se podíleli na její likvidaci, spojovala válečná minulost v partyzánských jednotkách, mnozí z nich věřili v socialismus a doufali v lepší život po osvobození. Zklamání z poválečného vývoje a pocit nedostatečného ocenění jejich zásluh stálo na počátku rozhodnutí budoucích velitelů Světlany zahájit odboj proti komunistickému režimu. Jednoduchý výklad příběhu Světlany neexistuje a na mnohé otázky dodnes hledáme odpovědi. Připravovaná výstava Případ Světlana provede návštěvníky po stopách této tajemstvím zahalené protikomunistické organizace. Výstava vznikla ve spolupráci s Archivem bezpečnostních složek a Valašským muzeem v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm.

První díl edice dokumentů Vatikánský rozhlas pojednává o počátcích tohoto rádia a jeho vysílání v době pontifikátu Pia XI. a Pia XII. Jde o výbor relací z archivu České redakce z let 1950–1958, které se vztahují ke změně politického systému v Československu po únoru 1948, kdy se moci v zemi ujala KSČ a rychle se vypořádala se svými skutečnými i domnělými politickými oponenty. Katolická církev se svým centrem ve Vatikánu po převratu odolávala snaze komunistů o podmanění. V polovině roku 1949 se zemí přehnala obrovská perzekuční vlna, spojena s ateizací země. V té době vzrostl význam Vatikánského rozhlasu, který do Československa přinášel informace o proměně společenského systému a omezování náboženské svobody, vyvracel dezinformace komunistické propagandy a posílal věřícím ve vlasti slova naděje a útěchy.