Ústav pro studium totalitních režimů strana 3 z 7

Tato kritická studie dokládá na základě konkrétních dobových příkladů, že pojem „zneužívání psychiatrie“ je třeba definovat a pojímat v širším slova smyslu, a to zejména z hlediska jeho realizace v rámci totalitárního systému. Zároveň je i historickým příspěvkem k problému vyrovnání se s minulostí. Dosavadní úzké chápání pojmu redukuje problém pouze na zneužívání odborných lékařských znalostí či tzv. „chybných diagnóz“, terapeutických postupů, účelových teorií a využívání lékařů-psychiatrů, kteří se stávali nástroji perzekuce vůči oponentům režimu. To ale nepostihuje a zejména nevysvětluje komplexně historický problém zneužívání československé psychiatrie v soft-sovětském stylu v letech 1948–1989, včetně otázky, proč se i někteří přední psychiatři stávali agenty Státní bezpečnosti a někteří z nich byli přímo řízeni sovětskou tajnou službou KGB.

Předkládaná publikace je zaměřena na popis a výklad událostí posledních týdnů a dnů existence komunistického režimu v Československu na různých místech republiky, ve velkých centrech i na „venkově“. Seznamuje nás s místními elitami na obou stranách barikády, s lidmi, kteří se do učebnic dějepisu nikdy nedostanou a o většině z nichž dnes ví už pouze hrstka zájemců o regionální historii. Jednotlivé studie přelomového období našich nejnovějších dějin, kdy jedna etapa končila a druhá se teprve začínala tvořit, jsou řazeny za sebou podle „zemí“ – Slovensko (tři příspěvky) – Morava a Slezsko (tři) a Čechy (pět) a jednotlivých regionů (Morava, Slezsko, Vysočina, západní Čechy, jižní Čechy. Zachycují situaci ve velkých centrech (Bratislava), krajských (Ostrava), ale i okresních (Pelhřimov, Tábor).

Během roku 1976 plnil český underground titulky a zpravodajství komunistických sdělovacích prostředků. První systematické tažení normalizačního režimu vůči podzemní komunitě nevedlo k jejímu zničení, ale ke sjednocení roztříštěné opozice na společné platformě Chartě 77. Parodoxně zásluhou komunistické represivní mašinerie došlo nejen ke zpolitizování, avšak zejména ke zpopularizování undergroundu. Nastupující generace se díky mohutné dehonestační kampani dozvěděla o existenci podzemní komunity, jejíž řady záhy rozšířila. Na počátku osmdesátých let 20. století zahájil režim druhé tažení proti undergroundu, které vyvrcholilo zásahem vůči podzemnímu časopisu Vokno. Období let 1976 až 1981 představuje hvězdnou, integrující fázi českého undergroundu, jehož hlavní tón udával spiritus agens Ivan Martin Jirous Magor.

V rámci osudů české intelektuální elity 20. století patří životní příběh Josefa Cibulky k nejpozoruhodnějším. Spojoval totiž dráhu římskokatolického kněze a špičkového akademika s evropským rozhledem, byl mimořádně plodným badatelem, oblíbeným pedagogem a charismatickým společníkem, pevně zakořeněným nejen v prvorepublikových intelektuálních kruzích. Zároveň představoval typ humanitního vzdělance, který si dokázal udržet renomé napříč několika politickými režimy, včetně dvou totalitních. Přestože se k odkazu Josefa Cibulky dodnes hlásí hned několik oborů, zůstává v povědomí o jeho životě a několik nejasných, až problematických momentů. Kolektivní monografie, na níž se podíleli autoři z řad historiků a historiků umění či církevních dějin, se pokouší některá z bílých míst doplnit. Připomíná témata z jeho dodnes platného odborného odkazu a podrobně se věnuje méně známým částem Cibulkova životního příběhu. Nevyhýbá se přitom ani těm vůbec nejspornějším tématům protektorátnímu působení Josefa Cibulky nebo jeho údajné spolupráci s komunistickou Státní bezpečností.

Fenomén komunistické Státní bezpečnosti a tajných spolupracovníků dodnes vzbuzuje zájem laické i odborné veřejnosti. Kniha Člověk v soukolí StB zachytila prostřednictvím sedmi příběhů osudy lidí, kteří se ocitli v soukolí mašinérie tajné policie. Každý popsaný případ je jiný, stejně tak jako každý z autorů přistupoval ke zpracování problematiky odlišně. Všichni se však snažili přiblížit nejen samotný průběh spolupráce, ale i motivy, které k ní vedly a jež s ní byly spojené. Důvody pro spolupráci se Státní bezpečností nebyly často jednoznačné ani jednoduché. U jednotlivých získaných osob se lišily mírou dobrovolnosti, průběhem a typem spolupráce i ochotou v ní pokračovat. Řada z nich měla navíc zkušenosti s agenturní činností nacistického Gestapa. Přesto by jednotlivé příběhy v této knize neměly zakrýt fakt, že za každým tajným spolupracovníkem je nutné spatřovat činnost Státní bezpečnosti, stejně jako komunistické strany, jíž bezvýhradně sloužila.

Jsou malé dějiny v době bezčasí skutečně malými? Bezčasím můžeme chápat období strnulosti a nehybné těžkopádnosti. Období, kdy staronové elity dusily slibně se rozvíjející občanskou společnost. Období, kdy o kariéře člověka rozhodovala jeho odpověď na otázku, zda 21. srpen 1968 znamenal internacionální pomoc. Období, kdy výrazní oponenti režimu byli upozaďováni, umlčováni, odstraňováni na periferii společnosti či sami raději volili emigraci nebo k ní byli nuceni. Období, kdy na politické šachovnici působila pouze jedna strana. Většina obyvatel tehdejšího Československa se v reakci na nové poměry stáhla do soukromí, na své chalupy a ke svým koníčkům což režimu vlastně vyhovovalo. Vládnoucí komunistická strana sice po lidech požadovala účast na oficiálních slavnostech a akcích, jako byly oslavy různých výročí nebo volby, případně deklarativně vyslovenou podporu (Anticharta apod.) o skutečně angažované občany však zájem neměla. A přece pozvolna vznikaly ostrůvky svobody. Vedle oficiální literatury se začal šířit samizdat a filmová tvorba, na počátku 70. let tak zoufalá, se postupně osmělovala. Připravovala se helsinská konference, která poté otevřela prostor obraně lidských práv a Chartě 77. Malé, zdánlivě dílčí dějiny vstoupily na mezinárodní scénu, aby připravily změnu dějin velkých.

Vojenská odbojová organizace Obrana národa začala vznikat po okupaci českých zemí, kolem 20. března 1939, a v předvečer vypuknutí 2. světové války již disponovala ucelenou velitelskou strukturou a základním plánem pro zahájení ozbrojeného povstání. Zároveň se věnovala zpravodajské činnosti, organizovala odchody dobrovolníků do zahraničních jednotek a podílela se na vydávání ilegálního tisku. Gestapo ji sice několikrát citelně zasáhlo, ale její definitivní konec se přiblížil teprve na podzim 1941. Činnost Obrany národa se fakticky uzavřela zatčením generála Bedřicha Homoly 31. prosince 1941 a symbolickou tečku za její historií přinesl 21. březen 1942, kdy štábní kapitán Václav Morávek padl na Prašném mostě v Praze v boji s přesilou gestapa. Edice přináší celkem 120 dokumentů, které pokrývají její činnost od května 1939 do března 1942.

Pokud Ivan Martin Jirous v únoru 1975 definoval český underground, mohlo se tak stát pouze díky tomu, že popsal něco, co již delší čas existovalo. Žádné společenství nevznikne z ničeho, nevyroste na zelené louce. Ve skutečnosti je zapotřebí vrátit se zpět o deset let, do doby, kdy nastávala postupná liberalizace neostalinského režimu, přinášející zásadní sociální a kulturní změny. Nastupující generace se vůči establishmentu vymezovala různými způsoby. Mezi ty nejviditelnější a nejhlasitější patřila doslova exploze bigbeatových kapel a (tehdy) šokující móda mladých mužů: nošení dlouhých vlasů. Nejen západní hudba, překonávající železnou oponu pomocí rozhlasových přijímačů, ale i literatura, a to především beatnická, trvale ovlivnily mentalitu mladých lidí. To vše se odehrávalo na pozadí turbulentních mezinárodních událostí.