Ústav pro studium totalitních režimů strana 4 z 7

V pátek 19. dubna 2018 se uskutečnila ve Vatikánské bazilice translace ostatků arcibiskupa pražského a primase českého Josefa kardinála Berana (29. 12. 1888 17. 5. 1969). V následujících dnech se naplnila jeho poslední vůle a rakev s ostatky byla uložena do sarkofágu v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha v Praze. Spolu s návratem tohoto velkého exulanta chceme připomenout nejen jeho životní příběh, ale také osobní kvality a postoje, jež zastával jako reprezentant domácího katolického duchovenstva a které ho dostaly do konfliktu s nacistickým i komunistickým režimem. Z těchto střetů vyšel jako morální autorita s přesahem za hranice své církve i vlasti.

Cílem publikace není podat vyčerpávající pohled na poslední rok druhé světové války a první československé poválečné roky. S přihlédnutím k tematickému zaměření Ústavu pro studium totalitních režimů je publikace v první válečné části zaměřena na politické směřování válečných událostí konce druhé světové války v Evropě i ve světě, na německou okupační politiku v protektorátu na konci války, domácí i zahraniční odboj, samotný závěr války na území Čech, Moravy a Slezska, na Československo na mezinárodní scéně na sklonku války, pochody smrti na území Čech a Moravy v posledních válečných měsících a na filmovou propagandu v protektorátu. Náplní druhé poválečné části jsou otázky spojené s obnovou československé státnosti po zániku protektorátu a Slovenského státu, budování poválečné ČSR a vytváření československého bezpečnostního aparátu v prvním poválečném roce. 9. květnem 1945 sice skončila druhá světová válka, ale politické a ekonomicko-sociální a společenské změny vyvolané politicko-ekonomickou krizí třicátých let dvacátého století a válečnými událostmi našly své vyústění v poválečném období. Bez vědomí této kontinuity není možné správně pochopit poválečný vývoj nejen v Československu, ale ani v globálním kontextu.

Monografie Jaro '68 a nástup normalizace. Československo v letech 19681971 je rozčleněna do čtyř oddílů: Kultura, věda a sport, Regiony, Církev a bezpečnost a Politika a ekonomika. Jednotlivé příspěvky mapují dané období z různých úhlů pohledu. Podstatnou část tvoří témata z regionů. Nechybí ale ani studie obecnější povahy. Zajímavé jsou slovenské pohledy a pak také názor zvenčí to od polského historika. A právě toto propojení regionů, národního celku a mezinárodního rozměru tvoří jedinečnost této publikace. Pozorný čtenář pak bude obohacen o malé lokální dějiny, které jsou malé pouze zdánlivě. Publikace navazuje na tři předchozí počiny: Osm let po válce. Rok 1953 v Československu; Československo v letech 19541962; Předjaří. Československo 19631967. Doufáme, že si kniha najde své čtenáře, kteří na jejím základě budou historii promýšlet a současně se dozví i něco nového, co je obohatí.

Publikace přináší 21 rozhovorů s československými uprchlíky židovského původu, kteří se v letech 1939–1941 ocitli v sovětských pracovních či zajateckých táborech. Reprezentují osudy okolo dvou tisíc Židů původem z Československa, kteří se útěkem na východ sice vyhnuli útlaku ze strany německých a maďarských okupantů či slovenských fašistů, ale většina z nich byla Sověty za nelegální překročení hranice, špionáž a další vykonstruované trestné činy odsouzena k mnohaletým trestům nucené práce v táborech Gulagu. Specifickou skupinu pak tvořili Židé, kteří buď zběhli, či padli do sovětského zajetí jako členové pracovních jednotek maďarské armády. Publikace mapuje čtyři vlny útěků – z protektorátu, z nacistického tábora v Nisku, z Podkarpatské Rusi a ze zmíněných pracovních jednotek maďarské armády. Každá kapitola je uvedena popisem okolností vzniku uprchlické vlny a jejích specifik. Na tento úvod vždy navazuje soubor rozhovorů s pamětníky, které autoři publikace sami zaznamenali nebo získali z archivů po celém světě. Rozhovory doplňují nedávno odtajněné a zpřístupněné dokumenty a fotografie z archivů NKVD, které se autorům podařilo dohledat zejména v ukrajinských archivech.

První exil ve Velké Británii v letech druhé světové války byl pro Pavla Tigrida obdobím tvůrčího a osobního zrání. Jeho dnes již zapomenutý reportážní a autobiografický text Volá Londýn. Ze zákulisí čs. vysílání z Londýna je příležitostí seznámit se s málo známým úsekem života této mimořádné osobnosti československých dějin. Text je doplněn ukázkami z Tigridovy tvorby pro rozhlasové vysílání z Londýna a řadou informací o jeho rozsáhlé kulturní činnosti v tehdejším československém exilu. Kniha vychází ke stému výročí Tigridova narození.

Československé státní hranice a jejich ostraha sehrávaly ve druhé polovině 20. století významnou roli ve vývoji pohraničních regionů. Zásadní politické, sociální i národnostní změny v prvních poválečných letech se nejvýrazněji projevily právě tady. Původní německy mluvící obyvatelstvo bylo až na výjimky vysídleno a nahrazeno obyvatelstvem slovanského původu. Tzv. železná opona, jež záhy po skončení druhé světové války rozdělila Evropu, a nový režim na státních hranicích determinovaly život všech obyvatel Československa. Vytvoření rozsáhlých zakázaných a hraničních pásem znamenalo další selekci lidí a jejich nucené vysídlování. Lidé žijící v pohraničí byli konfrontováni s faktem, že z přirozených mezistátních hranic se rychle staly hranice nepřátelské. K hlubšímu poznání tématu vlivu hranic v letech 1945–1989 na život obyvatelstva v příhraničních oblastech i jejich legálního, a především ilegálního překonávání chce přispět i tato publikace, rozčleněná do tří celků. První část tvoří příspěvky Kateřiny Lozoviukové, Davida Kovaříka, Sandry Kreisslové a Davida Schriffla, zabývající se životem v pohraničí. Druhý blok obsahuje případové studie Jana Rychlíka, Mateje Medveckého, Ľubomíra Morbachera, Libora Svobody, Veroniky Doubové a Sabine Nachbaur, mapující překračování hranic, ať již povolená v rámci příhraničního styku, nebo nelegální, která nezřídka končila smrtí či trestněprávními postihy. Závěrečný blok je věnován tématu hranic a tzv. železné opony z didaktického hlediska (studie Kamila Činátla a Jaroslava Najberta) a jeho zpracování ve filmu (příspěvek Michaely Weissové, Kamila Polehly a Ivety Vavřinové a text Petra Bednaříka).

První díl edice dokumentů Vatikánský rozhlas pojednává o počátcích tohoto rádia a jeho vysílání v době pontifikátu Pia XI. a Pia XII. Jde o výbor relací z archivu České redakce z let 1950–1958, které se vztahují ke změně politického systému v Československu po únoru 1948, kdy se moci v zemi ujala KSČ a rychle se vypořádala se svými skutečnými i domnělými politickými oponenty. Katolická církev se svým centrem ve Vatikánu po převratu odolávala snaze komunistů o podmanění. V polovině roku 1949 se zemí přehnala obrovská perzekuční vlna, spojena s ateizací země. V té době vzrostl význam Vatikánského rozhlasu, který do Československa přinášel informace o proměně společenského systému a omezování náboženské svobody, vyvracel dezinformace komunistické propagandy a posílal věřícím ve vlasti slova naděje a útěchy.

Kniha analyzuje vnitřní dění v politických i vojenských strukturách uvedené organizace a zasazuje je do kontextu vývoje studené války a událostí v sovětské zájmové sféře v Evropě. Zabývá se především vrcholným obdobím vlády sovětského vůdce Leonida Brežněva, pozornost je však věnována i krátkému intermezzu jeho nástupců, Jurije Andropova a Konstantina Černěnka. Práce je založena na rozsáhlém výzkumu v českých, polských a německých archivech, dokumentech publikovaných v edicích a příslušné sekundární literatuře. Výklad se nezaměřuje pouze na vývoj mechanismů organizace samotné – hodnotí též úlohu Varšavské smlouvy jakožto jednoho z nástrojů Kremlu pro správu východního bloku.

Česko-anglický katalog k výstavě Rozkulačeno! Půlstoletí perzekuce selského stavu, kterou ve spolupráci s Národním zemědělským muzeem a dalšími institucemi připravil Ústav pro studium totalitních režimů, zachycuje vývoj selského stavu na českém území od Rakouska-Uherska přes první republiku, protektorát a socialismus až do současnosti. Největší pozornost je věnována období druhé světové války a komunismu.

Kniha přispívá k hlubšímu poznání procesu utváření nové společnosti v pohraničí českých zemí na příkladu Zábřežska a Šumperska v letech 1945 až 1960. Zaměřuje se na strukturální aspekty demografického vývoje po druhé světové válce a proměny komunistické diktatury, včetně její hluboké krize v letech 1953 až 1956. Srovnáním dominantních diskursů a každodenního jazyka aktérů odhaluje základní hodnoty a obrazy, které vedly ke stabilizaci nebo naopak destabilizaci komunistického panství.

Kdo byli lidé usmrcení při pokusu o přechod hranice československé železné opony? Co je k přechodu hranice motivovalo? Měnila se podoba tohoto fenoménu v čase? Pokud ano, proč a jak? Kdo nese odpovědnost za usmrcené a co se s těmito viníky stalo? Jaké jsou rozdíly mezi zeměmi bývalého sovětského bloku v pokusech o přechod hranice, politice ochrany hranice či percepci po roce 1990? Co bylo o ostraze hranice obecně známo, respektive co věděli ti, kteří se pokusili o přechod hranice? Tyto otázky se snaží systematickým způsobem zodpovídat předkládaná studie.

Po listopadu 1989 se historický výzkum období let 1948–1989 soustředil převážně na odkrývání mocenských mechanismů fungování monopolní vlády komunistické strany, především pak na politicky motivovanou perzekuci. Toto směřování vedlo občas k přílišnému zplošťování pohledu na čtyři desítky let existence komunistického režimu. V poslední době do popředí badatelského zájmu stále více vstupuje problematika každodenního života a proměny životního stylu. Objektem odborného zájmu se tak ve větší míře stává „obyčejný“ člověk se svými běžnými starostmi. Zvýšený zájem o dějiny každodennosti je zřetelný i u laické veřejnosti. K hlubšímu poznání tématu by měla přispět i tato publikace, rozčleněná na tři celky. První část tvoří příspěvky Roberta Kvačka, Martina France a Jana Rychlíka, zabývající se problematikou každodennosti obecně. Druhý blok obsahuje případové studie Petra Bednaříka, Zuzany Beňuškové, Alžběty Čornejové, Michala Ulvra, Miroslava Vaňka a Petra Kopala, které sledují některé dílčí aspekty každodenního života v komunistickém Československu, konkrétně vliv médií, fenomén podnikových rekreací, vývoj automobilismu v Československu a USA a kulturní aktivity mládeže v období tzv. normalizace, nalezneme zde i sondu do profesní každodennosti barrandovského filmaře. Téma je vděčné i z didaktického hlediska, neboť může u žáka či studenta vyvolat větší zájem o sledované období. Této problematice je věnován závěrečný blok, jenž zahrnuje studie Jaroslava Pinkase a Kamila Činátla.

Nikolaj Siněvirskij (vl. jménem Michail Dimitrovič Mondič) podává ve svých deníkových zápiscích svědectví o činnosti jedné z nejpřísněji utajovaných špionážních organizací 20. století – sovětské vojenské kontrarozvědky Smerš, v níž působil několik měsíců jako tlumočník. Přestože deník zachycuje pouze necelý rok autorova života, nabízí ojedinělý interní pohled na metody sovětského represivního aparátu. Zároveň jde o mistrnou sondu do psychologie lidí pracujících pro tuto tajnou službu, která na konci 2. světové války operovala také na území Československa.

V souvislosti s výročím politického rozhodnutí v roce 1984 bojkotovat XXIII. olympijské hry v Los Angeles se autoři této monografie zamýšlejí nad dalšími zásahy komunistického režimu do tak specifické a apolitické oblasti, jakou představuje sport. Sledována jsou následující témata: společenská recepce sportu, postup komunistů při sjednocování československé tělovýchovy a sportu v poválečných letech, proměny organizace této oblasti společenského života v období komunistické totality a hlavní problémy československého olympijského hnutí v téže době. Další témata se zaměřují na konkrétní příklady zásahu komunistické moci do sportu a tělovýchovy, na jejich příčiny a na důsledky. Sportem, který výrazně ovlivnily zásahy politiky a jenž ji také ovlivnil, byl lední hokej – jednak ve vykonstruovaném procesu s hokejisty v roce 1950, jednak událostmi spjatými se světovým šampionátem v roce 1969. Zásahy do sportovního života komunistického Československa vedly k emigraci mnoha sportovců, která dodnes poutá zájem sportovních příznivců. Podobně je v jejich vzpomínkách zakořeněno téma bojkotu XXIII. olympijských her 1984 v Los Angeles, které dalo podnět ke vzniku předkládané publikace.

Osm let po druhém globálním konfliktu dvacátého století byl svět rozdělen na dvě politické soustavy, u nichž bylo zřejmé, že porazit se navzájem nemohou, naopak že spolu musí koexistovat. Součástí tohoto světa bylo i lidovědemokratické Československo, jehož obyvatele zasáhlo v roce 1953 několik fatálních událostí: smrt sovětského vůdce J. V. Stalina i prezidenta republiky Klementa Gottwalda, peněžní reforma, vysídlení obcí poblíž železné opony. Pokračovala likvidace živnostníků a soukromě hospodařících zemědělců… Kolektivní monografie nabízí bezmála čtyři desítky příspěvků, jejichž autoři zkoumali rok 1953 z různých úhlů a pokusili se složit mozaiku života celé společnosti i jejích jednotlivých segmentů. Místo zde tedy mají jak regionálně zaměřené texty, tak studie o velkých celospolečenských tématech, jako je problematika Státní bezpečnosti, role KSČ či odborového hnutí v tehdejší společnosti, průběh peněžní reformy či situace ve vědě, kultuře i sportu.

Sympozium Válečný rok 1942 v Protektorátu Čechy a Morava a v okupované Evropě uspořádané Ústavem pro studium totalitních režimů 4. října 2012 navázalo na mezinárodní sympozium Válečný rok 1941 v československém domácím a zahraničním odboji, které zorganizoval ÚSTR v roce 2011. Studie, jež tento sborník obsahuje, se kromě politického a správního vývoje protektorátu, podob propagandy, postavení domácího odboje, historie terezínského ghetta a projevů protižidovské politiky zabývají také vizuální pamětí nacistických zločinů spáchaných v roce 1942 v protektorátu i na východní frontě. Zvláštní pozornost je věnována mezinárodnímu ohlasu na atentát na Reinharda Heydricha a jeho me-zinárodněprávním souvislostem.