Vyšehrad strana 81 z 143

Méně známý a neprávem opomíjený román z pera klasika anglické humoristické literatury Jerome K. Jeroma. Dvacet let po slavných Třech mužích ve člunu autor, už coby otec tří dětí, svým nezaměnitelným stylem popisuje trampoty spjaté s nákupem venkovské nemovitosti a její rekonstrukcí. Rámcový děj je prošpikován zábavnými historkami o známých, příbuzných a dětech, o strastech s uvykáním venkovskému žití v kontrastu s životem ve městě a o spoustě dalších patálií. Na pozadí lehce plynoucího vyprávění se mimochodem dozvídáme i mnohé o fungování společnosti v edvardovské Anglii. To vše se nese v laskavém duchu Jeromovy oduševnělé prózy, s řadou postřehů citátového charakteru. Román Oni a já se do rukou českému čtenáři dostává v novém překladu po dlouhých šestaosmdesáti letech a je stejně svěží a brilantní jako v době svého vzniku.

Jedna z „žen české renesance“, dcera nejvyššího kancléře Českého království Vratislava z Pernštejna a španělské dámy Marie Manrique de Lara, manželka nejprve jihočeského magnáta Viléma z Rožmberka, poté vůdčí postavy české katolické šlechty Zdeňka Vojtěcha Popela z Lobkovic, je jakýmsi prototypem šlechtičny sklonku renesance a nástupu nové, barokní doby. Polyxena z Lobkovic (1566–1642) v monografii historičky Marie Ryantové vystupuje jak v roli představitelky nejvyšší šlechty českých zemí, správkyně svých statků, která uměla v případě potřeby sama úspěšně hospodařit, tak v roli ženy politicky aktivní. Asi nejvíce se takto zapsala do obecného povědomí tím, že po pražské defenestraci v roce 1618 poskytla ve svém domě útočiště svrženým královským místodržícím Slavati a Martinicovi. Kniha M. Ryantové ukazuje i další z důležitých tváří Polyxeny, její katolickou zbožnost, kterou sdílela se svým druhým manželem a jejíž odvrácenou stranou bylo nesmlouvavě přísné zasahování proti nekatolíkům na vlastních panstvích po porážce stavovského povstání.

Letos uplynulo třicet let od smrti jednoho z největších českých básníků Jaroslava Seiferta, jediného českého nositele Nobelovy ceny za literaturu. Připomínáme si jeho tvorbu jednou z nejkrásnějších sbírek Chlapec a hvězdy, jež hluboce ovlivnily zejména mladé čtenáře. Jaroslav Seifert se narodil v roce 1901 do nuzných poměrů a podstatnou část života prožil na pražském Žižkově, kde také studoval na gymnáziu. Ve dvacátých létech už byl považován za jednoho z význačných představitelů československé umělecké avantgardy. Posléze se kromě vlastní tvorby věnoval i novinařině, přičemž pracoval v nejrůznějších listech a časopisech, ovšem po roce 1949 se začal věnovat výhradně literatuře. Nejvýmluvněji o básníkově životní i tvůrčí cestě vypovídá jeho vzpomínková kniha Všecky krásy světa.

Žádné jiné místo na světě není ohniskem politických a náboženských sporů v takové míře jako Jeruzalém, svaté město tří světových náboženství, jejichž věřící po staletí bojují o nadvládu nad ním. Spor o „svaté město“ je i dnes do značné míry určující pro politický boj mezi Palestinci a Izraelci. Gil Yaron ve svém „historicko-politickém průvodci městem“ odhaluje jeho historické počátky a ukazuje jeho dějinný význam z pohledu tří náboženství. Líčí průběh blízkovýchodního konfliktu mezi židy a muslimy od 19. století a objasňuje, proč mezi oběma stranami dodnes trvá nesmiřitelný spor. Yaronova kniha je zároveň pozváním pro všechny, kdo se míní vážněji zabývat dějinami a současností Jeruzaléma a chtějí toto jedinečné město pochopit. Knihu doplňuje doslov věnovaný vztahu Jeruzaléma a Čech z pera překladatelky Ruth J. Weiniger.

Knižní rozhovor, který vznikl po sérii pravidelných setkání u ranní kávy s věhlasným profesorem Josefem Kouteckým, zakladatelem české dětské onkologie. Život tohoto moudrého muže mnohonásobně překračuje dimenze jednoho oboru, a tak autorka rozdělila rozhovor celkem do osmi pasáží, jež představují jednotlivé životní lásky profesora Kouteckého. Je to medicína, fauna, hudba, čeština, Praha, starožitnosti, víra, a v neposlední řadě jeho milovaná žena Jitka, která mu loni zemřela. Josef Koutecký, ačkoliv je mu dnes již pětaosmdesát let, zůstává fascinujícím vypravěčem, kterého není třeba podrobovat palbě otázek, ale kterému se vyplatí empaticky a trpělivě naslouchat.

Při výročí uzavření Druhého vatikánského koncilu se specialista na církevní, kulturní a sociální dějiny zamýšlí nad řadou otázek, včetně té základní, jaké je místo koncilu v dějinách církve a západní společnosti druhého milénia. Jak je to s otázkou změny, vývoje, kontinuity a diskontinuity v dějinách církve? Opravdu byl koncil „jenom“ pastorální, nikoliv doktrinální? Co znamenal program hermeneutiky kontinuity a reforma reformy přelomu první a druhé dekády třetího tisíciletí? Kdo, proč a jak připravil a uskutečnil koncil? Jak je to doopravdy s „problematickým“ učením koncilu, například náboženskou svobodou? A kde ve všech těch často velmi lidsky vedených zápasech a sporech hledat vanutí a řízení Ducha a je v možnostech historické vědy se o to pokusit? Jaká jsou měřítka a znamení „úspěšnosti“ církve či „zdravého vývoje“ a může i velká a stabilní církev odumřít a zaniknout? Diskuze o koncilu nabízí možnost dotknout se řady zásadních životních otázek existence církevního společenství a antropologicky univerzálních problémů náboženského života vůbec s přesahy do mnoha dalších disciplín a oborů.

Píše se květen roku 668 a král Colgú vysílá svou sestru Fidelmu, vzdělanou advokátku a znalkyni starého irského práva, vyšetřit brutální vraždu náčelníka klanu ve vzdáleném Araglinu. Ačkoliv po příjezdu na místo činu Fidelma se svým pomocníkem, bratrem Eadulfem, zjišťuje, že případ je už zdánlivě vyřešený, neboť u zavražděného Ebera byl nalezen pachatel i se zbraní v ruce, brzy dochází k závěru, že rozuzlení nebude zdaleka tak prosté. Domnělý vrah je totiž opovrhovaný nalezenec a Fidelma rychle pochopí, že nebohý mladík je jen nastrčeným obětním beránkem místo skutečného pachatele. V následujících dnech dochází v Araglinu ještě k několika vraždám a Fidelma postupně odkrývá další a další motivy a podezřelé a nakonec i strašlivé tajemství rodiny zavražděného náčelníka Ebera. Ačkoliv Fidelmě samé jde nejednou o život, v závěru se jí podaří rozplést pavoučí síť nenávisti, lží a hrabivosti.

Své apokryfy psal Karel Čapek postupně od počátku 20. let až do doby krátce před svou smrtí. Do krátkých textů volně inspirovaných některými z nejznámějších příběhů dějin, Starého i Nového zákona i světové literatury shrnul svou životní filosofii, jejímž středobodem je malý, nehrdinský člověk, který se stává stále znovu obětí velikášství, touhy po moci i absolutního přesvědčení o vlastní pravdě. V jednom z prvních Čapkových apokryfů, Pilátovo krédo (1920), říká pontský Pilát: „mám více smyslu pro lidi než pro jejich pravdy“, a vystihuje tak filosofické krédo Karla Čapka. V časově posledním z apokryfů, Smrt Archimédova z roku 1938, odmítá řecký učenec, fyzik a patriot římské lákadlo vlády nad světem a zaplatí za to životem. Životní osud nejen Karla Čapka, ale i všech těch, kteří se odmítali přizpůsobit světu založenému na vůli k moci, tu došel hlubokého uměleckého ztvárnění. „Později byla vydána zpráva, že učený Archimédes přišel o život náhodou.“

Od subsaharské Afriky přes země Středního východu až po Afghánistán a Pákistán svádí mnoho muslimů boj proti sílícímu náboženskému extremismu. Jejich zápasy často zůstávají západním čtenářům utajeny, a přece jsou to právě tito neznámí hrdinové, spisovatelé, umělci, učitelé, právníci, aktivisté a aktivistky, kteří v boji s islamismem nejvíce riskují a jsou jeho nejčastějšími obětmi, stejně jako nejodvážnějšími protivníky. Karima Bennoune, Alžířanka žijící ve Spojených státech, profesorka mezinárodního práva na Kalifornské univerzitě, sledovala po několik let události v řadě zemí, od Kanady, Francie a Ruska přes Alžírsko, Mali, Niger a Senegal až po Palestinu a Izrael. Vedla mnoho desítek rozhovorů s muži a ženami, kteří zápasu s extremismem zasvětili život. Z množství pohledů, životních zkušeností a perspektiv jasně vystupuje rozmanitost a vnitřní rozrůzněnost muslimského světa, stejně jako naléhavost otázky lidských práv, práv žen a náboženských a jiných menšin, ohrožovaných vzestupem agresivního džihádismu. Kniha Karimy Bennoune je strhujícím a zároveň potřebným příspěvkem k hlubšímu poznání toho, co se skutečně v nitru islámského světa děje.

Když k bráně komendy řádu johanitů v Mailbergu u jihomoravské hranice doputuje dvojice podezřelých cizinců, znamená to pro Martina jediné: vzít nohy na ramena. Osiřelý dvanáctiletý čeledín od koní netuší, proč mu ti hrdlořezové usilují o život. Ví pouze tolik, že musí na radu otce Gastona prchat daleko na Východ a v srdci tehdejšího křesťanského světa Konstantinopoli vyhledat strýce, který jediný zbyl z jejich rodu. Strastiplná výprava, na níž se k chlapci a jeho věrnému psovi přidají dcera loupeživého vladyky, její kocour a značně pochybný rytíř Samuel, je jako každý dobový příběh iluminována krvelačnými úklady, černou magií a také humorem odrážejícím skutečnost, že Martin rozumí řeči zvířat. Dobrodružný román mladého autora poutavě ilustruje stanovisko historiků mentalit, že „temný“ středověk nebyl zdaleka černobílý, a zjednal si za tím účelem pozoruhodného vypravěče. Na cestě přes Olomouc, Prešpurk a po řece Dunaji až k tehdejšímu pupku světa u Bosporu čtenáři od 10 let poznají, jak se lidé v polovině dvanáctého století živili či škorpili, z čeho se těšili a jak hřešili, čeho se báli, proč se káli a jaké je ovládaly předsudky.

Literární útvar podobenství měl dlouholetou tradici už v hebrejském starozákonním písemnictví. Znalci zákona jej užívali pro názorné objasnění své nauky. Jinak tomu však bylo u Ježíše. Podobenství jsou u něho bezprostřední součástí jeho poselství. Oslovuje jimi konkrétního člověka a učí jej vidět život v Boží přítomnosti. Ježíš nikdy nepředkládal učedníkům abstraktní teologii. Obraznost příběhu a hloubka poetického vidění jeho podobenství tak promlouvají k posluchačům i po staletích mocněji, než by to dokázaly pouhé abstraktní poučky. V této knize to její autor potvrzuje i ozvěnou Ježíšovy zvěsti v tvorbě velkých literárních osobností, k nimž patří mj. F. M. Dostojevskij, L. N. Tolstoj, A. Moravia nebo I. B. Singer.

Starozákonní kniha Ester, vyprávějící o Židu Mordechajovi a jeho neteři Ester, která se stane manželkou perského krále a zabrání pogromu svého lidu, se dochovala ve třech verzích: hebrejské a dvou řeckých. Každá z dochovaných řeckých verzí (verze septuagintní i takzvaný alfa-text), jejichž paralelní překlad přinášíme v prvním svazku nové ediční řady „Septuaginta“, představuje ve srovnání s hebrejským (masoretským) textem poněkud odlišné pojetí vyprávěného děje i jeho důsledků. Český překlad (V. Černušková) i komentář (P. Chalupa) se snaží zachytit svébytnost obou řeckých verzí vzhledem k hebrejské „předloze“, s níž porovnávají autoři text zejména na místech, která jsou důležitá pro správné porozumění textu. Ukazuje se totiž, že vytvoření řeckých verzí nebylo pouhým převodem masoretského textu do řečtiny, jako spíš tvořivým zpracováním odlišných tradic, které zachycují stejnou biblickou látku.Kniha vychází s podporou Grantové agentury ČR.

Postarší pár, který tráví vysnenou dovolenou v Egypte, je brutálne zavražden. Nekolik dní poté je prímo na ulici v Paríži unesen mladý francouzský úcetní. A když na jihu Francie beze stopy zmizí Amelia Leveneová, která se má za šest týdnu stát první šéfkou MI6 v historii, je jasné, že britská tajná služba má vážný problém. V zoufalé situaci, již je treba vyrešit predtím, než se o ní dozví média, se vedení služby obrátí na jednoho ze svých bývalých clenu – zkompromitovaného dustojníka MI6 Thomase Kella. Pro agenta Kella, kterého tajná služba propustila jen nekolik mesícu predtím, je to poslední šance, jak se ocistit, a zadání je jednoduché: stací, když najde Amelii Levenovou, rychle, v tichosti, za jakoukoli cenu. Stopy vedou do Francie a poté do Tuniska, kde Kell odhaluje šokující tajemství a spiknutí, jež muže mít nedozírné následky pro Británii i její spojence.

Postarší pár, který tráví vysnenou dovolenou v Egypte, je brutálne zavražden. Nekolik dní poté je prímo na ulici v Paríži unesen mladý francouzský úcetní. A když na jihu Francie beze stopy zmizí Amelia Leveneová, která se má za šest týdnu stát první šéfkou MI6 v historii, je jasné, že britská tajná služba má vážný problém. V zoufalé situaci, již je treba vyrešit predtím, než se o ní dozví média, se vedení služby obrátí na jednoho ze svých bývalých clenu – zkompromitovaného dustojníka MI6 Thomase Kella. Pro agenta Kella, kterého tajná služba propustila jen nekolik mesícu predtím, je to poslední šance, jak se ocistit, a zadání je jednoduché: stací, když najde Amelii Levenovou, rychle, v tichosti, za jakoukoli cenu. Stopy vedou do Francie a poté do Tuniska, kde Kell odhaluje šokující tajemství a spiknutí, jež muže mít nedozírné následky pro Británii i její spojence.

Bezmála dvacítka esejí, v nichž světoznámý chemik a biolog popisuje fenomény, které určují naše chápání člověka a jeho místa v přírodě. Ve svých úvahách využívá podmanivě poetických obrazů, aby složité jevy, jež věda popisuje, podal srozumitelným způsobem a smysluplně je vřadil do celku naší lidské zkušenosti. Pokouší se uchopit a našemu chápání zpřístupnit samotné počátky života, energetické procesy v živých organismech či ukládání vědomostí. K těmto otázkám přistupuje nejen jako erudovaný biolog, ale také jako člověk hluboce zakořeněný v kulturním dědictví Evropy. Kultura a věda jsou pro něj jen dvě stránky téže mince. V některých momentech tak líčení složitých chemicko-biologických problémů přechází téměř do podoby někdejší „romantické biologie“ 19. století, která se právě pomocí obrazů převzatých ze života snažila o syntetické vystižení jevů, k jejichž fixování dosud scházel vlastní pojmový instrumentář. Gottfried Schatz navrací vědy o živém k jejich živoucímu prameni a jako skvělý tlumočník dokáže přecházet mezi krajinami přísné vědy a obecně srozumitelného jazyka.

Symbolický příběh vychází ze středověké německé pověsti o krysaři, který poté, co nedostane zaplaceno za to, že vyvedl z města krysy, odvede místním obyvatelům děti. Viktor Dyk však zpracoval původní látku po svém a jádrem jeho novely je milostný příběh, který se rozvine mezi krysařem a dívkou Agnes, jež mu ve městě poskytne přístřeší. Nově objevené štěstí celoživotního osamělého poutníka a psance však nemá dlouhého trvání a příběh nezadržitelně spěje k dramatickému vyvrcholení. Novelu doprovází cyklus kongeniálních ilustrací Jaroslava Šerých, které na toto téma vytvořil.