Vyšehrad strana 88 z 143

V trojici podobenství, vydaných pod společným názvem Nymfy z údolí, velký libanonský básník opět rozehrává své hluboké tóny, jimiž učaroval nejednomu čtenáři. Příběh nazvaný „Marta" vypráví o prosté venkovské dívce, jež stojí před volbou, která změní její život. „Prach věků a věčný oheň“ je svědectvím lásky, jež vítězí nad časem a pomíjivosti. „Blázen Juhanna“ je parabolou pranýřující pokrytectví nablýskaného formalismu oproti pravé zbožnosti, jež je dána těm pokorným. Džibránův odkaz zní: život je posvátný, dokonce i když je naplněn bolestí a utrpením, které je v posledku vykoupeno věčnou radostí.

K oslavám 1150. výročí příchodu Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu přispělo nakladatelství Vyšehrad vydáním knihy Vladimíra Vavřínka Cyril a Metoděj mezi Konstantinopolí a Římem. Literární práce Cyrila a Metoděje v českém překladu ze staroslověnštiny je v dnešní době těžko dostupný. Ideální kombinaci literárněvědné studie s texty významných cyrilometodějských děl přitom stále představuje dílo jednoho z našich nejvýznamnějších slavistů Josefa Vašici (1884–1968). Literární památky epochy velkomoravské vyšly poprvé roku 1966, kdy pozornost veřejnosti vzrušovaly archeologické nálezy z velkomoravského období. Za polovinu století nijak neztratila na své aktuálnosti a i druhé vydání z roku 1996 bylo rychle rozebráno. V úvodní studii hovoří autor dokonce o „velkomoravské literární škole“, která zvláště ve druhém období Metodějova arcibiskupství (874--885) rozvinula bohatou překladatelskou i původní činnost, a rozebírá jednotlivá její díla. Následují literární překlady většiny děl vzniklých v okruhu velkomoravské literární školy. Překlady jsou obsahově přesné, vynikají vytříbeným jazykem a jsou i dnes velmi čtivé. Původní vydání připravila, poznámky a bibliografii doplnila a medailon Josefa Vašici napsala Zoe Hauptová, studií o Životech Konstantina a Metoděje a novým doslovem opatřil Vladimír Vavřínek.

Významný myslitel druhé poloviny 19. století Friedrich Nietzsche byl ve svých 24 letech – tehdy se stal profesorem řeckého jazyka a literatury na univerzitě v Basileji — považován za mimořádně nadaného filologa. Jeho filosofické myšlení zásadně ovlivnil spis A. Schopenhauera Svět jako vůle a představa. Oba tyto vlivy, filologický a filosofický, se potkávají v Nietzscheho knižní prvotině Zrození tragédie z ducha hudby ještě se třetím: jeho obdivem a přátelstvím k R. Wagnerovi. Lidský život, píše Nietzsche, inspirován Schopenhauerovou metafyzikou pravůle, je bytostně ohrožen, plný bolesti, úzkosti a beznaděje. Tím, co má člověku pomoci snášet jeho osud, je umění. Ve starověkém Řecku pak Nietzsche nachází pojmenování dvou základních principů v umění působících: princip apollinský, jehož úkolem je tragickou skutečnost lživě zkrášlovat a harmonizovat, a tak poskytnout smrtelníkům požitek estetické slasti dovolující zapomenout, a princip dionýský, původnější a hlubší, výraz nespoutanosti a opojení, v němž se mísí hrůza, bolest i titánský vzdor. Působení těchto dvou principů pak autor sleduje v řecké filosofii a umění i v soudobé kultuře. Nietzscheho kulturně filosofická studie, vydaná poprvé v roce 1872, v klasickém překladu Otokara Fischera je dodnes zajímavým a inspirativním čtením nejen pro studenty filosofie a uměleckých směrů, ale pro všechny čtenáře se zájmem o kulturu jako takovou.

Při vší rozvernosti a pikantnosti si francouzská galantní poezie zachovává noblesu a vtip a pobaví snad i největšího škarohlída. Drobná básnická dílka, ať už uznávaných a známých literátů či anonymní, pokrývají období od středověku po 18. století a jejich půvab a svěžest nijak neutrpěly, neboť humor a láska jsou věčné.

V roce 1955 vychází výbor z intimní a milostné lyriky Jaroslava Seiferta, jediného českého nositele Nobelovy ceny za literaturu, pod názvem Ty, lásko, pozdravena buď. Jedná se o průřez Seifertovy milostné poezie z několika sbírek, kupříkladu sbírky Jaro sbohem či Halleyova kometa a dalších děl.

Psavý koželuh z krušnohorského hornického města Krupky Michel Stüeler (1583–1656) není již českému čtenáři postavou neznámou. Rozsáhlé paměti tohoto měšťana obsahující velké množství jinde téměř nedochovaných informací o každodenním životě na menším českém městě v době třicetiletého konfliktu vydal nedávno historik Jan Kilián. Nyní tentýž autor představuje čtenářům životopis jejich autora, který byl nejen bystrým pozorovatelem a pilným zapisovatelem dění, ale vystupuje i v celé řadě dalších rolí, soukromých i veřejných: jako potomek svého rodu, poddaný své vrchnosti, městský úředník s řadou pověření ve věci správy své obce, bergmistr dohlížející na místní proslavenou těžbu cínu, mistr koželužského řemesla, zemědělec se zájmem o meteorologické jevy či o pomologii, manžel a otec, soused či věřící člověk. Skrze osobnost literárně činného měšťana je možné nahlédnout dobu „neobyčejného šílenství“, dobu v mnoha směrech v českých dějinách převratnou, ve vší její barvitosti i rozporuplnosti. Knihu doprovází bohatá obrazová příloha.

Triumf! Tremayne jako pozadí knih používá mnoho skutečných postav a událostí… čímž vdechuje světu starých Keltů život… Jeho romány jsou obdivuhodné.“ Mystery Scene „Příběhy sestry Fidelmy nás zavádějí do světa, který mohl vytvořit jen člověk dokonale obeznámený s keltskou historií – do tohoto světa se dosud žádný spisovatel detektivních příběhů nevydal. Ustupte, prosím, přichází výjimečná vyšetřovatelka, ocitající se ve zcela novém teritoriu.“ Peter Haining „Nade vši pochybnost jde o soupeře Ellis Petersové… prokreslenost historického pozadí je úžasná.“ Evening Standard „Cítím, že mám pro sestru Fidelmu slabost. Skvělé zápletky… stupňující se napětí… napsáno s přesvědčením a citem pro dobu děje, ovívá nás chlad historické autenticity. Románová řada, která si zaslouží pokračování.“ Jack Adrian „Strhující detektivka v rychlém tempu… Nelze odložit.“ Irish Democrat

Vysloužilý mariňák Sam Dryden, jehož výcviková kvalifikace díky dřívější účasti v několika utajovaných bezpečnostních projektech je vysoce nadprůměrná, truchlí nad smrtí manželky a dcery. V jedné z bezesných nocí si jde zaběhat po pláži a narazí do vyděšené asi jedenáctileté dívky. Pronásleduje ji skupina mužů. Dryden se s ní skryje a vyslechne rozhovor pronásledovatelů, z něhož vyplývá, že dívku chtějí na něčí pokyn zabít. Oběma se podaří uniknout z oblasti městečka, kde dívku drželi několik měsíců na drogách. O život dívce usiluje velmi mocný člověk se známostmi na nejvyšších místech bezpečnostních agentur Spojených států a má k dispozici nejnovější výkřiky sledovací techniky včetně naprosto nových satelitů Miranda. Stačí mu lusknout prstem a zmobilizuje ozbrojené složky v kterékoli oblasti, vzlétnou stíhačky, vrtulníky vybavené termovizí. Dívka je obětí pokusů dvou konkurenčních zbrojních firem, u níž se kromě schopnosti číst myšlenky vyvinuly i schopnosti jiné. Momentálně je po aplikování drog ve stavu ztráty paměti, která se jí má do týdne vrátit. To je pro pronásledovatele naprosto nepřijatelné a snaží se ji do té doby zničit. Třebaže má pronásledovatel k dispozici složku Sama Drydena a ví, co se od něj dá očekávat, nepřestává vycházet z údivu. Dryden mu připravuje jedno překvapení za druhým. A hrají v tom roli i schopnosti prchající dívky. A k čemu slouží věž k přenosu mobilních signálů umístěná zcela nesmyslně uprostřed vyschlého jezera v poušti?

Křesťanství nabízí cestu, jak se stát svobodným a dospělým člověkem, říká nonkonformní kněz Václav Vacek. Životopisný rozhovor sleduje jeho životní cestu od dětství v podhůří Orlických hor, postupné hledání životního povolání v nesnadných letech nesvobody a především jeho kněžské působení a objevování nových cest, jak přiblížit lidem krásu toho nejcennějšího – hlubokých mezilidských vztahů a dospělé svobody. Inspiraci přitom nachází v pozorném naslouchání lidským radostem i bolestem a v podobně citlivém čtení bible. Jeho pohled je díky tomu prost složitých teologických obratů a povzbuzuje mnohé lidi k důvěře, že Bůh i dnes s námi počítá, že chce spolu s námi pečovat o svět, abychom v něm mohli žít my i další generace.

Ve své práci se autor pokouší o novou formulaci důkazu Boží existence na základě empirického světa, tedy tzv. důkazu kosmologického, a o řešení některých otázek, které s ním souvisí. Jedná se předně o otázku místa, které tento důkaz zaujímá v lidském životě, a dále o problémy některých jeho filosofických předpokladů. Kosmologický důkaz není sám o sobě nijak nový: objevuje se prvně u Platóna, v rozvinuté podobě u Aristotela a po ně ve středověké scholastice. V novověku mu dal vytříbenou podobu především Leibniz. Záhy po něm se však objevili na scéně evropského myšlení dva myslitelé, jejichž jména se stala přímo symbolem dodnes trvajícího zpochybnění kosmologického důkazu: David Hume a Immanuel Kant. Teprve v souvislosti s moderním rozvojem analytické filosofie se opět vynořuje jistý zájem o důkazy Boží existence, které by si mohly nárokovat objektivní platnost – vedle apriorního důkazu ontologického i o důkaz aposteriorní, kosmologický. Jeho tzv. přírodovědnou formulaci dnes reprezentuje zejména oxfordský filosof náboženství Richard Swinburn. Vedle toho lze však tento důkaz i v rámci metafyziky, a právě metafyzickou důkazní metodou je vedena předkládaná práce: Pojmovou analýzou přirozeného jazyka se snaží zjistit nejobecnější rysy empirického jsoucna. Získané poznatky poté vysvětluje tím, že deduktivně hledá odpověď na otázku „proč?“. Odpověď, k níž takto metafyzika dospívá, by proto měla být v principu – alespoň podle toho, jak si tato věda sama rozumí – odpovědí nikoli pravděpodobnou, nýbrž jistou.

„Dnes jsem vystoupil na nejvyšší horu zdejšího kraje, kterou po zásluze nazývají Ventosus, tj. Větrnou. Učinil jsem to z pouhé touhy spatřit tuto slavnou výšinu.“ Těmito slovy se počíná líčení slavného italského básníka jeho příteli Francesku Dionigimu v listě, který jeho autorovi vynesl značně nadsazený titul „otce alpinismu“. I když rámcem vyprávění je výstup na známou francouzskou horu, prvoplánové pochopení celého textu zpochybňuje sám Petrarca. Na samém vrcholu bere do ruky Augustinova Vyznání, aby jeho zrak padl na slova: „a jdou lidé, aby obdivovali horské výšiny, mohutné mořské proudy, toky vodnatých řek, zálivy oceánu, dráhy hvězd a přitom zapomínají na sebe samotné.“ Nejen zde, ale i v mnoha dalších detailech se text při bližším pohledu ukazuje daleko komplexnější a mnohovrstevný. Jak pozoruhodné a hluboké interpretace skýtá, ukazují ve svých komentářích k novému překladu Jana Janouška Jiří Špička a Tomáš Nejeschleba.

Jill má plno dobrých vlastností. Kromě jiného je hezká, milá a má peníze. Navíc je zasnoubená s Derekem, nadějným členem Dolní sněmovny. Stačí překonat pár drobností – pro začátek musí udělat dobrý dojem na matku svého snoubence, a budoucnost bude jenom růžová. Ovšem osud s ní má jiné plány, a tak jí postaví do cesty nejen nešťastný začátek slavnostní večeře, ale i požár v divadle a dávného přítele z dětství, a navíc ji obdaří rozverným strýčkem. Je to sice zábavný, elegantní pán, ale poněkud si plete své a cizí peníze. A tak dlouho nepotrvá a Jill se ocitne bez peněz a bez snoubence a vzápětí i na cestě do A meriky. Wodehouse opět marnotratně hýří nápady a zábavnými historkami, jak lze u tohoto anglického humoristy očekávat, takže jeho skalní čtenáři nebudou zklamaní.

Začíst se do dalších moudrých příběhů britské autorky Margaret Silfové – příběhů vlastních i převyprávěných, které v sobě vždy nesou ojedinělé poselství, je jako procházka různými kulturami celého světa v různých časových obdobích. Příběhy jsou to zábavné i poučné a mají co říct čtenářům všeho věku a zájmů. Vždyť od úsvitu lidského společenství měl vypravěč výsadní postavení díky schopnosti bavit, rozesmávat, zneklidňovat, napínat a přimět k přemýšlení své posluchače. Dnes nám místo vypravěčů společnost dělají knihy, „ti nejtrpělivější učitelé a nejvlídnější společníci“.

Dějiny českých zemí z evropského pohledu.

Dva přední francouzští historici-medievalisté v ní shromáždili přes osm desítek hesel, samostatných a ucelených esejů, věnovaných podstatným skutečnostem a tématům středověkého života: nalezneme mezi nimi jak tradiční témata politických dějin („Král“, „Šlechta“, „Válka a křížová výprava“), dějin hospodářských („Peníze“, „Řemeslníci“, „Půda“), kulturních („Katedrála“, „Literatura a literatury“, „Poutnictví“, „Symbol“), tak hesla věnovaná základním vrstevnicím mentální krajiny středověkého člověka, často už pouhým názvem naznačující napětí mezi protikladnými složkami pojednávaných témat: „Mužství a ženství“, „Řád a stavy“, „Střed a periferie“, „Svoboda a otroctví“, „Ústní a písemné“. Stranou nezůstávají ani „periferie“ středověkého Západu: „Byzanc a Západ“, „Islám“ či „Moře“. Složení autorského kolektivu je podobně rozmanité – převažují v něm autoři francouzští, ale vedle nich nalézáme i odborníky z Itálie, Německa, Anglie, Spojených států, Polska i Ruska. Podařilo se tak encyklopedii vtisknout celoevropský rozměr, byť její zaměření zůstává v první řadě západoevropské a v samém centru pozornosti je pochopitelně Francie. Díky knize dojde čtenář k hlubšímu pochopení oné nejednoznačné, vzrušující a v mnohém klíčové epochy evropských dějin.

Svazek věnovaný slavnému italskému skladateli a geniálnímu houslistovi Antoniu Vivaldimu (1678 Benátky – 1741 Vídeň) má několik ohnisek. Jeho autor, význačný musikolog Michael Talbot, se soustředí na skladatelův život, vzdělání, postupné rozvíjení jeho mimořádného nadání i na rozbor jeho hudebních skladeb a operních děl. Na třech stovkách stran se tak před čtenářem odvíjí živý příběh umělecky nesmírně plodného a vlivného komponisty a mimořádného hudebního virtuosa, který svým dílem učaroval nejen své době, ale stejně tak silně promlouvá i k sluchu dnešních posluchačů.