Najnovšie - Biografie - Životopisy strana 77 z 87

Kniha objevuje tvář prvního československého prezidenta z nevšedního úhlu pohledu, výhradně z jeho soukromí. Čtenář knihy získá ucelený, mnohdy detailně vykreslený pohled na civilní život T. G. Masaryka. Například pro jaké typy žen měl slabost, jaký vztah měl k ženám vůbec, kterého ministra se zastal v momentě, když se k nelibosti veřejnosti oženil s herečkou. Jaká jídla měl rád, proč se rozhodl být abstinentem, kdy sportoval, jaký byl kůň Hektor, jak vypadala soukromá pracovna TGM i proč upřednostňoval skřipec před brýlemi. Součástí knihy je profil zajímavostí pojících se k prezidentově choti paní Charlottě Garrigue Masarykové. Překvapením může být otázka, jaký vztah měl ke spisovatelce Oldře Sedlmayerové, s níž zvažoval sepsat velkolepé literární dílo, zda milenecký, nebo jen přátelský. Čtenář se dozví, že si umělkyně T. G. Masaryka oblíbila již ve svých třinácti letech, kdy se mu také rozhodla sepsat obdivný dopis, o jejích úsměvných milých dívčích trablech i o tom, jak o něm získávala informace. Součástí knihy je velká škála citací známých a dodnes nepublikovaných vzpomínek mnoha významných osobností včetně O. Sedlmayerové.

Kuchařka nejoblíbenějších jídel Vlasty Buriana je výjimečným souborem neopakovatelných kulinárních receptů. Kniha vychází v době, kdy v televizi, v novinách a už i v rozhlase vaří snad každý. Spoluautor knihy Pavel Holík je nejen mistrem kuchařem a vyhlášeným gastronomickým specialistou minimálně evropské úrovně, nýbrž je i spoluzakladatelem Společnosti Vlasty Buriana. Publikace obsahuje velké množství barevných fotografií.

Na český knižní trh se po poměrně dlouhé době dostává ucelený text knihy o Osvobozeném divadle a jeho tvůrcích a aktérech Voskovcovi a Werichovi. Ne že by dosud o Voskovcovi a Werichovi knihy nevycházely, ale většinou to byly obrazové publikace , kde převládaly dobové faktografické dokumenty. Samozřejmě i tato publikace obsahuje velké množství fotografií, ale současně se zevrubně zabývá různými aspekty vzniku divadla, jeho protagonistech, omezování jejích činnosti, emigraci a opětovného návratu. Nakladatelství Petrklíč přichází tedy se zvláštní nabídkou. Čtenářům předkládá knihu od polské autorky Barbary Teresy Jankowské, která v Československu pobývala v rámci stipendia Kabinetu pro studium českého divadla a soudě podle zpracování tématu, velmi důkladně se seznámila se všemi skutečnostmi, které provázely Osvobozené divadlo a jeho hlavní herecké a tvůrčí postavy - Voskovce a Wericha. Prohlédla a prozkoumala téměř vše, co bylo v té době možné, dokonce se dostala i k policejním spisům. Proto jsme právem zařadili na titulní list podnázev Co jste ještě nečetli. Ano, skutečně je to tak. Kniha je napsána tak brilantně a s veškerou důkladností a pečlivostí, že nejen překvapuje precizností, ale otevírá v mnoha oblastech nový pohled na oba velikány. Barbara Teresa Jankowska dokázala shromáždit materiál a sepsat knihu, která podle našeho názoru dosud v takové šíři a hloubce nevyšla. Připravila tak pro českého čtenáře nevšední požitek a velmi vhodný dárek.

Autorka Milena Tenczová se pokusila při hledání partnera na celý život vylíčit svůj nevšední příběh velmi originálně a pravdivě. Její příběhy jsou úsměvné, někdy mírně ironické, ale v jádru v sobě skrývají i smutek a bolest. A právě v tom spočívá velká hodnota knihy, neboť autorka nenásilně a s lehkostí otevírá srdce ženy, která touží po lásce a pohlazení, po obyčejném lidském štěstí. Tato publikace by neměla chybět v knihovničce každé ženy.

Na školách se o něm nikdy nikdo neučil a i dnes jen málo zasvěcených literárních badatelů zná jeho jméno. Ještě méně je těch, kteří vědí, jak se jeho tvorba prolínala s jeho životem, jak vystihovala jeho nálady, pocity a životní situace. Bývalý režim existenci Bělohrobského nevzal na vědomí vůbec. Měli jsme přece dost básníků dělnické třídy, a Bělohrobský byl synem soukromníka. Ani jeho ironické pamflety se mu moc nehodily do krámu, byť byly napsané v roce 1860, tedy v době, kdy nikdo neměl ani tušení o naší budoucí totalizaci. Mají však nadčasovou platnost a mnoho věcí z nich se dá vztáhnout na všechny režimy a všechny doby. Přerušené povědomí se těžko obnovuje, k čemuž ztížená dostupnost jeho díla jen přispívá. Proto vychází tato publikace s několika výňatky z rozsáhlé tvorby, která nikdy nebyla uceleně vydána. Spolu s částí básníkovy soukromé korespondence, chronologicky mapuje Bělohrobského krátký, finančně chudý, ale tvořivě bohatý život, plný nenaplněné lásky.

Pět neobyčejných hereček, pět netuctových osudů a desítky rolí, které pobavily zdaleka nejen české publikum... To byly základní momenty pro autora Roberta Rohála k napsání knihy Klauni v sukních. Pozorně si zde všímá především profesních úspěchů herečky Stelly Zázvorkové, Heleny Růžičkové, Míly Myslíkové, Ivy Janžurové a Dagmar Veškrnové - Havlové. A co že tato pětice vynikajících hereček má společného? Podle autora mnohé: jednak schopnost stejně přesvědčivě zahrát i roli dramatickou. Jenomže od smíchu to zase k pláči není až tak daleko - naopak. Přitom nelze přehlédnout ještě jeden atribut, a to jejich šarm. Je patrný v drtivé většině hereckých kreací všech pěti protagonistek. Vůbec obdivuhodná je i jejich schopnost nebýt - ať už na plátně, televizní obrazovce nebo jevišti - vždy jen za krásnou, úspěšnou a svůdnou, ale klidně i za ošklivou, nenápadnou či dokonce směšnou. Je v tom nejen kus odvahy, ale především mimořádné herecké nadání všetně smyslu pro nadsázku a ironii. A právě tyto herecké proměny pokládá autor za jejich poznávací znak. To, že zahrají prakticky všechno, i toho smutně směšného či naopak humpolácky drzého klauna v sukních, je zařadilo mezi nejpopulárnější a nejlepší herečky své doby. Nepochybně plným právem.

Ač nespravedlivě, po jejím raketovém vzestupu následoval i strmý pád se všemi bolestnými a krutými peripetiemi, doslova po "česku". Tak se čtenářům představuje více než poutavý příběh. Rudolf Mihola, známý spisovatel a publicista, prezentuje tento příběh s důvěrnou znalostí a na základě autenticky pořízených rozhovorů. Rozšiřuje tak škálu hereckých dokumentů, které se setkávají s nevšedním čtenářským ohlasem. Kniha věrně zaznamenává hvězdné období této nezapomenutelné herečky od samého začátku a ž do jejího konce.

V této knize se čtenář seznámí s osudy slavných umělkyň, které zazářily v trysku minulého století a přesto se dočkaly trpkého konce, ať už z důvodu nemoci, osamocení, nezájmu okolí či zákazů někdejšího světového fenoménu, s osudy prvorepublikových hvězd typu Lídy Baarové, Adiny Mandlové či Nataši Golové? Autora k napsání této publikace inspirovala známá proklamace Lídy Baarové: " Žádná z mých rolí nebyla tak dramatická jako můj život." Autor si současně klade otázku, co všechno stojí úspěch, jak se žije na vrcholu a jak tragický může být pád?

Herecké umění Růženy Šlemové se vyznačovalo nápadně osobitým, charakteristickým projevem, který převyšovala už snad pouze její vrozená noblesa a elegance, s jakou ke všem filmovým postavám přistupovala. O umění, životních radostech i strastech generace herců první československé republiky, bylo již v minulosti vydáno mnoho knih. Od Adiny Mandlové, přes Vlastu Buriana až po přehledné soubory několika osobností. Titulem "Pikantní dáma Růžena Šlemrová" však dochází v moderní filmové historii k poměrně zásadnímu momentu, neboť autorka přichází s ucelenou filmografií této významné a nezapomenutelné osobnosti. Herecké umění Růženy Šlemové se vyznačovalo nápadně osobitým, charakteristickým projevem, který převyšovala už snad pouze její vrozená noblesa a elegance, s jakou ke všem filmovým postavám přistupovala. Až na drobné, poválečné výjimky se proto všechny její postavy staly právem vizuálním i uměleckým klenotem prvorepublikového filmu, neboť charismatickou, vždy vysoce elegantně oblečenou ženu, s darem pikantního konverzačního projevu a nezaměnitelně pronikavým hlasem, nešlo za žádných okolností přehlédnout. Vznikla tak nedostižitelná představitelka salonních úloh - "dam z vysoké společnosti", jež neměla ve své době konkurenci. Zatímco její osobní život byl šťastně urovnaný a naplněný, o to pikantnější a mnohdy byl její umělecký vzestup a dráha přinášející i nejedno překvapení. Autorka předkládá čtenářům knihu, která stojí rozhodně za přečtení.

Spisovatelka předkládá čtenářům více jak 500 známých i méně známých hlášek, které se nám okamžitě vybaví, když zaslechneme i jen náznaky dialogů z prvorepublikových filmů. A není divu. Kvalitních a humorných hlášek, jízlivých poznámek a komických dialogů vzniklo jen v tomto období několik tisíc. Prvorepublikové dámy a pánové skrze své ostré jazýčky dokázali být se světem okolo sebe brzy hotoví. Příjemně se poslouchajících dialogů a tzv. "hlodů" je nepřeberné množství. Rozhodně nelze zapomenout například na výroky slavných herců - Hugo Haas jako pan Načeradec: "Já jsem efektivně mrtvý muž …, co se ode mě chce!" Autorka předkládá knihu všem čtenářům, kteří se chtějí od srdce zasmát a zároveň se něco nového " ze zákulisí " vybraných filmů a hereckých osobností dozvědět.

Setkání s Dominikem Dukou a rozhovor s ním ve mne zanechal hluboký dojem, protože jsem v něm poznal velmi vzdělaného člověka, který má v sobě i velký lidský rozměr. Knihu o Dominiku Dukovi jsem se rozhodl napsat poté, co jsem měl možnost se s ním setkat osobně a poznat i jeho demokratické názory, které dokáží reflektovat dobu. Dominik Duka je tím, kdo dokáže naslouchat druyhým, a přesto má jasné vidění světa. Jeho život je velké dobrodružství plné zvratů. Setkání s Dominikem Dukou je vždy přínosem a něčím novým, co vás obohatí a zároveň donutí k zamyšlení . Tato kniha se rodila v nelehké osobní době a v mnohých chvílích byla pro mne záchranou. Věřím, že každý čtenář si v ní najde to své a bude mít podobný pocit názorově blízkosti jakou k Dominikovi Dukovi sdílím já.

Kdo je kdo a kdo co znamená v českém filmu - i tak by se mohla jmenovat publikace Pavla Hory. Autor zde v malých portrétech připomíná nejen herecké osobnosti, které v současné době září ve filmech, v divadlech nebo na televizní obrazovce, ale i některé hvězdy prvorepublikového filmu stejně jako herce, kteří dříve zazářili, ale dnes už se třeba věnují něčemu jinému. Každý profil přitom obsahuje vedle černobílých fotografií i podstatná fakta o životě a umělecké kariéře.

Autor znal Miloslava Švandrlíka osobně. V roce 1988 s ním udělal řadu rozhovorů. Dalo to na knížku, která se však po roce ztratila v jednom nakladatelství. Autorovi se po těch letech podařilo nějakým zázrakem "vyhrabat" několik rozhovorů. V této knížečce je jich třináct, plus rozhovor s Jiřím Winterem-Nepraktou. Dovíte se například o tom, jak se Zdeněk Jirotka děsil, kterak vznikla mohamedánská četa ,o černých baronech z Curychu, o světové "výstavě bičů"... Autor publikování těchto rozhovorů považuje za pietní vzpomínku na autora, který již není mezi námi.

Kniha ŽIL JSEM ZBYTEČNĚ prostřednictvím vzpomínek jediného člověka zachycuje velkou část naší novodobé historie. Začíná v zákopech první světové války, pokračuje obdobím budování prvního samostatného státu Čechů a Slováků, deziluzí z Mnichova a hrůzou následujících sedmi let, poválečným nadšením a novými iluzemi, jejich bolestnou ztrátou o tři roky později, absurdní temnotou padesátých let a naivními nadějemi Pražského jara. Následuje zamřelé teploučko normalizace... Život vypravěče skončil v roce 1985. Na jeden lidský osud je toho dost a dost, i když jde o osud člověka opravdu neobyčejného. Snad právě proto jsou memoáry Jiřího Hejdy, ačkoli v nich několikrát opakuje „žil jsem zbytečně“, jakoby podsvíceny neuhasitelným optimismem.

Cesty kratší a delší jsou knihou životopisných vzpomínek Josefa A. Firsta, jednoho z organizátorů woodcraftu v naší zemi. Po skončení I. světové války pracoval v organizaci YMCA, kde byl organizátorem a propagátorem řady sportů, volejbal, basketbal, softbal, lukostřelba, lyžování a hlavně pobyt v přírodě. Byl jedním z organizátorů pobytu E. T. Setona v Praze, spoluzakladatelem a dlouholetým ředitelem tábora YMCA Sázava. (viz kniha: Seton v Praze autora F. Kožíška, rok vydání 2006) Opakovaně jsem dotazován na to, kdy a proč změnil dědeček své příjmení z Fürst na First. Když jsem se ho na to jako chlapec ptal, bylo mi vysvětleno, že po pádu Rakousko-Uherska si nechal příjmení počeštit v roce 1923. Faktem je, že jsem se setkal s několika vzdálenými příbuznými s příjmením First a ti také tvrdili, že si jejich předci změnili svá příjmení v době 1. republiky. Poděkování Ivanu Vápenkovi za pomoc při vydání vzpomínek mého dědečka. Poděkování patří i mojí manželce Gabriele za trpělivost a práci na redakci knihy. Tomáš First, vnuk slovo úvodem Dlouho jsem neměl v úmyslu napsat něco ze svého života, i když to nebyl život ani lehký ani chudý na příhody. V mládí jsem se pokoušel o básně, později o povídky ze skutečných událostí, ze života, neboť jsem pracoval s mládeží a bylo jich zapotřebí. Psal jsem i sportovní a pedagogické příručky o nových odvětvích v tělovýchově, hlavně po první světové válce. Čím více se prodlužoval můj život, tím více jsem měl a mám přátel nejen mezi těmi, kteří byli jako chlapci svěřeni do mé péče, ale i mezi těmi, které jsem potkal na svých cestách, na pracovištích i v okolí, kde jsem žil a žiji. V besedách s nimi u táborových ohňů, v milém prostředí domovů a při jiných příležitostech jsem vypravoval – stejně jako oni – o událostech, které jsem prožil. Moje životní příhody, kořeněné často i humorem, je tak zaujaly, že mě žádali, abych je sepsal. A tak vznikly tyto „Cesty kratší i delší“. Ke svému překvapení jsem shledal, že mi mozek dosud slušně pracuje a paměť nevynechává ani po třiaosmdesáti letech. Napsal jsem i několik básní. Snad si čtenáři některé z nich se zájmem přečtou. Nezachytil jsem všechny své cesty do dalších zemí, kde se mi zvláštní příhody nestaly. Při vyprávění o cestách životem jsem se držel skutečných zážitků. Měl jsem v životě štěstí, že jsem potkal dvě bytosti, které sálaly optimismem a přitom se držely reality, které měly tvrdý a těžký život, hlavně strastné mládí – tak jako já. A přesto ani v nejtěžších chvílích života neztrácely ani naději ani humor ani statečnost. Byla to má matka a byla to má žena … „neboť ženu statečnou kdo nalezne – nad perly je cena její.“ Jim vděčím za mnohé – i za to, že jsem mohl napsat v tak pozdním věku vzpomínky na část cest ve svém životě. J. A. First, Praha 1977

Slávna autobiografia viedenského rodáka zachytáva spoločenské a politické zmeny od konca 19. storočia až po začiatok 40. rokov minulého storočia, keď autor spolu s manželkou spáchal v emigrácii samovraždu. Nie je to len milostný list starým časom, ako bývajú niekedy označované úvodné časti jeho memoárov, ale aj svedectvo toho, ako sa predvojnová Európa vrhla do náručia zničujúcej prvej svetovej vojny a odniesla si z toho primálo poučenia, aby sa nevyhla ďalšiemu konfliktu. V knihe zachytil nielen nástup nacizmu a to, „koľko ľudskej dôstojnosti zmizlo v tomto storočí“, ale aj pulzujúci intelektuálny život či premeny morálky na prelome storočí, keď práve dospieval.

V devatenácti letech se na dálku zamilovala do afrického černocha a odjela za ním do Ghany. Na pobřeží Atlantského oceánu prožila nádherný měsíc a myslela si, že je to jen začátek celoživotního štěstí. Příliš pozdě přišla na to, že se stává bílým otrokem nigerijské mafie. Jak utéct z afrického pekla plného ponížení, bití i znásilňování a zachránit dvě děti bez evropských dokladů? O tom vypovídá Češka, která přežila brutální mučení černošským přítelem, nelidské podmínky ghanského vězení a kterou naivita přivedla až na práh smrti.

Celý národ sledoval příběh mladé Češky, která se zamilovala do Afričana, odjela za ním do Ghany a stala se zajatkyní nigerijské mafie. Báře se podařilo přežít brutální mučení černošským přítelem, nelidské podmínky ghanského vězení a uprchnout i se svými dvěma dětmi. Konečně se žena, životem víc než zkoušená, vrací do vlasti. Ale ani zde se růžový sen nekoná: ona ani děti nemají české doklady, je zadlužená a na konci sil. Ocitne se úplně na dně, a tak jí úřady obě děti odeberou. Dokáže se Bára ještě zvednout?

Hoci názov knihy napovedá niečo iné, dvojica britských autorov napísala prekvapivo optimistickú knihu o našej civilizácii. Tú si cenia natoľko, že podľa nich stojí za to pokúsiť sa ju zachrániť. V roku 1900 bola väčšina obyvateľov Západu na svoju civilizáciu hrdá. Vedeli, čo predstavuje a verili jej. Dnes sa tento pocit stratil. Je to najmä preto, že šesť ideí, na ktorých sebavedomie Západu stojí, zažilo storočie neustálych útokov. Západná civilizácia pretrváva dlhšie ako akákoľvek iná v minulosti alebo v súčasnosti – je oveľa úspešnejšia v ekonomickom, vojenskom či politickom zmysle, ale aj vo vede, technológiách a umení. Zlepšuje sa zdravotných stav jej obyvateľov, rastie ich bohatstvo, dĺžka života a zrejme aj pocit šťastia. Veľkú časť týchto úspechov môžeme pripísať na vrub šiestim základným ideám – kresťanstvu, optimizmu, vede, ekonomickému rastu, liberalizmu a individualizmu. Tieto idey však už Západ nespájajú ani neinšpirujú a jednotlivcom nedávajú sebaistotu nevyhnutnú na spoločný postup, akokoľvek neuvedomelý. Namiesto toho vidíme evidentný príklon ku kolektívnej samovražde, v našich dejinách hlboko zakorenený už od roku 1914. Dá sa vystopovať v upadajúcej dôvere voči každej idey, ktorá kedysi inšpirovala Západ a celý svet. Našťastie, lepší pohľad na šesť faktorov ukazuje veľkú húževnatosť, s akou odolávajú útokom. Väčšina dnešného nepriateľstva voči týmto ideám je založená na módnych, ako bol napríklad Freudov pohľad na ľudskú prirodzenosť, ktorý vedecké dôkazy medzitým vyvrátili. Aspoň teoreticky by dômyselnejšia syntéza šiestich ideí mohla ponúknuť Západu cestu, ako ho zbaviť jeho úzkostí a zvýšiť jeho integritu. Ale v praxi? Táto facsinujúca kniha sa pokúša nájsť odpoveď.