Najnovšie - Odborná a populárno-náučná literatúra strana 345 z 500

Nové, upravené vydání učebnice Radomíra Havlíka slouží k základní orientaci při studiu vybraných společenských problémů. Jednotlivé kapitoly jsou věnovány např. teorii a dějinám sociologie, vztahu společnosti a jedince, sociální struktuře společnosti, národnostním a etnickým vztahům, společenskému vývoji, myšlence pokroku nebo sociální deviaci.

Cílem této učebnice je pomoci studentům lékařských fakult s učením, pochopením a vytvořením přehledu z rozsáhlého oboru lékařské mikrobiologie. Může sloužit také jako praktický společník pro lékaře různých oborů, kteří v ní mohou najít základní informace týkající se diagnostiky nejdůležitějších původců infekčních nemocí. Text je zajímavý tím, že byl napsán pro studenty medicíny samotnými studenty medicíny. Jeho základ vznikl pod vedením doc. MVDr. Oto Meltera, Ph.D., který napsal některé kapitoly, uspořádal informace a pořídil originální fotografie. Většinu kapitol však sepsal tým studentů 2. lékařské fakulty Univerzity Karlovy pod vedením Rute Castelhano. Jazykovou úpravu provedla Shenali Amaratunga. Autoři se domnívají, že původní fotodokumentace a diagramy pomohou studentům lépe pochopit probíraná témata. Učebnice je doplněna také kazuistikami, jejichž cílem je pomoci studentům procvičit si základní znalosti z oboru.

Publikace je souborem úvah o knize, která stála u zrodu jedné ze zásadních diskuzí o české povaze. Autorka popisuje kladné i záporné reakce, které vyvolalo její první vydání. Zároveň konfrontuje hlavního hrdinu Herrmannova románu s dalšími známými postavami české literatury a hodnotí motiv každodenního měšťanského života v české románové tvorbě.

Ačkoli v pozadí této knížky jsou odborné diskuse k problematice evropanství, kultury, civilizace, kulturní identity, ekologie a hranic i nových obzorů vědy a techniky, je poslední práce Otakara A. Fundy především "?filosoficky laděným zamyšlením nad námi lidmi, nad naší planetou, nad naší civilizací, nad naší Evropou".

Monografie se zaměřuje na problematiku genderu v jazyce – zkoumá vliv genderového faktoru na frazeologii tří příbuzných jazyků (běloruštiny, polštiny a češtiny). Autorka provádí analýzu jazykového materiálu z hlediska lingvokulturologického. V rámci svého výzkumu sleduje formální shody a rozdíly mezi jednotlivými jazyky, primárně se však snaží odhalovat odlišné a shodné rysy ve vnímání muže a ženy, jejich povahy a chování ve třech slovanských kulturách. Na základě klasifikace a hodnocení shromážděného materiálu podává podrobný popis konceptů "muž" a "žena" ve frazeologii. Práce mimo jiné řeší otázku, zda je možné hovořit o upozadění žen v jazyce ve frazeologické rovině a do jaké míry je tento jev ovlivněn sociálními faktory oproti faktorům ryze jazykového rázu.

Na základě materiálů z českých časopisů, almanachů a novinových příloh z let 1786–1830 představuje Lenka Kusáková raně obrozenskou beletrii. V prvním dílu popisuje dobové žánrové formy krásné prózy a odhaluje souvislosti rodící se novočeské literární produkce se soudobým osvícensky výchovným a sentimentálním proudem evropské literatury. Druhý díl přináší obsáhlou antologii vybraných textů. Autorka svou knihu doprovodila vysvětlivkami, poznámkami, soupisem periodik a rejstříkem.

Tomáš Hauer v publikaci věnované soudobým postmoderním teoriím nejprve vysvětluje genealogii pojmu postmodernismus a analyzuje francouzské filosofické myšlení na cestě od strukturalismu k postmodernismu. Na základě této analýzy pak vymezuje současný postmoderní kulturní obrat a zamýšlí se nad rolí veřejného prostoru v postmoderní společnosti. Čtenář se m.j. seznámí s dílem francouzských filosofů J. Derridy, J. F. Lyotarda, G. Deleuzeho, J. Baudrillarda či italského filosofa G. Vattima. Kniha je tak vhodným úvodem do problematiky postmoderního myšlení.

Publikace obsahuje vybrané studie Zdeňka Stříbrného (z let 1965-2000), profesora dějin anglické a americké literatury. Těžištěm knihy jsou především práce o anglickém renesančním dramatu, zejména o osobnosti a tvorbě Williama Shakespeara. Knihu doplňuje obsáhlá vzpomínková autobiografie, která je pozoruhodným svědectvím o životních osudech středoevropského vzdělance v druhé polovině dvacátého století.

Mělo by být zajištění ve stáří soukromým, nebo veřejným zájmem? Je výhodnější spíše průběžný, nebo fondový důchodový systém? Mělo by být spoření do penzijních fondů dobrovolné, nebo povinné? Jak obstojí český důchodový systém v mezinárodním srovnání? Je česká důchodová reforma prováděná po roce 2010 správná? Je stárnutí populace tragédií, nebo příležitostí? Tyto zásadní otázky nastoluje monografie „Důchodová reforma“. Studie se skládá ze čtyř kapitol. První kapitola nastiňuje ekonomické zákonitosti důchodového systému. Druhá kapitola zkoumá důchodovou reformu v mezinárodním srovnání – důchodové systémy v pěti evropských zemích. Třetí kapitola zkoumá důchodovou reformu v České republice po roce 2010. Čtvrtá kapitola klade otázku, zda je stárnutí populace tragédie, nebo příležitost.

V souborné knize Jazyk a slovník se představuje výbor menších studií z autorova padesátiletého přemýšlení o jazyce, českém i řadě dalších, z okruhů tematicky základních i opomíjených, především však stojících mimo tradiční čistě gramatické pohledy. Pozornost je zaměřena zvláště na oblasti klasické lingvistiky a v intencích "pražského" myšlení také na otázky nepříliš často řešeného pojmenování v rámci široce pojatého lexikonu. Důstojné místo zaujímá připomenutí klasiků moderní lingvistiky, především strukturalistické, jak je rozpracovávala už předválečná Pražská škola, jež zásadně ovlivnila vývoj domácí i světové lingvistiky v řadě pojmů a postupů, které přinesla. Uvádějí se tu i největší osobnosti jejích dějin – otec moderní lingvistiky Ferdinand de Saussure či z "domácích" pozoruhodný obecný lingvista a typolog Vladimír Skalička. Konečně tu hrají svou nezastupitelnou roli také některé základní a zcela samozřejmé pojmy a vztahy oné doby, bez nichž se dnes už neobejdeme, jako synchronie–diachronie, funkce, opozice, paradigmatika–syntagmatika či centrum–periferie. Jistou syntézu dobového učení představuje i obsáhlá typologická studie germánských jazyků. Slovník se ve výboru prezentuje v oblasti zdánlivě okrajové, leč mimořádného významu, jíž je rozpracování Mathesiova jazykového pojmenování – zde zejména v typologickém a srovnávacím pohledu, ale i v poznámkách o jeho roli v jazyce mluveném ve vymezení proti jazyku psanému, stejně jako v možné opozici k syntaxi. Zásadní je ovšem metoda rozboru jak detailně a modelově na bázi korpusových dat, tak i zcela obecně v syntéze tvořící základ lexikografického metajazyka při jeho výkladu, anebo třeba v pokusu představit sémantický systém českých slovesných předpon. Stejně zásadní a nové tu jsou i příspěvky o sémiotické stránce a aspektech slovníku a lexémů, jejichž znaková podoba se v prvních krocích systematizuje, anebo zásadní poznatky zachycující typologii a zákonitosti lexikální syntagmatiky, zvláště kolokací, donedávna zcela nepoznané. Výbor doplňují příspěvky rámující jazyk a jeho užívání sociolingvisticky, především v kritických poznámkách k českému preskriptivismu, proti němuž stojí funkčně nesešněrovaný mluvený jazyk, zvláště obecná čeština, a to i v širším rámci úvah o jazycích Evropy či pokusech o umělý jazyk.

Detailně pojatá publikace líčí zaměření, organizaci a výsledky činnosti RVHP v letech 1957-1967. Kromě podrobných zpráv ze zasedání delegátů členských zemí se autor zabývá základními problémy ekonomiky socialistického bloku v 50. a 60. letech - nevyrovnaností klíčových průmyslových odvětví, deficitem v surovinové základně, energetice a zahraničním obchodu. Text je doplněn rozsáhlým poznámkovým aparátem, který přináší číselné údaje o těžbě, průmyslové produkci a finančních zdrojích členských států.

Publikace Bohemistické miniatury obsahuje 34 kratších příspěvků, které se z různých hledisek (ortografického, morfologického, lexikálního) věnují vybraným, doposud nepříliš zpracovaným jevům současné češtiny, a to jak jazyka mateřského, tak cizího. Jednotlivé příspěvky byly v letech 1995–2012 publikovány v českých i zahraničních odborných časopisech (Naše řeč, Bohemistyka aj.). Jsou řazeny podle slovního druhu, jemuž je v příslušném jazykovém sloupku věnována pozornost. Za každou kapitolkou následuje doprovodný text, který přibližuje okolnosti vzniku dotyčného příspěvku nebo naznačuje další možnosti zpracování toho kterého tématu. Monografie obsahuje jmenný a věcný rejstřík a anglické resumé.

V roce 2011 uplynulo 100 let od založení Kanceláře Slovníku jazyka českého - pracoviště, jež se stalo bezprostředním předchůdcem dnešního Ústavu pro jazyk český Akademie věd ČR. Publikace obsahuje příspěvky věnované tomuto výročí, které se zčásti vracejí do minulosti: do historie češtiny, české jazykovědné bohemistiky i do historie jazykovědného výzkumu v ÚJČ. Řada dalších příspěvků však ve svém úhrnu přináší reprezentativní pohled na současné bohemistické bádání. Informují o různých typech slovníků (např. etymologických, frazeologických, valenčních) a o jejich zpracovávání za pomoci moderních lexikografických nástrojů, o postupném zpřístupňování slovní zásoby staré češtiny, o elektronické přípravě edic starších českých textů. Přibližují práci na nových mluvnicích češtiny, které se neobejdou bez využívání korpusových dat. Věnují pozornost stylu projevů mluvených i psaných, komunikátů mediálních i elektronických. Připomínají rovněž završení dlouhodobých dialektologických výzkumů zpracováním Českého jazykového atlasu, rozvoj české onomastické školy nebo to, jak současní pracovníci v oblasti jazykové kultury nově promýšlejí klasický odkaz Pražské školy (např. pojmy norma a kodifikace).

Tato kniha se věnuje otázkám, které dosud v souvislosti s tématem České filharmonie zůstávaly stranou. Jejím cílem je kontextuální výklad kulturní, společenské a politické role ČF, který se soustředí na analýzu této role v období vrcholícího stalinismu. Na základě metody případové studie a metody strukturní analýzy zkoumá především mechanismy fungování orchestru v nových společenských podmínkách po roce 1948. Zabývá se tím, do jaké míry ovlivnila komunistická ideologie dramaturgii ČF, její vystupování navenek i sociální vazby uvnitř orchestru. Zkoumá organizační strukturu a celkové zaměření tělesa. Všímá si konkrétní programové náplně koncertů i míst, na nichž orchestr vystupoval, "nového" publika, pro které byly koncerty určeny, a "pokrokové" tvorby, sloužící k propagandistickým účelům. Analyzuje systém politické a státně-bezpečnostní kontroly a řízení z několika stran: jednak z pozice KSČ a ministerstva kultury jakožto tvůrců kulturní politiky a jednak ze strany Státní bezpečnosti. Zabývá se činností závodní organizace KSČ a závodní rady ROH a podává obraz ideologické práce v orchestru. Stranou nezůstává ani pohled na kádrovou politiku ČF a rozbor některých kádrových materiálů. Publikace umožňuje čtenáři hlouběji porozumět, jak Česká filharmonie žila a pracovala a jakou roli zaujímalo toto umělecké těleso na československé hudební scéně v kritické době padesátých let.

Třetí svazek učebních textů ze soudobé sociologie přináší stati, jejichž společným jmenovatelem je problematika aktuálních procesů probíhajících v soudobých společnostech. Publikace obsahuje texty zabývající se sociální změnou, teorií postindustriální společnosti a společnosti vědění, dále ekologickou problematikou, koncepty práce a kvality života, sociálním státem či koncepcí společnosti prožitku a narcismu. Další kapitoly se věnují teorii kultury, civilnímu náboženství, mediální realitě, multikulturalismu a jiným rizikovým oblastem, konfliktům a střetům v období postmoderny a globalizace.

Během posledních dvou desetiletí prošla světová geografie významnými proměnami, které jsou často souhrnně označovány jako kulturní obrat. Postupná integrace geografie mezi sociální vědy a vzájemná potřeba prozkoumávat oborově čím dál „vzdálenější“ teritoria zvýšila intenzitu mezioborové komunikace a současně umožnila postupné sbližování odlišných jazyků, metod a epistemologií. Geografie zaznamenala neuvěřitelné množství nových podnětů pocházejících z mimogeografického prostředí, ale současně se geografické myšlení stávalo daleko atraktivnějším i pro ostatní disciplíny. Ambicí předkládané monografie je představit vybrané – v českém prostředí zatím nepříliš známé – teoretické perspektivy etablované především v posledních dvou desetiletích ve světové (především angloamerické) geografii. Odlišný jazyk, metody i epistemologie, které s sebou přináší kulturní obrat, jsou reflektovány už v samotném názvu knihy Prostor(y) geografie. I když předkládaná publikace zachycuje pouze určitou dílčí část prostorů současné geografie, věříme, že pomůže vytvořit prostor(y) pro teoretické diskuse reflektující kulturní obrat, čímž současně přispěje i k další diverzifikaci prostorů geografie.

Publikace obsahuje příspěvky z vědeckého kolokvia Pronásledování římskokatolické církve v Československu v letech 1948–1960, které pořádala Katolická teologická fakulta Univerzity Karlovy ve spolupráci s pražským arcibiskupstvím 6. listopadu 2009. Jednotlivé studie jsou buď detailními sondami do konkrétních událostí, či úvahami o příčinách, průběhu a důsledcích perzekuce křesťanů v Československu na počátku komunismu.

Milan Sobotka, emeritní profesor novověké filosofie na Univerzitě Karlově v Praze, ve své knize o Jeanu-Jacquesu Rousseauovi vychází z předpokladu, že Rousseau je objevitelem hodnoty druhého (a druhých) pro každého jedince. Nejprve – v Rozpravě o původu nerovnosti – jde o hodnotu druhého v teorii intersubjektivity, jejímž je Rousseau možná prvním představitelem, později – zejména ve spise O společenské smlouvě – přechází Rousseau k pojetí druhého a druhých jako subjektů vzájemného uznání. Podle Hegela je právě Rousseau prvním filosofem svobodné vůle jedinců jako média vzájemného uznání, jímž je konstituován stát. Rousseau tak u Hegela zaujímá prvořadé postavení v novověké politické teorii. Z tohoto hlediska mají Rousseauovy výzvy k větší majetkové rovnosti ve společnosti, pokud překračují meze politické rovnosti, až druhořadý význam. Milan Sobotka se proto věnuje především ukázání významu druhého a druhých pro konstituci a politický status jedince.

Od chvíle předání prvního vydání Sociálního mozku do tisku (Karolinum 2006) ubíhá desátý rok. Počet vědeckých prací zabývajících se sociální neurovědou a uveřejněných v průběhu této doby jen v těch časopisech, které lze považovat za nejkvalitnější, mimořádně vzrostl. Řada poznatků starých pouze několik let je zejména díky novým technologiím a velkému počtu vyšetřovaných lidí nepřesná nebo překonaná. Rozsáhlé soubory studií na stejné téma umožňují vytvářet databáze a výsledky metaanalyzovat. Poznatky jsou spolehlivější, nicméně v trvalém vývoji. Současné vydání je proto zásadně přepracované. Podobně jako vydání předchozí se zabývá evolucí sociálního mozku, empatií, mentalizací, poznáváním tváří, jazykem a rozhodováním. Cíleněji se soustřeďuje na lidské skupiny a na patologii sociálního mozku na příkladech onemocnění a poruch z okruhu autismu, demencí, deprese, psychopatie a schizofrenie. Nová kapitola je věnována neuronálním sítím velkého rozsahu – konektomům sociálního mozku. Každou kapitolu uzavírá stručný souhrn, užitá literatura není a ani nemůže být vyčerpávající. Koncepce současného vydání neumožnila věnovat se morálnímu, náboženskému a estetickému rozhodování. Kniha je náročná. Je určena všem zájemcům o neurovědecké aspekty sociálního poznávání, prožívání a chování: lékařům, psychologům, právníkům, sociálním pracovníkům, případně i filosofům.