Najnovšie - Odborná a populárno-náučná literatúra strana 348 z 500

Dialog Karla Hvížďaly, novináře-zvědavce z Prahy, s Jiřím Přibáněm, právním filosofem z britského Cardiffu, nad uzlovými body naší historie, ku příležitosti 100. výročí republiky, v širokém teritoriálním i časovém kontextu od 9. do 21. století. Toto rozpětí umožnilo nahlédnout do minulosti a ptát se, proč a jak jsme v různých dobách vnímali a chápali naše dějiny a co to znamená pro naši přítomnost i budoucnost. S tímto hledáním je spojena i snaha zbavit se redukce dějin na projekční plátno našich frustrací. Autoři zvolili formu dialogu, ve kterém se snaží vrátit do veřejného prostoru otázky, které se většinou řeší jen na akademické půdě nebo kterým se vyhýbáme. Dotisk prvního vydání „Dva našinci, kteří jsou jako doma i v Evropě, mají starost: Kam se to vlastně suneme? Zkoumají naši minulost, a to úplně celou! Skeptičtější novinář znepokojuje sociologizujícího filosofa práva, ale ten se nedá: Dorůstá nám do zodpovědného klasika. Inspirující dialog!“ Petr Pithart „Přemítání dvou českých intelektuálů o českých dějinách, ‚národním příběhu‘, kolektivní paměti a současné politice je povinné čtení pro chápání hlubších souvislostí ‚naší nynější krize‘.“ Jacques Rupnik "Je to zajímavá kniha, protože právě tím, že člověk myslí, což autoři Hledání dějin předvádějí, ztratí jistotu pravdy a jednomyslný souhlas jiných, a tím se stane individuem." Milan Kundera

Samosprávní předpisy statutární povahy byly pro středověké univerzity základními pravidly vnitřní organizace a v případě fakult i závaznými směrnicemi pro výuku, zkoušky a udílení akademických titulů. První rámcová statuta vysokému učení Karlovu vydal jeho kancléř v osobě pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic roku 1360. Krátce poté si nejen univerzita, ale i její čtyři fakulty a přidružené koleje postupně schvalovaly a upravovaly vlastní statuta, z nichž některá si ve svých podstatných částech udržela platnost až do počátku 17. století. Z původního početného souboru pražských univerzitních statut se dochovala jen část, i ta je však prvořadým pramenem pro dějiny pražského vysokého učení a jeho výuky. Neméně to platí i pro Akta rektorů, jež byla se statuty zapisována do průběžně vedené úřední knihy. Souborné vydání těchto pramenů z let 1360–1614 zahajuje novou ediční řadu širšího chronologického i tematického zaměření, která bude postupně zacelovat bílá místa a mezery v dokumentaci dějin Univerzity Karlovy.

Publikace se věnuje období ontogenetického vývoje člověka, který probíhá od oplodnění po narození - tedy období prenatálního vývoje. Poskytuje souhrn nejpodstatnějších znalostí z embryologie a srozumitelnou formou vysvětluje komplikované procesy vývoje člověka před narozením. Výklad je doprovázen velkým počtem názorných schematických ilustrací.

Monografie vychází z dlouhodobého studia vývoje matematické komunity v českých zemích. Pojednává o komplikovaných, avšak inspirativních životních osudech dvanácti žen, které v letech 1900 až 1945 obhajovaly nebo obhájily doktorát z matematiky na některé z fakult pražských univerzit. Ačkoliv se další odborné matematické práci často téměř nevěnovaly, dokázaly to v době, která na ženy matematičky pohlížela s jistou nedůvěrou, neboť se mohly stát nepřehlédnutelnou konkurencí mužům matematikům, pokud by ovšem chtěly a měly větší odvahu čelit zakořeněným společenským stereotypům. V propracovaných studiích je ukázáno, z jakého sociálního prostředí tyto ženy pocházely, do jakého se provdaly, jaké měly kulturní, intelektuální a hmotné zázemí, jak je rodinné i společenské události motivovaly, ovlivňovaly a kultivovaly, jak žily, čemu se věnovaly, jaké měly zájmy, s jakými problémy se potýkaly, jaký byl jejich vztah k rodině, vlasti, víře, politice a co jim komplikovalo život. Připojeny jsou základní údaje o nejbližší rodině, studie doplňují reprodukce dobových dokumentů a fotografií umožňující přiblížit a dokreslit studované téma.

Monografie předkládá komplexní obraz současné gerontologie. Obsahem publikace jsou ukázky vybraných gerontologických přístupů a otázek aktuálních v České republice. Mnohé kapitoly jsou podloženy vlastním bádáním autorů, kniha tak přenáší poznatky získané výzkumem do praxe a teorie oboru bez velké prodlevy. Autoři nově reflektují tradiční témata a doplňují je o nové oblasti zájmu, jako je například environmentální gerontologie, kineziologie, výpočetní technika, uzpůsobení moderních technologií potřebám seniorů, neuropsychologická diagnostika. Publikace umožňuje vzájemnou komunikaci mezi jednotlivými disciplínami oboru, poskytuje prostor pro osvětlení specifického pohledu jednotlivých subdisciplín na společné téma a zprostředkovává vysvětlení komplexních fenoménů vázaných na stárnutí člověka v současné společnosti. Kniha přivádí studenta i zájemce z řad odborné veřejnosti k různým podoborům gerontologie a pomáhá získat přehled o jejich dynamickém rozvoji v oblasti výzkumu i praxe.

Kolektivní monografie Proměny polonistiky. Tradice a výzvy polonistických studií připomíná již více než devadesátiletou historii a tradici univerzitní polonistiky v českých zemích. Ta se rozvíjela nejprve na pražské univerzitě, později i v řadě dalších vysokých škol (Ostrava, Brno, Olomouc, Pardubice, Opava aj.). V poslední době jsme přitom svědky přechodu od tradičního modelu filologických studií ke studiím areálovým (např. středoevropská studia). Co tato změna může přinést? Kam se polonistická studia posunula? Jak se přístup k polonistice liší v jednotlivých univerzitních centrech v Česku, ale také na Slovensku a v dalších zemích? A co inspirativního může české polonistice nabídnout polonistika zahraniční, v čele s tou polskou? Na tyto a podobné otázky se autoři snaží nalézt odpověď v pěti tematických blocích: Tradice a perspektivy pražské polonistiky, Současné směry literárněvědné polonistiky, Současné směry jazykovědné polonistiky, Metodika výuky polštiny jako cizího jazyka včera a dnes a Tradice a perspektivy polonistiky v prostoru střední Evropy.

Publikace obsahuje vybrané studie a články literárního vědce Milana Jankoviče. Jednotlivé studie jsou Jankovičem v knize rozdělené tak, aby čtenář získal hlubší představu o jeho teoretických i interpretačních stanoviscích. Tématem studií je zejména otázka po smyslu literárního díla a jeho vnímání či opakované promýšlení Mukařovského konceptu sémantického gesta. Autor se tím přihlašuje k tradici pražského strukturalismu.

První ze tří oddílů zahrnuje práce věnované francouzské literatuře. Po studii o vývoji motivu svatého grálu ve francouzské středověké artušovské literatuře jsou do něho zařazeny studie věnované Raymondu Queneauovi a Samuelovi Beckettovi, dvěma osobnostem, jež výrazně ovlivnily tematické volby a narativní postupy moderní prózy. Druhý oddíl soustřeďuje práce italianistické. První studie je věnována nejvýznamnějšímu zjevu romantické periody Giacomu Leopardimu, v následující stati je zvažována možnost aplikace slohového označení "biedermeier" na italský materiál, dvě závěrečné studie analyzují na příkladu krepuskolárních básníků a marinettiovského futurismu italskou cestu k avantgardnímu modernismu. Do třetího oddílu jsou zařazeny práce komparatistického charakteru, mapující především italsko-české a francouzsko-české literární vztahy (recepce Francesca Petrarky, "marinismus" v české barokní poezii, dandyovská estetika Arthura Breiského), práce věnované českým autorům (Hrabal, Holan) a příspěvky k historii českého překladu. Do posledního oddílu jsou vyčleněny studie věnované výrazným postavám novodobé literární vědy (Leo Spitzer, Tzvetan Todorov, Claudio Magris).

Svazek Jazyk, mluvení, psaní vychází k pětaosmdesátým narozeninám Petra Sgalla, jednoho z nejvýznamnějších českých lingvistů současnosti, a přináší výběr jeho česky publikovaných příspěvků z let 1960-2008 orientovaných převážně na českou lingvistickou obec. Tyto příspěvky dokládají šíři i hloubku autorova zájmu, a také jeho věrnost tématům, která si zvolil na začátku své vědecké kariéry, ať již jde o otázky teoretického pohledu na jazyk, nebo zřetel k užívání jazyka v různých doménách - ústní i písemné (kde jde jak o otázky pravopisu, tak stylu a bohatosti vyjadřování). Je tu zařazena i výběrová bibliografe Sgallových prací (s úplným soupisem od roku 2006), obsahující i práce psané anglicky a německy.

Pátý svazek Soudobé sociologie je věnován rozmanitým teoretickým přístupům k problematice sociální změny. V protikladu ke všemu, co je statické, znamená sociální změna dynamiku a diskontinuitu. Týká se sociálních struktur, kulturních vzorců, společností, jejich subsystémů, organizací, institucí a skupin. Kniha se zabývá problematikou evoluční teorie, sociokulturní změny, moci, revoluce, formování států, utváření národní identity a demokracie. K dalším tématům patří proměny časovosti, individualizace, modernizace, teorie závislosti, globalizace, sociální hnutí, v neposlední řadě i metodologické otázky analýzy sociální změny.

This monograph has set itself the goal to examine, outline, elucidate, and supplement the existing body of knowledge concerning a theme from patristic and medieval theology recalled in 1953 by Marie-Dominique Chenu, and that is the assertion that man was created as a replacement for fallen angels (Yves Congar: créature de remplacement; Louis Bouyer: ange de remplacement). The study first shows that the idea of man having being created to take the place of fallen angels was introduced by St. Augustine and developed by other church fathers. It then identifies the typical contexts in which the subject was raised by authors of the early Middle Ages, but goes on to focus on the discussion that developed during the twelfth century (Anselm of Canterbury, the school of Laon, Rupert of Deutz, Honorius of Autun), which represents the high point of the theme under investigation, culminating in the assertion that man is an "original" being, created for its own sake, for whom God created the world – a world which together with, and through, man is destined for the heavenly Jerusalem. The question as to whether man would have been created if the angels had not sinned (cur homo) bears a clear similarity to a further controversy, the origins of which also go back to the twelfth century, and that is whether the Son of God would have become incarnate if man had not sinned (cur Deus homo). Next, the book sheds light on how the subject begins to gradually fade away through the twelfth and thirteenth centuries, both within monastic tradition, which nonetheless held onto Augustine's motif, and within scholastic theology, which asserted that man was created for his own sake. The conclusion summarizes the findings and points to the surprisingly contemporary relevance of the foregoing reflections, particularly in relation to the critique that the Swiss philosopher and theologian Romano Amerio († 1997) offers concerning a statement in the pastoral constitution of the Second Vatican Council (Gaudium et spes 24), according to which man is "the only creature on earth that God willed for itself".

Literární vědec, historik a kritik, emeritní profesor estetiky na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích Aleš Haman shrnul do své nové knihy texty, které od konce padesátých let po současnost věnoval dílu „tří stálic“ české literatury posledních dvou století: Jana Nerudy, Karla Čapka a Milana Kundery. „Studie věnované próze těchto tří literárních osobností si kladou za cíl ukázat, co zakládá jejich významnou pozici nejen v české, nýbrž i ve světové próze, co z jejich díla může představovat důležité mezníky na cestě naší prózy k modernímu písemnictví,“ píše autor v předmluvě.

Monografie vychází z mnohaletých zkušeností autorů v klinické endokrinologii i zobrazovací diagnostice, z jejich vlastní klinicko-výzkumné práce a z podnětů získaných při výuce studentů a lékařů u nás i v zahraničí. Jednotlivé kapitoly obsahují embryologicko-anatomické poznámky, klinickou charakteristiku jednotlivých endokrinopatií, laboratorní a funkční testy včetně referenčních hodnot, indikace a algoritmus zobrazovacích metod a zásady racionální moderní terapie jednotlivých patologií včetně dalšího klinického sledování pacientů. Texty dávají rovněž praktické rady, jak přistupovat k endokrinologickým pacientům, upozornění na některé možné špatné interpretace výsledků jednotlivých vyšetření a jsou doplněny četnými obrazy patologických stavů, a to téměř výhradně z vlastního archivu autorů. V kapitole diabetes mellitus je pozornost zaměřena na diagnostiku komplikací diabetu a na vzájemné vztahy mezi diabetem a ostatními endokrinopatiemi. Dílo je zaměřeno na klinickou praxi, nezabývá se podrobněji patofyziologií, ale zahrnuje relevantní vybrané nejnovější poznatky z odborné literatury. Monografie je určena studentům medicíny, mladým endokrinologům, diabetologům, radiologům i praktickým lékařům, kteří se o endokrinologii zajímají. Cenné informace najdou v díle i lékaři v atestační přípravě v endokrinologii a zobrazovacích metodách.

V monografii Atlas ortopedické tuberkulózy se její autoři, M. Netval a D. Chocholáč, snaží podat komplexní obraz ortopedické tuberkulózy, a to od dávné historie až po současnost. Na více než 200 vyobrazení shromáždili demonstrující obraz ortopedické tuberkulózy i vývoj terapie tohoto onemocnění od dávné historie k dnešku. Publikace je určena především široké lékařské veřejnosti, zejména ortopedům, chirurgům, revmatologům, neurologům a pneumologům. Nejedná se však o sdělení pouze medicínské. Publikace je obohacena o historický pohled, který je doložený bohatou historickou i současnou obrazovou dokumentací. V předchozích autorských publikacích byl výklad pojednávané problematiky podán poměrně vyčerpávajícím způsobem, proto je v předkládané publikaci úmyslně co nejméně textu a důraz je kladen na jednotlivá mnohočetná zobrazení a jejich popis. Podobná publikace nebyla k dispozici nejen u nás, ale ani v Evropě přes 50 let.

Autor si klade ze cíl analyzovat politiku Rakousko-Uherska vůči bolševickému Rusku. V prvé řadě se věnuje rozboru mírových jednání mezi centrálními mocnostmi a Ruskem, k nimž došlo na přelomu let 1917-1918, která vyvrcholila podpisem mírové smlouvy v březnu 1918. Horčička popisuje události, jež po říjnové revoluci v Rusku vedly k zahájení mírových jednání, detailně analyzuje odlišné postoje Rakousko-Uherska, Ruska a Německa k těmto jednáním, vzájemné diplomatické i vojenské konflikty a konečnou podobu mírové smlouvy, včetně následné východní politiky Rakousko-Uherska.

Kniha tří odborníků z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze představuje v češtině první celkové zpracování dějin všech hlavních moderních skandinávských literatur, tedy písemnictví vznikajícího v dánštině, norštině, švédštině, islandštině a finštině. Autoři publikace zasazují severskou tvorbu do širších společenských a literárněhistorických souvislostí a podávají přehledný a syntetický obraz jejích nejdůležitějších vývojových trendů. Zároveň charakterizují stěžejní díla všech významných skandinávských spisovatelů, od moderních klasiků až po současné autory. Text je doplněn seznamem severských nositelů Nobelovy ceny a Ceny Severské rady za literaturu, výběrovou bibliografií překladů skandinávských literatur do češtiny. Vydání druhé, doplňované a revidované.

Pražská škola se stala ve světové lingvistice 20. století pojmem: na základě Kurzu moderní lingvistiky Ferdinanda de Saussura a z poznatků ruského formalismu spoluutvářela a šířila strukturalismus jako moderní, dynamický směr bádání jak v lingvistice, tak v literární vědě. Její představitelé, zakládající členové Pražského lingvistického kroužku (1926–1952) Vilém Mathesius, Bohuslav Havránek, Roman Jakobson, Jan Mukařovský a Bohumil Trnka pořádali odborné přednáškové schůze, vydali řadu publikací i s mezinárodní účastí (především Travaux du Cercle linguistique) a zúčastnili se také široké vědecké diskuse na celoevropských kongresových setkáních. V Kroužku přednášela řada zahraničních učenců. Svazek korespondence Pražské školy se tematicky dotýká celé této činnosti spolku. Představuje epistolární klenoty domácích i zahraničních vědců nebo českých avantgardních umělců, adresovaných zakládající pětici vědců. Ve výboru 581 dopisů psaných ve světových i dalších slovanských jazycích přináší to nejcennější, co se v dopisech k vědeckému odkazu školy uchovalo. Pozoruhodné jsou především dopisy od lingvistů Kodaňské školy (29 dopisů od Louise Hjelmsleva) a Ženevské školy; z domácích pak dopisy Mathesiovy, které psal svým žákům, rozsáhlá korespondence Josefa Vachka, Felixe Vodičky a René Wellka. Trpký osud strukturalistů po druhé světové válce dokumentují vedle Vachkových dopisů adresovaných Havránkovi i další jemu určené dopisy Alexandra Isačenka a Ľudovíta Nováka. Cizojazyčné dopisy jsou publikovány v originálním znění i v překladu.

Kniha pojednává o problémech nezaměstnanosti v meziválečném Československu v mezinárodních souvislostech. Důraz je kladen na otázky tvorby legislativy a popis strukturálně hospodářských předpokladů problematiky. Zároveň jsou příslušné části věnovány dějinám každodenního života tehdejších nezaměstnaných, jejich strategiím přežití a propočtům pravděpodobného vývoje životní úrovně jejich domácností. Kniha obsahuje rovněž teoreticky pojatý úvod o genezi fenoménu nezaměstnanosti v moderních ekonomikách a formách jejího diskurzivního uchopení, resp. obecněji její společenské reflexe.

Pražské hudební světy jsou první knihou, která se věnuje hudbě v Praze z jiné než hudebně historické perspektivy: k hudebním událostem dnešní Prahy přistupuje z pozice etnomuzikologie, někdy nazývané také hudební antropologie. Dostáváme se tak kupříkladu na festival Refufest, na punkový koncert do klubu Modrá vopice a na představení Dvořákovy Rusalky do Národního divadla nebo doprovázíme oddané Haré Kršny při jejich průvodu centrem Prahy; nejen proto, abychom je viděli a "slyšeli" jejich muziku, ale zejména proto, abychom se dozvěděli, kdo a proč ji provozuje a poslouchá. Kniha je bohatě ilustrována fotografiemi, které čtenáři pomáhají stát se jedním z účastníků popisovaných událostí.