E-knihy - Filozofia strana 6 z 12

Hlavním tématem monografie je ohledání možností, které přináší Husserlova fenomenologie pro anamnézu podstaty vzdělání v situaci jeho vbudování do manažerských a plánovacích struktur. Pokud si totiž nejsme vědomi rozdílu mezi vzděláním v jeho podstatě a vzděláním jako procesem, máme tu snad tzv. efektivní vzdělávací a školské procesy, ale žádné vzdělání a žádnou školu. Ale právě na objevu podstaty vzdělání jako přivádění člověka k vědomí podstaty je založena Evropa jako specifická půda smyslu a rození smyslu. Žijeme v situaci, kterou bychom mohli charakterizovat jako situaci matematizace a zborcení smyslu, v níž všechny živé a žité pulzy naší existence jsou vřazeny do předem ustavených idealizovaných struktur. Jaká proměna našeho vztahu ke světu a k nám samým ve světě stojí za tímto zborcením? Nehrozí toto zborcení smyslu též zborcením universitas věd a univerzity samotné, proměněné na pouhý manažerský provoz, jak jsme toho nedobrovolnými svědky právě dnes? A je vůbec ještě možné v situaci tohoto zborcení oživit touhu po bytném vědění, o které mluví Platón a Aristotelés, uvědomíme-li si, že v tradici byla touha jakožto platónský erós určena právě jako transcendence smyslu, tedy právě jako jednocení smyslu? Vědy samotné ve snaze o prolongování projektu vědění jako nástroje ovládání přírody člověkem proměňují též člověka na idealizovaný předmět výzkumu a kontroly a ovládání. Ale, jak neustále zdůrazňuje Husserl, člověk není pouze objektem ve světě, nýbrž též subjektem pro svět. Husserlova fenomenologie v jejím zkoumání konstituce smyslu je nesena zmíněnými problémy. A pokud jde o závažné problémy našeho bytí a nebytí, znamená pro naše tady a teď důležitý pokus položit smysluplně otázku po bytných základech našeho lidství.

Jean-Luc Nancy (*1940) patří mezi nejvýznamnější současné francouzské filosofy. Jeho stěžejní titul, vydaný poprvé v 80. letech, se snaží pojmenovat a obhájit původní význam pojmu, z něhož se v moderní společnosti stal jen svazek mezi na sobě nezávislými jedinci. V titulním eseji rozvíjí své úvahy v polemice s Georgem Bataillem a Martinem Heideggerem, v dalších textech se věnuje například konstitutivnímu významu mýtu nebo tomu, co je historie. Společnost pro Nancyho není sociální, ekonomický ani politický koncept, uvažuje o společné povaze bytí tak, jako by existence byla neoddělitelná od jejího podílu na tomto „spolu“. V nejlepších tradicích francouzské filosofie 20. století se Nancy pohybuje na samé hranici toho, co je v postmoderně možné formulovat.

Kniha si klade otázku, čím mohl u nás poněkud pozapomenutý kulturní historik Jacob Burckhardt imponovat mnohem slavnějšímu a známějšímu Friedrichovi Nietzschemu. První oddíl mapuje možnost pojmové a biografické blízkosti. Poté se pokouší prokázat Burckhardtův zásadní vliv na Nietzschovu roztržku s Richardem Wagnerem. Ve druhém oddíle se přechází k metodě Burckhardtovy kulturní historie, která v mnohém předznamenala Nietzschovu genealogii, a ustavila tak východiska pro jeho pojetí morálky. Upřednostněním sebetvorby před poslušností počíná dle Burckhardta italská renesance. Hlavní teze knihy zní: od okamžiku, kdy Nietzsche zahlédl tuto možnost přivtělení renesanční formy ctnosti (bez moralinu) a z ní plynoucí koncept plastické síly, učinil z Burckhardta svého modelového čtenáře, tj. toho, komu adresoval své spisy jako vzoru všech budoucích čtenářů. Jacob Burckhardt tak nabývá epochální důležitosti, neboť ztělesňuje obraz lidství, jejž Nietzsche předpokládal u každého, kdo bere do ruky jeho knihy.

Edmund Husserl vytyčil nové filosofické téma: pole samotné zkušenosti. Když Emmanuel Levinas hovoří o Touze a Druhém, jakým zkušenostem tato okázale pronášená slova vlastně odpovídají? Dá se ještě tvrdit, že se jejich domnělý obsah stává předmětem sledovatelné filosofické úvahy? A navazuje současná fenomenologie ve Francii na Husserla, nebo na Levinase? Takto lze schematicky shrnout jádro stále živé polemiky, kterou v roce 1991 rozvířil Dominique Janicaud publikací „Teologického obratu ve francouzské fenomenologii“. Ve stati „Otevřená fenomenologie“ z roku 1998 se pak Janicaud k tématu vrátil a upřesnil pozitivní jádro sporu úvahou o chápání fenomenologie u Heideggera, o vztahu fenomenologie a hermeneutiky a o vyhlídkách „minimalistické fenomenologie“, jež by se vzdala metafyzických nároků a využívala škály inspiračních zdrojů od Husserla, Sartra a Merleau-Pontyho po Wittgensteina, Dennetta a Deleuze.

Příběh o Faustovi představuje jeden z nejstarších a nejpodstatnějších evropských mýtů, jehož aktuálnost v současné době každým dnem narůstá (což je dobrá zpráva pro mýtus, ale – s přihlédnutím k pointě faustovských příběhů – varovná pro nás). Vladimír Just, který o faustovském mýtu a jeho proměnách už dvě desetiletí přednáší na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, proto shromáždil a pro knihu upravil studie z let 1994–2013, jimiž se pokusil z rozmanitých stran nahlédnout do jeho podstaty. Soubor studií nás tak provází samotnými útrobami mýtu, vyprávěného z nejrůznějších aspektů, ale s jedním společným jmenovatelem: tím je scéna kontaktu a posléze kontraktu člověka se zlem. Právě tato scéna okamžitého zisku a do nedohledna odložené splatnosti, scéna, bez níž by žádný faustovský příběh nebyl faustovským příběhem, dala celému souboru souhrnný název, kterým autor zřetelně míří k dnešnímu čtení pradávného příběhu: Faust jako stav zadlužení.

I keď to málokto pokladal za možné, prišla doba, v ktorej akoby sa zastavil čas a do popredia sa dostávajú iné priority. Je to boj o prežitie a čas zamyslieť sa. Mnohí sa cítia vo svojom boji osamelí a opustení, potrebujú povzbudiť. Práve týmto čitateľom, ale nielen im, je určená kniha Charlieho Mackesyho. Nájde si cestu priamo do vášho srdca, zaujme vás a ukáže, že napriek všetkému bude svet v poriadku. Je to terapia v knižnej podobe, potvrdenie láskavosti, dobroty a lásky. Osamelý chlapec stretne krtka, ktorý má rád sladkosti. Spolu sa vydajú na dobrodružnú cestu. Čoskoro sa k nim pripojí líška s koníkom. Znie to ako obyčajný detský príbeh, je to však predovšetkým príbeh o priateľstve, o živote a dôležitosti citu, ktorému hovoríme láskavosť. V čase prehnaného konzumu nám Charlie pripomína to najdôležitejšie – potrebu zostať ľudskou bytosťou. Chlapec s krtkom sa pokúšajú nájsť odpovede, líška je skôr mlčanlivá, no aj to má svoju príčinu. Vnímame múdrosť a hĺbku ich otázok a odpovedí, nie sú to však múdrosti z kalendárov a pohľadníc, síce pravdivé, ale trochu povrchné. Príbeh prekvapuje jednoduchosťou a hĺbkou, je to symfónia každodenných, ale o to dôležitejších tém, dôkaz, aké prosté je pustiť sa do niečoho s jasným cieľom. Kniha právom očarila čitateľov v celej Amerike a v Anglicku, nadšene ju prijali aj v Nemecku. Je vhodná pre každú vekovú skupinu od 5 do 105 rokov. Aj ilustrácie rozprávajú silnou rečou, autorovi sa podarilo namiešať magickú kompozíciu ilustrácií a textu. Ilustrácie kreslené tušom pôsobia prirodzene, pravdivo a výrazne. Listovanie v knihe prináša číry pôžitok a radosť. Jednoznačne ju možno opatriť sprofanovanou visačkou „bestseller“.

Rukopis, resp. autorské korektury této vůbec poslední Bondyho prózy (1997), byly po dvacet let považovány za ztracené či zničené, takže teprve poté, co byly v r. 2018 tyto textové podklady náhodně nalezeny a posléze uceleny, bylo možno uvažovat o vydání tohoto díla. Jde o jeden z řady Bondyho „filosofických životopisů“, jimiž jsou evokovány životní osudy význačných starověkých či středověkých myslitelů a jejich názory jsou konfrontovány s dneškem a s autorovými vlastními filosofickými reflexemi. V této próze, již možno považovat v jistém smyslu za Bondyho „poslední slovo“, za jeho myšlenkovou závěť, jde o příběh pololegendárního čínského filosofa Lao-c‘, zakladatele filosofické koncepce taoismu. V příběhu sledujeme odchod „Dlouhého ucha“, jemuž je Lao-c‘ předobrazem, pryč od civilizace, nejprve do polobarbarských pohraničních končin a pak ještě dále až do horské divočiny, kde konečně nachází samotu, klid a smrt. Příběh je zpestřen mnoha staročínskými reáliemi, s nimiž byl autor dobře obeznámen, neboť právě poslední léta svého života se více než kdy předtím zabýval čínskou kulturou, filosofií a zejména taoismem.

A ?PUSZTA GAZDAGSÁG gerjesztette modern elgondolások legrosszabbika éppen az, amely szerint az otthonosság unalmas és komor dolog. Egy otthonban (ahogy mondják) csak halott illemszabályok és megszokott sablonok vesznek körül, kívül ellenben kaland és változatosság vár. Valójában ez a vélemény a gazdag emberé. A gazdag ember tudja, hogy saját háza a gazdagság hatalmas és hangtalan kerekein siklik: lendületes és csendes rituálé során a szolgák garmadája mozgatja. Másrészről a kinti utcákon a csavargás romantikájának minden lehetősége nyitva áll előtte. Pénze rengeteg, így megengedheti magának, hogy csavargót játsszon. Miközben a paraszt legszelídebb kalandja is a rendőrőrsön ér véget, nála a legvadabb kaland is étteremben zárul. Ha betör egy ablakot, hát kifizeti, ha pedig elgázol valakit, legfeljebb járadékot ad az illetőnek. Ahogy az elbeszélés milliomosáról mondják: egy egész hotelt képes megvenni, ha egy pohár gint szeretne. Mivel pedig szinte minden fejlett" és haladó" gondolat hangvételét ő, a luxus embere diktálja, már majdnem elfelejtettük, hogy valójában mit is jelent az otthon az emberiség túlnyomó többségét adó milliók számára." Chesterton

Az akarat szabadsága című könyv egy válogatás a világhírű filozófus legismertebb, legnagyobb hatású filozófiai esszéiből. Heller Ágnes a Budapesti Iskola egyik jelentős személyisége volt, tanított Berlinben, Melbourne-ben, Torinóban, São Paulóban, New Yorkban, Szegeden és Budapesten. Műveit tucatnyi nyelvre fordították le, Magyarországon többek között Széchenyi-díjjal tüntették ki.

Heidegger szerint „amikor a technika a földgolyó legtávolabbi csücskét is meghódította és gazdaságilag kizsákmányolhatóvá tette, amikor az idő (…) csupán gyorsaság, pillanatszerűség és egyidejűség, az idő mint történelem pedig teljesen eltűnt valamennyi nép ittlétéből, amikor a bokszoló a nép nagy fiának számít, amikor a milliós tömeggyűlések győzelmet jelentenek – akkor, igen, még akkor is mint valami kísértet nyúlik túl mindezeken a kísértéseken a kérdés: minek? – hová? – és mi van azután?” Csepeli György úgy látja, hogy a szingularitás eljöveteléig még nyitva marad a kérdés, hogy az ember által létrehozott hálózatra települt szuperintelligencia erősebb lesz-e teremtőjénél, vagy kialakul az emberi és a digitális együttélése. Könyvének alapkérdése: elképzelhető-e egy olyan jövő, melyben a természetes észt az élet minden területén kiváltja a mesterséges intelligencia (MI)? Ma még úgy tűnik, hogy két olyan akadály van, ami lehetetlenné teszi a MI felülkerekedését a természetes emberi észen. Az egyik, hogy a MI-alkalmazásokból hiányzik az autonóm emberi léttől elválaszthatatlan önreferencialitás, melynek középpontjában a szabad akarat áll. A szabad akarat az, ami az emberi világot a kvantummechanikai világ részecskéinek szabad világával rokonítja, kinyitva a teret a végtelen, határtalan, meghatározatlan Egy felé, melynek misztikus éjébe a preszókratikus filozófusok világítottak be máig fénylő gondolataikkal. Az emberi intelligencia MI révén történő végleges kiváltásának másik akadálya az emberi intelligencia normális eloszlása a populációkban, aminek eredményeként minden korban, minden populációban akadnak olyanok, akiknek intelligenciája messze meghaladja az átlagot. Ők azok, akik ott voltak a mesterséges intelligenciához vezető út minden állomásán, az ő zsenialitásuk nélkül az emberek még mindig hordákban csavarognának, pár száz szavas szókincsük birtokában banális dolgokról fecsegnének, életüket kitöltené a szexualitás és az erőszak. A könyv utolsó részében esik szó az emberfeletti emberről, akinek megjelenése megkérdőjelezi a feltevést, miszerint a MI nem lesz képes felülkerekedni az emberi észen. Nem kizárható, hogy az evolúció új lépéseként megjelenik az emberfeletti ember, az Ember 2.0, akiben a szabad akarat és az intelligencia maximuma találkozik. Nem valószínű, hogy az emberfeletti ember ellent tud majd mondani a transzhumanizmus csábításának, s lemond az emberi agy lehetőségeit időben és térben végtelenbe tágító bioinformatikai, nanotechnológiai, kognitív neurológiai fejlesztésekről, melyek paradox

99 gondolat, 99 írás rólunk és a szerelemről. Lehet, hogy a te utazásod csak most kezdődik? A szerelem annyi formában van jelen az életünkben, hogy ezer év is kevés lenne megismerni. Néha egyszerű, néha bonyolult, fájó és szépséges.A szerelem, ha megérint, tovatűnhet egy pillanat alatt, de az is lehet, hogy egy életre velünk marad. A kérdés az, mit kezdünk vele, ha a megérkezik. Mit teszünk, ha felismerjük? Vigyázunk rá? Ápoljuk vagy elpazaroljuk? Hiszünk-e még benne egyáltalán?Sok-sok kérdés, melyekre a választ csak a saját életedben találhatod meg. Ez a könyv egy utazás az érzelmek birodalmába. Nem azt próbálja megfejteni, mi történik, ha két ember egymásba szeret, de rávilágít, milyen fontos, hogy higgy benne, és hogy vigyázz rá akkor is, ha már rád talált. Hidasi Judit, a többszörösen Aranykönyv-díjra jelölt írónő Gondolatmappa és 99 gondolat a szeretetről című kötetei után ismét egy nagyszerű utazásra hív, ezúttal a szerelem világába.

Életünk ?mekkora része az, amit igazán életnek nevezhetünk? Meg tudjuk-e jósolni a jövőt, s elkerülhetjük-e a tragédiát, mely látszólag elkerülhetetlen? Hogyan szabadulhatunk meg kínzó gondolatainktól? Mekkora áldozatot vállaljunk szerelmünkért? A világhírű argentin pszichoterapeuta, Jorge Bucay nem ad egyértelmű választ ezekre és a hasonló kérdésekre, hanem csak történeteket mesél… Meséket, melyek megtanítanak gondolkodni. Azt vallja , hogy minden útmutatást konkrét helyzethez kell kötni. Az általános szép szavak nem sokat segítenek, s ha ömlesztve az emberre zúdítják a sok bölcs tanítást, nem ér annyit, mint az, ha életünk valamely problémájával egy megragadó képben, mesében szembesülünk. Meséi segítenek jobban megismerni önmagunkat, kapcsolatainkat, félelmeinket. És segítenek megtalálni a boldogságot. Jorge Bucay könyvei több mint 10 millió példányban fogytak el világszerte, könyveivel, tanításaival megszámlálhatatlan embert segített hozzá egy teljesebb, boldogabb élethez. A regény korábban Elgondolkodtató történetek címmel jelent meg.

Kniha usiluje o porozumění hlubším příčinám současné ohlášené krize liberálních demokracií prismatem politické filosofie. Kromě kritické diskuse existujících příspěvků se snaží též o navrhnutí možných odpovědí a cest řešení. Kritická diagnóza ale především předpokládá rozbor teoretických, konceptuálních a normativních pilířů liberální demokracie jakožto politického režimu i normativně-institucionální formace. Po dekonstruktivní fázi se v každé z kapitol pokoušíme i o rekonstrukci zdůvodnění liberálně demokratického způsobu vlády. Základní otázkou knihy je tedy schopnost politické filosofie odpovědět na současnou politickou a ústavní krizi liberálních demokracií; prostřednictvím k tomu je zkoumání témat jako teorie a modely demokracie, konstitucionalismus, dělba moci, vztah lidských práv a demokracie, politická reprezentace, většinový princip rozhodování, lidská důstojnost, identita v liberalismu nebo neshoda a morální diverzita v současné společnosti. Co do určení se autorský tým snaží držet vyváženost mezi cíli výzkumnými a pedagogicko-přehledovými._x000D_ 

Vajon ?elkerülhető lett volna a Dózsa-féle parasztfelkelés? Van-e összefüggés a madarak röpte és az emberek mozgása között? Mennyire kiszámítható az emberi viselkedés? Megjósolható-e tudományos módszerekkel a jövő? Ezekre a kérdésekre is keresi a választ Barabási Albert-László, a hálózatok tudományának világhírű kutatója. Napjaink digitális eszközei a világot egy hatalmas kutatólaboratóriummá változtatták. A használatuk során hagyott elektronikus nyomok – a hangüzenetektől a netes rákeresésekig – egy olyan gazdag adatbázis összeállítását tették lehetővé, amilyet korábban elképzelni se tudtunk volna. Követhetővé vált a mozgásunk, döntéseink, az egész életünk. Ezeknek a nyomoknak az elemzése fontos felfedezéshez vezetett: a véletlen korántsem uralja oly mértékben az életünket, mint ahogy eddig gondoltuk. A könyv ennek a meglepő kutatásnak az eredményeivel ismerteti meg az olvasót. Miközben elméletét magyar és egyetemes történelmi példákkal is alátámasztja, a szerző megmutatja, hol ér véget az emberi viselkedésben a spontaneitás, és hol kezdődik a kiszámíthatóság.

A memetika az eszmék darwinizmusa. Ez az írás viszont ideológiailag független, gondolkozni tudó embereknek szól. Aki nem esik ebbe a csoportba, annak nem is javallott olvasni, mert mentális problémákat okozhat. Richard Dawkins evolúciós biológus Istent egy veszélyes elme vírusként, mémként határozta meg. A meghatározása részben helyes és bizonyított, olyannyira, hogy mára már a gyógymód is megvan rá. A biológia és a genetika hajnalán a gének sokáig nem voltak bizonyíthatóak, csak logikai következtetésként léteztek, csak a megfigyelések alapján jutottak arra a tudósok, hogy lenniük kell. Aztán persze jóval később meg is lettek. Hasonlóan a mémekre, tehát az idegrendszeri vírusokra jelenleg csak közvetett módon van bizonyíték. Közvetlen nincs és lehet nem is lesz, hiszen az idegrendszerben információ áramlik és itt ugyebár az emberi agyban kellene kimutatni egy "vírust", ami eleve lehet, hogy csak pszichológiai folyamat. A memetika tehát nagyon leegyszerűsítve a biológiai vírusaink másolástani működésének az áthelyezése biológiai síkról pszichológiaira. Egy magyarázó példával: A világjárványt okozó biológiai korona-19 vírusnak teljesen mindegy, hogy milyen vallású, vagy ateista, vagy nihilista, vagy milyen tanult, vagy tanulatlan embert, személyt fertőz meg. A lényeg az, hogy rávegye egy információs csomag újbóli legyártására és fertőzésre. Ez egy RNS genetikai száldarabka. Az elme járványt okozó memetikai Isten vírusnak teljesen mindegy, hogy milyen vallású, vagy ateista, vagy nihilista, vagy milyen tanult, vagy tanulatlan embert, személyt fertőz meg. A lényeg az, hogy rávegye egy információs csomag újbóli legyártására és fertőzésre. Ez főként az Isten szó. ... de mi is "Isten" tudományosan?

Monografie se snaží na pozadí myšlenek vybraných fenomenologů (Martina Heideggera, Jana Patočky, Jana Sokola) a pragmatistických myslitelů (Marca Johnsona, George Lakoffa či Antonia Damasia) reflektovat fenomén filosofie informace v novém rámci, než jak činí Luciano Floridi – zaměřuje se mnohem více na proměny současného světa a jeho vztahu ke vzdělávání a myšlení. Na příkladu jednotlivých dílčích faset tvoří ucelené kritické promyšlení toho, jak je možné filosofii informace a filosofii výchovy propojit. Snaží se být přehledným průvodcem po současném světě, který se snaží novým způsobem nově promýšlet.

„Všichni víme, co je to nejvyšší, i dítě to ví, nejprostší člověk i ten nejmoudřejší, všichni víme, co je věc nejvyšší a všichni stejně, neboť to je, smím-li to tak říci, úkol, který je nám všem uložen. Za jednu tichou hodinku odstupu od zmatku života a světa to pochopí každý člověk. Při návratu bude stále chápat, dokud to bude v životě vypadat hezky; ale až začne zmatek, chápat přestane, nebo se ukáže, že chápal jen z odstupu. Sedět v pokoji, kde je tak docela ticho, že uslyšíme padnout i zrnko písku, a pochopit, co je věc nejvyšší, dovede každý, ale – řekněme obrazně – sedět v kádi, do které tlučou kotláři a stále myslit na věc nejvyšší, vyžaduje vyvinuté chápání, jinak se ukáže, že bylo jen předběžné, protože se sem nedostavilo. Křesťanství je nezřídka představováno v téměř změkčilé podobě jakési rozmazlené lásky. Všechno tu je jenom samá láska, šetři sám sebe, své tělo a krev, měj se dobře a buď bezstarostně šťastný, vždyť Bůh je láska a samá láska, o přísnosti se vůbec nesmí slyšet, všechno musí být jen volná řeč lásky a její bytost. V takovém pojetí je boží láska jen bájná a dětinská představa, Kristova podstata příliš zmírněná a změkčilá na to, aby mohla odpovídat pravdě, aby mohla být ,Židovi pohoršením a Řekovi bláznovstvím'.“ V šestém svazku Knihovny SAK, Skutky lásky, nazývá Kierkegaard svůj spis „několika křesťanskými úvahami ve formě proslovů“. Snad by bylo příhodné nazvat tyto úvahy rovněž bodavými, láskyplnými epištolami. Láska je zde pojmuta křesťansky, nikoli básnicky! Jak by se proto mohla nevyhnout možnému (lidskému!) pohoršení a nepochopení! Ve své předmluvě autor upozorňuje, a nikoli neprávem: „Tyto křesťanské úvahy jsou ovocem mnohého přemítání a mají být chápány pozvolna, i lehce; jistě budou velice těžké, kdyby je někdo jen zběžně a zvědavě pročetl. Jedinec se nejdříve rozhodne, chce-li nebo nechce-li je číst, a zvolí-li čtení, musí si laskavě rozmyslet, zdali se potíž a lehkost navzájem na vážkách chovají správně, takže křesťanství nebude nesprávně zváženo proto, že se nesnadnosti nebo lehkosti přitíží – jde o ,křesťanské úvahy', proto nejednají o ,lásce', ale o ,skutcích lásky'.“ Můžeme si jen přát, kvůli Bohu, aby se tato kniha a její myšlenky střetnuly s Jedincem, s jeho láskou, stejně jako aby poměr k lásce, není-li zcela naplněn, mohl být úsilím ještě více očištěn, nebo od základu znovu vzdělán.

Edita Steinová (1891 – 1942) bola významná nemecko-židovská katolícka filozofka a rehoľníčka. V roku 1922 sa nechala pokrstiť a neskôr vstúpila do karmelitánskeho kláštora. Od roku 1932 prednášala na Pedagogickom inštitúte v Münsteri, ale po nástupe nacistického režimu musela učiteľské miesto opustiť. Začiatkom augusta 1942 ju Gestapo odvlieklo z kláštora do koncentračného tábora Auschwitz-Birkenau, kde o niekoľko dní zahynula v plynovej komore. Jej rozsiahle filozofické dielo, v ktorom sa pokúsila o syntézu fenomenologickej filozofie a tomizmu, patrí k základným pilierom európskeho poznania a duchovného vedomia. Kniha Hrad duše sprístupňuje slovenskému čitateľovi celoživotné úsilie Edity Steinovej o spojenie fenomenologickej filozofie s kresťanským myslením. V publikovaných textoch porovnáva názory Edmunda Husserla a Tomáša Akvinského, pokúša sa vymedziť Husserlovu fenomenológiu voči iným filozofickým smerom, predkladá fenomenologicko-historickú štúdiu o diele Terézie z Ávily a podáva výklad Goetheho Fausta, či Dionýza Areopagitu. V štúdii Ontická štruktúra osoby sa potom venuje hlavnej oblasti svojho skúmania, problematike ľudskej osoby a jej poznania metódami fenomenologickej filozofie. Výber uzatvára kontemplatívno-mystická štúdia o význame Vianoc. Hoci sú texty Edity Steinovej venované rozmanitým témam, spája ich úsilie o hlbšie poznanie človeka, jeho miesta vo svete a vzťahu k bytiu, v ktorom existuje a zároveň ho v mnohých aspektoch presahuje.

Filozofie zbavená akademických pout. Píše se rok 1933. V pařížském baru Bec-de-Gaz nedaleko Lucemburských zahrad si tři mladí přátelé objednávají meruňkový koktejl. Světle oranžový nápoj patří k místním specialitám, takže to není nic zvláštního. Až na to, že druhá runda zásadně ovlivní filozofii, literaturu a světovou kulturu. Ti tři u malého stolku jsou Simone de Beauvoir, Jean-Paul Sartre a Raymond Aron a zrovna se seznámili s fenomenologií, filozofickým směrem hlásajícím „zpátky k věcem samým“. Předmětem filozofického zájmu se tak najednou může stát dopitá sklenice nebo otrávený číšník, který ji odnáší. A právě v této chvíli začíná také kniha Sarah Bakewellové, která s erudicí a zároveň s lehkostí líčí životní osudy předních evropských myslitelů, spisovatelů a dramatiků - Martina Heideggera, Alberta Camuse, Jana Patočky a dalších - a přitom sleduje existencialistickou nitku ve světovém myšlení. Top Ten 2016 podle The New York Times, kniha roku v The Guardian, Times Literary Supplement, The Observer a dalších.