E-knihy - Politológia strana 10 z 17

Kniha současného amerického politického teoretika Iana Shapira je věnována zkoumání legitimity politické moci. Autor nejprve charakterizuje osvícenské pojetí politiky založené na vědě a následně podrobně rozebírá tři hlavní tradice, jež z tohoto pojetí vychází: utilitarismus, marxismus a tradici společenské smlouvy. Další kapitola je věnována kritikům osvícenského myšlení a celá kniha je zakončena úvahami o tom, jak v současnosti formulovat demokracii, jež by mohla dále rozvíjet osvícenský projekt. Shapirova čtivá a fundovaná kniha hledá odpovědi na otázky občanů, kteří se ptají, proč a do jaké míry je stát může nutit k nějakému jednání.

Autor si klade ze cíl analyzovat politiku Rakousko-Uherska vůči bolševickému Rusku. V prvé řadě se věnuje rozboru mírových jednání mezi centrálními mocnostmi a Ruskem, k nimž došlo na přelomu let 1917-1918, která vyvrcholila podpisem mírové smlouvy v březnu 1918. Horčička popisuje události, jež po říjnové revoluci v Rusku vedly k zahájení mírových jednání, detailně analyzuje odlišné postoje Rakousko-Uherska, Ruska a Německa k těmto jednáním, vzájemné diplomatické i vojenské konflikty a konečnou podobu mírové smlouvy, včetně následné východní politiky Rakousko-Uherska.

Autor sleduje vývoj vzájemných vztahů Československa a Velké Británie od vzniku Československa a mírových smluv, které rekonstruovaly Evropu po roce 1918, přes pokusy o mezinárodní bezpečnost ve 20. letech až po postupný odklon Velké Británie od podpory poválečné podoby střední Evropy ve druhé polovině 30. let. Detailně analyzuje zejména britskou politiku appeasementu, vrcholící podpisem ministerského předsedy Velké Britanie N. Chamberlaina pod Mnichovskou dohodou. Jindřich Dejmek využil pro svoji práci o diplomatických vztazích Československa a Velké Británie v letech 1918-1938 velké množství širší veřejnosti doposud neznámých úředních pramenů z československého MZV i britského Foreign Office.

Kniha je určena studentům a badatelům se zájmem o hlubší pochopení americké zahraniční politiky druhé poloviny 20. století a všem, kteří se zabývají historií procesu evropské integrace. Spojené státy byly vždy významným účastníkem debaty o podobě evropského sjednocení. Politika Washingtonu nicméně často vyznívala dvojznačně: na jedné straně lze pozorovat aktivní podporu sjednocení kontinentu, na straně druhé snahu o specifické směřování a zadržování některých evropských ambicí. Autor ve své knize představuje obecnější vysvětlení politiky USA vůči Evropě. Čtenáři předkládá teoretický koncept strategie regionální hegemonie, do něhož zasazuje podrobnou analýzu vývoje americké grand strategy včetně role evropského regionu v jejím rámci, i analýzu konkrétní politiky směřující k ovlivnění evropského integračního procesu.

Kniha představuje unikátní síť německých společenskovědních a humanitních ústavů v zahraničí, jak se utvářela a vyvíjela od osmdesátých let 19. století do poslední zásadní reformy v roce 2009. Předmětem zájmu je patnáct pracovišť působících v Evropě, USA nebo Asii, která provádějí výzkum především v oboru historie, ale i dějin umění, archeologie, ekonomie či orientalistiky. Analýza se soustředí jak na vývoj, publikační produkci a vůdčí osobnosti jednotlivých ústavů, tak na jejich kooperaci s vědci a institucemi hostitelských zemí. Badatelská pracoviště jsou zároveň sledována z perspektivy německé zahraniční kulturní politiky, v níž hrají sice nenápadnou, ale trvale velmi významnou roli.

České obce v současné době disponují širokými pravomocemi, ty jsou nicméně v kontrastu s omezenými finančními zdroji zejména malých municipalit. Předložená monografie analyzuje problematické aspekty financování měst a obcí České republiky (rozpočtové určení daní, systém dotací a transferů, resp. příspěvek na přenesenou působnost a místní daně) z hlediska postavení municipalit v politickém systému a čtenáře seznamuje s jejich principy, mechanismy a fungováním místních rozpočtů. Stranou zájmu nezůstala ani politická debata vedená o fungování, efektivitě a nezávislosti místních rozpočtů a důsledcích procesu vyjednávání od počátku devadesátých let. Analyzovány byly také otázky determinující finanční autonomii územních společenství, které ovlivňují v evropském kontextu netypický způsob prosazování obecních zájmů skrze fenomén regionálního patrona a vznik štěpných linií.

Vysvětlujeme-li své politické názory, nakonec se vždy dobereme ke slovu nebo představě, za nimiž nezbývá než mlčet. Tyto „poslední věci“ zakládají náš veřejný prostor a kniha Jana Jüptnera v nich spatřuje civilní náboženství: české, evropské nebo západní. Autor mapuje civilně náboženské úvahy vedoucí od antiky až k systémové teorii 20. století (Varro, Vico, Rousseau, Bellah, Luhmann). Civilní náboženství vzniká z jeho pohledu tehdy, když si společnost promítá do své rozlehlé reality to, co pokládá za skutečně podstatné, aby si od ní nechala vyprávět o tom, jak začala, jak skončí a jaký má smysl. Kniha šetří krizový diskurz v USA po 11. září, v české kapitole pak bilancuje tzv. českou otázku a předkládá původní studie o kázáních J. S. Trojana a „pravdě a lásce“ v médiích.

Kniha se zabývá bezpečnostní politikou Evropské unie a podrobněji také jednoho z jejích členských států, České republiky. Hledá odpověď na otázku, jestli v Evropské unii dochází ke splývání vnitřní a vnější bezpečnosti a zejména ke stírání rozdílů mezi dvěma nejdůležitějšími bezpečnostními institucemi – policií a armádou. Zda splývá role policie a armády na úrovni Evropské unie, zda evropská integrace takový proces povzbuzuje, nebo mu spíše brání, a konečně zda dochází ke stírání rozdílů mezi policií a armádou na úrovni členského státu. Autor dochází na základě případových studií evropské a národní úrovně k závěru, že ačkoli je možné na papíře pozorovat celou řadu změn, v praxi je jejich dopad jen velmi omezený. Viditelné změny jsou způsobeny zejména důrazem na otázky vnitřní bezpečnosti, kdy se předcházení vnitřním hrozbám podřizují i aktivity doposud považované za součást vnější bezpečnosti. V podstatě všechny viditelné změny lze ovšem velmi jednoduše zvrátit v okamžiku, kdy by se změnil bezpečnostní diskurs nebo politické preference. Policie a armáda stále zůstávají dvěma odlišnými složkami s různými úkoly a rozdílným způsobem práce.

Jaderné zbraně se řadí k nejnebezpečnějším zbraním hromadného ničení a jejich případné nasazení by se nejenom dotklo napadené země, nýbrž by mohlo znamenat i zánik veškeré civilizace na naší planetě. Jejich hrozivou sílu demonstruje fakt, že v polovině 80. let vytvářel světový jaderný arzenál 5000× ničivější sílu, než byla použita během 2. světové války. I přes konec studené války mají tento druh zbraní ve výzbroji především její bývalí aktéři - Rusko a USA: Rusko cca 5000 strategických hlavic, USA 8000 hlavic; zbývajících cca 1000 hlavic je rozděleno mezi Francii, Velkou Britá nii a Čínu. Oproti dobám studené války je jejich počet na základě bilaterálních dohod Rusko - USA neustále snižován, zbývající strategické hlavice však stále stačí k likvidaci veškeré civilizace. Demontované hlavice jsou navíc pouze zakonzervovány a v případě hrozby mohou být během několika dní opět aktivovány. Předkládaná práce se podrobně zabývá třemi oblastmi širšího pojetí jaderného odzbrojení: zákazu jaderných zkoušek, vytváření bezatomových pásem a bránění šíření atomových zbraní. Na rozdíl od dohod, jež vedly ke snížení počtu jaderných zbraní, sehrály u uzavírání smluv ostatních skupin klíčovou úlohu mezinárodní organizace, především pak OSN. Mezinárodněprávní analýza dohod, systémy kontroly jejich dodržování a role OSN v procesu regulace a úpravy jaderného zbrojení jsou tak těžištěm monografe.

Monografie Michala Švece zkoumá vybrané aspekty fungování komunálního politického systému v Praze v meziválečném období. Po institucionálním vymezení organizace Velké Prahy a volebního systému pro obecní volby jsou představeni hlavní političtí aktéři. Pražské komunální volby v letech 1923–1938 autor podrobuje jak analýze celkové, tak na úrovni obvodů; poté soustřeďuje pozornost k volebním kampaním, tvorbě volebních koalic i volební geografii. Kapitola, která je věnována volbám primátora a kolektivních obecních orgánů, vypovídá rovněž o kooperaci či soupeření stran zastoupených na Staroměstské radnici. Text doplňuje řada přehledových tabulek i map.

Autor si klade za cíl na základě primárních pramenů a dalších zdrojů popsat a zhodnotit vývoj Visegrádské skupiny na pozadí vnitropolitického vývoje členských zemí. Práce sumarizuje aktivity V4 především z hlediska praktické realizace zahraniční politiky, přináší ale také reflexi dosavadní spolupráce a alternativy budoucích aktivit V4 zejména ve strukturách EU, v oblasti energetické bezpečnosti, zahraničních zájmů regionu apod.

Český politolog a univerzitní profesor Miroslav Novák oslavil v roce 2013 své šedesátiny, a právě proto se v této knize sešli představitelé mladší a střední generace českých politologů, aby mu vyjádřili svou úctu. Někteří z nich byli přímými žáky Miroslava Nováka, jiní nikoli, všichni se však k Novákovi hlásí, někteří jako ke svému vzoru, jiní jako k vynikajícímu a podnětnému politologovi, který svým dílem výrazně ovlivnil současnou českou politologii. Jedná se o politologii nenormativní, empirickou, komparativní, aronovskou, duvergerovskou a sartoriánskou, politologii, která si zakládá na ověřitelnosti faktů, jejich logické a nestranné analýze, na nalézání příčin a následků věcí, politologii, která vychází z ujasněných teoretických pojmů a koncepcí, která stojí na zřetelných argumentech a správnosti myšlení. V neposlední řadě je to také politologie, která usiluje o sdělnost svých závěrů, tj. o tolik potřebnou a, bohužel, zdaleka ne vždy samozřejmou srozumitelnost výkladu.

Žijeme v době, kdy jeden lživý příspěvek na Twitteru či Facebooku má větší dosah než systematická práce investigativních novinářů. Posilují populisté, kteří sbírají body kritikou establishmentu, i když sami mají z vlastního elitního postavení dlouhodobý prospěch. Výdobytky demokracie jako svoboda slova či nezávislost médií jsou necelých třicet let po listopadu 1989 zpochybňovány.Šéfredaktor týdeníku Respekt popisuje dobrodružnou českou cestu od vzniku republiky po současnost a zasazuje dnešní politické a společenské události do historického a evropského kontextu. Je to svým způsobem rozmluva s minulostí o naší budoucnosti, v níž myšlenkový rámec dávají autorovi úvahy K. H. Borovského, H. G. Schauera, T. G. Masaryka, Ferdinanda Peroutky, Václava Černého, Jana Patočky, Erazima Koháka či Václava Havla. S odkazem na velké kritické duchy demokratické tradice Tabery jasně ukazuje, že rizikům přítomnosti se nejlépe čelí nikoliv panikou, ale chladnou hlavou a rozhodností.

Náš stát, jeho vznik a zakotvení v Evropě a ve světě, jeho krize, traumata a osobnosti s nimi spojené a vedle toho naše ekonomická transformace, spory o Evropu i krize na Blízkém východě či ta nejnovější na Ukrajině, to jsou dlouhodobé předměty zájmu autora, který jako vrcholný státní úředník získal s domácí i zahraniční politikou a ekonomickými problémy dlouholeté zkušenosti. Soubor textů k těmto tématům, které vznikly v období posledních patnácti let, odmítá módní politicky korektní komolení pojmů a manipulaci s událostmi a dějinami. Stojí za to se zamýšlet nad událostmi, které jsme prožili nebo prožíváme bez iluzí, připomenout si jak to bylo a je doopravdy, nebát se pojmenovat reálné zájmy, které vždy politikou i ekonomikou hýbou. O tom je tato kniha.

Ez a kötet a Progress Alapítvány gondozásában jelenik meg, és szorosan illeszkedik a baloldali progresszív értékek és a közpolitikai kutatások támogatása iránt elkötelezett Alapítvány eddigi könyveinek és projektjeinek sorába. Olyan témával foglalkozik, amelynek célja a baloldali politika elméleti újraalapozása. Ugyanakkor ezzel a témával, a neoliberalizmus kritikájával a rendszerváltás utáni baloldal egészen sokáig nem tudott és nem is akart semmit sem kezdeni. Ezen kívánunk változtatni: a tanulmányok a legjelentősebb és legszélesebb körű nemzetközi szakirodalmat vonultatják fel annak érdekében, hogy behozzák Magyarországra azokat a kritikai hangokat, amelyek régóta a baloldali megújulás fő pillérének tekintik a neoliberalizmus és a neoliberális globalizáció alapvető kritikáját. A kötet részben a Progress Alapítvány 2018. október 11-i Neoliberalizmus és neopopulizmus magyar és kelet-európai kontextusban című konferenciáján elhangzott egyes előadások továbbgondolt változata, illetve a konferencián nem szereplő témák is helyet kaptak benne. A kötetet két szempontra tekintettel állítottuk össze: egyrészt meg akarjuk ismertetni a hazai közönséggel a neoliberalizmus kritikájával foglalkozó alapvető irodalmat, másrészt pedig a neoliberalizmus keretrendszerében szeretnénk bemutatni a késő Kádár-rendszertől kezdve egészen az Orbán-rendszerig a hazai politikai, gazdasági és társadalmi változásokat.

A parlamentarizmus - az elnöki rendszerhez hasonlóan - az emberi szellem nagy találmánya, amely - szemben a prezidenciális modellel - nem tervezőasztalon, mérnöki precizitással született, hanem súlyos idők során, nemzedékek tapasztalatainak és bölcsességének egymásra rakódásával alakult működőképessé. Magyarországon egykoron sokat tudtak erről a rendszerről - az elmúlt évtizedek alatt azonban e tapasztalatok olyannyira kihalványultak a közösségi emlékezetből, hogy olykor még a tudományos tudatban is csak tompa visszfényük pislákol. Ez a könyv tíz tanulmányban igyekszik bevilágítani a modern parlamentarizmus oszlopai közé, hogy hozzájárulhasson a napjainkban szerencsésen újraindított kormányformaviták eredményeinek elmélyítéséhez.

Zavarja-e önt, ha Semjén Zsolt a tenyerébe hamuzik, miközben egy leskunyhóban tisztogatja a vadászpuskákat mínusz 32 fokban? Kibírja-e röhögés nélkül, ha Németh Szilárd előadást tart önnek a nemzeti kultúra témakörében? Rezzenéstelen arccal képes-e végigállni a Gyirmót-Mezőkövesd meccset, beleértve a hosszabbítást is gól nélküli döntetlen esetén? Hajlandó-e lekurvázni egy kamaszlányt, ha kiderül róla, hogy a haza ellensége? Ha akár egyetlen kérdésre is igennel válaszolt, ne olvasson tovább! (Az írások eredetileg a Hócipő Magazinban jelentek meg.)

A kötet 1999-es ismertetője: "A történet – amely nemcsak átrajzolta Magyarország politikai térképét, hanem tehetséges fiatal politikusok egész seregét is elővarázsolta az ország minden tájáról – 1988 őszén kezdődött. Főszereplői a reformkörök és azok szervezői, akik szövetkeztek a reformpolitikusokkal, a reformok iránt elkötelezett értelmiséggel, gazdasági szakemberekkel, a reformkörök sok tízezres tagságával, hogy az ország végre megszabaduljon az államszocializmus béklyóitól, kitörjön a modernizációs zsákutcából, és eközben erkölcsi forradalmat is vívtak a megcsúfolt baloldali gondolat és a demokratikus szocialista értékek rehabilitálásáért. Ez a mozgalom nem rekesztett ki senkit. Így születhetett meg a szocialista, liberális és keresztény-konzervatív erők kezdeményező lépései és a társadalom támogatásának eredményeként a modern, demokratikus Magyarország.  E folyamat történetét mondják el a könyv dokumentumai, amelyek bizonyára segítenek abban, hogy a rendszerváltás kezdetének bonyolult időszakáról pontosabb és sokszínűbb, az össznemzeti emlékezet számára is elfogadhatóbb kép alakuljon ki." Az 1999-ben megjelent dokumentumgyűjtemény a Magyar Szocialista Munkáspárton belül 1988–1989-ben alakult úgynevezett reformkörök működése kapcsán keletkezett számtalan dokumentum – például feljegyzések, újságcikkek, felhívások, tudósítások, jegyzőkönyvek, kongresszusi beszédek – közül válogat az 1988 szeptemberi első publikációktól az 1989 őszi pártkongresszusig. A kötet eredeti ismertetőjében használt jelzők és megfogalmazások némelyikét az olvasók egy része ma már talán erősen vitatná – a gyűjtemény azonban ezzel együtt is az akkori eseményeket az egyik oldalról szemlélők és átélők dokumentumainak hiánypótló összeállítása, amely 20 év után ismét hozzáférhető az érdeklődő, kutató közönség számára.

A kötet egy átfogó politikai gazdaságtani elemzést nyújt a rendszerváltás utáni magyar pénzügyi kapitalizmusról. Legfontosabb gondolata szerint a magyar társadalmi-gazdasági átalakulás paradigmák fogságában zajlott le: két egymással szemben álló elitcsoport, ideológiai tábor és politikai irányzat vetélkedése határozta meg a legfontosabb döntéseket. A pénzügyi szabályozás és a bankrendszer tulajdonosi szerkezetének főbb irányait a rendszerváltás utáni első húsz évben alapvetően a modernizációs konszenzusként leírható paradigma határozta meg.Ennek támogatói között megtalálhatók voltak piaci fundamentalisták (akiket gyakran neoliberálisnak is hívtak), és olyan mérsékelt, a szociális piacgazdaságban hívő modernizátorok, mint Horn Gyula egykori miniszterelnök. Ezen időszakban e két elitcsoport és ideológia koalíciója adott irányt a bankprivatizációnak vagy a pénzügyi szektor adóztatásának. A modernizációs konszenzus politikai támogatásának csökkenésével, valamint a 2000-es évek végi nemzetközi pénzügyi válsággal ugyanakkor egy új domináns paradigma emelkedett fel: a pénzügyi nacionalizmus. A könyv bemutatja, hogyan alakult ki a magyar pénzügyi kapitalizmus e két paradigma vetélkedéseként, elsősorban elit- és értelmiségi csoportoknak kedvezve – miközben a magyar állampolgárok érdekei háttérbe szorultak.A SZERZŐRŐLSebők Miklós (1979) közgazdász, politikatudós. Az MTA Társadalomtudományi Kutatóközpontjának tudományos főmunkatársa, az MTA TK Politikatudományi Intézetének igazgatója. Kutatási területei a politikai gazdaságtan, a közpolitikai döntéshozás és a kutatásmódszertan. Monográfiája jelent meg a pénzügyi válságra adott közpolitikai válaszok kapcsán (Hatalom szabályok nélkül, Új Mandátum, 2014) valamint Boda Zsolttal közösen A magyar közpolitikai napirenddel kapcsolatos tanulmánygyűjtemény szerkesztője (MTA TK, 2018).A SOROZATRÓLA Politikatörténeti Intézet Társadalomelméleti Műhelye (PTI TEM) jelenlegi formájában 2015-ben jött létre 11 ösztöndíjas kutató bevonásával, akik azóta rendszeresen vitatják meg egymás és külsős szerzők kutatásait és írásait. 2017 folyamán a Politikatörténeti Alapítvány ismét ösztöndíjpályázatot írt ki, hogy lehetővé tegye új műhelytagok csatlakozását a közös munkához. A Társadalomelméleti Műhely célja, hogy hozzájáruljon a hazai társadalomelméleti, társadalomkritikai gondolkodáshoz, valamint a baloldali tudományos, közéleti diskurzushoz. A műhelyben nagyon sokféle témakör talált otthonra: ideológiák, a poszt-marxizmus, politikai gazdaságtan, demokráciaelmélet, populizmus, ökopolitika, a művészet és az emancipáció kapcsolata, társadalmi igazságosság és szolidaritás, nacionalizmus és így tovább. A tagokat az a társadalomelméleti keretrendszer köti össze, amely folytatni kívánja a valóság megértésének baloldali kritikai hagyományait.