Najnovšie - Odborná a populárno-náučná literatúra strana 175 z 500

Žiaci všetkých vekových kategórií sú čoraz častejšie v osobnom aj verejnom živote vystavení rôznym kultúrnym vplyvom a v čoraz väčšej miere sa dostávajú do kontaktu s príslušníkmi iných kultúr. Preto je potrebné, aby boli na tieto výzvy pripravení a aby boli schopní rozoznať, rešpektovať a podporovať rôzne kultúrne ukotvenie vo svojom okolí. Interkultúrne kompetencie sa vzťahujú na vedomosti, zručnosti, postoje i na sociálne a kultúrne povedomie jednotlivca. Cieľom je vytvoriť priaznivé prostredie na komunikáciu s ľuďmi z iného kultúrneho prostredia. Demokratické a interkultúrne kompetencie nemožno nadobudnúť automaticky, ale je potrebné osvojiť si ich a uplatňovať v praxi. Vzdelávanie má jedinečnú úlohu usmerňovať a podporovať učiacich sa a tým posilniť ich schopnosti v tejto oblasti. Kniha pomôže pedagógom modelovať také výchovno-vzdelávacie prostredie, v ktorom sa komunikačné zručnosti stanú prostriedkami na kladenie otázok, vyjadrovanie, konfrontovanie, diskutovanie, sumarizovanie, hodnotenie faktov, postojov a názorov.

Nájsť správne slová, aby sme neurazili, alebo položiť správnu otázku, aby sme neponížili, je skutočné umenie, ktoré nás uchráni pred napätými vzťahmi. Šarmantný spôsob prejavu pri nepríjemnej konverzácii vám dá do ruky zbraň, ktorou protivníka ľahko odzbrojíte. Táto kniha je skvelým poradcom aj sprievodcom vo vyhrotených situáciách, aby ste nestratili nervy a neútočili, ale s chladnou rozvahou sa stali pánmi situácie. Autorka nám ukazuje, akú fascinujúcu silu má správne použitie jazyka.

Ochránce přírody a ekolog Michael Mehta Webster přináší poselství o existenci přirozeného efektu spásy, jímž příroda disponuje a jemuž člověk může v případě nutnosti tu a tam trochu pomoci, a poselství, podle něhož příroda není muzeem výtvarného umění. Taková představa je založena na zjevně mylném předpokladu, že se příroda nemění, pakliže do ní lidé nezasahují. Na základě nesčetných dokladů se můžeme přesvědčit, že takové tvrzení se nezakládá na pravdě. Fosilní záznam dokazuje, že se život po miliardy let neustále vyvíjel a měnil. Ekosystémy se mění i v řádu tisíců let, klima na Zemi se mění neustále, změny se prohlubují a vyhlídky podle většiny odborníků nejsou dobré. Kniha je souborem čtivých kazuistik ohrožených druhů, mezi nimiž nechybí tygr bengálský, losos nerka, vakoplch trpasličí, americké kaštanovníky, koráli na útesech u pobřeží Hondurasu, cichlidy ve Viktoriině jezeře či rostlinná společenstva na ostrově Asciensionu. Vydáme se dokonce na pouť do pleistocénu a zvážíme možnosti vzkříšení dávno vyhynulých druhů: jeskynních medvědů či mamutů srstnatých.

   Svojím zjavením Boh oslovuje človeka, aby ho pozval a prijal do svojho spoločenstva. Odpoveďou človeka na toto pozvanie je viera.     Nie je možné veriť bez milosti a vnútornej pomoci Svätého Ducha. Ľudská vôľa a rozum spolupracujú s Božou milosťou pri prijímaní Božej pravdy.    Je dobré a správne zveriť sa Bohu a bezvýhradne veriť tomu, čo hovorí. Takáto viera človeka nikdy nesklame.    Viera v Boha je neoddeliteľne spojená s vierou v jeho jednorodeného Syna, Ježiša Krista, nášho Spasiteľa. On sám je Boh, Slovo, ktoré sa stalo telom. Prišiel k nám a zjavil nám Otca. Nemožno však veriť v Ježiša Krista, ak človek nemá podiel na jeho Duchu. Veď len vplyvom Svätého Ducha môže niekto povedať: „Ježiš je Pán.“    Viera je Boží dar, nadprirodzená čnosť, ktorú Boh nám vlieva. Určuje kvalitu nášho života, udáva správny smer, vzbudzuje nádej, lásku. Viera, skutočná viera, dáva zmysel našej práci, životu i utrpeniu. Vo viere všetko, radosť i zármutok, vedie k oslave Boha, lebo človek za všetkým vidí jeho láskyplné vedenie.    Viera je Boží dar, preto každý deň pokorne prosme: „Pane, daj nám dar silnej viery!“

V knihe Po daždi slávna rozprávačka Alexandra Elle zdieľa svoje príbehy o vlastnej pozoruhodnej ceste od pochybností k sebaláske. Pomocou pätnástich lekcií, ktoré tvoria sčasti memoáre a sčasti sprievodcu, môžu čitatelia sledovať jej púť, na ktorej premieňa náročné zážitky – ťažké detstvo, bolestivé romantické vzťahy a osamelé rodičovstvo – na palivo pre svoju úspešnú kariéru podnikateľky a spisovateľky. Tento sprievodca vám pomôže prijať všetku krásu, lásku a príležitosti, ktoré život ponúka. Knižka je vhodná pre každého, kto tápe na ceste k sebaobjavovaniu či túži po posilnení, pretože po daždi vždy vyjde slnko. Z anglického originálu After the Rain – Gentle Reminders for Healing, Courage, and Self-Love preložil Danka Ježíková.

   Svojím zjavením Boh oslovuje človeka, aby ho pozval a prijal do svojho spoločenstva. Odpoveďou človeka na toto pozvanie je viera.    Nie je možné veriť bez milosti a vnútornej pomoci Svätého Ducha. Ľudská vôľa a rozum spolupracujú s Božou milosťou pri prijímaní Božej pravdy.    Je dobré a správne zveriť sa Bohu a bezvýhradne veriť tomu, čo hovorí. Takáto viera človeka nikdy nesklame.    Viera v Boha je neoddeliteľne spojená s vierou v jeho jednorodeného Syna, Ježiša Krista, nášho Spasiteľa. On sám je Boh, Slovo, ktoré sa stalo telom. Prišiel k nám a zjavil nám Otca. Nemožno však veriť v Ježiša Krista, ak človek nemá podiel na jeho Duchu. Veď len vplyvom Svätého Ducha môže niekto povedať: „Ježiš je Pán.“    Viera je Boží dar, nadprirodzená čnosť, ktorú Boh nám vlieva. Určuje kvalitu nášho života, udáva správny smer, vzbudzuje nádej, lásku. Viera, skutočná viera, dáva zmysel našej práci, životu i utrpeniu. Vo viere všetko, radosť i zármutok, vedie k oslave Boha, lebo človek za všetkým vidí jeho láskyplné vedenie.    Viera je Boží dar, preto každý deň pokorne prosme: „Pane, daj nám dar silnej viery!“

Krátke zamyslenia na každý deň. Svätí otcovia nás učia modliť sa, myslieť a žiť kresťanským spôsobom. Prinášajú múdrosť, ktorú nadobudli vlastnou skúsenosťou v duchovných zápasoch. Ponúkajú ju ďalším generáciám podobne, ako otcovia ponúkajú dedičstvo deťom, ktoré je plodom ich veľkých námah. Prijatie ich skúseností nám pomáha kráčať istejšie a rýchlejšie po ceste k spáse.

Krátke zamyslenia na každý deň. Svätí otcovia nás učia modliť sa, myslieť a žiť kresťanským spôsobom. Prinášajú múdrosť, ktorú nadobudli vlastnou skúsenosťou v duchovných zápasoch. Ponúkajú ju ďalším generáciám podobne, ako otcovia ponúkajú dedičstvo deťom, ktoré je plodom ich veľkých námah. Prijatie ich skúseností nám pomáha kráčať istejšie a rýchlejšie po ceste k spáse.

Když se řekne Švédsko, vybavíme si především firmu Ikea, knäckebrot, Volvo, krásnou přírodu s losy a soby, hudební skupinu ABBA, severské detektivky nebo příběhy Astrid Lindgrenové. Také je to ale země, která vždy byla královstvím, nikdy nezažila republiku ani totalitu a vždy jí panovali králové a královny. V této populárně vědecké knize nabízíme portréty švédských královen, ať už vládnoucích panovnic nebo manželek králů, protože téměř všechny hrály v historii mnohem aktivnější roli, než je jim tradičně přisuzována. V knize jsme se soustředili zejména na pětici královen, které skutečně panovaly jako vladařky nebo regentky. Zatímco v éře bájných valkýr a štítonošek by nebudily nejmenší pozornost, v křesťanské epoše byly považovány za nešťastnou a provizorní výjimku. Některé švédské královny měly vazbu k českým dějinám a dynastiím. Hned v 10. století byla první královna Sigrid možná dcerou Doubravky České. Ve 12. století byla Richenza Polská vnučkou našeho prvního krále Vratislava II. Přemyslovce. Ve 13. století byli Žofie Dánská s Erikem IV. prarodiči české a polské královny Elišky Rejčky, manželky Václava II. a Rudolfa Habsburského. Krev českých králů kolovala v žilách Kateřiny Jagellonské, manželky Jana III. Vasy.

Jedna z nejlepších historických knih vůbec, v níž autor vypráví příběh furlánského mlynáře Menochia, jenž se díky svým názorům dostal do střetu s inkvizicí. Menochiovy autentické výpovědi před soudním tribunálem se autorovi staly podkladem pro plastické a barvité vykreslení každodenního života člověka na konci 16. století včetně jeho úzkostí, radostí či naopak vytváření si osobitých představ o Bohu, vesmíru a posmrtném životě.

Elitní 56. stíhací skupina americké 8. letecké armády se pod usilovným a inspirativním velením plukovníka Huberta "Huba" Zemkeho stala nejúspěšnější americkou stíhací jednotkou v Evropě. Skupina létající na P-47 Thunderboltech s červeně nabarvenou přídí zaznamenala víc sestřelů než jakákoliv jiná skupina na tomto bojišti. Samotný její agresivní velitel zaznamenal devatenáct sestřelených německých letounů. Po krátkém pobytu v Sovětském svazu, kde učil sovětské piloty létat s P-40 Curtissy, přijel Zemke v září 1942 do Velké Británie, aby zde převzal 56. stíhací skupinu známou jako Vlčí smečka. Jeho skupina byla určena k doprovodu bombardérů 8. letecké armády, která se na náletech do hloubi Německa střetávala s velkou koncentrací německých stíhaček. Zemke, který se nikdy neucházel o něčí přízeň, byl často ve sporu se svými nadřízenými ohledně nejlepších metod, jak dělat svou práci. Ale letová disciplína a taktika, kterou vyvinul jak pro doprovod bombardérů, tak i pro útoky na pozemní cíle po invazi, z něj udělala vynikajícího lídra. Jeho náročné osobní zásady mu dávaly právo uplatňovat ta stejná přísná měřítka na muže, s nimiž létal. Tyto rysy respektovaného velitele majícího důvěru (i když ne vždy oblíbeného) se opět projevily, když se stal Nejvyšším spojeneckým důstojníkem v zajateckém táboře Stalag Luft I poté, co se jeho letoun rozpadl v bouři a on padl do zajetí. Klasický příběh Huba Zemkeho, mimořádného člověka ve vzduchu i na zemi, bude fascinovat nejen nadšence vojenské historie, ale také ostatní čtenáře.

Další rok, kdy probíhala Husákova normalizace a rodilo se se zase víc dětí. Novinkou bylo zavedení směrovacích čísel. Ve světě nastala do té doby nevídaná sháňka po energiích, hlavně po naftě. V hudbě i filmu bylo natočeno několik klasických evergreenů, třeba Noc na Karlštejně nebo Popelka. Karel Gott byl Zlatým slavíkem podesáté v řadě a tak si osladil kávu.

V roce 1983 se děly věci spíše pod povrchem než na povrchu. To však rozhodně neznamená, že „na povrchu“ se nedělo nic. Československem otřásl historicky největší únos našich občanů. Skupinu 66 odborníků a jejich rodin unesli z angolského města Alto Catumbela příslušníci tehdejšího protivládního hnutí UNITA. Více než 1 300 kilometrů dlouhý pochod džunglí za otřesných podmínek si kupodivu vyžádal „jen“ jednu oběť.  Ve světě pak největší rozruch způsobilo sestřelení korejského civilního letadla Sověty. Pozadí celé události dodnes zůstává zahaleno tajemstvím a ani jedna ze zúčastněných stran nemá příliš velký zájem se k incidentu vracet. Létat letadlem bylo vůbec v roce 1983 poněkud nemoudré. Taková koncentrace únosů, atentátů a leteckých neštěstí se vymyká všem statistikám. Jediným světlým bodem letecké historie 1983 je slavné „zkušené“ přistání nezkušeného amerického pilota stíhačky Sea Harrier na palubě kontejnerové lodi Alraigo. Na sportovním poli září Jarmila Kratochvílová, jejíž světový rekord v běhu na 800 m nebyl dosud překonán, a je tak nejdéle trvajícím atletickým rekordem v historii. Zlatého slavíka získává opět Karel Gott, ale již se blíží moment, kdy bude na malou chvíli z trůnu sesazen.  Ponořme se tedy ve vzpomínkách do roku oficiálního zrodu internetu, roku, kdy byl na trh uveden první komerční mobil a Blízký Východ vyděsila záhadná epidemie omdlévání.

Kniha sleduje mimořádný příběh stojící za falešnými islamistickými útoky na Moskvu, které spustily ruskou invazi do Čečenska. Na základě série oficiálních prohlášení a znalostí Alexandra Litviněnka tato výjimečná kniha ukazuje, že k útokům islamistů vůbec nedošlo. Šlo o akci naplánovanou tajnou službou FSB s cílem dosadit Vladimira Putina na post prezidenta. Kniha také popisuje transformaci bývalé KGB v síť nových tajných služeb a způsob, jak tyto služby stvořily autoritativní režim v Rusku.

Dave Goulson zkoumá souvislosti mezi klimatickou změnou, přírodou, volně žijícími živočichy a rostlinami a zmenšující se biodiverzitou a analyzuje zhoubný dopad na planetu a její obyvatele. Podle Goulsona ještě není pozdě tento pokles zastavit a Tichá Země je k tomu naléhavou výzvou. Na základě třicetiletého výzkumu napsal Dave Goulson srozumitelnou, fascinující a důležitou knihu, v níž se zabývá důkazy alarmujícího poklesu množství hmyzu na celém světě. „Pokud přijdeme o hmyz, všechno se zhroutí,“ varoval v rozhovoru pro New York Times. Hlavní příčinou tohoto poklesu hmyzích populací je nerozvážné používání chemických pesticidů. Přiklání se tak k závěru kultovní knihy Rachel Carsonové Tiché jaro, po jejímž vydání v roce 1962 došlo k celosvětovému zákazu používání DDT. Zanedlouho ale byly zavedeny nové pesticidy, stejně smrtící jako DDT, a v současnosti se lidstvo nachází na pokraji nové krize. Co nastane, když veškerý hmyz zcela zmizí?

Objevujte tajuplnou planetu hmyzu Hmyz najdeme prakticky všude – v lese i v trávě, v potocích nebo v parku, ale i na mnoha velmi neočekávaných místech – v nadmořské výšce šest tisíc metrů, v nejhlubších jeskyních světa, v kostelních křtitelnicích, uvnitř počítačů i v nozdrách mrožů. Tito drobní živočichové se od nás značně liší: někteří mají kostru z vnější strany těla jako brnění, jiní mohou mít uši na kolenou, oči na penisu či jazyk na nohou. I když mají naši hmyzí souputníci mozek velikosti sezamového semínka, dokážou rozpoznávat obličeje. Hmyz má také neuvěřitelné reprodukční a adaptační schopnosti. Ačkoli na každého člověka žijícího na Zemi připadá 200 milionů hmyzích jedinců, jejich počty dramaticky klesají. Zatímco lidská populace se za posledních 40 let zdvojnásobila, hmyzu o polovinu ubylo. Přitom lidstvo je na práci mnoha druhů těchto drobných živočichů závislé. Potřebujeme je k opylování, k rozkládání mrtvých organismů a k tvorbě hlíny, potřebujeme je jako potravu pro jiná zvířata, pomáhají nám udržet škodlivé organismy na uzdě, šíří semena, jsou nám nápomocní při výzkumech a svými chytrými řešeními nás inspirují. Už jen z čistě egoistických důvodů bychom se o zdraví a blaho těchto drobných tvorů měli zajímat. Péče o ně je jakousi životní pojistkou pro naše děti a vnoučata. „Příroda nás ohromuje svou složitostí a hmyz tvoří významnou část těchto důmyslně vybudovaných systémů, v nichž my lidé představujeme jen jeden druh z milionů. Proto se tato kniha zabývá těmi nejmenšími druhy, vším tím podivným, krásným a bizarním hmyzem, který tvoří základ světa takového, jak ho známe. První část knihy se věnuje hmyzu samotnému. V první kapitole se dočtete o neuvěřitelně bohaté rozmanitosti jejich říše, z čeho jsou poskládaní, jak vnímají své okolí a také něco málo o tom, jak rozpoznat nejdůležitější skupiny hmyzu. Ve druhé kapitole nahlédnete do jejich poněkud zvláštního sexuálního života. Poté se ponořím hlouběji do složité hry, kterou hmyz hraje s ostatními živočichy (kapitola třetí) a rostlinami (kapitola čtvrtá). Do každodenního boje, zda se najím, nebo mě pozře někdo jiný, v němž navíc každý tvor zápolí o předání vlastních genů. I přesto je zde prostor pro spolupráci a ta nabírá všemožných prapodivných forem. Zbytek knihy se zabývá důvěrným vztahem hmyzu k jednomu konkrétnímu druhu: k nám lidem. Jak přispívá hmyz k produkci potravin (kapitola pátá), jak zajišťuje čistotu přírodního prostředí (kapitola šestá) a poskytuje nám produkty, které potřebujeme, od medu po antibiotika (kapitola sedmá)? V kapitole osmé se podívám na nové obory, v nichž nás hmyz může nasměrovat. A konečně v deváté kapitole se zamyslím nad tím, jak se těmhle našim drobným pomocníkům daří a jak můžeme společně přispět k tomu, aby se měli lépe. Protože my lidé jsme na jejich práci závislí. Potřebujeme je k opylování, k rozkládání mrtvých organismů a k tvorbě hlíny, potřebujeme je jako potravu pro jiná zvířata, pomáhají nám udržet škodlivé organismy na uzdě, šíří semena, jsou nám nápomocní při výzkumech a svými chytrými řešeními nás inspirují. Hmyz představuje drobná ozubená kolečka, díky kterým se svět točí.“ - Anne Sverdrup-Thygesonová

V Knize o naději čerpá Jane Goodallová z moudrosti celého svého života, který zasvětila přírodě, a pomáhá nám pochopit, jak si zachovat naději i tváří v tvář pandemiím, válkám a hrozícím ekologickým katastrofám. V důvěrném rozhovoru s Douglasem Abramsem poutavě vypráví o svých cestách po celém světě, průkopnickém výzkumu a neutuchajícím aktivismu. Její bohaté zkušenosti nám mohou pomoci lépe porozumět krizím, jimž v současnosti čelíme. Jane a Doug společně nastiňují jedinou možnou cestu vpřed - začít opět věřit v budoucnost. Protože naděje existuje, i když se někdy zdá být nedosažitelná. Můžeme ji najít například v přírodě - a v naší vlastní odolnosti.

Investigativní novinář přibližuje poměry v čínských převýchovných táborech, v nichž úřady internují příslušníky ujgurské menšiny, a popisuje, jak se oblast Sin-ťiang stala tou nejdůmyslnější dystopií, v níž hlavní roli hraje sledování lidí. Kniha nabízí mrazivý pohled na to, jak vypadá realita, když se součástí života stane neslýchaně rozvinutá umělá inteligence a monitorování všeho druhu, i jak nesmírnou moc poskytují moderní digitální technologie každému režimu, který se v zájmu tzv. veřejného blaha rozhodne převychovávat své občany.

Jiří Haleš (*1936) Chemik celoživotně se angažující v ochraně přírody, herpetolog a brilantní komentátor vlastní i naší společné minulosti. Po absolvování opakovaně reformovaného základního školství vystudoval VŠCHT. Absolvoval zkrácenou vojenskou službu, byl na chvíli dělníkem v Chemických závodech Sokolov a o něco déle analytikem v Geologickém průzkumu. Dále pracoval ve Výzkumném ústavu silnoproudé elektrotechniky Běchovice (zde si připsal dva nevýnosné patenty pro vytváření ultravakua) a kolem roku 1968 ve výzkumu světelných zdrojů Tesly Holešovice. Před hrozbou politických prověrek unikl až do Projektového ústavu dopravních a inženýrských staveb. Zde jako analytik škodlivin životního prostředí a aplikátor bioindikačního monitoringu působil až do důchodu (1996). Je autorem několika knih („Moji přátelé hadi“, „Stopy v písku / Traces sur le sable“ aj.) a řady článků a odborných studií. Tato kniha je okénkem do života autora, který s  humorným nadhledem líčí své zkušenosti – a vzpomene při tom mimoděk řadu mezníků a osobností dějin druhé poloviny 20. století. Jiří Haleš utrácel peníze vydělané v zaměstnání za své zájmové činnosti – teraristiku, ochranu přírody (zejména herpetofauny), astronomii, speleologii, vulkanologii, přírodní fotodokumentaci a videotvorbu, za zřízení Ekocentra s biostanicí, projekty chráněných území atd. V době, kdy to před rokem 1989 prakticky nebylo možné, uskutečnil soukromé i skupinové expediční akce mimo sovětský blok. Působil v bývalé Jugoslávii, v alžírské Sahaře, ve Střední Americe i na souostroví Galapágy. Byl to leckdy malý zázrak vzhledem k tomu, že nebyl nikdy členem KSČ a po roce 1968 mu reálně hrozil postih. Některé popisy událostí a výsledky své činnosti, které tenkrát nebylo možno publikovat, předkládá nyní v tomto sebraném spise – a to způsobem „jak to bylo doopravdy“. Zvídavý čtenář bude překvapen…