Argo strana 197 z 311

Díky své delikátní formě a vytříbenému obsahu, spojujícímu ty nejlepší prvky středověké básnické tradice, si Ptačí sněm anglického básníka Geoffreyho Chaucera (asi 1343–1400) zajistil nejen výsadní postavení v rámci autorova rozsáhlého díla, ale rovněž platí za klenot středověkého literárního kánonu. Skladba komorní délky zachycuje básníka neznalého lásky, jenž po dni stráveném nad latinskými spisy usíná neklidným spánkem. Ve snu se mu zjevuje římský vojevůdce Scipio Africanus, který se mu stává průvodcem a zavádí jej do alegorické zahrady, v níž „plodný květen vládne celý věk“ a kde básník poprvé dostává příležitost poznat (byť jen jako svědek) lásku a její rituály zblízka. Ptačí sněm je ukázkou tzv. snového vidění, jednoho z nejoblíbenějších literárních žánrů vrcholného a pozdního středověku. O zdomácnění této formy se v anglickém prostředí nemalou měrou zasloužil právě Geoffrey Chaucer, a to jak překladem, tak vlastní tvorbou. Přestože datace i účel Ptačího sněmu jsou do značné míry spekulativní, mnohými historiky bývá báseň kladena do přímé souvislosti s námluvami mladého anglického krále Richarda II. a Annou Českou, dcerou římského císaře Karla IV., jíž vzdal Chaucer hold hned v několika svých skladbách. Zároveň se jedná o jeden z nejranějších dokladů spojení kultu svatého Valentýna s milostnou tematikou. Českému čtenáři se tímto vydáním dostává překlad básně do rukou poprvé, doplněný předmluvou nastiňující hlavní rysy žánru středověké snové poezie a Chaucerových variací na její témata a ukázkami z několika významných děl, jež s Ptačím sněmem úzce souvisejí.

Hazel neměla nikdy v úmyslu živit se přípravami svateb. Jenom pomáhala své sestře-dvojčeti Lile s jejím „velkým dnem“. Vybrala nejen velmi vhodné prostředí, ale postarala se o všechnu výzdobu, choreografii slavnosti i veškeré jídlo, včetně úžasného svatebního dortu, který upekla její spolubydlící Amber. Letní svatba Lily a Ollieho byla tak úspěšná, že netrvalo dlouho a Hazel se začali ozývat další zájemci. Vyhovět jejich přáním nebylo vždycky snadné. Právníci Gemma a Eliot si vybrali svatbu na hradě ve skotských horách a bohémsky laděný pár Josh a Sarah zatoužili po karibském ráji. Musela čelit mnoha nečekaným problémům, aby těmto dvěma odlišným párům otevřela cestu, na jejímž konci by k sobě došly a řekly si „ano“. Jestli se to Hazel podařilo a co přitom sama prožívala, to se dočtete v nové knize Abby Clementsové, která city rozhodně nešetří.

Třetí díl fantasy pentalogie Sergeje Lukjaněnka. Ani na okamžik neustávající boj mezi silami Světla a Tmy – takový je její hlavní motiv. Romány, zasazené do Moskvy let 90., popisují trvalé soupeření sil Dobra a Zla. Na problematickou regulérnost tohoto zápasu dohlížejí protagonisté z Noční hlídky, reprezentující Světlo, a Denní hlídky, která naopak ochraňuje zájmy Tmy. Hrdiny těchto tří próz jsou Jiní – bývalí lidé, v nichž obě soupeřící strany rozpoznaly nadpřirozené schopnosti a snaží se je získat na svou stranu… Po světě se tato trilogie proslavila nejen díky bravurnímu literárnímu ztvárnění, ale také díky filmu, který byl natočen podle prvního dílu Noční hlídka, a co je pro Čechy zvláště zajímavé, byl natočen v Praze. Příznivci tohoto žánru si tedy jistě přijdou na své. Všemocný šéf má svá tajemství. A Anton je odhalí. Je to dobře, nebo špatně? A pro koho? Síly Světla a Tmy se opět setkávají v odvěkém souboji.

V životě jste nebyli v Indii, představte si to. Teď se ocitnete v indickém Bangalore, uprostřed kraválu, smradu, vřavy dopravy a lidí, a nemáte proti tomu obranu. Jste v bezpečí hotelu a konferenčního centra, a přesto jste vyděšenej jak malej králík. Odvážíte se ven a dojdete do slumu. V nepřehledném davu žen v sárí uvidíte indickou dívku v obyčejném triku a džínách. Vyfotíte si ji, protože je to jediné, co vás neleká. Ona si toho všimne a řekne vám plynnou angličtinou, ať její fotku okamžitě smažete. Pokrčíte rameny, vyhovíte jí a hodíte celou příhodu za hlavu. Novela Láska v době globálních klimatických změn vypráví o globální vesnici zvané Země, ilogičnosti rasismu i nevyzpytatelných cestách srdce, a hlavně o tom, jak se všichni bojíme změn, zatímco ta největší z nich se odehrává kolem nás a nad našimi hlavami.

Afghánistán, 1975: dvanáctiletý Amír zoufale touží po vítězství v místním turnaji papírových draků a jeho věrný přítel Hasan mu slíbí pomoc. Ani jeden z nich však netuší, že toho odpoledne potká Hasana neštěstí, které jim oběma změní život navždy. Amírova rodina po ruské invazi do Afghánistánu uteče do Ameriky, jednoho dne si však Amír uvědomí, že se do rodné země ovládané Tálibánem musí vrátit, aby našel to jediné, co ve světě nezíská: vykoupení.

Existence původních plánů pro historické vesnické stavby – tedy projektů pro lidovou architekturu – byla donedávna prakticky neznámá. Pro zájemce o studium historické architektury jsou tyto plány jistě překvapivým pramenem poznání jako pozoruhodně úsporné grafické podklady pro vytvoření často náročných a kvalitních staveb, a také jako působivá a půvabná výtvarná díla. Studium těchto plánů a jejich doprovodných spisů výrazně obohacuje naše vědomosti o historických stavbách tohoto druhu, a to i proto, že zachycuje velmi důležité, přelomové etapy jejich vývoje – přechod z dřevěného na zděné provedení na počátku 19. století a proměnu vytápěcího systému v polovině tohoto věku. Zajímavá pro srovnání s nedávnou a současnou etapou přestavby našeho venkova je i skutečnost, jak tradiční vesnická tvorba přestála velké proměny v 19. století vlastně bez zásadní ztráty kontextu ve svém typologickém i hmotovém řešení. Pro naše porozumění těmto stavbám jsou tyto stavební plány důležité i proto, že zachycují zobrazené objekty v jejich nenarušené „původní“ podobě, tedy nikoli znejasněné mladšími úpravami jako na skutečných stavbách. Tím se současně stávají cenným pramenem pro citlivé opravy a rekonstrukce venkovských staveb a možná i inspirací pro stavby nové. Knihu tvoří regionálně roztříděný katalog více než dvou set původních stavebních plánů – projektů pro lidové stavby z konce 18. a průběhu 19. století. Tento atraktivní a objevný, dosud prakticky neznámý materiál se zasvěcenými průvodními texty poskytuje mimořádnou možnost lépe porozumět těmto stavbám všem zájemcům a uživatelům – milovníkům historické architektury a zejména majitelům rekreačních chalup.

Síla mýtu je knižní přepis proslulého šestihodinového cyklu rozhovorů amerického antropologa, religionisty a filozofa Josepha Campbella (1904-1987) s moderátorem Billem Moyersem, v zasvěcených sondách do nejrůznějších kultur, civilizací a náboženství věnovaných proměnám úlohy mytologie v dějinách lidstva a jejímu smyslu v současném globalizovaném světě, kde stále výrazně zasahuje do představ a postojů moderního člověka. Campbellovy myšlenky například zásadně ovlivnily jeho přítele George Lucase v koncepci filmové trilogie Hvězdné války. Vydání „Síly mýtu“ iniciovala Jacqueline Kennedyová Onassisová jako redaktorka newyorského nakladatelství Doubleday.

Folklorista a literární historik Karel Dvořák vydal svůj soupis exempel – vyprávění mnoha žánrů používaných středověkými kazateli jako názorné ilustrace jejich kázání – již r. 1978. Excerpoval pro něj prameny od počátků české literatury až po dobu husitskou a držel se dodnes používaného systému amerického medievalisty F. C. Tubacha, který obohatil přibližně o tři sta nových typů exempel. V 80. letech se Dvořák ke své práci vrátil, přeložil ji do němčiny a s pomocí historika knihtisku Kamila Boldana ji výrazně rozšířil o přibližně 230 nových exempel. Před dokončením díla však autor v r. 1989 zemřel a práce zůstala v rukopise. Nové vydání této příručky mezinárodního významu je překladem tohoto rukopisu a kromě rozšíření počtu exempel a pramenné základny obsahuje také novou předmluvu medievalistky Anežky Vidmanová.

Do tohoto svazku autor zařadil další novinové sloupky, které psal patnáct let pro list L’Espresso. Zde uveřejněné sloupky se vyznačují značnou rozmanitostí, a to nikoliv nedůsledností autora, ale v důsledku složitosti dnešní doby. Období „tekuté společnosti“, jak ji nazývá Zygmunt Bauman, začalo postmodernismem, který se vyznačoval krizí velkých vyprávění, s hravostí či ironií pojednával o historii a občas čelil výzvám nihilismu. Postmodernismus však byl jen přechodem od modernismu k dosud nijak nepojmenované současnosti. Tu charakterizuje krize státu, těsně spjatá s krizí ideologií, a tím i politických stran. Dnešní krajní individualismus opouští ideu společenství a druhé lidi vnímá jako rivaly.

Do tohoto svazku autor zařadil další novinové sloupky, které psal patnáct let pro list L’Espresso. Zde uveřejněné sloupky se vyznačují značnou rozmanitostí, a to nikoliv nedůsledností autora, ale v důsledku složitosti dnešní doby. Období „tekuté společnosti“, jak ji nazývá Zygmunt Bauman, začalo postmodernismem, který se vyznačoval krizí velkých vyprávění, s hravostí či ironií pojednával o historii a občas čelil výzvám nihilismu. Postmodernismus však byl jen přechodem od modernismu k dosud nijak nepojmenované současnosti. Tu charakterizuje krize státu, těsně spjatá s krizí ideologií, a tím i politických stran. Dnešní krajní individualismus opouští ideu společenství a druhé lidi vnímá jako rivaly.

Význačná a mnoha cenami ověnčená americká spisovatelka Lois Lowryová, podobně jako v prvním svazku své světoznámé tetralogie, který vyšel česky pod názvem Dárce, stvořila v Hledání modré tajuplný svět budoucnosti: Lidské společnosti vládne krutost a klam. Slabí, staří a nemocní jsou nežádoucí. Když Kiře zemře maminka, dívce hrozí, že ji vesnické společenství zapudí, protože ji jako chromou už nemá kdo chránit. Rada Strážců ale rozhodne, že Kira, jež se od maminky naučila tkát a vyšívat, vyspraví složitě vyšívané slavnostní roucho Zpěváka, které v obrazech vypráví lidské dějiny a předpovídá budoucnost. I další dvě děti mají úkol, jeden chlapec má Zpěvákovi opravit vyřezávanou hůl, další dívka má Zpěváka jednou dokonce nahradit. Trojici dětí zdánlivě nic nechybí, jsou dobře zaopatřené, a přece v Kiře začne hlodat nedůvěra, pochybnosti a pocit, že jsou vlastně zajatci. A že Strážci nejednají s čistými úmysly...

Hutné minipovídky, hořkohumorné glosy k současnosti, texty nabité nejen ironií, ale hlavně sebeironií, sdělující často v pár větách více než patero novin od A do Zet. Karel Steigerwald „Ženy rády píšou rozsáhlé romány o lásce, v nichž se láska topí v kaši slov, slov, slov... a slova v moři nudných dějů, jimiž se ženy domnívají vyjadřovati celý svět. Rády takové romány také čtou. Ale píší tak i muži. Turnová postupuje jinak: sbírá maličké plíšky života, na něž pár slovy napíše celé romány, velké zprávy o pitvornosti života. K čemu jiní potřebují stovky stran, k tomu Turnová potřebuje strany půl. Čtu ty půlstrany s rozkoší nad inteligencí autorčina cynismu, nad nímž víc lidského už není. Udělat z malé věci velkou je umění prvního řádu. Od dob Vaculíka v šedesátých letech je Turnová druha osoba, kdo tohle se sloupkem umí.“ Martin Machovec - Babylon „Sloupky Evy Turnové jsou vlastně jakési minipovídky, hořkohumorné glosy k současnosti, texty nabité nejen ironií, ale hlavně sebeironií, texty nesmírně hutné. Svět Evy Turnové je svět náš, je to ovšem svět nahlížený jejíma očima, očima ženy žijící dnes v Česku, je to tedy také její vlastní universum. Právě tam, kde současné české autorky dokáží být sebeironické, sarkastické, tam, kde jejich psaní si uchovává svoji ženskost, aniž by se omezovalo na pár ohraných emocionálních témat, přispívají k české literatuře dílem velmi výrazným. A to Eva Turnová zvládá skvěle.“ Petr Slabý – UNI „Psaní Evy Turnové je pohlazení, které nezavání sebestředností, ale spíše předává poselství současného uvažování podobně smýšlejících jedinců v současné katastrofické době. Její fenomenální eseje přináší také sice útlá ale ve svém vyznění plnotučná publikace Turnový háj, jenž je kolekcí fejetonů, které byly publikovány v časopisech Instinkt a Reflex. Vlastně tu žánr není možno jednoznačně určit, takže by se asi nejvíc hodil výraz reflexe. Tahle kniha je setkáním virtuální reality s absolutním konkrétnem i snovými vizemi a nostalgickými vzpomínkami. Dadaistický průnik myšlenek spojený s každodenním chodem života.“

Martelovo veselé i smutné zkoumání fenoménu náboženské víry. Je lepší věřit, anebo nevěřit, a jak se vyhnout neblahým důsledkům obojího? Na to odpovídají tři příběhy, z nichž se kniha skládá. První se odehrává v roce 1904, kdy se mladý muž jménem Tomas vydal pozpátku na pouť do portugalských hor. Druhý příběh nás přenese do roku 1938, kdy jistý lékař provádí ohledání těla jistého starce, ale musí se při tom vyrovnávat s neochvějnou přítomností jeho vdovy. V třetím příběhu se setkáváme s americkým senátorem, jehož život a kariéra jsou navždy proměněny během návštěvy útulku pro opuštěné šimpanze.

Berlín 1940. Mladičké Židovce Marii Jalowiczové hrozí deportace. Jenže ona chce žít. Za každou cenu. A tak zmizí. Celou válku se skrývá a někdy za to platí opravdu vysokou cenu. Po 50 letech od skončení války namluví Marie poprvé celý svůj životní příběh na 77 magnetofonových pásků. Stanou se základem jedinečného časového dokumentu. Otevřeně, bez vnitřní cenzury v něm hrdinka líčí, jaké to je protloukat se den po dni Berlínem ovládaném Hitlerem: Potřebuje falešné doklady, úkryty, lidi, kteří jsou ochotni jí nezištně i za úplatu pomoci. Pokusí se nacistům uniknout fingovaným sňatkem s Číňanem, snaží se přes Bulharsko vycestovat do Palestiny. Marně. Musí zkrátka přežít v Berlíně. Je svolná ke všemu, tak silná je její touha přežít. Autentická výpověď mimořádně statečné, nezdolné ženy doplňuje doslov jejího syna, Hermanna Simona, historika a ředitele Nadace Nová synagoga v Berlíně. „Upřímná výpověď o přežití uprostřed nacistického Berlína neskrývá žádná tabu.“ Channah Trzebinerová, Jüdische Allgemeine „Kdo se chce o lidovém odporu, nenávisti, morálce, lidskosti a proletářském nacismu dozvědět víc, ať si přečte tuhle knihu.“ Götz Aly, Berliner Zeitung

Na Měsíci je nalezen záhadný objekt. Důsledky objevu jsou natolik významné, že je kvůli němu vůbec poprvé vyslána lidská posádka hluboko do Sluneční soustavy. Ale ještě než výprava dosáhne cíle, vyskytnou se potíže narůstající do děsivých rozměrů… Slavný román napsaný v době, kdy přistání na Měsíci bylo ještě pouhým snem, přetvořený do jednoho z nejvýznamnějších filmů všech dob, strhující, prorocký. 2001: Vesmírná odysea je příběhem o přetrvávající otázce místa člověka ve vesmíru.

Obrazy do slov proplouvají je třetí kniha minimalistických básní Petra Korbeláře inspirovaná přírodou, vnější i vnitřní krajinou. Kniha navazuje na dva předešlé tituly Slova a snítka jehličí v potoce (2003) a Pod lipové květy schováme se před deštěm (2009). Slovo je přitom jen jeden ze způsobů autorova vyjádření. Věnuje se kresbě, fotografii, tisku litografií a hře na klapkodastrovou kytaru se spoluhráčem na bambusovou flétnu Janem Kotulánem. Vydali spolu 7 CD improvizovaných ambientních skladeb, některé ve spolupráci s Petrem Niklem, Irenou a Vojtěchem Havlovými, Mikolášem Bělíkem. Jeho profesí je umělecké řemeslo - kamenotisk. Ve své dílně v Praze tiskne originální litografie výtvarníkům. Žije v Řevnicích se ženou Kateřinou a třemi dětmi, jejichž kaligrafické tahy tuší, které kreslili mezi 2-4 rokem, použil jako obrazový doprovod k textům.