Najnovšie - Filozofia strana 5 z 18

Od uznávaného historika a autora bestselleru O tyranii prichádza brilantné skúmanie slobody – čo to je, ako bola nesprávne pochopená a prečo je našou jedinou šancou na prežitie. Sloboda je naším veľkým záväzkom, ale ako tvrdí Timothy Snyder, stratili sme zo zreteľa, čo znamená – a to nás vedie do krízy. Príliš veľa z nás sa na slobodu pozerá ako na absenciu štátnej moci: myslíme si, že sme slobodní, ak si môžeme robiť a hovoriť, čo sa nám zachce. Skutočná sloboda však nie je ani tak sloboda od, ako skôr sloboda pre – sloboda rozvíjať sa, riskovať pre budúcnosť, ktorú si vyberieme. Sloboda je hodnota, ktorá umožňuje všetky ostatné hodnoty. Na základe prác filozofov a politických disidentov, rozhovorov so súčasnými mysliteľmi a vlastných skúseností s dospievaním v čase americkej výnimočnosti Snyder identifikuje postupy a postoje, ktoré nám umožnia vytvoriť vládu, vďaka ktorej budeme my a budúce generácie prosperovať. Oceňuje význam tradícií (ktoré obhajuje pravica), ale aj úlohu inštitúcií (ktoré sú v kompetencii ľavice). Táto kniha, ktorá je intímna a zároveň ambiciózna, pomáha vytvoriť nový konsenzus, je to vzrušujúca intelektuálna cesta a tour de force politickej filozofie.

Autoři knihy Proč se nebát umělé inteligence? nabízejí střízlivý a odborně podložený pohled na současný stav a perspektivy umělé inteligence (AI). Čtenář se ve srozumitelné podobě dozví, na jakých technologických základech AI stojí, jaká je její historie a jak probíhá zpracování přirozené řeči ve velkých jazykových modelech. Kniha rovněž ukazuje, jak aplikace AI už dnes slouží v průmyslu, zdravotnictví, robotice či v oblasti kybernetické bezpečnosti a jak konkrétně je možné AI využít například ve státní správě či ve službách. Řada příspěvků je věnována filozofickým úvahám o roli a možnostech umělých strojů, etice a právu při jejich využívání. Proč se nebát umělé inteligence? je soubor esejí, které připravili nejen čeští odborníci v jednotlivých oblastech AI. Vyvracejí mýty, přehnaná očekávání a uměle vyvolané obavy, a naopak zdůrazňují její užitečnost a využitelnost. Možná vás překvapí, že český přínos k rozvoji této zajímavé vědní disciplíny vůbec není zanedbatelný. Kniha je určena všem, kteří se v důsledku neadekvátní "popularizace" obávají prudkého nástupu umělé inteligence. Na své si přijdou i ti, kteří se v té či oné míře s umělou inteligencí dennodenně setkávají, včetně IT odborníků, studentů všech typů škol i pracovníků v průmyslu, službách či státní správě. Eseje na sebe přímo nenavazují, jsou nezávislé a lze je číst v jakémkoliv pořadí či kterékoliv vynechat. Každý si může najít to, co ho nejvíce zajímá.

O co v životě skutečně jde? Jak žít život smysluplně, inteligentně? Někdo si tyto otázky klade už od mládí, jiný se nad nimi začne zamýšlet až v době životních krizí a zvratů. Když život člověku uštědří ránu, něco se v něm změní a najednou cítí, že potřebuje znát nové odpovědi. Potřebuje porozumět. Pokud už delší dobu cítíte vnitřní volání, pokud se ve vás probudila touha po poznání a oslovil vás název této knihy, je určena právě vám. Ponořte se do inspirativních úvah určených k hledání vnitřní moudrosti a dost možná přijdete na něco, co změní směřování vašeho života. Kniha obsahuje zajímavá praktická cvičení k sebepoznání, imaginační cvičení a klasické i netradiční návody na meditaci.

Detailní komentovaná bibliografie české trojiční teologie a pneumatologie z let 1800 až 2010 s rozborem vybraných textů katolických autorů od národního obrození do roku 1989.

V knize Jiřího Přibáně nalezneme tematicky uspořádané eseje, které autor publikoval v průběhu posledního desetiletí. Jeden z esejů dal název celému výboru. Sázku na svobodu můžeme vnímat podobně, jako dáváme v sázku vše to, na čem nám nejvíce záleží, včetně našich životů. V sázce nelze nikdy předem se vším kalkulovat a navzdory všem plánům a strategiím jí vládne nahodilost. Kniha se zabývá i touto nahodilostí a její funkcí v moderní společnosti. Čím víc si tuto základní sociální zkušenost dnešní člověk uvědomuje, tím víc se paradoxně snaží vytvořit ve společnosti pevné body, které si označuje za stálé a neměnné hodnoty. Přibáň kritizuje morální fundamentalismus, který zapaluje vášně vedoucí k politickému násilí a společenské destrukci. Současně však odmítá morální relativismus nebo cynismus a do protikladu k absolutismu morálky klade možnost etického života jako toho, co naši existenci sice uvádí v sázku, ale současně jí dává smysl. Etiku vnímá jako obranu proti každému absolutismu a totalitarismu, ke kterému svádějí moralisté.V knize se autor vrací k českým autorům, kteří hluboce poznamenali jeho myšlení i psaní, tedy Kunderovi, Bělohradskému, Havlovi, Pithartovi a Grušovi, v dalších esejích se věnuje evropskému vývoji v posledních deseti letech, až po ruskou invazi na Ukrajinu, i obecnějším tématům a tomu, jak si současná společnost představuje politiku a jednotlivé ústavní a politické instituce.V závěrečných částech se věnuje vztahu etiky a morálky i práva a politiky. Přibáň kriticky analyzuje vzestup morálního fundamentalismu v nejrůznějších politických a ideologických hnutích současnosti a zdůrazňuje důležitost svobod i v našem pluralitním světě, ve kterém hodnoty jsou zároveň nesmiřitelné i neustále přehodnocované. Nepřímo navazuje na Čapkův pragmatismus, když chce ony pomyslné továrny na absolutno nahradit ekologickými a obnovitelnými zdroji humanity. Jak píše v závěrečném eseji, na tento etický úkol rád vsadí nejen svobodu, ale i vlastní život. Taková sázka je podle něho ostatně naše jediná pozemská jistota.

Svazek Zápisníky I obsahuje deníkové zápisy Jiřího Němce na samostatných listech z roku 1960 a První (6. 8. 1961 - 12. 5. 1962), Druhý (15. 5. 1962 – 2. 5. 1963) a Třetí zápisník (10. 5. 1963 – 28. 10. 1964). Jiří Němec psal intelektuální deník soustavně více než patnáct let, od srpna 1961 – vyzván tehdy Vladimírem Holanem – do roku 1978. Zaznamenával veřejné aktivity, jichž byl účastníkem, i svou četbu, nad obojím pak v zápisnících vedl vlastní reflexe. Zápisníky jsou svědectvím o vnitřním růstu jejich autora i vnějších zápasech, na kterých se podílel a jejichž středem bylo úsilí o svobodný život v podmínkách tehdejší komunisty ovládané společnosti a o „otevírání oken do Evropy“. Němcovo myšlení je zaměřené k současnému orientujícímu promýšlení a uvádění Kristovy zvěsti do osobního i společenského života. Svazek Zápisníky I naznačuje šíři i hloubku, s níž v mladých letech do svého pojetí zahrnoval podněty českého i světového umění, zejména literatury (Florian a jeho Dobré dílo, Deml, Durych, Holan, Halas, Hejda, Kafka, Miller, Greene, Camus, Saint-Exupéry, Dürrenmatt, Gertrud von Le Fort, Chesterton) a filmu (Bunuel, Fellini). Podle jednoho postřehu Jiřího Němce „v době, kdy katolická a pravoslavná teologie se staly na­prosto neaktuálním spekulováním a opakováním kdysi řečeného, byla to moderní literatura, která plnila funkci teologie - časové teologie“. Přítomný svazek ukazuje nasazení Jiřího Němce, s nímž vstřebával aktuální evropské filosofické a teologické myšlení a při němž se v první polovině šedesátých let opíral především o intenzivní kontakt s Janem Patočkou a studium díla Teilharda de Chardin i jeho aktuálních teologických interpretací (Lubac, Tresmontant, Viallet, Heer, Chauchard, Kopp, Lepp, Leroy). Zároveň však ukazuje na neméně intenzivní dialog, vedený s přáteli a kolegy Ladislavem Hejdánkem, Václavem Freiem, Janem Sokolem, Petrem Pokorným, Stanislavem Sousedíkem, Milošem Černým či J. M. Lochmanem. Pokud jde o reflexi západní teologie a filosofie, vyvažovalo prvořadé soustředění Jiřího Němce k Teilhardovu zjevu studium a četba dalších myslitelů, zejména Maurice Blondela, ale také Gabriela Marcela, Mircey Eliada, Romana Guardiniho, Martina Heideggera či Jeana Lacroixe. Z prvního svazku Zápisníků vysvítá, z jakých myšlenkových základů se formulovalo dialogické uvažování Jiřího Němce a jak spoluutvářel podmínky pro mezikonfesijní sblížení mezi křesťany i pro pozdější diskuse s neortodoxními marxisty – jejichž možnosti se nakrátko otevřely ve druhé polovině šedesátých let –, aniž by při tom opustil zřetel k „nutnosti ,ortodoxie‘, zanoření do ortodoxní víry a její praxe, sžití s Církví“, neboť „takto je možno se uchránit ,diletantismu‘ a ostatně jen takto lze si představit vznik nové, přetvářející víry – ,nové‘ vzniká vždy jen na podkladě nejvyšší dosavadní komplexity, takovým ,náboženským‘ útvarem ,nejvyšší komplexity‘ je nesporně Církev“.

Kniha se skládá z esejisticky pojatých kapitol z historie a filosofie matematiky a fyziky. Čtenář v ní nalezne množství poznatků, úvah i spekulací, které se dotýkají tématu nekonečna. Výklad je doplněný řadou citátů, které autorovy úvahy potvrzují i zpochybňují, aby tak ilustrovaly spletitou cestu poznání.

Láska jako smrt. Láska jako iluze. Láska jako poslední šance. Muž prochází z života na život, nakažlivým vzduchem, mlhou, zaslepením. Dialog, jež vedl sám se sebou, o skutečnostech, v které doufal, začíná ztrácet smysl. Hlubina, vpád – odběh do temnějších, klidnějších rohů světa – kam se podělo, co mělo ho chránit? Obviněn za činy, spáchané kvůli absenci světla, kvůli absenci čehokoliv, kohokoliv. Muž prochází z života na život, zaplněným kruhem, v podsvitu fialové, nitro lásky zeje prázdnotou. Opuštěn, okukován z povzdálí. Muž prochází z života na život – a až se jednou ukáže, kým byl – ukován z krutosti – doufám, že se udáví. Doufám, že se udáví. Dílo je od vítěze HVĚZDY INKOUSTU.

Více než dvě století se v Evropě formuje filozofické myšlení, které nevidí originální a autentické postavení člověka v produktivním, vše do sebe zahrnujícím přetváření přírody, nýbrž v tom, že člověka je zapotřebí, mají-li země, nebesa, božství i on sám dospívat v to, čím jsou. Čtyři studie zahrnuté do této malé knížky sledují myšlení J. W. Goetheho, J. G. Herdera a M. Heideggera, a usilují tak ve čtenáři probudit schopnost zaslechnout tento tichý hlas potřebnosti nepotřebného neustále přehlušovaný halasnou honbou za produktivitou.

Milý příteli!, oslovuje německý teolog a filozof Romano Guardini svého přítele Josefa Weigera i všechny budoucí čtenáře svých Dopisů od jezera Como. Intimní formu dopisů využil pro sdílení svých hlubokých filozofických úvah o údělu člověka, jenž ve prospěch techniky ztrácí kontrolu nad svým bytím i životním prostředím. Jako bystrý pozorovatel popsal Guardini téměř před sto lety s až znepokojivou prozíravostí výzvy, které lidstvo v technologickém věku čekají. K vášnivým čtenářům Dopisů i dalších knih Romana Guardiniho patřil německý architekt Ludwig Mies van der Rohe, tvůrce brněnské vily Tugendhat. Mies se už od mladí velmi zajímal o dění v přírodních i humanitních vědách. Svou tvorbu pak chápal jako vyjádření hlavních dobových tendencí. Stavební umění "je vždy v prostoru zachycená vůle doby, nic jiného", napsal v roce 1924. Právě Dopisy od jezera Como mu otázku o vůli doby a jejích tendencích pomohly objasnit.

Poznámky k literatuře obsahují texty napsané Theodorem Adornem převážně v 50. letech 20. století. Jedná se o eseje utvářející nová pravidla literární kritiky a interpretace. Nalezneme v nich jak práce věnované autorům jako Eichendorff, Beckett, Proust nebo Valéry, jež představují reflektovaný vztah k duchovní minulosti, tak obecnější texty zaměřené na vzájemnou provázanost estetického a společenského. Napříč nimi se formuje řada Adornových klíčových filosofických přesvědčení. Vzhledem k důrazu, který Adorno klade na esejistickou formu, Poznámky k literatuře nelze vnímat pouze jako doplněk jeho rozsáhlejších prací - naopak, představují jeden z Adornových nejvydařenějších pokusů o překlenutí rozestupu mezi kritikou a konstruktivní filosofií.

Co získá filozofie, bude-li vnímavější ke zkušenostem lidí s postižením? Barbara Schmitzová si tuto otázku klade jako filozofka i jako matka dcery, která se od narození potýká se zdravotním i duševním postižením. Ani otázku sebevraždy, další velké téma knihy, neřeší od stolu, ale jako člověk, který se musel vypořádat se sebevraždou svého otce i své sestry. Znovu se přitom ptá, jakou roli v tom, jak širší společnost vnímá sebevraždu, hraje filozofie. Nemají filozofové mnohdy sklon líčit sebevraždu jako heroický odchod ze života, a nezamlčují tudíž skutečnost, že se nejčastěji jedná o čirý projev zoufalství? Prostřednictvím svého tázání se autorka dobírá přesvědčení, že zkušenosti nemocných i těch, kteří se sžívají se svými omezeními, mohou každému dopomoci k tomu, aby žil život hodný žití.

Návrh korsické ústavy (1764-1765) je fragmentárním spisem, který za Rousseauova života nikdy nevyšel. Pro Rousseaua přesto šlo ve věci korsické nezávislosti o záležitost, která mu ležela na srdci, jak je zřejmé z péče, s níž rukopis uchovával, i z naděje, kterou po jistou dobu vkládal do možnosti se k tématu vrátit. První český překlad Rousseauova Návrhu korsické ústavy doprovází rozsáhlá úvodní studie, která spis zasazuje do kontextu autorova života a díla i do historického a politického vývoje Evropy a tehdejšího boje Korsičanů o nezávislost. Ukazuje, že textu patří významné místo v rámci Rousseauových politických děl, neboť zajímavým způsobem rozvíjí teze dalších jeho politických spisů, nejen Společenské smlouvy. Tím potvrzuje jednotnost Rousseauova pohledu na politické záležitosti a zároveň poukazuje na důležitost, kterou přisuzoval praktické politice.

Kniha rozebírá dva české spory o liberalismus, jejichž účastníky byli dva vůdčí čeští intelektuálové a politici T. G. Masaryk a Václav Havel. Ke sporům došlo v různých dobách od sebe na hony vzdálených, takže je otázkou, zda v jednání a myšlení jejich protagonistů lze vůbec najít nějaké kontinuity. Kniha je takovým konceptuálním testem českého demokratického mýtu, který obě tyto postavy "filozofů na trůně" nahlíží v zákrytu. Čtenář se nejprve dozví, jak Masaryk reformuloval klíčové koncepty české politické emancipace, jak při tom zúčtoval s dobovým liberalismem a požadoval jeho sociální a demokratickou proměnu. Po pádu komunismu se zase tématem Havlova sporu stala omezenost transformačního neoliberalismu, který měl antidemokratické implikace. Ukazuje se nicméně, že se v těchto odlišných sporech dostávala ke slovu liberální tradice, která měla své evropské souřadnice a dávala demokratický smysl české politické emancipaci. Lze se nadít, že tato liberální tradice má svou relevanci i v současnosti, kdy se objevují nová nebezpečí pro demokracii, především vlna antiliberalismu, nacionalismu a konzervatismu, která se kolem zvedá.

Stoicizmus pre vyrovnaný život Žiť v modernom svete nie je ľahké. Trápia nás nízke platy, vysoké ceny v obchodoch, sme prepracovaní, máme problémy s duševným zdravím a dokonalé fotografie zo sociálnych sietí v nás vyvolávajú úzkosť. Valia sa na nás vojny, epidémie, klimatické krízy, a než sa nazdáme, zmietame sa vo víre ďalších katastrofických správ. Ako si poradiť v týchto náročných časoch? Máme dobrú správu! Záchranou pred životnými neúspechmi a pohromami môže byť filozofia stoikov. Starovekí filozofi Seneca, Epiktétos a Marcus Aurelius hľadali odpovede na rovnaké otázky, aké trápia aj nás. V každodennom živote môžeme plne kontrolovať len tri veci: svoj charakter, svoje reakcie a to, ako sa správame k druhým. Uvedomenie si, že ostatné veci sú mimo našej kontroly, prináša v konečnom dôsledku úľavu a vnútorný pokoj. Stoicizmus vám pomôže zbaviť sa strachu a úzkosti a ukáže vám, ako sa stať silným človekom. Obľúbená publicistka denníka The Guardian Brigid Delaney sa obracia k múdrosti stoikov, aby pochopila najhlbšie otázky týkajúce sa našej existencie. V tomto úprimnom diele, plnom srdečnosti, humoru a nadhľadu, skúma, ako žiť bohatý a zmysluplný život.

V knihe Vojna proti Západu sa autor medzinárodných bestsellerov Douglas Murray pýta: ak sú dejiny ľudstva dejinami otroctva, dobývania, predsudkov, genocídy a vykorisťovania, prečo za to nesú vinu len západné národy? Čína má dnes koncentračné tábory. Prečo ľudia zo Západu tvrdia, že naše hriechy sú jedinečné? Teraz je v móde oslavovať nezápadné kultúry a, naopak, znevažovať všetko západné. Niečo z toho predstavuje potrebné zúčtovanie, avšak väčšina osudovo podkopáva základ toho, čo vytvorilo najväčšiu a najhumánnejšiu civilizáciu na svete. Douglas Murray v knihe Vojna proti Západu ukazuje, koľko ľudí s dobrými úmyslami sa nechalo oklamať pokryteckou a nedôslednou protizápadnou rétorikou. Napokon, ak musíme zavrhnúť myšlienky Kanta, Huma a Milla pre ich názory na rasu, nemali by sme zavrhnúť aj Marxa, ktorého dielo je prešpikované rasistickými urážkami a antisemitizmom? V Amerike ešte treba uhasiť ohniská rasizmu, ale čo s besniacim rasistickým peklom na Blízkom východe a v Ázii? Z tohto intelektuálneho podvodu neprofitujú len nečestní vedci, ale aj nepriateľské národy a porušovatelia ľudských práv, ktorí dúfajú, že tak odvrátia pozornosť od svojich vlastných súčasných zločinov. Diktátori s radosťou naskočia na vlnu „Amerika je rasistická krajina“ a ako PR imitujú jazyk antirasistických a „prospravodlivých“ hnutí, zatiaľ čo medzitým vyvražďujú vlastný ľud a uskutočňujú svoje autoritárske ťaženia. Ak má Západ prežiť, treba ho brániť. Vojna proti Západu nie je len prenikavým rozborom hlúpych protizápadných argumentov, ale aj novou a prísnou apologetikou civilizácie ako takej.

Protestní hnutí jako Black Lives Matter, Fridays for Future a NiUnaMenos bojují proti rasismu, klimatické katastrofě a násilí na ženách. Ačkoliv se projevy jejich odporu ve své formě liší, všechny svou podstatou zápasí s kapitalismem, který ve jménu zisku a majetku mění živou přírodu v mrtvou hmotu a sám se přitom manifestuje skrze autoritářské tendence, rasisticky motivované činy a změny klimatu. Filosofka Eva von Redecker (* 1982) přináší jeho kritiku, přičemž svou argumentaci vede z pozice berlínské kritické teorie a s neobyčejnou pečlivostí využívá metafor i antických odkazů. V dnešních formách protestu rozpoznává počátky revoluce pro život, která slibuje novou, solidární formu našich základních činností: pečovat místo ovládat, regenerovat místo vytěžovat, participovat místo zhodnocovat.

Proč vzniklo vědomí a je evoluční výhodou bytosti zvané člověk? Je vědomí schopností prožívat realitu takovou, jaká je? Je vědomí vlastností hmoty? Jaký je rozdíl mezi vědomím biologickým, anorganickým a vědomím umělé inteligence? Je vědomí, vnímání, myšlení a zpracování informací pouze doménou mozku? Nebo je vědomí součástí univerza? Klást si obdobné otázky můžete v podstatě do nekonečna, neboť stávající znalosti týkající se vzniku a fungování vědomí jsou stále v plenkách. Zatímco fyzika, zejména kvantová, matematika a exaktní vědy obecně pádí mílovými kroky od teorie k teorii posouvajíce znalosti kupředu, poznatky o tak zásadním a fenomenálním aspektu života, jakým je vědomí, jako by vědce nepřitahovaly. Jak se zdá, hůře je na tom už jen filozofie, která jako by strnula. Albert Einstein popsal vědomí jako nedílnou součást vesmíru a měl za to, že vědomí prostupuje vším. Stejnou filozofii zastávali přívrženci panpsychizmu, jakými byli Thales, Platón, Spinoza, Leibniz, Russell. Naproti tomu solipsizmus považuje lidské vědomí za vedlejší vlastnost myšlení a mozek za jediného objektivního zpracovatele informací o světě kolem nás. Jeho zastánci byli Descartes, Schopenhauer, Newton, Sartre. Neurobiologové přísahají na tezi, že vědomí je produktem mozku. Psychiatři a psychologové si už tak jisti nejsou. Když k tomu přičteme záhadu možnosti vzniku vědomí umělé inteligence, vyskytne se příležitost uchopit tuto látku a popasovat se s ní, například formou povídek. S jejich závěry nemusí čtenář vždy souhlasit.

Znáte někoho, kdo jako by si liboval v krizi? Někoho, kdo si vytváří vypjaté situace i tam, kde nejsou? Často takové lidi označujeme jako „hysterky“ či „chaotiky“, přitom ale trpí i oni sami, protože se nacházejí v setrvalém stavu stresu a vnitřní nejistoty. Jedná se o jedince, kteří prostřednictvím dramat řeší pocit, že nejsou dost „živí“, že mezi nimi a ostatními je nějaká bariéra, že něco v jejich životě je špatně. Podobně jako u jiných typů závislostí se zvyšuje jejich tolerance vůči tomu, co prožívají, takže potřebují stále kritičtější situace a své blízké vtahují do stále větších dramat. Lékem na závislost na dramatech je podle autora pocit, že daný jedinec někam náleží, že má skutečné vztahy s druhými lidmi. Lyons zároveň ukazuje, že podobný mechanismus se vyskytuje v celkovém nastavení společnosti. Kniha vám pomůže odhalit, jak objevit závislost na dramatech u jiných lidí i sami u sebe, a nabídne vám různé metody, jak tento stav léčit pomocí meditace, vizualizace, práce s myšlenkami, dýchání či psaní deníku. Knihu využijí i terapeuti, kteří mají klienty s některými poruchami osobnosti. Scott Lyons je americký klinický psycholog a psychosomatik.