Knihy - Armáda, zbrane a vojenská technika strana 5 z 37

Zcela poprvé publikovaná, několikadílná souborná práce o osudech čs. letců v řadách britského Královského letectva za mírových let, zavede čtenáře zprvu do etapy od osvobození ČSR až k následkům komunistického puče z února 1948. V reakci na čistky v armádě, zatýkání a absurdní obvinění se letci opět vydávají za hranice do svobodného světa. Díky pochopení britské strany se řadě z nich daří opětovně přejít pod ochranu Královského letectva a většině pak nastoupit druhou etapu služby v letových a pozemních zařazeních. S čs. exilovými letci se tak setkáváme od konce 40. do počátku 70. let minulého století v široké paletě činností a za aktivní účasti na významných, či méně známých operacích a událostech v dobách studené války.

Vůbec poprvé předkládá kniha Královna bitev – vznik moderního dělostřelectva a české země čtenáři nedávno objevené informace o významné reformě rakouského dělostřelectva. Ta se z podstatné části uskutečnila na území jižních Čech v letech 1744–1753. Nové dělostřelectvo se od roku 1756 zasloužilo o mnoho porážek pruské armády, včetně vítězství v bitvě u Kolína 18. června 1757, a pomohlo tak zachránit územní integritu českého státu. Novou výzbroj a taktiku postupně převzaly všechny evropské armády a setkáváme se s ní dodnes. Čtenář se současně seznámí s historií dělostřelectva před rokem 1744 a jeho vývojem až do současné doby, na kterém se podílela řada českých dělostřelců a techniků.

Publikace se věnuje našemu, v kritickém roce 1938 nejmodernějšímu letounu Avia B71, respektive sovětskému rychlému bombardéru SB, jehož hvězda vyletěla vzhůru v občanské válce ve Španělsku v letech 1936 1939. Jeho licenční výroba se u nás po složitých jednáních pomalu rozbíhala v letech 1938 1939 a současně bylo zakoupeno v SSSR 61 kusů tohoto letounu. Tyto stroje byly vybaveny čs. motory i výzbrojí a byly postupně zařazovány do výzbroje. Autor popisuje krátce vznik letounu v SSSR, setkání několika našich letců se letouny SB ve Španělsku, hledání stroje této kategorie pro naše letectvo ve Francii, Anglii i SSSR a důvody, které vedly k našemu rozhodnutí pro sovětský SB. Následuje popis složitých jednání o licenční výrobě u nás, kdy byla protihodnotou do SSSR dodána licence horského kanonu Škoda. Následují kapitoly o zkouškách letounu ve VTLÚ, zavádění letounu do výzbroje a zkušenostech z provozu, o výcviku osádek a zvláštním cvičení Letecké brigády v roce 1938 se zřetelem na prověření použití B71. Popsáno je zařazení B71 do výzbroje u Leteckých plukům 1, 2, 5, 6 i v Bojovém středisku bombardovacím v Kunovicích a nasazení B71 v době mobilizace. V této souvislosti se autor snaží přiblížit i reálné možnosti a konkrétní kroky SSSR vojenské pomoci v době mnichovské krize. Následují kapitoly o demobilizaci a snahy o odprodání letounů do zahraničí. Dále rozběh licenční výroby stroje v našich továrnách, která byla nakonec realizována až pro Luftwaffe. Najdeme zde i technický popis stroje, soupis zakoupených strojů B71 podle výrobních čísel a dostupné informace o jejich službě, kapitolu o zbarvení a označování letounů. A přehled nehod. Zmíněny jsou také zachované stroje SB v muzeích. Publikace je v pevné vazbě, formát 230 x 297 mm, 272 stran, 450 čb. a bar. fotografií, dokumentů a skic. Barevné bokorysy a třípohled.

Tato výpravná obrazová publikace se podstatně liší od běžných publikací, věnovaných historii největšího konfliktu 20. století. Je to vlastně fotoalbum s minimem textu, ale s více než dvěma sty překvapivých fotografií chátrajících zbraní a výzbroje, jež po sobě zanechaly bojující strany prakticky na všech kontinentech, snad s výjimkou Antarktidy. Po stručném úvodu následují v pěti kapitolách fotografie ze všech válčišť druhé světové války, od západní a východní Evropy přes Středozemí, Střední východ a severní Afriku až po Asii a Tichomoří. Všude tam se zachovalo velké množství zbraní, munice, letadel, obrněných vozidel a pevnostních staveb válečného arsenálu, jehož bezpříkladnou obrovitost fotografie bezděčně dokumentují. Nechybí ani kapitola o obou amerických kontinentech, kde se sice přímo nebojovalo, ale kde stále stojí pobřežní opevnění a kde lze v horských pustinách najít vraky letadel, jež se zřítila při cvičných letech nebo při návratu z protiponorkových patrol. Působivost rozmanitých, v knize zobrazených artefaktů, od samopalu PPŠ-41, vykopaného pod dlažbou Volgogradu, přes torza opuštěných vozidel v Západní poušti a vraky potopených lodí v laguně Truk až k pobřežním bateriím a opevněným liniím, jako byl Atlantický val či obrovitý ponorkový bunkr v Lorientu, ale též československé pohraniční opevnění, ještě umocňuje skutečnost, že se jedná o zrezavělé nebo krustou mořských živočichů pokryté trosky, náboje nebo o omšelé, ve vegetaci se ztrácející betonové stavby. To vyvolává natolik silný pocit zmaru, že teprve při pohledu na tyto válečné památky v různém stupni rozkladu, roztroušené po celém světě, si člověk v celé nahosti uvědomí gigantický rozsah a tragédii konfliktu, který skončil před více než pětasedmdesáti léty. Snad ještě více než nablýskané exponáty ve vojenských muzeích vypovídají fotografie opuštěných zbraní v této knížce o hrdinství a utrpění mužů, kteří s nimi a v nich bojovali a až příliš často umírali.

Seznamte se s hvězdami nebe – od U-2 Dragon Lady a F-16 Fighting Falcon až po HH-60 Pave Hawk či MQ-9 Reaper. Poznejte, jak kadeti Letectva USA trénují a účastní se cvičení. Zjistěte, jak piloti provádí svěřené mise. Staňte se svědky toho, jak americké letecto zajišťuje a udržuje kontrolu vzdušného prostoru. Kniha představuje obrazovou historii Letectva USA od jeho počátků v roce 1907 přes osamostatnění v rámci struktur armády v roce 1947 až po jeho nasazení ve velkých konfliktech posledních desetiletí.

Inovační doktrína Blitzkriegu, založená na součinnosti tankových svazků, dělostřelectva a bitevního letectva, přinesla německé armádě na počátku druhé světové války na všech bojištích nejen převahu, ale také poznatek, jak je důležité nepřipustit, aby nepřítel mohl své tanky nasadit obdobně. Proto se Němci též stali průkopníky ve vývoji prostředků k ničení tanků, od raných ručních protitankových zbraní a protitankových kanonů malých ráží, účinných na krátkou vzdálenost, až k vytváření speciálních protitankových jednotek Panzerjäger s těžší a účinnější výzbrojí. Druhý svazek díla Lovci tanků, historie Panzerjäger 1943–1945 v devíti kapitolách detailně popisuje nasazení jednotek Panzerjäger na jednotlivých bojištích, jejich úsilí čelit lavinám spojeneckým tanků novými a čím dál tím silnějšími protitankovými zbraněmi. Na základě dobových fotografií a dalších unikátních dat Anderson demonstruje, jak Němci zaváděli do výzbroje protitankové kanony neustále rostoucích ráží, jak prakticky každý tankový podvozek použili k přestavbě na speciální protitanková vozidla s výkonnými kanony, pro něž se vžil název stíhač tanků Jagdpanzer. Kniha líčí, jak byli Němci kvůli nedostatečné kapacitě vlastního průmyslu nuceni v roce 1942 upravovat trofejní techniku na stíhače tanků, a jak později u strojů jako Ferdinand, Nashorn a Jagdpanther nejen dospěli k ráži 8,8 cm, ale též, aby nahradili kvantitu kvalitou, použili kanon 12,8 cm u monster, jakým byl Jagdtiger, a jak v protikladu k nim vyvinuli jednoduchou pěchotní zbraň, jakou byla pancéřová pěst Panzerfaust. Napříč dějinami vojenství se táhne nekonečný příběh souboje mezi doktrínou útoku a obrany, mezi mečem a štítem, mezi střelou a pancířem, a Thomas Anderson dílem Panzerjäger k němu připsal navýsost zajímavou kapitolu.

Velitelství zvláštních bojových útvarů (V.Z.B.Ú.) bylo ustanoveno výnosem ministerstva národní obrany v pátek 29. října 1920. Od tohoto dne se v Milovicích začala psát slavná historie naší útočné vozby. Usilovná práce důstojníků V.Z.B.Ú. vedených kpt. Karlem Eichmannem umožnila přeměnu útvaru nejprve na prapor a následně i pluky útočné vozby. V únoru 1929 byl pověřen sepsáním kroniky zástupce velitele Praporu útočné vozby plk. Josef Hranáč. Úkolu se ujal okamžitě, přičemž zpracoval veškerý listinný materiál, který byl k dispozici v archivu obrněných vlaků a Praporu útočné vozby od roku 1919, a informace získané od zúčastněných osob. Kroniku však ani on, ani jeho zástupci nedokončili. Po okupaci se rozepsané dílo dostalo do soukromých rukou a díky vstřícnosti majitele ji později členové Difrologického klubu mohli opsat a ofotit. Díky tomu zůstalo částečně zachováno. K stoletému výročí vzniku útvaru byla kronika připravena k vydání, přičemž je doplněna bohatými přílohami včetně životopisů velitelů a více než stovkou dobových fotografií.

SAS (Special Air Service), paradesantní jednotky v rámci britských vzdušných sil, tvořila skupina mužů schopných nejen zasazovat nepříteli citelné rány, ale v podstatě schopných všeho. Jejich pracovištěm byl nepřátelský týl a jejich pracovní náplni snaha znepříjemnit nepříteli život co možná nejvíc. Nadporučík Harrison, autor knihy, byl se svou skupinou a s opancéřovanými džípy vysazen nad střední Francií. S namontovanými kulomety Vickers projížděli jeho muži krajinou a napadali malé německé a ruské proněmecké jednotky. Jako stíny se vynořili pod příkrovem noci, na plný plyn se prohnali městem a pálili na překvapené německé vojáky. Často nad zaskočeným nepřítelem vítězili. To tehdy, když neměl čas se z přepadení vzpamatovat. Někdy však umírali oni sami. To tenkrát, když nepřítele podcenili. Neohroženost příslušníků SAS hraničila se ztřeštěnosti; nadporučík Goddard sám zaútočil s kulometem Bren na obsluhy dvou německých rychlopalných děl. Řadový výsadkář Jemson s jednou rukou následkem zranění nehybnou zaměstnával německou zálohu, aby se jeho skupina mohla včas stáhnout do bezpečí…

Toto fotografické album, věnované československým dělostřeleckým zbraním a vojenským vozidlům, mohlo vzniknout pouze díky tomu, že Němci jako národ všeobecně propadli ve 20. a 30. letech 20. století touze zachytit obvykle své zážitky z cest a různé rodinné události na fotografiích. Tento jejich zápal pro amatérskou fotografii jim zůstal i v následujícím období, takže v první polovině 40. let, když jich milióny v rámci II. světové války navštívily různé cizí kraje, pochopitelně ne v roli turistů, ale vojáků, řada z nichž nesla ve své torbě také fotoaparát. Dnes, více jak 75 let po skončení této strašné války, se tak stále objevují další a další zapomenutá alba s tisícovkami dosud neznámých fotografií, z nichž se dá vytěžit mnoho dokumentárních záběrů. Stovka těch zajímavých, zachycujících československou vojenskou techniku a rukách německé či některé další armády agresorů, představuje výběr z jednoho ne moc známého historického pohledu.

Proudový stíhací letoun MiG-15 sovětské konstrukční kanceláře Mikojan – Gurjevič je v oblasti vojenského letectví nepochybně legendou, která po léta psala historii letectví nejen našeho, ale i světového. Ačkoli konstruován pro třetí světovou válku, v níž měl slavně zvítězit režim, který jej zrodil, byl bohudík pro nás středoevropany nasazen jen v mnoha lokálních konfliktech, z nichž prvním a publicisticky nejznámějším byla válka v Koreji. Zde byl poprvé nasazen ve vzdušných bojích, a pokud byl pilotován zkušenými sovětskými piloty, byl přinejmenším rovnocenným soupeřem tehdy nejmodernějších amerických stíhaček F-86 „Sabre“. Celkem 17 564 strojů tohoto typu vyrobených v několika základních verzích a mnoha variantách v SSSR (13 383 ks), Československu (3 354 ks) a Polsku (727 ks), kromě výroby v Číně, jejíž počty nejsou známy, sloužilo v mnoha letectvech zemí východního bloku i rozvojových zemí po celém světě. Bylo o něm napsáno mnoho. I historie jeho licenční výroby u nás je vcelku známa. Nejméně známou kapitolou jeho historie u nás tak po léta zůstala jeho služba u čs. leteckých útvarů Od doby dodání prvního MiGu-15 k nám do jeho posledního letu uplynulo totiž téměř 32 let a počet nasazených letounů za celé období činil přes 1200! Déle vydržel ve službě jen typ MiG-21, ovšem celkový počet nasazených letounů tohoto typu byl podstatně nižší. Třídilná publikace „Patnáctka“ Letoun MiG-15 v čs. vojenském letectvu poprvé vyšla v našem nakladatelství v roce 2006. Nyní se doplněná a aktualizovaná vrací v edici AERO.

311. československá bombardovací peruť RAF byla v období druhé světové války jedinou československou bombardovací jednotkou, která operačně působila z území Velké Británie. Od září 1940 do dubna 1942, v rámci britského Velitelství bombardovacího letectva, ničila cíle v Německu, Itálii a na Německem okupovaných územích. Následně až do konce války v roce 1945 v sestavě Velitelství pobřežního letectva plnila úkoly námořního průzkumu a protiponorkového boje. Na pozadí bojové činnosti 311. perutě kniha zachycuje dramatické životní příběhy osmi československých letců, včetně rekonstrukce jejich osudového letu 13. března 1944, široce informuje o letounech Consolidated Liberator, kterými byla peruť od léta 1943 vyzbrojena, a pojednává také o leteckých základnách RAF Beaulieu a Predannack na jihu Anglie i životě letců v těchto místech. Podrobně popisuje rovněž operační činnost perutě s důrazem na systematické zpracování všech 43 útoků na ponorky a utrpěné ztráty osob a letadel. K unikátním, dosud nikdy nepublikovaným údajům patří analytické zhodnocení bojových možností letounu Consolidated Liberator při námořním průzkumu a ničení ponorek a přesný grafický zákres a popis všech útoků na ponorky provedených perutí v oblasti Biskajského zálivu a východního Atlantiku. Jako naprostou novinku obsahuje kniha kmenové listy letounů a důkladnou chronologii 310. perutě, to znamená detailní informace o celkem 62 jednotlivých letounech Liberator verze GR.Mk.V a Mk.VI i podrobnou chronologii činnosti perutě od dubna 1942 do konce roku 1944.

Na sklonku února 1942 se již Nizozemská východní Indie, čelící vrcholícímu náporu japonských císařských válečníků, nacházela na pokraji definitivní porážky. Holanďané budovali své koloniální impérium na ostrovech, zahrnujících Velké Sundy (Sumatra, Jáva, část Bornea, Celebes), Malé Sundy (Timor, Sumba, Flores, Bali), Moluky a západní část Nové Guineje více než tři stovky let. A nyní o ně po pár měsících války nezadržitelně přicházeli. Bojovalo se v samotné centrální části Nizozemské východní Indie a ohrožen byl přímo ostrov Jáva, kolonizátory vždy vnímaný jako jakási výkladní skříň. Nyní se zápas chýlil k tragickému finále, zahájení nevyhnutelné japonské invaze na Jávu bylo pouze otázkou dnů. Prozatím se bojovalo zejména ve vzdušném kolbišti nad ostrovem. Vítězícímu císařskému námořnímu a armádnímu letectvu zde čelila řada spojeneckých vzdušných sil. Vedle nizozemského koloniálního vojenského letectva (ML-KNIL – Militaire Luchtvaart van het Koninklijk Nederlands Indisch Leger) také nizozemská námořní letecká služba (Marine Luchtvaart Dienst), americký armádní letecký sbor (US Army Air Corps), letectvo amerického námořnictva (US Navy), britské Královské letectvo (Royal Air Force) či Královské australské letectvo (Royal Australian Air Force). Roztříštěnost sil byla důsledkem koaličního charakteru války na straně obránců. Boje o Nizozemskou Východní Indii řídili vysocí britští, američtí a nizozemští důstojníci, sdružení ve společném velitelství ABDACOM (American-British-Dutch-Australian Command), které vzniklo v lednu 1942 jako první skutečný pokus o nadnárodní společné spojenecké vrchní velitelství během druhé světové války. ABDACOM zodpovídalo za širokou operační oblast v jihovýchodní Asii a Pacifiku. Hlavní slovo měli samozřejmě Američané a Britové. V jeho čele stál na základě amerického návrhu Brit Lt. Gen. sir Archibald Wavell. Tento vysoký důstojník, vrchní velitel imperiálních vojsk v Indii, byl jmenován velitelem ABDACOM 30. prosince 1941. Na své velitelství, umístěné v jávském Bandoengu, dorazil 10. ledna. Ve své velitelské pozici se měl Wavell prostřednictvím ve Washingtonu sídlícího anglo – amerického společného výboru náčelníků štábů (Combined Chiefs of Staff, CCF) zodpovídat americkému prezidentovi F. D. Rooseveltovi a britskému ministerskému předsedovi W. Churchillovi. Jáva byla nyní Japonci zcela izolovaná a sevřená leteckou i námořní blokádou, která bránila Spojencům v přísunu posil, včetně nových letadel. V té době k ostrovu směřovala stará americká letadlová loď přebudovaná na nosič vodních letadel, USS Langley, s nákladem nejcennějším: se 32 zbrusu novými stíhačkami Curtiss P-40E. Publikace ve dvou dílech popisuje boje s Japonci v první fázi války v Nizozemské východní Indii.

Kamufláže bombardovacích skupin USAAF za 2. světové války. Bombardér Consolidated B-24 Liberator byl nejpočetnějším americkým letounem druhé světové války. Bylo vyrobeno 19 257 kusů všech verzí. Letoun působil na všech bojištích od Tichomoří, přes Asii a Afriku až po Evropu. Cílem knihy je zobrazit v barevných bokorysech kamufláží kompletní sbírku jednotlivých bombardovacích skupin. Detaily nápisů a kreseb na letadlech jsou zvětšeny.

Stíhací letoun F-16 představuje dodnes jeden z nejuniverzálnějších vojenských typů, který ve výrobě zcela jistě překoná padesáté výročí od vzletu prvního prototypu. Po létech, kdy se americké vojenské letectvo snažilo pod dojmy z nasazení ve Vietnamu získat do svých řad sofistikované těžké stíhací letouny, znamenal lehký typ F-16 zásadní odklon od tehdejšího směru vývoje. Jeho konstruktéři vsadili na zcela opačné hodnoty a pokusili se vyvinout lehký víceúčelový typ s ohromným růstovým potenciálem, který měl být od počátku určen jak pro domácí americké letectvo, tak i pro zahraniční zákazníky. A tento krok se více než vydařil a s více než 4 700 vyrobenými kusy patří rodina F-16 mezi nejúspěšnější bojové letouny světa. I dnes, téměř padesát let po vzletu prototypu stále probíhá výroba tohoto letounu, ačkoliv poslední generace Block 70/72 mají s původními YF-16 společnou prakticky jen drakovou skupinu a aerodynamický koncept. Oproti letounům jako byl F-4 Phantom II či MiG-21 je úspěch F-16 na trhu založen na velmi povedených výkonech, příznivé ceně, velké variabilitě schopností a širokém množství doplňků a modernizací s koncepcí flotilových upgradů. Servisní život mnohých F-16 jim umožní provoz až do roku 2050, což mnohonásobně překonává původní očekávání tvůrců. Navíc je F-16 i bojově důkladně prověřeným typem, který byl nasazen v mnoha konfliktech po celém světě. Pro americké letectvo jde nadále o klíčový typ, o jehož náhradě dodnes nepanuje shoda. Moderní F-35 totiž přicházejí se zcela jiným konceptem bojových schopností a mnoho odborníků z vojenského letectva hlasitě uvádí, že provozně levné a nenáročné F-16 nelze jen tak vyřadit bez náhrady. I proto se po létech plánovaného vyřazení a náhrady F-16 menším množstvím F-35 začíná stále jasněji hovořit o možném zařazení přímého nástupce v podobě nově vyvinutého stroje, či dokonce o opětovném nákupu F-16 posledních verzí. Zkráceně řečeno, F-16 pro USAF a mnohé další uživatele není jen stíhacím letounem, ale je prvkem tvořícím jádro taktických schopností a fungování bez něj není snadné. Zemím NATO letouny F-16 umožnily plné rozvinutí taktických schopností jejich letectev a i noví uživatelé, kteří typu přibyli v posledních letech, u posledních verzí získávají schopnosti nové generace, které v jejich inventáři zatím nebyly. Mnozí kritici letounů páté generace jako F-22 či F-35 uvádějí, že u nich došlo k odklonu v těch oblastech, které byly u F-16 příčinou úspěchu. Předně jde o manévrovatelnost letounu, která i přes zbraně kategorie BVR má na soudobém bojišti stále podstatný význam, a dále potom možnost působit blízko nepřítele, neboť víceúčelové F-16 představují i podstatný prvek přímé bojové podpory pozemních sil. Jejich přímé nahrazení letouny kategorie F-35 není proto možné, a v mnoha ohledech proto F-16 zůstane nepřekonaným typem. F-16 sice postrádá atribut snížené zachytitelnosti, avšak otázkou je, nakolik je to omezující. Většina uživatelů těchto letounů totiž neplánuje střet se zeměmi vybavenými stroji páté generace a pro ně bude F-16 i v následující dekádě plně postačujícím typem.

A 101. légideszant-hadosztály 506. ejtőernyős ezredének Easy százada a világ legjobb gyalogszázadai közé tartozott. Ambrose ennek a roppant figyelemre méltó alegységnek a második világháborús történetét mondja el, az 1942-ben Georgia államban végzett embert próbáló alapkiképzéstől a D-napon át a végső győzelemig. Az Easy század mindent végigcsinált. Ejtőernyővel szállt le a D-nap hajnalán, és Hitler berchtesgadeni Sasfészkének elfoglalásával fejezte be a háborút. E könyv annak a gyalogszázadnak állít emléket, amely 150 százalékos veszteséget szenvedett a háború végéig, ahol valóban „egy falka testvér" módjára koplaltak, fáztak, éltek és haltak együtt a katonák.

Pojednání o rozvoji továrního zbrojního průmyslu v habsburské monarchii a o jeho rozmachu v Prusku a v císařském Německu od poloviny 19. století do roku 1914 provází mj. detailní výklad o technice a zvláštních rysech zbrojní velkovýroby, jakož i o tajnostech obchodování se zbraněmi. Vrcholí na prahu první světové války, v době vzmáhajících se závodů ve zbrojení, odhaluje kořeny a pozadí toho, jak a proč byla tato konflagrace rozpoutána. Ukazuje, že Německá říše byla po zbrojní stránce i svou větší ekonomickou kapacitou mnohem lépe připravena na vedení velké války než ekonomicky zaostávající a vnitropoliticky nesourodá rakousko-uherská monarchie.

Publikace je nejucelenější prací o dělech v 17. století, která je v českém jazyce dostupná. Kniha je určena pro všechny, kteří se chtějí na jednom místě dozvědět známé i méně známé informace o dělech, o způsobu jejich užití v bojích třicetileté války i o lidech, kteří stáli vedle nich. Autor při její tvorbě vycházel z dobových vojensko-teoretických spisů, dopisů a záznamů z období třicetileté války a v neposlední řadě i z moderních prací o dějinách, technice či pevnostním stavitelství.

A versenyfutás az első atombombáért – a történelem izgalmas és súlyos következményekkel terhes fejezete. Ezt a tudománytörténeti kalandot, a zsenialitás és az őrület találkozását meséli el Az atombomba története, benne olyan „szereplőkkel", mint Teller Ede, Szilárd Leó, Wigner Jenő, Robert Oppenheimer és Albert Einstein... 1896-ban Henri Becquerel különös sugárzást fedezett fel az urániumban, amit Marie Curie radioaktivitásnak nevezett el. A következő évtizedekben olyan német fizikusok, mint Max Planck, Albert Einstein és Werner Heisenberg döntően hozzájárultak az atommagon belüli folyamatok megértéséhez. Göttingenben, a magfizikusok Mekkájában egy amerikai diák, J. Robert Oppenheimer is tőlük tanult. 1939 elején a kutatókat fellelkesítette Otto Hahn közlése: az atommag hasítható! Megtették hát az első lépést az atomenergia felszabadításához vezető úton. Fél évvel később azonban kitört a második világháború, és az addig egymással baráti viszonyt ápoló és heves vitákat folytató fizikusok hirtelen két egymással ellenséges hatalmi tömb titoktartásra kötelezett alattvalóivá lettek...

První díl (1914–1915) tohoto rozsáhlého, strhujícího vyprávění o mužích německého Císařského námořnictva za světové války nás spolu s protagonisty děje zavede z paluby nákladního parníku LESBOS do námořnických kasáren ve Wilhelmshavenu a odtud na německé válečné lodě, které se chystají vyplout na Severní moře, do války s Královským námořnictvem Velké Británie. Poznáme službu na německých křižnících i ponorkách, prožijeme bitvy u Helgolandu a na Dogger-Banku, ostřelování anglických pobřežních měst i potopení tří pancéřových křižníků na Broad Fourteens, účastníme se řady akcí u-bootů…, ale také poznáme život v německém zázemí či nahlédneme na jednání císaře Viléma II. s admirály… Pro ty přátele historie námořního vojenství, kterým nestačí jen suchá faktografie a tabulkové přehledy, nýbrž se chtějí dovědět mnohé i o živoucí podstatě námořního válčení v letech 1914–1918, je toto dílo vítaným přínosem.