Najnovšie - Filozofia strana 59 z 138

Kniha je gratulačním sborníkem sestaveným u příležitosti sedmdesátých narozenin významného novolatinisty a komeniologa Jiřího Beneše. Uvozuje ji dvojice laudatio z pera Stanislava Sousedíka, resp. Pavla Spunara, po nichž následuje kompletní jubilantova bibliografie. Následuje soubor celkem šestnácti dosud nepublikovaných studií od badatelů působících na poli klasické filologie, medievistiky, neolatinistiky, komeniologie, kunsthistorie a dalších oborů. Příspěvky jsou věnovány rozličným tématům od proměn vnímání soch přes středověkou vědu a literaturu, historické záznamy o počasí, raně novověkou poesii a další témata až po osobnost Jana Amose Komenského, především jako biblisty a filosofa; tři příspěvky obsahují rovněž ediční či překladovou část. Závěrečná studie je věnována humoristické reflexi gymnaziální výuky latiny. Sborník uzavírá gratulační listina.

Krátké druhé století, tedy éra pěti dobrých císařů od Nervy po Marka Aurelia (96-180), představuje cosi jako římský biedermeier. Říše je hotova a stabilizována, kultura se obrací k soukromému životu a k idealizované minulosti. Athény, dávno politicky bezvýznamné, se stávají hlavním městem vzdělanosti, antickým Oxfordem. Římští žáci jezdí za řeckými profesory. Kultura těchto žáků a profesorů, druhá sofistika, nevytváří velké filosofické koncepty. Zabývá se praktickou etikou, vzpomínáním na zlatý věk Athén a jazykem a stylem. Svazek přináší dvojí literární svědectví o této epoše. První je výbor z Attických nocí Aula Gellia, jednoho z oněch římských studentů. Gellius si vypisuje poznatky o klasické kultuře i zážitky ze života akademického i studentského. Zobrazuje komunitu, která se nestará o velké dějiny, ale raduje se z poznávání a ze čtení starých textů. Gelliův obraz této athénské komunity ovlivnil pak evropský humanismus, zvláště éru Erasmovu a Rabelaisovu, důvěřující v sílu literárního vzdělání přivést lidstvo na lepší cesty. Druhým svědectvím je výbor z listů mladičkého prince Marka Aurelia, který má daleko do pozdějšího stoického myslitele Hovorů k sobě. Mladý Marcus Aurelius a rétor Marcus Fronto, učitel princův (i učitel Aula Gellia), si píší o každodenních zážitcích i o jazyce a literatuře, o vášni poznávat i o vášni vzájemné. Hrají spolu totiž literární hru na erotickou dvojici ve stylu Platónových dialogů. Tak se žije po Athénách.

Východiskem Lévinasova myšlení je Husserlova fenomenologie a Heideggerova ontologie, s nimiž vede polemnický dialog. Kriticky se staví proti chápání dějin, společnosti a člověka jako celku či totality, které hledisko nekonečnosti dává do pozadí.

Proměny Augustinova pojetí přátelství se ve své nové knize rozhodla sledovat znalkyně jeho díla Lenka Karfíková.

Někteří z nás si ještě pamatují, jaká euforie u nás panovala v listopadových dnech roku 1989. Její trvání bylo docela dlouhé. Společenská situace se citelně proměnila, najednou se mohlo o člověku, politice, náboženství a celé řadě jiných témat mluvit způsobem, který byl v předlistopadové éře naprosto nemyslitelný. Jediný správný marxisticko-leninský světonázor bylo možné vystavit polemickým námitkám, beztrestně ho ignorovat či dokonce bez jakéhokoliv postihu zesměšňovat. S nadějí jsme hleděli do budoucnosti, o níž se někteří myslitelé vyjadřovali jako o nadcházející době post-ideologické. Uplynulo 30 let a vynucování jediného správného názoru, šikana odpůrců levicově-liberální ideologie a mediálně strážený monopol na pravdu je opět na scéně. Stále více lidí si začíná uvědomovat, že se stali obětí kolosálního podvodu. Mnozí však nevidí, že jejich myšlení ovlivněné levicově-liberálními schématy v zásadě souzní s přesvědčením režisérů současného společenského a politického dění, které budí oprávněně jejich znechucení. Znovu se ukazuje, jak důležité je myšlenkově uniknout z ideologických pastí, které jsou maskovány vědecko-kritickou racionalitou a étosem nového humanismu. Je třeba začít kladením zpochybňujících otázek, které na oficiálním fóru již ani nemohou zaznít, protože jsou zakázané. Tento soubor dialogů vede své čtenáře do svobodnějších oblastí, v nichž pravda ještě není nahrazena politickou korektností a argumentace není umlčována nenávistným křikem lidskoprávních aktivistů.

V čom sa mýlia apokalyptické filmy, keď zobrazujú prírodné pohromy alebo vojnu?  Ako sa v skutočnosti správajú ľudia pri bombardovaní?  Čo naozaj zažili deti, ktoré stroskotali na pustom ostrove, a prečo to bolo také odlišné od knižného príbehu Pán múch?  Ako došlo k zásadným pozitívnym prerodom spoločností, napríklad k ukončeniu apartheidu? Ak existuje presvedčenie, ktoré spája ľavičiarov a pravičiarov, psychológov a filozofov či starovekých a moderných mysliteľov, tak je to tichý predpoklad, že ľudia sú zlí. Je to presvedčenie, ktoré inšpiruje novinové titulky a usmerňuje zákony, ktoré utvárajú naše životy. Toto presvedčenie je hlboko zakorenené v západnom myslení od Machiavelliho po Hobbesa, od Freuda po Pinkera. Ľudia sú vraj vo svojej prirodzenosti sebeckí a poháňa ich v prvom rade vlastný záujem. Medzinárodný bestseller Rutgera Bregmana Ľudskosť: Optimistická história človeka ponúka nový pohľad na uplynulých 200 000 rokov ľudských dejín a snaží sa dokázať, že sme od prírody prívetiví, že sme zameraní viac na spoluprácu ako na konkurenciu a že sme náchylní si navzájom skôr dôverovať než neveriť. Keď si o ľuďoch myslíme to najhoršie, to najhoršie sa v našej politike a ekonomike napokon aj prejaví. Ak však uveríme, že v ľuďoch sú prívetivosť a altruizmus hlboko zakorenené, položíme tým základy pre ozajstné zmeny v spoločnosti. Napísali o knihe: "Kniha Ľudskosť ma donútila vnímať ľudstvo z novej perspektívy a prehodnotiť niektoré moje názory." Yuval Noah Harari, autor Sapiens a Homo Deus Kniha Ľudskosť poskytuje filozofickú a dejinnú oporu našej viere v spoluprácu, láskavosť a vzájomnú dôveru, aby sme mohli budovať lepšiu spoločnosť. Mariana Mazzucato, autorka knihy The Value of Everything Výnimočne silné vyjadrenie viery vo vrodené dobro a prirodzenú mravnosť ľudských bytostí. Rutger Bregman nikdy nie sentimentálny, clivý či naivný; podáva pevné a presvedčivé argumenty, aby sme uverili napriek údajným dôkazom o opaku že nie sme divý, nenapraviteľne nenásytný, násilný a dravý druh, hoci sme k takým názorom vedení. Stephen Fry Toto je nádherná a povznášajúca kniha. Nielenže chcem, aby ju čítali všetci moji priatelia a známi, ale rovnako všetci ostatní ľudia. Je to dôležitá súčasť kampane za lepší svet. Richard Wilkinson, autor knihy The Spirit Level  Táto úžasná kniha zmení spôsob, akým vidíte svet a svojich ľudských druhov. Otvára myseľ a čo je dôležitejšie, otvára srdce. Nikdy sme takéto posolstvo nepotrebovali viac, ako teraz. Johann Hari, autor knihy Lost Connections Táto kniha rúca cynický názor, že ľudia sú vnútorne skazení a sebeckí, a vykresľuje obraz ľudskej prirodzenosti, ktorý nielen povznáša, ale je oveľa pravdivejší. Rutger Bregman je jedným z najprovokatívnejších mysliteľov našej doby. Adam Grant, autor knihy Give and Take  Nepoznám presvedčivejšiu či dôslednejšie zdokumentovanú odpoveď na Machiavelliho pozorovanie, že ľudia nikdy nerobia nič dobré, iba ak z nutnosti než je kniha Rutgera Bregmana. Jeho nový pohľad na ľudskú prirodzenosť zodpovedá súčasným vedeckým dôkazom a zároveň povznáša. Sarah Blaffer Hrdy, autorka Mothers and Others

Výchozí teze knihy o spravedlnosti zní: Spravedlnost není jednou dosaženým, dokonce ani cílovým stavem, jehož má být dosaženo. Naopak, spravedlnost je nezavršitelnou hodnotou, protože svou povahou je sporem o to, jakým způsobem jí má být dosaženo. Jak je možné, že Hans Kelsen vykázal spravedlnost z oblasti práva, zatímco Gustav Radbruch naopak tvrdí, že právo je vůlí ke spravedlnosti? To je jedna z mnoha otázek, jimiž se tato kniha zabývá. Na rozdíl od dosavadní tradice, která chápala spravedlnost v úzké vazbě k právu a společnosti, pojímá autor spravedlnost jako výsostnou hodnotu, jež se nutně neváže ani na právo, ani na moc, přestože s nimi má leccos společného. Proto jsou vztahu spravedlnosti a práva a spravedlnosti a moci věnovány dva samostatné oddíly.

Jeden z najzásadnejších spisov nemeckej filozofky a rehoľníčky Edity Steinovej (1891 – 1942). Filozofické základy psychológie a duchovných vied tvoria dve štúdie: Psychická kauzalita (1918) a Indivíduum a spoločenstvo (1919). Pôvodne boli zamýšľané ako habilitačná práca a v roku 1922 publikované v Husserlovej Ročenke pre filozofiu a fenomenologický výskum. Autorka v nich pokračuje v skúmaní problémov načrtnutých vo svojej doktorskej práci. V prvej štúdii sa prostredníctvom fenomenologických prístupov venuje analýze osoby, jej štruktúry a fungovania, aby sa pokúsila o vlastné teoretické zdôvodnenie nového chápania psychológie a systematizáciu duchovných vied. V druhej sa venuje vzťahu indivídua a spoločenstva na základe chápania vzťahu tela, duše a ducha. Skúma význam nadindividuálnych vzťahov, sociálneho konania, intersubjektivity, slobody indivídua vo vzťahu k spoločenstvu a mechanizmov, ktoré v tomto vzťahu fungujú. Spolu s niekoľkými ďalšími textami však zároveň predstavujú záver jednej etapy jej fenomenologických skúmaní a postupný prechod k spájaniu husserlovskej fenomenológie s filozofiu Tomáša Akvinského a kresťanským chápaním sveta i človeka.

V 19. století se filozofie ocitla na křižovatce. V přírodních a technických vědách docházelo k nebývalému rozvoji, ale filozofie jako by ustrnula na místě. Inspirováni pokrokem přírodních věd, usilovali mnozí filozofové dosáhnout takového pokroku i ve filozofii a udělat z ní skutečně vědeckou disciplínu. Tato snaha se také promítla do filozofie Lvovsko-varšavské školy. Zatímco její zakladatel Kazimierz Twardowski prosazoval jako metodu vědecké filozofie psychologii, jeden z jeho prvních žáků Jan Łukasiewicz byl přesvědčen, že takovou metodou je matematická logika. Łukasiewiczova práce zaujala mnoho dalších členů Lvovsko-varšavské školy a matematická logika se brzy stala jedním z nejvýznamnějších předmětů zájmu v této škole a také oborem, kterým se nejvíce proslavila. I když výsledky této polské školy na poli matematické logiky dosáhly světové proslulosti, v české filozofické literatuře zatím nebyly důkladněji a systematičtěji představeny. Cílem této práce je vyplnit tuto mezeru a v sedmi kapitolách uvést systémy matematické logiky logiků Lvovsko-varšavské školy a také filozofické koncepce, které s nimi byly spojeny.

Druhá svetová vojna nastavila krivé zrkadlo dovtedajšiemu európskemu vnímaniu slobody, rovnosti a bratstva. Aimé Césaire bol jedným z tých, ktorí sa vo frankofónnom svete podpísali pod spoločensko-umelecké hnutie négritude. Jeho zmyslom bola nová historická epocha, taká, v ktorej by sa ideály humanizmu a rovnosti rozšírili na všetkých ľudí. Toho nevyhnutnou podmienkou bolo prekonanie kolonializmu a koloniálneho myslenia. K slobode, rovnosti a bratstvu pridal aj potrebu identity. Aimé Césaire (1913 2008), básnik, spisovateľ, filozof a politik z karibského Martiniku, sa stal tvárou novej epochy dekolonizácie a najvýraznejšou postavou hnutia, ktoré si vytýčilo za cieľ vrátenie dôstojnosti africkej identity. Ako súpútnika surrealistickej revolúcie ho André Breton nazval negre fondamental. Césairova Rozprava o kolonializme, ktorá vznikla v roku 1950, je bravúrnou obžalobou pokrytectva humanizmu západného sveta, a zároveň manifestom oslobodenia. Po prvý raz v dejinách bola s plnou silou obhájená hodnota a rovnocennosť čiernych kultúr. Tým sa Rozprava o kolonializme stala jedným z najväčších diel svetovej antikoloniálnej literatúry.

Prvořadý literární historik Giulio Ferroni (* 1943) se Machiavellimu věnuje již od počátku sedmdesátých let, kdy publikoval monografii o motivu životního zvratu a střetu s osudem v Machiavelliho divadelních hrách. Po třiceti letech promýšlení pak své úvahy k Machiavellimu shrnul v útlé, ale obsažné knize Machiavelli aneb o jistotě z roku 2003. Ferroni poměrně ostře odmítá představu o Machiavellim coby stoupenci vyhraněného politického konceptu a zaměřuje se naopak na dění jeho textů s jejich zvláštními perspektivami, metaforikou, výkladovými zvraty, energickým vyjadřováním atd. Machiavelliho tedy čte jako filolog, místa z Vladaře a Rozprav staví vedle citátů z Mandragoryči Machiavelliho poezie a florentského autora vřazuje do dobového kontextu, literárního (Castiglione, Ariosto) i diskurzivního (lidová politická moudrost a reálná praxe florentské politiky). Pozoruhodnou pointou je, že právě v tomto literárním čtení se též projevuje mimořádná Machiavelliho aktualita: Ferroni jej prezentuje jako stoupence politiky nápravy (politica del rimedio), která hledá léky na pragmaticky vnímané neduhy.

V roku 1535 vychádza v Ríme dielo Dialoghi dAmore, ktoré napísal židovský mysliteľ Jehuda Abravanel, známy pod menom Leone Ebreo. Obsiahle a tajomné dielo napísané formou fiktívneho dialógu medzi mužom a ženou sa stalo jednou z najčítanejších kníh európskej kultúry v období 16. a 17. storočia. Príťažlivosť pre rozmanité intelektuálne a umelecké publikum získalo vďaka synkretickému charakteru a jedinečnosti Leonovej filozofickej vízie. Pre mnohých bolo dielo renesančnou encyklopédiou, bludiskom alegorických interpretácií pohanskej mytológie, súperiacich kozmológií, biblickej exegézy, židovskej kabaly alebo komentárov k antickej filozofickej tradícii. Práca, ktorá si všíma vybrané otázky Leonovej filozofie (inšpiračné zdroje, ontologický a kozmologický princíp lásky, vzťah židovskej a pohanskej múdrosti, hľadanie spoločného jazyka mýtu a filozofie) je úvodnou štúdiou k porozumeniu diela, ktoré predstavuje filozofický a umelecký klenot renesančnej epochy.

Kniha analyzuje tištěnou kazatelskou produkci luterského duchovního Matyáše Hoë z Hoëneggu (1580-1645) v průběhu jeho života, a tedy v odlišných situacích a konfesně-politickém kontextu. Autorka přináší rozbor tištěné homiletiky Matyáše Hoë, která je nahlížena v kontextu jeho působení v různých profesních pozicích jako plavenského superintendenta, představitele německého luterského sboru v Praze a vrchního dvorského kazatele v Drážďanech. Tento přístup doplňuje mozaiku dosavadních znalostí o luterském kazatelství částečně nazírání životních osudů jednotlivých duchovních a jejich působení v knižní kultuře umožňuje lépe pochopit a přiblížit povahu tišteného kázání v raném novověku a uvědomit si a plně docenit jeho důležitost a využitelnost pro historické bádání.

Monografie se zabývá medialitou díla Karla Teigeho a Vítězslava Nezvala, dvou vůdčích postav českého poetismu, z pohledu filozofie médií. V duchu uvažování Marshalla McLuhana, o které se Martin Charvát opírá, nejsou pro něj média neutrální prostředník, nýbrž způsob vidění a pociťování, který determinuje lidskou zkušenost. Zkoumá, jakým způsobem dochází ve vybraných textech Teigeho i Nezvala k jakkoliv implicitní tematizaci vztahu světa, techniky, médií a společnosti, resp. lidského bytí ve světě. Vychází při tom z předpokladu, že u těchto dvou autorů lze rozklíčovat specifickou mediální ontologii, která do značné míry určuje jejich nazírání na svět a tvoří tak fundamentální rovinu jejich myšlení. Kniha je určena akademickým odborníkům na filozofii médií, ale také dalším zájemcům o české moderní umění, osobnosti českého poetismu a avantgardního umění.

Nicolás Gómez Dávila (1913-1994) bol popredným kolumbijským filozofom, ktorý sa preslávil poetickosťou a mnohorozmernosťou svojich textov, svojráznym životným štýlom a nekompromisným reakcionárstvom. Kritický ku všetkým súdobým politickým smerom vrátane klasického pravicového konzervativizmu, Gómez Dávila stavia svoju pozíciu na katolíckom tradicionalizme a obhajobe pravdy, ktorá nikdy nezhynie. Kvôli podobnosti štýlu a čiastočne aj spoločenských postojov býva niekedy označovaný ako Nietzsche z Ánd. Dielo O ľudskom údele pôvodne vyšlo pod názvom Textos I v roku 1959. Autor tu predkladá antropologickú a metafyzickú víziu človeka ako bytosti odsúdenej k večnému svetskému neuspokojeniu a nezdaru, na základe čoho rozvíja kritiku všetkých ideológií a hnutí, ktoré si vytyčujú cieľ vybudovania raja na zemi a odôvodňujú ním zničenie starého sveta. Predstavuje genézu toho, čo považuje za reťaz mysliteľských a morálnych omylov vedúcich k sekularizmu moderny. Preklad sprevádza stručný poznámkový aparát a krátka biografia autora.

Co je akademická svoboda? Jaký je její smysl? V čem se odlišuje od intelektuální svobody a svobody slova? Akademická svoboda je pokládána za fundamentální princip, jímž je podmíněna schopnost akademických institucí vykonávat svoji společenskou funkci s plnou profesionální integritou. Jedná se však také o značně problematický koncept, jehož význam je v akademické obci (i mimo ni) definován a interpretován rozličnými, mnohdy zcela neslučitelnými způsoby. Předložená studie nabízí na pozadí současné odborné diskuse kritické zamyšlení nad tím, co je to vlastně akademická svoboda, jakou funkci má v kontextu akademie plnit a jaký je její vztah ke všeobecným politickým svobodám, jako je intelektuální svoboda a svoboda slova. Jejím záměrem je mimo jiné ukázat, že jakékoliv úvahy o obsahu a smyslu akademické svobody z principu nelze oddělit od obecnějších úvah ohledně významu a úlohy akademie jako takové.

Kniha americké filosofky Susan Buck-Morssové sleduje formování teorie Theodora Adorna, klíčového představitele první generace tzv. frankfurtské školy. Přibližuje mimořádně komplikované Adornovy myšlenky čtivým způsobem, aniž by je zbavila jejich subtilnosti a komplexnosti. Zvláštní pozornost věnuje vývoji jeho myšlení v dialogu s Walterem Benjaminem a dalšími současníky. Osvětluje klíčové momenty Adornovy filosofie, např. jeho pojetí dialektiky, důraz na objektivitu pravdy, ale též na tvůrčí roli subjektu v poznávacím procesu. Rekonstruuje Adornovu filosofickou metodu a velmi pečlivě projasňuje vztah mezi teorií a praxí, filosofií a uměním, pojmovostí a názorností. V českém prostředí se jedná o klíčový příspěvek umožňující adekvátnější pochopení a docenění kritické teorie.

Reflexe moci bezpochyby jeden z klíčových pojmů politického myšlení se stala výzvou pro autory jednotlivých kapitol předkládané kolektivní monografie. Jejich cílem nebylo dobrat se konečného a nezpochybnitelného výměru moci, neboť takové ambice by nevedly než ke snaze se pojmu zmocnit a využít ho jako nástroje k hodnocení, či přímo k ovládání skutečnosti. Autorským vkladem proto není instrumentalizace moci, ale snaha o porozumění tomuto pojmu z filosofické, religionistické či historické perspektivy. Reflexe moci se tak stává příkladem moci reflexe.

Georges Canguilhem, žák a nástupce Gastona Bachelarda v čele ústavu Institut dhistoire des sciences et des techniques, se řadí k nejvýznamnějším osobnostem francouzského myšlení 20. století. Canguilhem byl profesorem na pařížské Sorbonně, kde k jeho žákům patřili například Michel Foucault, Gilbert Simondon, Gilles Deleuze či Jacques Derrida. Jedná se o autora, jenž zůstává v našem prostředí stále neobjeveným a jehož významné dílo z roku 1955 Poznávání života vyšlo v prvním českém překladu teprve v roce 2017. Předkládaný sborník obsahuje texty pronesené na první mezinárodní konferenci uskutečněné v České republice, která se tomuto mysliteli věnovala. Přináší úvahy zabývající se základními tématy Canguilhemova myšlení, k nimž náleží mimo jiné otázka vztahu normálního a patologického, problém života a jeho poznávání, historie medicíny či teorie zdraví.