Najnovšie - Učebnice, slovníky strana 45 z 58

Kniha Inscribing Difference and Resistance: Indigenous Women’s Personal Non-fiction and Life Writing in Australia and North America zkoumá, jak literárně-esejistická tvorba domorodých obyvatelek v USA, Kanadě a Austrálii, publikovaná v 90. letech 20. století, přispěla k formování teoretických východisek tzv. Indigenous feminism (indigenní či domorodý feminismus) a zároveň přispěla k přepsání dominantní historiografie v kontextu těchto osadnických kolonií. Rozbor textů Paully Gunn Allen a Anny Lee Walters z USA, Lee Maracle a Shirley Sterling z Kanady a Jackie Huggins a Doris Pilkington Garimara z Austrálie ukazuje, jak tyto autorky využívají hybridní, multi-žánrový styl, kombinující literární kritiku, historiografii, auto/biografické psaní a fikčně laděné příběhy, k literárnímu vyjádření své odlišné kulturní identity, transgeneračního traumatu z kolonizace a resistence vůči násilné asimilaci.

Monografie se obrací k doposud opomíjenému fenoménu dějin husitských válek – dohodám o příměří mezi válečnými stranami. Zaměřuje se na jižní Moravu, kde se zachoval zajímavý korpus těchto dohod z let 1427–1433. Pozornost je nejprve věnována listinnému formuláři dohod, které jsou následně zasazeny do širšího kontextu dějin husitství nejen v regionu. Rozbor dohod o příměří v souhrnu obohacuje poznání politických dějin husitské epochy, přináší řadu poznatků k dějinám každodennosti a prohlubuje znalost topografie a prosopografie husitské jižní Moravy. Součástí knihy je edice zkoumaných písemností, přehledná tabulka, mapa i obrazová příloha.

Kniha navazuje na úspěšné tituly Pestří a zelení: kapitoly o dobrovolné skromnosti a Vlažní a váhaví: kapitoly o ekologickém luxusu. Autorka si klade otázku, proč v době pokračující devastace přírody klesá zájem o její ochranu. Jsou vinny sdělovací prostředky, nebo je naše hluchota vůči ekologickým problémům zakotvena v naší mentální výbavě, která se snaží nepříjemné skutečnosti vytěsňovat? Autorku zajímá, proč někteří lidé zůstávají přírodě věrní. Odpověď hledá v rovině sociologické, filozofické, psychologické a teologické. Kniha však čtenáře překvapí i nečekanou otázkou, proč vlastně přírodu chránit, když si poradí sama; není slabá, ale silná a krutá. Žáci profesorky Librové, Vojtěch Pelikán, Lucie Galčanová a Lukáš Kala, se ve svých kapitolách zajímají o děti „pestrých“: zdědily skromný životní způsob rodičů?

Kniha se věnuje kulturním procesům vyjednávání symbolických hranic přináležení v českém imigračním kontextu. Na základě kvalitativní analýzy biografických rozhovorů s přistěhovalci z Běloruska, Ukrajiny a Ruska žijících v České republice autorka zjišťuje, jak se utvářejí symbolické hranice přináležení skrze stigma v každodenních interakcích v sociálním a kulturním kontextu imigrace. Kniha si všímá rozporuplné kulturní reprezentace této skupiny migrantů v českém prostoru etnizovaných vztahů – zvláštního napětí mezi pozicí ‚Druhého‘ (‚Other) a ‚Bratra‘ (‚Brother‘) ve vztahu k Čechům. Toto napětí odráží minulé i současné procesy vytváření národa ve střední a východní Evropě, historické politické vztahy mezi socialistickým Československem a Sovětským svazem a migrační procesy v období po roce 1989. Kniha nabízí nový vhled do kulturního repertoáru českého imigračního kontextu a vyjednávání hranic češství.

Předložená publikace si za objekt zkoumání bere gramatický systém moderní japonštiny. Jejím cílem je předvést lingvistický aparát pro popis obsahového plánu konstrukcí jmenných frází s partikulemi ga a wa a zhodnotit charakteristiky těchto konstrukcí ve vztahu k obecně lingvistické kategorii PODMĚT. Představená analýza využívá východisek funkční a kognitivně orientované lingvistiky s přihlédnutím k typologickému využití podmětu v moderní jazykovědě. Výklad je přitom zasazen do širšího kontextu japonských lingvistických teorií, jež se k podmětu vztahují. Mimo jiné nastiňuje vývoj pojetí kategorie PODMĚT v západní teoretické lingvistice i dynamiku snah o vnesení této kategorie do popisu struktury japonského jazyka.

Jedná se o vydání kritické edice Apologie, latinského spisu husitského nonkonformisty Mikuláše z Drážďan z roku 1415, kterým reagoval na zákaz laického kalicha, jednoho z nejvýraznějších symbolů husitského hnutí. Součástí edice s textověkritickým aparátem je dílčí studie o genetických vztazích dochovaných rukopisů, analýza struktury díla a prozkoumání jeho předloh, které zasazují vydávaný text do jeho významových souvislostí. Jakožto výsledek zpřístupnění středověkého rukopisného materiálu je kniha primárně určena pro badatele zabývající se dějinami rané české reformace; díky kritickému aparátu své uživatele najde nejen mezi historiky, ale i mezi filology, lingvisty, právníky a teology.

Monografie se věnuje slovosledu v bulharských a srbských evangelních textech z 12. a 13. století. Slovosledné změny jsou registrovány jako varianty k textu staroslověnské památky zvané Mariánské čtveroevangelium, jsou srovnávány i s řeckým zněním evangelního textu. Autorka zkoumá, podle jakých principů je organizován slovosled v památkách ze 12. a 13. stol. a jestli se v něčem liší od slovosledu staroslověnských předloh a řeckého originálu. Věnuje se rovněž otázce, jestli se slovosled v těchto mladších památkách vyznačuje nějakými novějšími jazykovými rysy a zdali jsou přítomny příznaky pronikání nějakých nových slovosledných modelů, nebo zda se zachovávají rysy spíše archaické.

Tremendismus je jedním z nejpozoruhodnějších literárních jevů ve španělské literatuře 20. století. Na literární scéně se objevil s nástupem představitelů nové Generace 36, jejichž tvorba poznamenala další vývoj španělské literatury. Přesto je však na tremendismus pohlíženo jako na fenomén marginálního významu. Od 90. let 20. stol. lze pozorovat jisté oživení zájmu o tento pozoruhodný literární fenomén, což primárně souviselo se zvýšeným zájmem o tvorbu hlavního představitele tremendismu Camila Josého Cely, zvláště po té, co mu v roce 1989 byla udělena Nobelova cena za literaturu. Ve stejnou dobu se začali prosazovat mladí autoři z Generace X, jejichž výpravná próza nese výrazné rysy tremendistické estetiky, a to do takové míry, že lze uvažovat o návratu tremendismu. Publikace je snahou o drobný příspěvek do zmíněné literární diskuze, jelikož si klade za cíl najít alespoň dílčí odpovědi na otázky zásadního významu, které se k dané problematice váží.

Monografie z oblasti onomastiky a translatologie se snaží přinést komplexní pohled na poněkud opomíjenou problematiku převodu vlastních jmen, tzv. proprií, mezi češtinou a ruštinou a částečně i angličtinou a ruštinou. V úvodu autorka popisuje metody převodu proprií, z nichž některé přebírá z již existující literatury, některé zavádí nově a některé upravuje (zvláště pravidla transkripce z češtiny do ruštiny byla podrobena kritice a upravena). Následně stanovuje, která metoda převodu se hodí pro příslušný typ propria a textový žánr. V přílohách k práci jsou uvedeny nejčastěji používané transkripční a transliterační tabulky. Práce je určena překladatelům, rusistům, bohemistům, novinářům, pracovníkům cestovních agentur a všem, kteří se setkávají s texty obsahujícími cizí ruská a česká propria.

Publikace se zabývá satirou jako svébytným žánrem římské literatury. Vymezuje satiru v rámci diachronního vývoje žánru a zasazuje ji do kontextu, uvádí její zvláštnosti a specifické problémy, na něž se při jejím zkoumání opětovně naráží. Na základě analýzy a srovnání děl kanonických autorů římské satiry (Lucilia, Horatia, Persia a Iuvenala) určuje, jaké rysy má dílo mít, aby bylo možné označit ho za satiru. Zmiňuje také antické literární formy, které jsou dávány do souvislosti se satirou.

Kolektivní monografie se zabývá vzájemnými vztahy a mírou ovlivňování mezi španělskou varietou romštiny zvanou obecně caló a španělštinou, jakož i dalšími jazyky v rámci hispanofonního areálu. Jednotlivé texty se zabývají jak procesem formování španělské romštiny v kontextu ostatních romských dialektů, tak i interakcí mezi španělskou romštinou a dalšími iberorománskými jazyky. Pozornost je věnována historickým souvislostem a kontextům, ale také současnému stavu.

Kniha přináší originální zpracování unikátního materiálu, který vznikl v polovině sedmdesátých let 20. století a v angličtině nebyl dosud monograficky publikován. Původní vizuální analýza pracuje jak s historickými fotografiemi z Burjatska a Tibetu, tak i vlastními autorovými terénními pozorováními a záznamy rozhovorů s aktéry. Vznik nové formy buddhismu v rámci tradiční burjatské sanghy lze datovat do poloviny 20. století. Po druhé světové válce se v rámci tzv. první obnovy náboženství objevilo úsilí zachránit z represáliemi sužovaného tibetského buddhismu alespoň základní věci. Ve třicátých letech byly kláštery pobořeny, některé zcela zničeny, mniši vyhnáni, někteří popraveni, část z duchovenstva byla zavřená do gulagu a zbytek se musel vzdát mnišského stavu. V polovině šedesátých let, v období prvních kritik Stalinova kultu vznikla v Ulan-Ude malá, ale významná skupina, buddhistická komunita. Neoficiální, tajná mikro-sangha se formovala pod vedením B. B. Dandarona, burjatského buddhisty a buddhologa a existovala až do jeho uvěznění v roce 1972. Byl odsouzen na pět let nucených prací a ve věku šedesáti let v roce 1947 v pracovním táboře umírá. Jeden z jeho nejpřednějších žáků A. I. Železnov namaloval thangku, věnovanou svému učiteli; jednalo se o mandalu Vadžrabhajravy. Namaloval ji jako inovaci starobylé tradice a thangka tak představuje unikátní zobrazení v rámci burjatské buddhistické tradice, neboť začleňuje i prvky z vnějšího světa. Je až překvapivé jak mnoho lze z thangky vyčíst s využitím religionistického přístupu. Tato metodologie se odlišuje od způsobu, jak obrazu rozumí sami vyznavači rodícího se Dandaronova kultu.

Předkládaná monografie je koncipovaná jako kolektivní dílo univerzitních pedagogů, doktorandů a odborníků z akademických pracovišť k problematice dalšího směřování výuky oboru Etnologie na univerzitách. Záměrem autorů je pojmenovat témata, která by měla ve výuce Etnologie přežít generační i společenské změny na prahu milénia. Jejich představy, záměry i nejistoty jsou ve vizi těchto témat soustředěné.

Předložená studie se věnuje metodám stylistické analýzy textu. Autorka vychází z komplexní koncepce stylistiky a stylistické analýzy textu, která zahrnuje hledisko komunikativně pragmatické (funkce textu) i textově strukturní. Stylistické textové analýzy jsou provedeny na současných filmových recenzích, které se objevují v předních německy psaných printmédiích i jejich onlinových verzích. Textová báze je tvořena 470 filmovými recenzemi, především z týdeníků Der Spiegel a Focus. Ke srovnávací textově stylistické analýze, která tvoří centrum předložené studie, byly použity i filmové recenze a jiné textové útvary reflektující svět filmu (filmový esej, zpravodajství o filmovém festivalu, interview s filmovým tvůrcem) z jiných médií německy psaných (Die Zeit, Neue Zürcher Zeitung, sueddeutsche.de) i českých (např. iDnes.cz).

Jedním z nejprobádanějších a nejčastěji citovaných problémů egejské doby bronzové je otázka absolutní datace výbuchu santorinské sopky, potažmo celé pozdní doby bronzové ve velmi širokém regionu od Egypta přes Přední východ po střední Evropu. Názory a výsledky přírodních věd a tradiční archeologie se neshodují a jejich argumentace umísťují událost od poloviny 17. století až po konec 16. století před Kr., výjimečně i později. Práce analyzuje jednotlivé argumenty i metodologické přístupy a snaží se odpovědět na otázku neshody jednotlivých přístupů. Tzv. mínojská erupce (nebo santorinská katastrofa) ovlivnila nejenom životy lidí ve velmi širokém regionu, ale také globální klima. Jedná se tedy o klíčovou událost pozdní doby bronzové. Její přesné datování umožní synchronizaci regionálních chronologických systémů mediteránních a evropských regionů a tvorbu přesného časového rámce, který je nutností pro další řešení kauzálních otázek historie doby bronzové.

Mezigeneračnost je jedním z nejpřirozenějších aspektů učení, jež nás provází po celý život. Jsme zvyklí, že mezi učícím se a tím, kdo učí, je často výraznější věkový rozdíl. Obecně se předpokládá, že právě tento rozdíl zajistí dostatek informací, podnětů a zkušeností, jež mohou učícího se obohatit. V této knize se snažíme tuto „samozřejmost“ mezigeneračního učení zproblematizovat. Ukazujeme, že učební situace, v nichž se setkávají lidé z odlišných generací, jsou specifické v řadě ohledů: z hlediska obsahů učení, aktivity jednotlivých aktérů při poskytování a přijímání učebních podnětů, různorodostí učebních situací a příležitostí k nim. Aktéři mezigeneračního učení musí čelit různým výzvám, ale zároveň si mohou odnášet specifické benefity. Tuto specifičnost rozkrýváme v rovině teoretické, ale zejména empiricky výzkumem mezigeneračního učení v různých sociálních prostředích: ve škole, na pracovišti a v komunitách.

Monografie shrnuje hlavní výstupy výzkumu podporovaného agenturou GAČR s názvem Chování zdraví podporující a chování zdraví ohrožující: determinanty, modely, konsekvence. Integruje pět studií rozdělených do jednotlivých kapitol, které řeší problematiku vztahů komponent chování souvisejícího se zdravím s vybranými osobnostními charakteristikami, konstrukty optimismu a pesimismu, nadějí, ontogenezí a neuropsychologickými jevy. Prezentované poznatky a vyvozené závěry přispívají nejen k hlubšímu teoretickému pochopení sledovaných vztahů, ale také k praktické podpoře seberegulačních mechanismů čtenářů vedoucích k péči o jejich vlastní zdraví. Publikace je určena odborné veřejnosti, tematicky oslovuje především odborníky a studenty v oblasti psychologie, zdravotnictví, pedagogiky a dalších sociálních věd, kterým je blízká problematika lidského zdraví.

Tato monografie se zaměřuje na slovotvorné postupy, jež jsou ve španělské lingvistice již tradičně řazeny do oblasti tzv. lexikální morfologie (tj. sufixace, prefixace, interfixace, parasyntéza a kompozice) a jejichž přesné vymezení nastoluje celou řadu zajímavých teoretických otázek. Cílem práce je objasnit příčiny definičních či klasifikačních nesrovnalostí v reprezentativních gramatikách a pojednáních o slovotvorbě a na základě detailní analýzy charakteristik výše uvedených neologických postupů zmapovat přechodové oblasti, které lze nalézt např. mezi derivací a flexí, derivací a kompozicí nebo kompozicí a oblastí frazeologie, což je téma, které dosud nebylo ani ve španělské odborné literatuře takto komplexně zpracováno.

Ve své monografii autor analyzuje zástavní listiny Zikmunda Lucemburského na církevní statky jako nástroj jeho finanční politiky v českém království. Nejdříve představuje dostupné prameny a dosavadní historickou literaturu na téma zástav církevních statků a jejich sekularizace. Hlavní část knihy tvoří rozbor Zikmundových zástavních listin na církevní statky v chronologickém sledu. Tento rozbor je doplněn sondou do poměrů chotěšovského a zbraslavského kláštera. Důležitou součástí publikace je také katalog s více než 400 zástavními listinami a podobnými akty, které jsou důležité pro pochopení mechanismu zástav na církevní statky, stejně jako edice vybraných listin a pramenů.