Najnovšie - Filozofia strana 69 z 138

Svazek Zápisníky I obsahuje deníkové zápisy Jiřího Němce na samostatných listech z roku 1960 a První (6. 8. 1961 - 12. 5. 1962), Druhý (15. 5. 1962 2. 5. 1963) a Třetí zápisník (10. 5. 1963 28. 10. 1964). Jiří Němec psal intelektuální deník soustavně více než patnáct let, od srpna 1961 vyzván tehdy Vladimírem Holanem do roku 1978. Zaznamenával veřejné aktivity, jichž byl účastníkem, i svou četbu, nad obojím pak v zápisnících vedl vlastní reflexe. Zápisníky jsou svědectvím o vnitřním růstu jejich autora i vnějších zápasech, na kterých se podílel a jejichž středem bylo úsilí o svobodný život v podmínkách tehdejší komunisty ovládané společnosti a o otevírání oken do Evropy. Němcovo myšlení je zaměřené k současnému orientujícímu promýšlení a uvádění Kristovy zvěsti do osobního i společenského života. Svazek Zápisníky I naznačuje šíři i hloubku, s níž v mladých letech do svého pojetí zahrnoval podněty českého i světového umění, zejména literatury (Florian a jeho Dobré dílo, Deml, Durych, Holan, Halas, Hejda, Kafka, Miller, Greene, Camus, Saint-Exupéry, Dürrenmatt, Gertrud von Le Fort, Chesterton) a filmu (Bunuel, Fellini). Podle jednoho postřehu Jiřího Němce v době, kdy katolická a pravoslavná teologie se staly na­prosto neaktuálním spekulováním a opakováním kdysi řečeného, byla to moderní literatura, která plnila funkci teologie - časové teologie. Přítomný svazek ukazuje nasazení Jiřího Němce, s nímž vstřebával aktuální evropské filosofické a teologické myšlení a při němž se v první polovině šedesátých let opíral především o intenzivní kontakt s Janem Patočkou a studium díla Teilharda de Chardin i jeho aktuálních teologických interpretací (Lubac, Tresmontant, Viallet, Heer, Chauchard, Kopp, Lepp, Leroy). Zároveň však ukazuje na neméně intenzivní dialog, vedený s přáteli a kolegy Ladislavem Hejdánkem, Václavem Freiem, Janem Sokolem, Petrem Pokorným, Stanislavem Sousedíkem, Milošem Černým či J. M. Lochmanem. Pokud jde o reflexi západní teologie a filosofie, vyvažovalo prvořadé soustředění Jiřího Němce k Teilhardovu zjevu studium a četba dalších myslitelů, zejména Maurice Blondela, ale také Gabriela Marcela, Mircey Eliada, Romana Guardiniho, Martina Heideggera či Jeana Lacroixe. Z prvního svazku Zápisníků vysvítá, z jakých myšlenkových základů se formulovalo dialogické uvažování Jiřího Němce a jak spoluutvářel podmínky pro mezikonfesijní sblížení mezi křesťany i pro pozdější diskuse s neortodoxními marxisty jejichž možnosti se nakrátko otevřely ve druhé polovině šedesátých let , aniž by při tom opustil zřetel k nutnosti ,ortodoxie, zanoření do ortodoxní víry a její praxe, sžití s Církví, neboť takto je možno se uchránit ,diletantismu a ostatně jen takto lze si představit vznik nové, přetvářející víry ,nové vzniká vždy jen na podkladě nejvyšší dosavadní komplexity, takovým ,náboženským útvarem ,nejvyšší komplexity je nesporně Církev.

Owen Barfield (1898-1997), básník, sémiotik a epistemolog, se v této knize obírá evolucí člověka v posledních třech tisíciletích: jak se proměňovala jeho participace na projevech přírody, jak se vyvíjela spiritualita, vědomí, racionalita, odpovědnost ke světu. Svůj výklad podporuje doklady z antropologie, archeologie, výklady svatých i profánních textů, a hlavně vždy a znovu fundovanými vhledy do jazyka a jeho proměn. Přítel a dlouholetý spolupracovník J. R. R. Tolkiena a S. C. Lewise: spolu odkrývali prahnutí lidské bytosti a lidských společenství po významu světa, který se skrze jazyk dává prostřednictvím mýtů, křesťanství a jiných náboženství, vědy a humanitních nauk. Barfield líčí svůj pohled na evoluci, na rozpoznávání jevů kolem nás, na procesy, které dovolují přisuzovat světu význam. Smyslové vjemy a jejich zpracování samozřejmě ale ještě větší podíl mají paměť jedince i kultury, tradice, a jazykové dědictví. V těchto proměnlivých kulisách se nám svět nějak dává, pokaždé jinak. Kniha se soustřeďuje na dvě zásadní témata. V první řadě jde o to, jak se postavit k těm stránkám světa, které se z principu nemohou člověku nikdy jevit zejména jde o mikrosvět a tu část minulosti, kdy člověk ještě nebyl. Ještě důležitějším tématem je však výzva pro současnost: autor načrtává nový druh participace na světě poté, co byla stará smlouva s přírodou postupně rušena.

Název My filologové odkazuje k materiálu pro stejnojmennou nečasovou úvahu, v níž chtěl Nietzsche revidovat humanistický pohled na antiku a zpochybnit dosud bezvýhradně přijímanou roli filologů jakožto vychovatelů, protože podle něho ukazují jen falešně idealizovaný obraz klasičnosti. Zároveň tento titul zastřešuje Nietzschovy drobnější filologicko-filosofické práce (Homér a klasická filologie, Pět předmluv k pěti nenapsaným knihám), v nichž se antika pro Nietzscheho stává živnou půdou k úvahám o moderní společnosti a kultuře a které dokreslují jeho ranou filosofii, formulovanou v té době ve Zrození tragédie z ducha hudby a v Nečasových úvahách. Druhé, opravené a doplněné vydání přináší v příloze rovněž překlad čtyř dopisů, které se váží k vydání Nietzschovy knihy Zrození tragédie a přinášejí také ohlédnutí za jeho filologickou kariérou.

Maurice Merleau-Ponty pronesl na College de France patnáct přednáškových cyklů (19521961). Po každém roce sepsal k příslušnému cyklu shrnutí a ta průběžně publikoval v ročence College. Souborné vydání shrnutí, které v roce 1968 uspořádal Merleau-Pontyho žák a přítel Claude Lefort, tak přináší ucelený přehled o tom, jak Merleau-Ponty interpretoval řadu důležitých filosofických témat ve středním a pozdním období své filosofické kariéry. Mezi tato témata patřilo zejména vyjadřování, mluva a řeč, dějinné utváření smyslu, příroda, život a lidské tělo ve vztahu k nim či výtvarné umění a literatura. Kromě toho Merleau-Ponty v přednáškách představil i své pojetí filosofie jako radikálního tázání či dialektiky bez syntézy.

The challenges to humanity posed by the digital future, the first detailed examination of the unprecedented form of power called "surveillance capitalism," and the quest by powerful corporations to predict and control us. The heady optimism of the Internet's early days is gone. Technologies that were meant to liberate us have deepened inequality and stoked divisions. Tech companies gather our information online and sell it to the highest bidder, whether government or retailer. Profits now depend not only on predicting our behaviour but modifying it too. How will this fusion of capitalism and the digital shape our values and define our future? Shoshana Zuboff shows that we are at a crossroads. We still have the power to decide what kind of world we want to live in, and what we decide now will shape the rest of the century. Our choices: allow technology to enrich the few and impoverish the many, or harness it and distribute its benefits. The Age of Surveillance Capitalism is a deeply-reasoned examination of the threat of unprecedented power free from democratic oversight. As it explores this new capitalism's impact on society, politics, business, and technology, it exposes the struggles that will decide both the next chapter of capitalism and the meaning of information civilization. Most critically, it shows how we can protect ourselves and our communities and ensure we are the masters of the digital rather than its slaves.

Další svazek Rukopisů z Nag Hammádí přináší komentovaný překlad dalších tří koptských spisů: Tajné knihy Janovy, Poučení Silvanových a Egangelia Egypťanů, zvaného též Velká kniha svatého neviditelného ducha.

První český výbor z Bachelardových epistemologických prací obsahuje čtyři zásadní Bachelardovy knihy: Nový vědecký duch, Filosofie ne, Aplikovaný racionalismus a Materiální racionalismus. Ve své epistemologické tvorbě se Bachelard snaží formulovat prostřední pozici mezi extrémy materialismu a idealismu. Tuto pozici označuje jako racionalistickou, oproti uzavřenému karteziánství se má ale jednat o racionalismus otevřený, neustále připravený sebe sama přehodnocovat. Důležitým nástrojem jsou k tomu výdobytky psychoanalýzy, které vědeckému duchu umožňují překonávat epistemologické překážky. V návaznosti na tuto psychoanalýzu začne následně Bachelard rozvíjet druhou stranu svého díla, spisy rozvíjející poetickou imaginaci jako jakýsi protipól komplementární k vědeckému uchopování světa.

Vše, co se nám dochovalo od tří mílétských myslitelů (Thaléta, Anaximandra a Anaximena), jsou pouhá nepřímá svědectví, která pocházejí především ze dvou zdrojů: od Aristotela a jeho žáka Theofrasta. Kvůli nedostatku jiných zpráv jsou dochované informace většinou považovány za věrohodné. Pavel Hobza je naproti tomu přesvědčen, že jsou často značně zkreslené a že míru jejich zkreslení lze posoudit na základě důkladné analýzy aristotelské filosofie. Při interpretaci mílétského myšlení si podle Hobzy musíme vždy klást otázku, zda údajná mílétská terminologie není ve skutečnosti spíš aristotelskou interpretací. Oproti jiným studiím o Míléťanech tkví hlavní přednost Hobzovy knihy v tom, že se nejprve důkladně vyrovnává s Aristotelovou filosofií a teprve následně přistupuje ke zkoumání dochovaných informací o Míléťanech. Potvrzuje se, že hledání pralátky (jež se dříve považovalo za hlavní rys mílétského myšlení) je pouze aristotelskou konstrukcí. Navíc se ukazuje, a že Anaximandros neznal pojem Neomezena (to apeiron) a Anaximenův pojem aér neoznačoval primárně průhledný atmosférický vzduch, ale spíš vlhkou mlhu, z níž vznikl svět. Za hlavní filosofický přínos Míléťanů tak Hobza považuje především vytvoření obdivuhodných kosmogonicko-kosmologických modelů, jež poprvé v dějinách umožnily vysvětlit fungování světa přirozeným způsobem, tj. bez zásahů bohů.

Monografie Stvoření, nebo příroda? je badatelskou sondou do intelektuálních dějin evropské kultury v oblasti výkladu přírody. Zaměřuje se na období raného novověku mezi patnáctým a sedmnáctým stoletím a o tématu přírody pojednává v průsečíku tehdejších obrazů světa i člověka, pojmů a metod tak, jak je chápaly a jak s nimi pracovaly teologie propojená s filosofií a nová přírodní věda. Základní epistemologická otázka knihy zní: Jak byla, případně mohla být čtena příroda v Evropě té doby, kdy se na jedné straně rodí nová věda a na druhé straně pokračuje recepce zavedených teologicko-filosofických tradic? Kniha je příspěvkem k pochopení dějin teologického diskurzu, především hermeneutiky stvoření, a jako malé kompendium může sloužit i pro zájemce o dějiny přírodních věd. Nad rámec roviny historické přináší vlastní systematickou interpretaci. Historické dilema mezi tím, jak tematizuje přírodu teologie a jak přírodověda, chápe totiž autorka jako problém uchopitelný nejen historicky a nejen metodologicky, nýbrž principiálně. Vyslovuje ho jako dilema, zda, jak a proč udržet, či naopak redukovat celistvé pojetí přírody tehdy stejně jako dnes. Autorčino kritické rozlišování umožňuje čtenáři získat nový vhled do problematiky samo o sobě staré, leč překvapivě i velmi současné.

Prof. Lenka Karfíková se ve své nové knize obrací k té stránce Origenova díla, která bývá vedle jeho eschatologie, tedy konečného obnovení všech věcí zbavených porušitelné tělesnosti, pokládána za nejspornější: k jeho představám o původu duše a jejím příchodu do pozemského těla.

Kniha Proměny kulturní paměti ve slovanském areálu navazuje na sérii publikací projektu Konference mladých slavistu spojeného s Filozofickou fakultou Univerzity Karlovy. 13 textu od účastníku již třináctého konferenčního ročníku ze 4 zemí (Česká republika, Chorvatsko, Německo, Polsko) je rozděleno do tří oddílu ( Jazyk, Literatura, Dějiny a kultura). Jazykově a tematicky různorodé odborné studie spojuje obecný problém odrazu politicko-společenského vývoje v proměnách kulturní paměti. Mladí badatelé zkoumají daný fenomén na příkladech z regionu střední, východní a jihovýchodní Evropy.

K tématům, o nichž v této knize pojednávají teoretici z různých oboru, patří: procesy a události spjaté s užíváním a stárnutím nástrojů, událost ve vztahu k Platónově pojmu okamžitost, procesy a události v terapeutické praxi psychologa, proces přechodu od neolitu do doby bronzové, pohyby měnového kurzu a cen zboží a služeb, procesy deskové tektoniky Země, proces střídání ledových a meziledových dob, popis kvantifikovatelných vlastností procesu a událostí, singularity a katastrofy jako významné události v rámci časového vývoje, pojetí událostí jako polomnožin, konceptualizace procesu jako zobecnění vopěnkovského pohybu, matematický text jako událost v dějinách matematiky, proměna významu v symbolické události, krystalizace jako příklad fyzikálního procesu směřujícího k řádu, presentismus, eternalismus a posibilismus jako tři pojetí času, selhání Laplaceova determinismu.

In this clear and evocative account, John Gaskin unfolds the thinking about nature, life, death and other worlds that informed the culture and society of the Classical world, drawing out its interest for modern readers. Witty sketches and diagrams enliven the story, which runs from Homeric Greece to the banning of pagan religions in ad 391. The book concludes with a gazetteer describing notable sites and the people and ideas connected with them, making it an ideal companion for visitors to Classical ruins and for all armchair travellers curious to explore life's big questions.

#1 NEW YORK TIMES BESTSELLER • PULITZER PRIZE FINALIST • This exquisite memoir by an idealistic young neurosurgeon asks What makes a life worth living? and makes a profound graduation gift—especially for aspiring doctors and nurses. NAMED ONE OF THE BEST BOOKS OF THE YEAR BY The New York Times Book Review • People • NPR • The Washington Post • Slate • Harper’s Bazaar • Esquire • Time Out New York • Publishers Weekly • BookPage Finalist for the PEN Center USA Literary Award in Creative Nonfiction and the Books for a Better Life Award in Inspirational Memoir At the age of thirty-six, on the verge of completing a decade’s worth of training as a neurosurgeon, Paul Kalanithi was diagnosed with stage IV lung cancer. One day he was a doctor treating the dying, and the next he was a patient struggling to live. And just like that, the future he and his wife had imagined evaporated. When Breath Becomes Air chronicles Kalanithi’s transformation from a naive medical student “possessed,” as he wrote, “by the question of what, given that all organisms die, makes a virtuous and meaningful life” into a neurosurgeon at Stanford working in the brain, the most critical place for human identity, and finally into a patient and new father confronting his own mortality. What makes life worth living in the face of death? What do you do when the future, no longer a ladder toward your goals in life, flattens out into a perpetual present? What does it mean to have a child, to nurture a new life as another fades away? These are some of the questions Kalanithi wrestles with in this profoundly moving, exquisitely observed memoir. Paul Kalanithi died in March 2015, while working on this book, yet his words live on as a guide and a gift to us all. “I began to realize that coming face to face with my own mortality, in a sense, had changed nothing and everything,” he wrote. “Seven words from Samuel Beckett began to repeat in my head: ‘I can’t go on. I’ll go on.’” When Breath Becomes Air is an unforgettable, life-affirming reflection on the challenge of facing death and on the relationship between doctor and patient, from a brilliant writer who became both. Praise for When Breath Becomes Air “I guarantee that finishing this book and then forgetting about it is simply not an option. . . . Part of this book’s tremendous impact comes from the obvious fact that its author was such a brilliant polymath. And part comes from the way he conveys what happened to him—passionately working and striving, deferring gratification, waiting to live, learning to die—so well.”—Janet Maslin, The New York Times “An emotional investment well worth making: a moving and thoughtful memoir of family, medicine and literature. It is, despite its grim undertone, accidentally inspiring.”—The Washington Post “Possesses the gravity and wisdom of an ancient Greek tragedy . . . [Kalanithi] delivers his chronicle in austere, beautiful prose. The book brims with insightful reflections on mortality that are especially poignant coming from a trained physician familiar with what lies ahead.”—The Boston Globe “Devastating and spectacular . . . [Kalanithi] is so likeable, so relatable, and so humble, that you become immersed in his world and forget where it’s all heading.”—USA Today

Foucaultova disertační práce Historie šílenství je prvním z jeho velkých archeologických spisů. Jejím tématem je způsob, jakým byl v moderních evropských dějinách pojímán fenomén šílenství. Foucault zde analyzuje počínaje tím, co označuje jako velké uvěznění několik historických konstelací, které v nejrůznějších kontextech charakterizovaly vztah západní kultury k postavě šílence. Šílenství je zde spíše než jako biologický či medicínský fakt analyzováno jako kulturní jev, jehož tvářnost se v moderní době pozoruhodně proměňovala od epochy k epoše. Foucault se sice od tohoto textu později do jisté míry distancoval, pro nás je ovšem podstatné, že Historie šílenství nese všechny charakteristické rysy Foucaultova raného myšlení: diskontinuitní pojetí dějin, tendenci uvažovat o dějinách spíše se zřetelem k prostoru než k času, a také jistý estetizující rozměr, zcela zjevně patrný zvláště na posledních stránkách knihy, kde Foucault uvádí šílenství do vztahu k literatuře s pomocí pojmu absence díla. Nezkrácené původní vydání, které je zde v českém překladu publikováno poprvé, rovněž obsahuje pasáž o Descartesovi a o vztahu mezi myslícím subjektem a možností šílenství. Právě tato pasáž díky pozdější reakci z pera Jacquese Derridy (a následné ostré Foucaultově odpovědi) zavdala podnět k jedné z nejslavnějších filosofických polemik 20. století.

Kniha je souborem statí, pojednání a přednášek vydaných při různých příležitostech od poloviny třicátých, ale hlavně během čtyřicátých let, poslední příspěvky jsou z konce let padesátých. O jejím významu svědčí už jen ta skutečnost, že vyšla ve čtyřech vydáních, z nichž předposlední a poslední bylo vždy rozšířeno. Kniha je rozdělena na dvě části. První se zabývá tzv. homérskou otázkou, a to z různých úhlů pohledu (historický přehled bádání, geneze textu, postava Homéra, resp. postava homérského pěvce, Homérova doba, odrazy krétsko-mykénského umění v Iliadě apod.). Druhá část, kterou doporučujeme číst s Homérovým textem u ruky, pojednává o vybraných scénách z Iliady i Odysseii (Hektor a Andromaché, Achilleovo rozhodnutí, Hektorova smrt, Odysseův návrat apod.; sem je zařazena i široce citovaná studie o Achilleově štítu), text ilustrují vyobrazení, většinou vázová, ale i drobných bronzových předmětů a zbraní. Zájemce o hlubší vhled do bádání o homérské otázce a homérských básních zde nalezne obsáhlý seznam odborné literatury, doplněný o literaturu současnou v ediční poznámce (S. Fischerová).

Latinsko-české vydání základní středověké encyklopedie vědění, zahrnující témata od svobodných umění přes antropologii a přírodovědu až po theologii. Sedmnáctou knihu své encyklopedie, nadepsanou De rebus rusticis O zemědělství, věnoval Isidor rostlinné říši. Jádro a hlavní část knihy představuje výklad jmen rostlin a obecných termínů, které s nimi souvisejí. Isidor se neomezuje jen na kulturní, cíleně pěstované rostliny, ale uvádí i rostliny volně rostoucí, pokud přinášely nějaký užitek, a rostliny nebo jejich produkty dovážené z ciziny. Komentovaný překlad a úvodní studii připravily Barbora Kocánová a Zuzana Silagiová.

Zamyšlení nad vztahem tří a čtyřrozměrného prostoru v jeho praktickém vzájemném projevu. Zdůvodnění horizontu poznání ve vztahu k nekonečnému vesmíru. Nové fyzikální paradigma. Věnováno budoucím generacím Platónského věku jako pomoc v jejich hledání smyslu a řádu života, v časoprostoru, který je jejich domovem.

Kniha přináší ve třinácti kapitolách pestrou paletu dialogů myslitelů evropské tradice s Lévinasovou expresivní fenomenologií jinakosti, zastoupenou v prvé řadě knihou Totalita a nekonečno. Společným cílem statí je přispět k reflexi a dalšímu rozvíjení Lévinasovy filosofie, která je koncipována jako radikální polemika se zásadními proudy evropské filosofické tradice. Protože Lévinas své myšlení rozvíjí jako konfrontaci, která vytváří ostré polarity, je čtenář jeho díla stavěn před otázku, nakolik je filosoficky oprávněná a nosná. Odpověď na tuto otázku, která je společným úběžníkem této publikace, má proto podobu dialogických statí, v nichž je Lévinas nově konfrontován s mysliteli, kteří jeho stanovisko významně ovlivnili, stejně jako s těmi, kteří, ač bez přímého vlivu, promýšlejí tatáž témata z odlišných východisek. V knize proto nechybí konfrontace s Hegelovým pojetím vztahu k druhému, Kantovou ideou autonomie, Heideggerovým rozvrhem fundamentální ontologie či Husserlovou fenomenologií. Na druhé straně jsou do ní zařazeny také rozhovory s mysliteli, kteří s Lévinasem sdílejí motivy, jakými jsou tělesnost (Patočka) či vztahová existence vůči druhému (Sartre, Merleau-Ponty) a vůči Bohu (Keirkegaard, Buber). Nechybí rovněž téma myšlení diference a negace (Derrida, Adorno), motiv zranitelnosti (Butler), smrtelnosti a vztahu k jazyku (Blanchot).